René a Pavel jsou dva obyčejní chlapi, které spojuje láska k japonským autům. Během svého hledání nejlepšího asfaltu a nejdelších serpetnýn ale možná zjistí, že je toho spojuje víc, a najdou něco, co ani jeden z nich nečekal.
Probral jsem se do blikající červené a modré. Někdo na mě mluvil, pootevřel jsem oči. Déšť a majáky.
„Slyšíte mě? Haló?“
„Jo,“ vypravil jsem ze sebe a zkusil pootočit hlavu. Ostrá bolest vystřelující odněkud z krční páteře mě odradila.
„Jsem lékař, měl jste nehodu. Bolí vás něco?“
„Krk,“ odpověděl jsem. První část jeho sdělení se mi v hlavě nějak slila, ale bolest byla rozhodně aktuální téma. „Hrudník, hlava, ruka,“ doplnil jsem.
„Dobře. Zbytečně se nehýbejte, ten krk vám zafixuju,“ řekl. Bylo mi to srdečně jedno. Přišlo mi, jako kdyby potom odešel aspoň na dva dny. Když se vrátil a začal mi nasazovat límec, úpěl jsem bolestí. Trvalo mu to celou věčnost.
„Která ruka vás bolí?“
„Levá,“ odpověděl jsem na autopilota. Nejspíš jsem s ní vrazil do dveří.
„To nám věci trochu komplikuje, ale zvládneme to i tak. Můžete zkusit sám vystoupit, pokud se na to cítíte,“ řekl.
Necítil jsem se na nic, ale stejně to zkusil. Připadal jsem si polámaný jako třikrát zděděná hračka. Nejdřív jsem se v sedačce trochu posunul bokem, pak jsem vytáhl nohy ven.
„Výborně, jde vám to dobře, nikam nespěchejte. Podejte mi druhou ruku, pomůžu vám,“ nabídl a já pomoc ochotně přijal. Jakmile jsem byl venku z auta, donavigoval mě na připravená nosítka. Tedy, pokusil se, akorát já ztuhl, když jsem uviděl celou spoušť. Moje auto bylo asi na odpis. Zmuchlaná kapota, zpod které se ozývalo syčení a vzhůru se valila pára nejspíš z proraženého chladiče, nevěstila nic dobrého.
„René,“ vyklouzlo mi přiškrceným chraplákem.
„Tak se jmenujete?“ zeptal se doktor.
„Ne. Druhý auto…,“ pokusil jsem se vysvětlit, ale mozek mi nějak nespolupracoval.
„Aha. Není v ohrožení života, nebojte, ale odvezli jsme ho v bezvědomí. Jak se jmenujete vy i váš kamarád?“
„Pavel Řehák a René Bauer,“ odpověděl jsem. Zamotala se mi hlava a na místě bych s sebou sekl, kdyby mě doktor nepodepřel a pomalu mě nepoložil na nosítka.
„Díky, hodně nám to pomůže. Teď už to nechte na nás,“ řekl, než mi nasadil kyslíkovou masku a hodil přese mě termodeku.
Podruhé jsem přišel k sobě až v nemocnici. Kapačky, pípání, zápach desinfekce. A bolest, pochopitelně. Byla tma, ale tlačítko na přivolání sestry jsem nahmatal. Byla u mě skoro hned, akorát v místnosti rozsvítila a já zamžoural proti ostrým zářivkám.
„Co se děje, pane Řeháku?“
„Můžu dostat něco na bolest?“ požádal jsem. Připadal jsem si jako zmlácený. Každý nádech bolel, jak mě ztrestaly pásy. Klidně jsem mohl mít pohmožděná žebra. Hlava jako střep, krk ani nemluvě. Ruku jsem měl zafixovanou, možná zlomenou?
Dostal jsem dva bílé prášky a sklenici vody a sestru propustil po ujištění, že doktora volat nemusí. Ještě drahnou dobu po jejím odchodu jsem trpěl, než léky zabraly, nakonec jsem zase usnul.
Další probuzení nebylo o nic lepší, během spánku pochopitelně oblbováky vyprchaly. Se snídaní jsem ale dostal rovnou další a nádavkem ještě návštěvu doktorky.
„Jste trochu pohmožděný a potlučený, ale nic trvalého nebo vážného jsme nenašli. Pár dní si tu poležíte, pak vás pustíme do domácího léčení s kontrolami v Praze.“
„Kde vůbec jsem?“ zeptal jsem se. Výhled z okna byl na nic neříkající park.
„V Českých Budějovicích.“
„Jak je na tom René? René Bauer, museli ho přivézt se mnou,“ nedalo mi to.
„Nejsme oprávněni sdělovat informace o pacientech mimo nejbližší rodinu nebo uvedené kontakty,“ prohlásila s dokonalou odměřeností.
„Aspoň mi řekněte, jestli bude v pořádku,“ zkusil jsem.
„Nejsem její ošetřující lékař, ale měla by být v pořádku,“ řekla. Zamrkal jsem, dokonale zmatený. Její? Měla? Cože?
„No… díky, ale asi bude někde chyba, René Bauer.“
Doktorka se zamračila a prošla papíry, které měla v ruce.
„Ne, nemáte pravdu,“ řekla, „přivezli s vámi René Bauerů, ženu.“
Že bych se při té nehodě ještě praštil do hlavy o něco jiného než airbag? Třeba byl René-chlap jenom výplod mojí nevědomé mysli? Polilo mě horko.
„Jste v pořádku?“ zeptala se.
„Jo… jo. Díky, spletl jsem se,“ pokusil jsem se přikývnout a zasykl. Doktorka mě opustila, chaos v mojí hlavě ne. Fakt jsem se takhle blbě spletl? Mohla mi nehoda prostě úplně přemazat vzpomínky na někoho? Zavřel jsem oči a chvíli se soustředil jen na zklidnění dechu. Jestli tyhle vzpomínky nejsou pravda, tak co ty ostatní? A dokážu to ještě někdy zjistit? Klid, Pavle, dýchej. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Další vlna úzkosti. Nádech. Výdech.
Samota a vleklé hodiny přemýšlení mi moc nepomáhaly. Čím déle jsem o tom přemýšlel, tím menší smysl mi to dávalo. Vydržel jsem oběd. Přetrpěl odpoledne prohlídku. A pak jsem v sobě našel rebela a vstal z postele. Monitor kyslíku varovně zapípal, kapačce jsem dal kopačky.
Hodil jsem nohy z postele.
„Neměl byste ještě vstávat,“ varovala mě sestra stojící ve dveřích. Přístroj ji musel nejspíš upozornit na anomálii.
„Chci si jen protáhnout nohy,“ hájil jsem se.
„Prodělal jste otřes mozku, mohl byste někde na chodbě ztratit rovnováhu a zranit sebe nebo někoho jiného. Pokud chcete mermomocí z postele, přivezu vozík, ano?“ nabídla smírčí řešení, které jsem přijal. Takže jsem se vážně praštil do hlavy?
A tak mě nemocničními chodbami vezli jako honoraci. Snažil jsem se vlastní nemohoucnost ignorovat, i když to šlo ztuha. Zvlášť když mě lidé na chodbách zaplavili soucitnými pohledy. Najednou se mi vybavil článek, který jsem před časem četl, kde vozíčkář říkal, jak nestojí o soucitné pohledy a účastné kecy. Až teď jsem plně pochopil proč.
„Můžu navštívit René Bauerovou?“ zeptal jsem se a takhle znělo jméno divně a nezvykle.
„Myslíte Reného Bauerů, kterého přivezli s vámi?“ odpověděla otázkou a jen mě víc zmátla. To jsem si pro změnu vymyslel rozhovor s doktorkou?
„No… nevím, jak vážný je ten otřes mozku, ale doktorka, se kterou jsem mluvil ráno, říkala, že se mnou přivezli ženu,“ řekl jsem narovinu. Už mě tohle lítání ode zdi ke zdi přestávalo bavit.
„Aha,“ zarazila se sestra, než zabočila do chodby, která byla výrazně prázdnější. Zaparkovala vozík vedle okna a sedla si na židli vedle mě. „Vás ošetřuje doktorka Švehlová, viďte?“
Jméno mi přišlo trochu povědomé, tak jsem přikývl. Stejně vypadala, jako by žádné ujištění nepotřebovala.
„Víte, jak bych to… kdybyste byli v Brně nebo Praze, asi by to pro personál bylo jednodušší, jak si s takovou situací poradit. Takhle nám sem přivezli člověka v bezvědomí a sice u sebe měl doklady, ale úplně to, no, neodpovídalo.“ Uhnula pohledem a raději se zadívala z okna.
„Co neodpovídalo?“ pokusil jsem se její zdráhavé vyprávění uspíšit, nebyl jsem přeci děcko, aby se mě pokusila uspávat pohádkou.
„Já… tohle bych vám neměla říkat já, pane Řeháku. Opravdu se moc omlouvám za doktorku Švehlovou, ona je vynikající lékařka ale občas… občas jí uniknou takové ty citlivější části naší práce,“ povzdychla si a neustále v rukou žmoulala malou černou krabičku, snad pager.
„No tak mě za Reném vezměte, už si připadám jako blázen!“ nevydržel jsem a zkusil rozhodit rukama. Ortéza na levačce se záhy připomněla.
„Máte pravdu… to bude asi nejlepší,“ přikývla, než vstala. Evidentně jí dost odlehlo, když to zasvěcení do velkého tajemství mohla hodit na někoho jiného.
