René a Pavel jsou dva obyčejní chlapi, které spojuje láska k japonským autům. Během svého hledání nejlepšího asfaltu a nejdelších serpetnýn ale možná zjistí, že je toho spojuje víc, a najdou něco, co ani jeden z nich nečekal.
René si evidentně připlatil za nadstandard. Byl na pokoji sám, polohovatelnou postel si nastavil tak, aby v posteli spíš seděl, než ležel. Čelo měl obvázané dokola, kořen nosu přelepený polštářkovým obvazem a kolem krku měl tuhý límec, podobný, jaký jsem dostal já, ale mně ho po prohlídce sundali. René vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval, tím méně jsem chápal všechen zmatek. Když sestra zaklepala na otevřené dveře, vzhlédl od svého mobilu a nejspíš se chtěl zeptat, co se děje. Pak uviděl mě. Přísahám, že jsem v životě neviděl nikoho zblednout tak rychle.
„Máte návštěvu, pane Bauerů, ale máte nařízený klidový režim, takže pokud se necítíte,“ začala ale René ji přerušil zvednutou dlaní.
„To je dobrý, díky, sestři,“ pousmál se na ni. Úsměv byl jen zdvořilostní, jakmile sestra přikývla, dotlačila můj vozík blíž k posteli a při odchodu za sebou zavřela dveře, zase zvážněl.
„Pavle… já… neřekli mi, že jsi to odnes… takhle,“ vyrazil ze sebe René a ani se nesnažil skrývat šok. Došlo mi, že jeho nevyděsilo všudypřítomné tajemství obestírající jeho osobu, ale já na vozíku.
„Ne! Šmarja! Měl jsem jenom otřes mozku akorát sestra na tom trvala. I z auta jsem se dostal v podstatě sám,“ vysvětlil jsem urychleně situaci. Jasně, kdyby ke mně do pokoje přivezli takhle jeho, asi bych taky panikařil. „Mám zlomenou ruku, pohmožděná žebra, nic příjemného, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř. Co ty? A co se vůbec stalo?“
„Srnka,“ pokrčil rameny a nespokojeně zabručel, když tak zapojil i pár svalů na krku, “snažil jsem se to nějak ukočírovat, ale nebylo moc jak.“
„Koukám sis dal pěkně do zubů. Airbag nic?“
„Nemám airbagy, dal jsem si hlavou o okýnko, když jsi mě nabral a ksichtem o volant, když jsem to zapíchnul v lese,“ řekl s všedností, jako by popisoval počasí.
„Mrzí mě to,“ řekl jsem.
„To mě taky, ale co naděláš. Riziko podnikání a ježdění po okreskách,“ řekl. Byl se situací mnohem víc v pohodě než já.
„Kdybych zareagoval dřív…,“ nadhodil jsem.
„Co blbneš, Pavle, co jsi chtěl dělat, poslat to v kilu rovnou do stromu? Jestli tě Skylina zpomalila dost na to, abys z auta vylezl po svých, tak jsem víc než cokoliv jinýho rád. Fakt,“ díval se na mě dost upřeně, abych sám pohledem uhnul.
„Máš nějaké info ohledně aut?“ zeptal jsem se, i když jsem dost pochyboval.
„Ne, ale nedělám si moc iluze.“ Tentokrát už jsem lítost v jeho hlase postřehl.
„Pojištění?“ Sám jsem pojištěný byl a snad i proto mě osud mého BRZ nesžíral tolik.
„Ale jo, ale víš, jak to je. Prachy nejsou všechno,“ definitivně odložit telefon a věnoval veškerou pozornost mně. Někde vzadu v hlavě mi pořád hlodaly dotazy, ale tváří v tvář jemu a naší bouračce mi přišlo malicherné řešit cokoliv jiného.
Nevydržel jsem už dál dřepět v křesle a opatrně se zvedl. Neušlo, mi, jak na mě René kouká, jako kdyby byl připravený zavolat o pomoc v momentě, kdy se mi podlomí kolena. Nejspíš by to opravdu udělal. Naštěstí nemusel, balanc jsem držel dobře. Přešel jsem k oknu a zadíval se ven. Slunečný, podzimní den, výhled na park zapadaný barevným listím byl skoro až kýčovitý.
„Pavle?“ ozval se mi za zády René. Jeho tón naznačoval další těžké téma. Chvilku jsem ho ignoroval, nakonec se ale stejně otočil a mávl rukou, aby pokračoval. Vypadal rozpolcený. „Ten večer předtím…“
No, a je to tady. Čekal jsem, kdy mě vlastní blbost kousne do zadku a taky se dočkal.
„Sorry, neměl jsem to dělat, bylo mi jasné, že nemáš zájem, jsem debil,“ vyhrkl jsem a doufal, že se tak vykoupím z mnohem rozvleklejší a trapnější diskuze.
„Mám!“ vpálil mi obratem do obličeje René. V místnosti zavládlo ticho. Já už nic říkat nehodlal, zato jsem byl moc zvědavý, s čím přijde on. Nadechl se, jako kdyby chtěl začít, pak zase vydechl. Takže takhle špatný, jo? Co mi řekne, že je ve skutečnosti gay potají a někde má domek, kde si hraje na šťastnou hetero rodinku? Nebo má nějakou nevyléčitelnou nemoc a zbývají mu tři měsíce života? Nebo proč mě sakra celou dobu nechal ze sebe dělat blbce?!
„Mám zájem. Seš skvělej, líbíš se mi, rozumím si s tebou jako už dlouho s nikým, jasně že mám zájem.“
„Ale…?“ doplnil jsem za něj, protože už mi všechno natahování lezlo na nervy a čím víc mluvil, tím míň jsem mu rozuměl.
„Musím ti něco říct. O sobě, a je dost možný, že pak se na mě budeš dívat jinak.“
Povytáhl jsem obočí a naznačil, aby už mě, sakra, přestal napínat. Ještě chvíli a neručím za sebe.
„Já se nejmenoval vždycky René,“ řekl.
Cože?
„Cože?“ Civěl jsem na něj jako tele na nová vrata a vůbec nechápal, o čem to, sakra, mluví. Podrbal se za uchem, kde měl obvaz. Nervózní tik. Nejspíš přemýšlel, jak pokračovat. Založil jsem si ruce na hrudi a čekal, co z něj vypadne.
„Když jsem se narodil, tak jsem byl pro všechny holka.“
Můj mozek si v tu chvíli hodil dovolenou.
„Jak… jako…?“ zeptal jsem se jako úplný blbec.
„Jsem chlap, ale fyzicky jsem nebyl vždycky, chápeš?“ rozvedl svoje předchozí přiznání. Díval jsem se na něj a pořád mi v hlavě nespínaly návaznosti. Před sebou jsem rozhodně viděl chlapa. Fyzicky.
„Ale dyť…,“ obsáhl jsem gestem jeho tělo a pokračoval v krasojízdě neschopnosti sestavit normální větu. Akorát to bylo asi to nejmenší, co mě trápilo.
„Jo, ale pořád jsou prostě věci, na mým těle, který nejsou úplně jak bych chtěl. A asi nikdy nebudou.“
„Děláš si ze mě prdel?“ zmohl jsem se a upřímně doufal, že jo.
„Hele, promiň že jsem ti to neřekl dřív, asi jsem měl, než abych z tebe dělal celou dobu vola… akorát… prostě se mi líbilo, že o mě má někdo jako ty zájem, nechtěl jsem o to přijít. Nebo vůbec o tebe. Ale nebylo to správný,“ zadíval se na mě, jako kdyby se mu rozpadlo manželství po třiceti letech, ne sotva prohloubená známost. Kromě toho, že se minimálně zatím nic nerozpadalo. Moje mlčení ale muselo být odpovědí samo o sobě.
„Jestli je to pro tebe neřešitelnej problém, prostě mi to řekni a u toho to skončí,“ řekl. Nezněl o nic míň zničený, než vypadal.
„Počkej chvilku,“ zvedl jsem zdravou ruku na svoji obranu, „nemůžeš na mě vybalit něco podobného a čekat, že nebudu v šoku.“ Fakt nemohl, ne? Asi si to sám uvědomil, protože pohřební výraz vystřídalo překvapení. „Chci říct, že jsem, kurva, překvapený, na to snad mám nárok.“
„To asi jo,“ připustil.
„Musím nad tím popřemýšlet, jo? Nechat si to trochu rozležet, vstřebat to,“ zopakoval jsem třikrát stejnou myšlenku ve víře, že mu tak dostatečně vysvětlím, že ho neposílám do háje. Nebo přinejmenším ne hned. Na něco podobného jsem opravdu připravený nebyl a asi ani nemohl být. Na jedné straně jsem měl mít radost, že je nakonec ochotný si se mnou začít, ale jeho novina to spolehlivě převálcovala a bylo mi jasné, že budu potřebovat čas, abych si to v hlavě trochu rozmotal.
Přikývl, ale nevypadal ani trochu přesvědčeně. Já ale neměl sílu ho ujistit nějak víc.
