Dveřma napřed, 8/13

René a Pavel jsou dva obyčejní chlapi, které spojuje láska k japonským autům. Během svého hledání nejlepšího asfaltu a nejdelších serpetnýn ale možná zjistí, že je toho spojuje víc, a najdou něco, co ani jeden z nich nečekal.

Naspal jsem o dost míň než bych rád, ale nakonec jsem přeci jen zabral. Ráno přišlo brzy, v podobě kohouta. Ani jsem si včera nevšiml nějakých slepic kolem domu. Vylezl jsem z postele, dal se do kupy, jak jen mohl a zamířil na snídani.

Švédský stůl skýtal úplně klasickou nabídku pečiva, uzenin, sýrů, marmelád, másel a míchaných vajec. Po ničem víc jsem ani netoužil. Nabral jsem si vrchovatě. Přelétl jsem očima jídelnu a suverénně se zastavil na jediném obsazeném stole. René. Takže neodjel? Dobré znamení. Odvážil jsem se přisednout.

„Dobrý ráno,“ pozdravil, aniž by se očima odtrhl od displeje svého mobilu.

„Dobré,“ oplatil jsem stejnou mincí a začetl se do zpráv. No, začetl… předstíral jsem zaujetí.

Panující náladu se mi nedařilo dešifrovat. Říkal jsem si, že může být buď naštvaný, nebo se bude tvářit, že se nic nestalo, ale ani jedno úplně nepasovalo.

Najednou jako by Reného něco vytrhlo z transu, odložil telefon a usmál se na mě. Zamrkal jsem a chvilku mi trvalo úsměv opětovat. Sakra, a to se říká, že to mají gayové jednodušší, protože spolu jednají narovinu. Tak určitě.

„I snídaně tu mají dobrý,“ ukázal vidličkou do svého talíře, na kterém se povaloval už jen prázdný obal od másla a džemu.

Přikývl jsem a už se v podstatě srovnával s tím, že René celý včerejší incident zazdí.

Jak jsme později odcházeli od snídaně si sbalit těch pár věcí, co jsme si přivezli, dojem ve mně jen zesílil. Každopádně jsem neměl ani náladu ani odvahu téma otevřít. Vždyť k čemu by to bylo, kdyby měl René zájem, těžko by se choval takhle.

Paní Plíšková se s námi rozloučila v už tradičně milém duchu a poté, co jsme slíbili, že se určitě ještě vrátíme někdy příští rok. V duchu jsem si přál, abychom se sem mohli vrátit s Reném oba. Udržel jsem zdvořile usměvavou fasádu, ale jen do chvíle, než jsem sedl za volant a zabouchl za sebou dveře.

Auto skýtalo bezpečné útočiště pro všechny myšlenky, které jsem si zatím zakazoval. Vynadal jsem si v duchu do pitomců a naivů, proč jsem se nespokojil s tím, že mám prostě fajn kamaráda? Vždyť to nebylo málo.

René vyrazil a já ho následoval. Doteď jsem za ním jel jako za průvodcem, ale teď jsem jen tupě visel v závěsu jako tělo bez duše. Ani na ten plyn se mi nechtělo tak šlapat. Vážně by mě takové jemné odmítnutí nemělo rozhodit, a přece.

Slunce se ještě před polednem schovalo za hustou oblačností. V jednu začalo pršet. Do té doby mírumilovné hluboké lesy se v mých očích proměnily v temné hvozdy s Perníkovými chaloupkami a lidožravými vlky, silnice se skrz ně vinula jako lesklý černý had. Déšť mě donutil trochu zbystřit, na mokru se BRZ může až moc snadno vymknout. René nezpomalil ani o kilometr ale nejeli jsme žádnou velkou pilu. Pohodová projížďka na hranici povolené rychlosti, nic víc.

Hnědou šmouhu, která se zjevila z lesa někde vepředu, jsem zahlédl jen letmo. Čtvero kulatých zadních světel Skyliny přede mnou rudě zažhnulo, jak René dupl na brzdu a strhl řízení. Nissan se na mokru snažil, a nebylo to málo, ale stejně ne dost. Auto se otočilo bokem a klouzalo po asfaltu rovnou do lesa. Já už měl brzdu na podlaze a vezl se jako na saních.

Náraz přišel zcela očekávaný, vnímal jsem to celé jako ve zpomaleném filmu. Moje auto mělo brzdy z výroby. Nijak špatné ale rozhodně žádný nadstandard. Samozřejmě jsem také zareagoval o zlomek vteřiny později než René. Výsledek? Čumák Subaru se zabořil do zadního nárazníku Skyliny a náraz poslal Nissan do ukázkových hodin, které už se nedaly zachránit ani při nejlepší vůli. Mně při nárazu bouchl airbag. Zalehly mi uši, opřel jsem se čelem do měkkého a hned na to si dal zátylkem o tuhé opěradlo sedačky. Bezpečnostní pásy mi zabránily zlomit si o airbag vaz, za cenu hodně bolestivého zaříznutí přes tenké tričko. Náraz do Reného mě zpomalil, rozhodně nezastavil. Přišla další rána, jak jsem sjel ze silnice do příkopu, poslední byla nejspíš o strom. Pak jsem ztratil vědomí.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.