Recenze knihy: Stali jsme se městem

Fantasy, ve které města ožívají a New York tančí na hrobu H. P. Lovecrafta.

Stali jsme se městem má zvláštní obálku. Hodně nefantastickou. Spíš takovou, jakou bych přisoudil knížce ze škatulky „contemporary/young adult“. A kdybych den před návštěvou knihkupectví nepročítal na webu ocenění a nominace ceny Hugo za loňský rok, nejspíš bych ji minul. Moc by mě nepřesvědčila ani anotace, zvlášť zmínka o „pěti avatarech, kteří se musí najít a spojit, aby společně vzdorovali Nepříteli“ mi opravdu zní jako další Lovci stínů nebo něco podobného. A nic proti takovým knihám, ale takovou literaturu zkrátka nevyhledávám. Stali jsme se městem je ale úplně jiný typ knížky.

stali jsme se městem

Město jsme my

Stali jsme se městem je kniha dost vrstevnatá, abych o ní musel začít psát už v polovině a poté, co jsem si už alespoň čtyřikrát předtím řekl, že bych si měl začít dělat poznámky nebo si alespoň zaznamenávat čísla stran. Stali jsme se městem je naprostý opak fantastické literatury coby eskapismu. Je to tvrdá a nelítostná kritika/svědectví doby a společnosti, je to průřez americkou kulturou, mezigeneračními propastmi, politikou a chaosem. Je to kniha, která je naprosto nesmlouvavá ve své inkluzi, což, obávám se, u nás nepovede ke zrovna skvělým hodnocením, nehledě na cokoliv dalšího. Pokud věříte v systematický útlak bílých heterosexuálních mužů, tak v téhle knize dojdete maximálně velkého rozhořčení. Protože tady, tady se oslavuje různorodost, individualita, pestrost a respekt.

Lidi, kteří říkají, že nic se nedá změnit, jsou obvykle docela rádi, když věci zůstávají, jak jsou.

Města, jak se dozvídáme, jsou živé entity. Tedy, ne všechna a ne odjakživa. Postupně jak rostou a jsou stále komplexnější, si začínají uvědomovat sama sebe, až se v jediné chvíli zkrátka zrodí. K tomu slouží jejich avatar. Osoba, která si žije svůj život, až se jednoho dne stane městem. Stále si uvědomuje svůj dosavadní život, včetně závazků a rodiny, ale zároveň cítí všechny životy, všechny budovy kolem sebe a v sobě.

Avatar je pro město životně důležitý, protože na rodící se města bez milosti udeří Nepřítel (má jméno, ale to bych vám kazil překvapení). Pokud uspěje a zabrání městu ve zrození, nebo ho jako čerstvě zrozené zabije, město zanikne a s ním i všichni jeho obyvatelé. Zkáza Pompejí, zničení Atlantidy nebo třeba zánik Sodomy a Gomory jsou v knize spojeny právě s takovou událostí.

Svrhněte staré modly

Teď tedy proti Nepříteli stojí novorozený New York. Proti monstru z jiné dimenze, které svými chapadly boří mosty a jehož jediným cílem je čerstvě zrozená města zničit. Teď ke svému cíli ale nepoužívá jen hrubou sílu. Používá strach a nenávist. Popisy posednutých lidí a hrůzy z jiných dimenzí, které „páchnou po mořských hlubinách“ samozřejmě odkazují na H. P. Lovecrafta. Využití Lovecraftovského hororu tu ovšem není náhodné ani samoúčelné.

Chvilku mi to trvalo, ale už to chápu. ‚Nebezpečné mentální stroje‘, cha. Jo. To byla taková žertovná nálepčička H. P. Lovecrafta pro lidi z Čínské čtvrti, tedy pardon, pro ‚asijskou špínu‘. Byl ochoten uznat, že jsou stejně inteligentní jako běloši, protože uměli vydělávat dolary. Duši jim ovšem nepřiznal.

Jemisin vzala Lovecraftovu zbraň a obrátila ji proti němu. Nepřítelovými poskoky se stávají rasisté, misogynové a homofobové. Paničky ve středním věku, které volají policii na dva černochy, co se v parku drží za ruce. Mladí náckové z bohatých rodin, kteří věří ve vlastní nadřazenost a inherentní nárok na cokoliv. Všichni ti lidé, co nikdy nevylezou z baráku, protože by na ulici mohli, nedej bože, potkat cizince, ale raději předstírají, že nevidí, když jejich bílý soused mlátí svou ženu.

Je to nepochybně drzé a vzhledem ke kultu, kterým je Lovecraft a jeho dílo obklopen, to rozhodně vzedme spoustu emocí. Mnozí se už desítky let na stozích papíru zabývají tím, nakolik je samotné Lovecraftovo dílo jeho problematickými postoji (ke kterým se veřejně hlásil) prosyceno, Jemisin tohle vzala, zkondenzovala a představila v novém rámci mnohem více lidem. Není to tak, že by „nějaká woke husa z cancel culture plivala na mistra žánru,“ ona jen říká to, co mnozí nechtějí moc slyšet.

V téhle knize jako by se ptala: „A není už čas si najít nové idoly?“

New York je barevný

Fakt, že avataři New Yorku jsou různých etnik, vyznání, sexuální orientace a čtyři z nich jsou ženy, je skutečně a doslova ztělesněním Lovecraftova strachu a nenávisti. Proto právě oni musí bojovat proti Nepříteli. Zasazení do New Yorku tomu jen pomáhá.

Jemisin ve svém poděkování zmiňuje rozsáhlé rešerše, které musela ke knize provést, a stejně tak množství lidí, kteří jí pomáhali vystihnout různá místní nebo kulturní specifika. Je tu hodně postav a ač má kniha čtyři sta šedesát stran, je nemožné a v rámci tempa i spíš nechtěné se všemi zabývat do hloubky. Jemisin tak využívá právě různorodosti etnik, kultury i pozadí, aby je dobře odlišila a zároveň jim na relativně malém prostoru vetkla jedinečnou osobnost, která silně rezonuje s místem, které představují.

Mnoha lidem potom nejspíš nebude moc po chuti naprostá absence byť jediného vysloveně kladného zástupce „bílých“. Vždyť i hlavní zlodcera se tu jmenuje Dr. Whiteová a hrdinové jí říkají Žena v bílém. Tohle je nicméně zase jen kopanec do Lovecrafta a z hlediska toho, co Žena v bílém představuje, to zkrátka dává smysl.

Mnohem zajímavější postavou je ale zástupkyně Staten Island, osamoceného republikánského teritoria, které sice podle map k New Yorku patří, ale nadšené z toho rozhodně není. Aislyn je mladá bílá žena vyrůstající v maloměstě na dohled velkoměsta. Oběť panovačného a toxického otce – místního policajta – a vyhořelé matky hledající útěchu v lahvi ginu. Příběh Aislyn je víc než cokoliv tragický, protože ukazuje, jakou moc nad námi má prostředí, ve kterém vyrůstáme a názory, které doma slyšíme. Aislyn se sebou i svým naučeným nastavením bojuje, ale jak ten boj dopadne bych tu prozrazoval nerad.

Celý její život byl naprogramován tak, aby si spojovala zlo s konkrétními a snadno identifikovatelnými věcmi. Tmavá pleť. Oškliví lidé s jizvami, páskou přes oko nebo na kolečkovém křesle. Muži.

Nepředstírat

Měl bych snad jen jedinou výtku, a tou je trochu uspěchaný konec. Kniha je první díl zamýšlené trilogie, takže je potřeba nás seznámit se světem a jeho pravidly a otevřenější konec je očekávatelný. Přesto člověk stále čte o přípravách a hledání a dalších přípravách a pak se celé velké finále odehraje trochu moc rychle a trochu moc… příhodně. Je tu opravdu, opravdu hodně expozice, která mi ale přijde v podstatě nutná vzhledem k tomu, že se potřebujeme seznámit s celým velkoměstem. Přesto je to kniha čtivě napsaná, plná neotřelých nápadů, břitkého humoru a otevřené kritiky odehrávající se ve světě, o kterém zprvu nevíte nic, ale velmi rychle si tu připadnete jako doma.

Už jsem se setkal s názorem, že Stali jsme se městem je tzv. „lopatou do huby“, a vlastně bych s tím i do jisté míry souhlasil. Rozhodně tu nehledejte nějaké poselství o rasismu pečlivě ukryté v dialogu o pečivu, Jemisin se s tím nepáře a ústy svých postav chrlí jednu drsnou obžalobu za druhou. Není to knížka, u níž byste se topili v hloubce sdělení mezi řádky, a po dočtení odcházeli s blahosklonným úsměvem a vědomím, jak jste hrozně chytří, když jste na to přišli. Ne všechny knížky se subtilním sdělením jsou ale dobré, a ne všechny přímočaré špatné.

Ve Stali jsme se městem bojuje minulost se současností a bigotnost s tolerancí. A je to méně boj a více otázka na nás všechny: Jsme připraveni a ochotni jít dál, spojit se a těžit ze svých rozdílů, abychom vybudovali něco nového a lepšího, nebo ustrneme a upadneme do zapomnění poté, co se necháme sežrat strachem a démony minulosti?

Mohlo by vás také zajímat: Fantastika jako bašta LGBT+

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.