Dveřma napřed, 5/13

René a Pavel jsou dva obyčejní chlapi, které spojuje láska k japonským autům. Během svého hledání nejlepšího asfaltu a nejdelších serpetnýn ale možná zjistí, že je toho spojuje víc, a najdou něco, co ani jeden z nich nečekal.

Upřímně jsem si od domluvené večeře nic zvláštního nesliboval. Ne s tím, jak srdnatě René odolával mým pokusům už několik měsíců. Stejně jsem se na středeční večer připravil úplně jako na rande. Dokonce jsem si vyžehlil košili, i když k dokonalosti mělo dílo daleko.

Indie, se kterou jsem se vysloveně mazlil, si poklidně pobublávala v hrnci na plotně, nadýchaná jasmínová rýže čekala jen kousek vedle. Svůj dvoupokoják jsem uklidil prakticky k nepoznání. Ne že bych byl nějaké prase, ale přeci jen, dva páry bot, které jsem už tři čtvrtě roku neobul nemusely být mimo botník, sbírku poloprázdných lahví od sprchovacích gelů a prázdných tubiček od toaleťáku jsem mohl z koupelny vyházet, menší hromada roznošeného oblečení putovala do koše se špinavým prádlem. Upřímně jsem byl s výsledkem spokojený. S trochou nadsázky jsme se mohli navečeřet na podlaze.

Během hledání zip sáčků na zbytek balení rýže jsem narazil na sadu čajových svíček. Odolal jsem pokušení a raději je ze šuplíku ani nevytahoval. Bylo by fajn je někdy použít, dneska ale není jejich den. Ze soucitu s voskem mě vyléčil zvonek. Naposledy jsem se přejel pohledem v zrcadle, zkontroloval, že světle hnědé vlasy drží, jak mají, a šel otevřít.

René k mojí věčné smůle samozřejmě také nedorazil jen v triku a riflích. Rukávy tmavomodré, lehce vzorované košile měl vyhrnuté k loktům, černé džíny pak byly ideálním kompromisem mezi moc a moc málo formálním. Světlé vlasy měl sčesané na jednu stranu a jeho kolínská si mě omotala kolem prstu v rekordním čase.

Usmál se a podával mi lahev vína: „Až pozdě jsem si uvědomil, že jsem se ani nezeptal, co piješ, když neřídíš.“

Kouknul jsem na etiketu, Sauvignon Blanc, taková klasika, minimálně k italské kuchyni se vždycky hodí, indie ale chtěla něco výraznějšího. Přesto jsem poděkoval a pozval ho dál.

Ochutnávka jídla dopadla přesně podle očekávání. Nejdřív se tvářil trochu skepticky, pak škarohlídství vystřídalo překvapení, a nakonec spokojenost až nadšení. Nebudu moc rozvádět, kolikrát a jak moc jsem si chtěl během večera vyměnit místo s kusem kuřete na jeho vidličce.

„Dobře, beru zpátky veškerý pochyby, tohle je prostě bomba,“ pochvaloval si s plnou pusou, sotva mu bylo rozumět.

„Říkal jsem ti to, v kuchyni se se mnou do křížku nepouštěj,“ pokýval jsem hlavou a ani neskrýval zadostiučinění.

„To si budu pamatovat. Možná bychom mohli uzavřít směnný obchod, já ti občas udělám něco menšího na autě, ty mi uvaříš, co ty na to?“ navrhl.

„Platí,“ zasmál jsem se a docela doufal, že nabídku myslí vážně.

Konverzace na chvíli přirozeně utichla, než ji opět nastartoval René.

„Díval ses na výsledky jednání dneska?“ zeptal se. Nemusel specifikovat jakého, vždyť uzákonění manželství pro všechny se týká nás obou, i když ne zrovna v tu chvíli. Zmíněné jednání jsem viděl.

„Bohužel. I to, co předcházelo. Přísahám, že jestli ještě jednou někdo vytáhne argument, že nemáme nárok adoptovat děti, protože jsme určitě pedofilové, tak jim to půjdu vysvětlit osobně,“ řekl jsem a vybil si zlost na kuřeti v omáčce.

„Ty bys chtěl? Děti, myslím,“ upřesnil René, „ale nemusíš samo odpovídat, jestli nechceš.“

„Úplně ve výhledu to není,“ pokrčil jsem rameny, „ale je sakra rozdíl nechtít a nesmět. Nechápu, proč by páry, které chtějí, nemohly. Prostě ne.“

„Hm, no, to máš jak s trans lidma, že jo,“ začal, „normálně lidi bojujou, aby jim doktoři povolili operaci, a tady budeme jiný lidi do tý stejný operace nutit proti jejich vůli, jinak jim nezměníme pitomý písmeno v občance. Je to na hlavu,“ zakroutil hlavou.

„Hele, zase, já nevím… když už jsi teda trans, tak asi stejně chceš všechno, ne? Jakože, přijde mi to trochu divné, zbavit se některých věcí a jiné si nechat, i když k tomu úplně nepatří, jestli rozumíš.“

Přikývl, ale ramena měl ztuhlá v nesouhlasu: „Chápu to, ale zase si vezmi, že ty operace jsou fakt nebezpečný a velký a vlastně těm lidem bereš možnost mít někdy děti. Sám jsi to říkal, rozdíl mezi nechtít a nemoct.“

„To je vlastně asi pravda… nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel. Ale když vidím, kolik v poslední době je najednou celebrit, co se identifikují tak nebo onak, nebo úplně jinak… přijde mi to kontraproduktivní k našemu snažení o rovnoprávnost. Prostě, snažíme se začlenit tu komunitu jako lišící se ale pořád právoplatnou součást společnosti, ale moc to nejde, když se přímo v ní neustále objevují úplně nové věci a radikální směry.“

„Takže podle tebe by to mělo být zase jen LGB?“ zamračil se. Kdy konverzace tak zvážněla?

„To jsem neřekl, jen mi přijde, že se toho děje moc naráz a tím si řežeme větev sami pod sebou.“

„Ti ostatní lidi si ale taky zaslouží svoje práva, a čím dřív je dostanou, tím líp. I pro nás,“ oponoval. Opravdu se do tématu položil, dokonce zapomněl i jíst.

„Ale jasně, já s tebou souhlasím, jen se bojím, abychom ve finále neskončili ještě hůř, než jak na tom jsme teď. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…“

Další ticho, tentokrát o dost méně příjemné. Svým způsobem jsem byl rád, že se René rozmluvil, o podobných vážných věcech nebo o sobě nemluvil skoro vůbec a když jsem na ně přivedl řeč já, rychle odbočil jinam. Bylo zajímavé ho vidět takhle zapáleného i pro něco jiného, než byla auta a mě zajímalo, co dalšího se o něm dozvím. Docela mi ale přišlo vhod, že jsme oba dojedli, mohl jsem sklidit ze stolu a nechat téma přirozeně odeznít.

Naskládal jsem nádobí do myčky a přiklopil zbytek jídla na plotně pokličkou, aby neosychalo. Aspoň nemusím zítra řešit oběd.

„Dáš si kafe?“ otočil jsem se na Reného.

„Jasně. Mlíko, nesladit,“ nadiktoval.

„Jak si přejete,“ úslužně jsem potvrdil objednávku a už vytahoval dva malé šálky. A to ještě ani neví, co mám v záloze.

Kávovar semlel první várku zrnek, protlačil skrz ně vodu a naplnil šálek. Nakrmil jsem stroj druhou porcí. První kafe dostal René, i s krabicí mléka z lednice, lžičkou a podšálkem. Pro sebe a běžné návštěvy jsem na podobné ceremonie kašlal.

Zatímco se dělalo moje kafe, znovu jsem zavítal do lednice a vytáhl nízkou skleněnou formu. Dal jsem dvě porce Tiramisu na talířky, přidal dezertní vidličky a odnesl všechno na stůl. René se zvědavě zadíval na spodek talířku, který jsem držel. Když před ním přistál, zvědavost vystřídala naprostá adorace.

„Miluju Tiramisu,“ sdělil mi, co už jsem věděl.

„Vím, zmínil ses, když jsme jeli do Liberce a stavěli v té mizerné pizzerii. Tohle snad bude lepší,“ mrkl jsem na něj.

„Hele opatrně, jo? Jestli mě tu nechceš mít na večeři každej den,“ varoval mě, ale oči už měl jen pro svůj dezert.

Položil jsem svůj talířek, přinesl si kafe a konečně si sedl taky. Jeho varování jsem nechal bez odpovědi, protože bych neodpověděl nic rozumného.

Ze zvuku, který René vydal, když Tiramisu ochutnal, mi naskočila husí kůže a celá plejáda mládeži nepřístupných myšlenek.

„Dobrý?“ zeptal jsem se, zkrátka jen proto, abych si pohladil ego.

„Dokonalý,“ rozplynul se. Opřel se na židli a zapil sousto kafem. „A kafe taky výborný. Přiznej se, kolik lidí jsi sbalil na žrádlo?“

„Pár by jich bylo, ale víš co, skromnost mi nedovolí…,“ mávl jsem rukou. Upřímně jsem doufal, že René se k nim přidá.

„Když ses posledně bil v prsa s tou kampaní pro nevím-koho, kterou jsi jim vydělal pět mega, kde byla ta skromnost?“ připomněl mi s úsměvem.

„No dobře, tak schválně, kolik lidí jsi sbalil na Skylinu?“

„Pár jich bylo,“ ukradl mi frázi a pokrčil rameny, „ale lidi sbalení na auta… mají tendenci zmizet úměrně rychle k tomu, jak se objeví zajímavější nabídka. Jídlo mi přijde jako mnohem větší sázka na jistotu.“

„No nevím. Ale do snídaně se obvykle zdrží, to je pravda,“ uznal jsem svoji výhodu.

„Mám si to vyložit jako nabídku?“ povytáhl obočí. Ano! Jo! Prosím tě, vylož!

„Jestli chceš,“ nabídl jsem a doufal, že úsměvem aspoň naznačím, jak moc bych rád.

„Snad jindy, zítra mám od půl osmé sprint review a ještě jsem se s tím vstáváním úplně nesmířil,“ odmítl, ale aspoň zněl upřímně. Chabá náplast na moje obrovské zklamání.

„Jasně, stačí když mi dáš vědět aspoň den dopředu, abych nakoupil,“ nechal jsem nabídku otevřenou dokořán.

„Díky,“ usmál se a sklouzl pohledem na hodinky na svém zápěstí. Buď jsem si jich nikdy předtím nevšiml, nebo je běžně nenosil, ale slušely mu. Jen se mi nelíbilo, co gesto naznačovalo.

„Budu muset jít, už je docela pozdě,“ řekl, zcela předvídatelně.

Rozloučili jsme se úplně stejně předvídatelně. Přátelským poděkováním za večeři, za návštěvu, příslibem víkendové vyjížďky. Zavřel jsem za ním dveře a praštil do nich čelem. Měl jsem jít dál. Měl jsem něco zkusit. Měl jsem aspoň něco říct!

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.