Už jsem viděl leccos, včetně brněnských vlkodlaků, ale prokletý jehličnan ještě ne. Jak by se něco takového mělo vůbec projevovat? Hází po majiteli ozdoby? Snaží se ho uškrtit světelným řetězem? Sype mu jehličí do postele?
Venku sněžilo. No, sněžilo… jak jen v Praze sněžit může. Pár vloček se líně snášelo k zemi, kde je chodci neúprosně zašlapali do hnědé břečky posypové soli, štěrku a bahna. Oranžové světlo sodíkových lamp spolu s výzdobou ovšem vytvářelo skoro romantickou vánoční atmosféru.
Spěchal jsem domů, obtěžkán nákupem ne dárků, zato jídla na dalších pár dnů. Před každoročním vánočním šílenstvím jsem se snažil schovávat, jak jen to šlo, protože všudypřítomné fotky šťastných a rozesmátých lidí u nazdobeného stromku v mých očích tvořily akorát silný kontrast k mému vlastnímu životu.
Razil jsem si cestu napůl prohrnutými chodníky, jak nejrychleji jsem si troufl, zvlášť s ohledem na sklenici nakládaných okurek v jedné z tašek. Zároveň mi byla slušná zima, což na opatrnosti naopak nepřidávalo. Buď, jak buď, po několika nebezpečných uklouznutích jsem přeci jen stanul před starým činžákem na Vyšehradě, jen kousek od Výtoně. Položil jsem nákup, abych vylovil klíče. Jediné postavě spěchající mým směrem jsem nevěnoval zvláštní pozornost. Měl jsem.
„Dobrý den,“ ozval se už z několika metrů mužský hlas. Mladý a nervózní, soudě dle tónu i barvy. Narovnal jsem se a zadíval na neznámého. Menší, hubený, celý v černém. Nejzajímavější na něm byl klobouk.
„Můžu vám pomoct?“ naklonil jsem hlavu. Nejspíš se jen ztratil.
„Nejste náhodou Viktor Černý?“ vyhrkl, jako by ho stálo hrozné přemáhání se zeptat.
Zalitoval jsem svého dotazu na pomoc. Klidný večer se právě nejspíš vypařil.
„Jsem.“ Přikývnutí bylo zhola zbytečné ale prakticky instinktivní.
„Díky bohu!“ sepjal ruce. Něco ve mně se chtělo fyzicky odtáhnout a asi se mi trocha té touhy promítla v obličeji. „Omlouvám se, pane Černý, jen… nemáte tušení, jak jsem rád, že jsem vás našel!“
Bylo pozdě si něco vymyslet a zbavit se ho? Spíš ano.
„Kdo jste a proč mě hledáte?“ zeptal jsem se nacvičeným konverzačním tónem.
„Promiňte, asi jsem se mohl představit hned,“ usmál se. Mlčky jsem souhlasil. Takhle zblízka byl opravdu dost mladý, dvacet, možná ani to ne. Klobouk na něm vypadal směšně. „Leoš,“ podával mi pravačku, „Leoš Lisák.“
Potřásl jsem mu rukou a přemýšlel, jestli tak pitomé jméno může být pravé. Poryv studeného větru mě z úvahy vytrhl a připomněl, že už bych se rád viděl doma. „A co tedy chcete, Leoši?“
„Potřebuju, abyste ze mě sejmul kletbu,“ ztišil hlas, jako by na ulici byl kromě nás ještě někdo. Zbystřil jsem, kletby rozhodně jsou můj obor. No dobře, většina běžnějších věcí, které se týkají magie, jsou můj obor, ale kletby řeším docela často. Ve většině případů to jsou rychle a celkem snadno vydělané peníze.
„Dobře, tak pojďte nahoru, mrznou mi nohy,“ pokrčil jsem rameny. Leoše moje reakce zjevně zaskočila, když ale viděl, že mu už drahnou chvíli držím domovní dveře, vzpamatoval se.
Kafe jsem mu nabídl opravdu jen díky léty vštípené představě o slušnosti a byl rád, když odmítl. Já potřeboval rozmrznout, takže jsem vodu přeci jen dal ohřát, zatímco tašky odložil v kuchyni na zem.
„Tak povídejte,“ vyzval jsem ho ještě dřív, než jsem si sám sedl do křesla v obýváku. Leoš dřepěl na pohovce, v rukou žmoulal telefon, aby si vybil neklid.
„Víte, ono je to takový… trochu trapný,“ začal. Očima hypnotizoval konferenční stolek.
„Jednou jsem ke zrušení kletby potřeboval vlasy postiženého, akorát že pán byl úplně plešatý. Dost pochybuji, že máte něco lepšího,“ věnoval jsem mu úsměv a rukou naznačil, aby pokračoval. Chvilku na mě zíral, než mu došlo, co vlastně říkám. Pootevřel pusu a zase ji raději zavřel.
„Myslím, že mám doma prokletý vánoční stromek,“ zamumlal si spíš pro sebe, než na vteřinu zvedl oči a podíval se na mě. Nevypadal, že lže.
Obývák prolezlo ticho pramenící z mého překvapení. Už jsem viděl leccos, včetně brněnských vlkodlaků, ale prokletý jehličnan ještě ne. Jak by se něco takového mělo vůbec projevovat? Hází po majiteli ozdoby? Snaží se ho uškrtit světelným řetězem? Sype mu jehličí do postele?
„Dobře,“ začal jsem s rozvahou a odolával pokušení si ze situace utahovat. Přeci jen je to klient a mně se peníze docela hodily. „Co vás vede k dojmu, že je prokletý a proč jste se ho zkrátka nezbavil?“
„Myslíte, že jsem to nezkoušel?“ podíval se na mě, jako bych mu zašlápl křečka. „Vyhodil jsem tu věc aspoň pětkrát! Pokaždý se přes noc vrátí!“
Budiž, to nebylo zrovna příkladné chování vánočního stromu. Opřel jsem se do křesla.
„A mimo stalking vás ten strom nějak ohrožuje?“ zasloužil bych nějakou cenu, že jsem tu větu řekl s vážnou tváří.
„No, to přímo ne,“ připustil, byť se zjevným zaváháním, „ale co když začne?“
„Poslyšte, Leoši, já neříkám, že váš případ není závažný, nebo ho nebudu řešit, dokud vás nenajdou napíchnutého na větev místo ozdobičky,“ při mých slovech sebou škubl a trochu zbledl, „jen se potřebuji v situaci zorientovat, abych měl aspoň nějakou představu, proti čemu stojím,“ vysvětlil jsem. Natáhl jsem se pro kafe, které mezitím stihlo vychladnout na pitelnou teplotu.
„Zdá se mi o něm,“ zamumlal. Nepřikládal bych větě nějakou zvláštní pozornost, kdyby ovšem Leoš nezrudl jako rak. Už jsem ho chtěl vyzvat k pokračování, ale rozhoupal se sám: „Takový divný sny, co se mi nikdy předtím nezdály. Vždycky jsem v lese, dojdu na mýtinu a uprostřed stojí ten můj stromek. No, a potom… se tam objeví spousta lidí a začne nějaký rituál.“
Soudě dle toho, jak moc se červenal a snažil vsáknout do pohovky jsem odhadl, jaký typ rituálu měl nejspíš na mysli. Čím dál tím zajímavější. A čím dál tím méně pravděpodobné, že jde skutečně o kletbu.
„Dobře, tak se na ten strom podíváme,“ přikývl jsem a pár hlty dopil svoje kafe. Ven se mi už vážně nechtělo, ale ještě méně se mi chtělo natahovat podobnou prkotinu déle, než bylo nutné.
Sbalil jsem si tak nějak od všeho trochu, nějaké používanější sušené byliny, penál s křídami na črtání magických kruhů, svíčky, ochranné amulety před nejběžnějšími nepříjemnostmi, pár knížek, kdyby nestačil můj obvyklý arzenál zaříkání a vědomostí. Můj mentor mi vždycky říkal, že pokud nevím, co čekat, je lepší se připravit na všechno. Zatím mě tenhle přístup nezklamal.
Po informaci, že Leoš bydlí kdesi v Řepích jsem se rozhodl pro auto. Mrznout někde dvacet minut na zastávce s těžkou taškou jsem nehodlal a hodina už pokročila dost, aby byl provoz stravitelný i přes sníh.
Zastavili jsme na panelákovém sídlišti, typickém pro pražské periferie. Vánoční výzdoby tu bylo poskrovnu, zato komunistického brutalismu na rozdávání. Někdo se zjevně snažil fádní zástavbu oživit alespoň barevnými fasádami, úspěch akce bych ovšem označil spíš za diskutabilní.
Leoš mě zavedl do jednoho z uniformních vchodů a výtah nás vyvezl do šestého patra. Z paneláků jsem měl vždycky nepříjemný pocit, pramenící hlavně z té dokonalé zaměnitelnosti. Všechna patra stejná, všechny dveře stejné, ojedinělé záchvaty individualismu v podobě kytek na chodbách nebo žertovné rohožky. Potlačil jsem počínající úzkost a zapadl do bytu, jen co Leoš odemkl a otevřel dveře.
Trochu se mi ulevilo, jádro bylo rekonstruované v typickém moderním duchu, který byl sice také dost nadužívaný, ale lepší než zoufalství na domovní chodbě. Nechal jsem se zavést do obýváku, kde v jednom z rohů, vedle obývákové stěny, trůnil asi metr dvacet vysoký ničím nezdobený smrček v květináči. Takhle od pohledu vypadal skoro nevinně. Dokud jsem nestál tak dva metry od něj.
Magie v místnosti byla tak hutná, div jsem se jí nezalkl. Pokud bych měl ještě před pár vteřinami nutkání Leoše obvinit, že si celou věc vymyslel, tak teď by se úspěšně vypařilo. Leoš sám stál ve dveřích, opřený o futra se založenýma rukama. Na první pohled vypadal sebejistě, na druhý si člověk všiml rozšířených zornic a chvějícího se horního rtu. Ve skutečnosti byl jen úplně ztuhlý strachy.
„Možná byste měl jít na chvíli někam jinam, než tady skončím,“ navrhl jsem. Snad byl byt aspoň dvoupokojový. Nejspíš ano, protože Leoš přikývl a beze slova se vypařil. Stejně mi víc vyhovoval klid na práci.
Změřil jsem si stromek pohledem, ale nezachvěla se na něm ani větvička. Čím začít? Prokletí magii nevyzařuje, navíc jsem ještě neviděl žádné, které by se projevovalo lechtivými sny. Ty návraty stromu také příliš nezapadaly. Kdepak, tahle věc byla posednutá.
Nadechl jsem se, vytahal z tašky příslušné amulety a strčil si je do kapsy. O Leoše jsem starost neměl, nadaný zcela evidentně nebyl a u nenadaných se posednutí nemá na co navázat. Sedl jsem si na pohovku a nespouštěl ze smrčku oči.
„Budeš si hrát na nedobytného, jo? A já se těšil na dobrý rande,“ pousmál jsem se. Zdálo se mi to, nebo se pár spodních větví trochu zachvělo? „Poslyš, nevím, co jsi zač, ale vážně bych to raději vyřešil v klidu, vymýtání jsem nikdy neměl rád, je z toho hrozný svinčík.“
„Ne, že by ti v tomhle případě vymýtání pomohlo, čaroději,“ ozval se ženský hlas asi tak pár centimetrů od mého ucha. Málem jsem dostal infarkt. Ve dvaatřiceti bych ho spíš přežil, ale zkoušet jsem to nehodlal.
Otočil jsem hlavu a napůl čekal, že neuvidím nic. Opak byl pravdou. O pohovku se z druhé strany opírala mladá žena. Žena asi nebylo úplně přesné vyjádření, použil bych spíš výraz éterická bytost. Netipl bych ji na normálního člověka ani při náhodném setkání v tramvaji, o to méně, když se mi zhmotnila za zády.
Došlo mi, co je zač, a zalitoval, že jsem Leoše nevyzpovídal víc ohledně těch jeho snů, nejspíš bych celou věc rozkryl rovnou. Na druhé straně, jaká je šance, že člověk v Čechách narazí na dryádu? Svým způsobem se mi ulevilo, ne, že by dryáda nemohla být nebezpečná, ale na rozdíl od různých démonů a jiných druhů duchů a dalších věcí, které jsou schopné obsadit věc, by s nimi aspoň měla být rozumná řeč.
„Vánoční strom? Vážně?“ naklonil jsem hlavu a opřel se, abych na ni lépe viděl. Tmavovlasá, drobná, s pronikavýma očima. Fascinující bylo, že oblečená byla úplně normálně, byť elegantně. Jako kdyby si odskočila z nějaké prodejny s přírodní kosmetikou.
Usmála se a pokrčila rameny. Přišla mi vlastně sympatická, což pochopitelně neznamenalo, že jsem neměl v duchu připravená nějaká zaklínání pro případ, že by nakonec zase tak sympatická nebyla.
„Co sis od toho vůbec slibovala?“ zeptal jsem se o poznání vážněji.
„To máš tak, seznámili jsme se s Leošem náhodou, ale vážně se mi líbil. Je to fajn kluk, upřímný, hodný. Jenže jak někomu řekneš, že nejsi člověk?“ povzdychla si, a nejspíš ze zvyku si zastrčila pramen dlouhých vlasů za ucho.
„Počkej, takže vy spolu chodíte a on nic neví? Jak dlouho? A ten strom, ten do toho zapadá jak?“ nijak jsem neskrýval svoje zmatení.
„Dva roky. Nabídl mi, abych se k němu nastěhovala, tak jsem řekla, že po Vánocích, ale že bych je chtěla oslavit s ním. Vybrala jsem stromek a svázala se k němu.“
„Takže ve skutečnosti už u něj bydlíš, jenom on o tom neví. Přijde mi, že tu situaci moc nevylepšuješ,“ promnul jsem si kořen nosu a snad se ani už nepokoušel se zorientovat.
„Víš, jak to je, tak dlouho s něčím váháš, a pak už je to zkrátka příliš dlouho. Mám strach, že když mu to řeknu, tak se rozejdeme. Neříkej, že jsi nikdy nebyl v podobné situaci, nejsme zase tak rozdílní,“ zadívala se mi do očí, a měl jsem co dělat, abych pohledem neuhnul.
„Ne tak docela, ale chápu, na co narážíš. Takhle to ale dál nejde, to ti musí být jasné. Když za mnou přišel, byl bez sebe strachy, myslel si, že ho někdo proklel. Je nejvyšší čas přiznat barvu,“ řekl jsem a připadal si jako pokrytec. Nebyl jsem sice ani zdaleka ve stejné situaci, ale svým způsobem jsem se také bál přiznat barvu. Čím déle jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že přátelství s výhodami mi stačí, tím méně jsem tomu věřil. Jenže strach, že když to řeknu nahlas, přijdu o všechno, mi zkrátka nedovolil ten roky trvající bludný kruh ukončit. Možná bych byl rád za podobnou patovou situaci, která by mi nedala na výběr.
„Já vím, čaroději,“ řekla tiše, až jsem ji sotva slyšel. „Můžeš Leoše zavolat? Asi bude nejlepší to vyřešit hned.“
Přání jsem jí splnil. Upřímně mi jí bylo líto. Možná by se mohl trochu vzchopit ten pověstný duch Vánoc a zasáhnout.
Leoš zůstal stát ve dveřích do obýváku jako opařený.
„Lucko? Co tu děláš?“ vyrazil ze sebe. Dryáda seděla na pohovce a jméno mi k ní vůbec nepasovalo. Nejspíš stejně nebylo její.
„Můžeš si sednout sem ke mně? Chtěla bych ti něco říct,“ poklepala dlaní na místo vedle sebe. Leoš krátce škubl hlavou ke stromu a pak si vzpomněl, že pořád stojím za ním, a otočil se s nevyřčenou otázkou.
„Je to bezpečné, nic se vám nestane,“ ujistil jsem ho, aniž bych větu dál rozvinul.
Nejraději bych se někam ztratil, jenže do ložnice se mi vkrádat nechtělo. Tak jsem zůstal stát opřený o futra, jako předtím Leoš, a pokoušel se tvářit nezúčastněně.
„Víš, jak ses mě ptal, jestli se k tobě nechci nastěhovat?“ začala Lucie opatrně.
„Jo, jasně. Ale jestli je to na tebe moc brzo, tak nemusíš,“ vyhrkl. Něco ve mně se sevřelo nad tím jejich sdíleným strachem ze ztráty druhého.
„Ne, ne, o to nejde. Podívej, já už se k tobě nastěhovala. Svým způsobem. Chtěla jsem ti to tolikrát říct, až jsem nakonec vůbec nevěděla jak. Nejsem člověk a ten stromek, to je teď už součást mě.“ Zněla obdivuhodně klidně a vyrovnaně. Zaryl jsem pohled do podlahy a snažil se zůstat duchem přítomný. Moc mi to nešlo, myšlenky pořád odbíhaly jinam.
„No… a co teda jsi?“ zeptal se Leoš. Jeho prioritizace informací mě upřímně zaskočila. Čekal jsem větší šok, zejména nad zmínkou, že jeho milá je tak trochu strom.
„Dryáda. Lesní nymfa.“
„Takže… ten strom, to jsi byla ty? Celou dobu?“ ujistil se. Seděl ke mně zády, takže do obličeje jsem mu neviděl, ale nezněl nijak rozrušený nebo naštvaný.
„Je mi líto, že jsem tě vyděsila. A měla jsem ti to říct mnohem dřív, mrzí mě to.“
„Já se bál, že se se mnou chceš rozejít,“ zasmál se Leoš. Vyměnili jsme si přes něj s Luckou upřímně překvapené pohledy. To tedy šlo o hodně lépe, než jsme oba předpokládali.
„A tobě to nevadí?“ zeptala se ještě pro jistotu. Chápal jsem ji, taky bych se ho nejraději třikrát přeptal, jestli chápe, co mu řekla.
„Já tě přece miluju a tohle nic nemění, jestli jsme spolu mohli být dva roky, aniž bych něco poznal, tak to asi fakt nebude tak horký, ne?“ pokrčil rameny a chytil ji za ruce. Měl vlastně pravdu.
„Taky tě miluju,“ roztála Lucie do širokého úsměvu. V životě jsem nezažil, že bych někomu něco tak přál a zároveň záviděl.
Nechal jsem je ve vzájemném opojení ještě chvilku, než jsem na sebe decentně upozornil. Taky jsem nepotřeboval vidět všechno.
„Předpokládám, že je tedy všechno vyřešeno,“ řekl jsem, úplně zbytečně.
„Jo… jo, asi je,“ přikyvoval Leoš.
Vzal jsem si od něj pět tisíc, sotva třetinu svojí obvyklé taxy, na druhé straně jsem také nic moc neudělal. Popřál jsem jim oběma hodně štěstí a veselé Vánoce, než jsem zamířil zpátky domů. Čím blíž jsem byl, tím méně jsem se na prázdný byt těšil. Blížícím se svátkům u mě nenasvědčovalo nic. Žádný věnec, svíčky, stromek, talíř s cukrovím, které jsem stejně nikdy nejedl. Nepotřeboval jsem si připomínat každodenní bolístky svého života, zesílené neustálým marketingovým omíláním klišé o tom, jak mají být lidé spolu a konat dobré skutky. Jako kdyby jindy neměli.
Zaparkoval jsem a posledních pár ulic došel už slušně naštvaný na celou vánoční masáž. Byl jsem odhodlaný zavřít se na následující týden doma a utopit se v knížkách a seriálech streamovací služby bez reklam. Až znovu vylezu, bude po všem a na další rok klid.
U dveří domu někdo stál. Zbystřil jsem. Jestli je to další chudák s prokletým stromem, tak má smůlu. Zostřil jsem krok a nabrousil jazyk.
Když jsem se přiblížil, začal jsem rozpoznávat povědomé rysy. Byl menší, tak o půl hlavy, zato širší v ramenou. Tmavé vlasy měl kratší než já, a i když vypadal od pohledu na čtyřicátníka, v očích se mu zrcadlily stovky let. Zastavil jsem kousek od něj a stále nevěřil. Viděl jsem ho naposledy před půl rokem, než zase odjel. Nikdy neříkal kam, ani kdy se vrátí. Nebo jestli se vůbec vrátí. Známost, u které vám všichni říkají, ať už se na to konečně vykašlete, že život je na podobné věci příliš krátký, jenže vy je stejně neposlechnete. Zvlášť, když jste nadaní a váš život zase tak krátký není. Zvlášť, když je tou známostí někdo jako on.
„Fjodore,“ vydechl jsem a napůl se bál, že se v ten moment rozplyne.
„Půjdeme do tepla, nebo chceš ještě chvíli mrznout?“ popíchl mě s lehkým úsměvem.
Jindy bych ho sestřelil nějakou pohotovou hláškou, teď jsem byl jen rád, že nebudu na Vánoce sám. Přišel jsem k němu a ze všeho nejdřív ho přimáčkl na dveře. Polibek chutnal lépe, než jsem si pamatoval. Nebránil se, naopak mě objal kolem pasu a přitiskl si mě k sobě. Dokud jsme se líbali, existovala i záminka pro fyzickou blízkost, které se, jak se zdálo, nechtěl vzdát ani jeden z nás. Možná jsem ve svém rozpoložení nebyl sám, radši bych si ale ukousl jazyk, než bych to řekl nahlas.
Nakonec, byl jsem vděčný čemukoliv, co Fjodora znovu zavedlo ke mně, ať už to byl duch Vánoc nebo něco jiného, ale nechtěl jsem svoje štěstí pokoušet příliš.
1 komentář