Protrpěl jsem nejnovější bestseller renomovaného vizionáře odehrávající se v Praze, aby vy jste nemuseli.
Když mi bylo nějakých patnáct let, přečetl jsem Šifru mistra Leonarda. Nepamatuju si z té knihy nic, a vlastně ani nevím, jestli jsem tehdy věděl, že jde o fenomén. Je to dost možné. Rozhodně si ale pamatuji, že mému patnáctiletému já přišla kniha skvělá. Napínavá, čtivá, se správným množstvím konspirace z ranku „na tom by vlastně mohlo něco být“. Připadal jsem si hrozně dospěle, že takovou knihu čtu.
Teď je mi pětatřicet a zlákala mě horká novinka Dana Browna – jednoho z nejprodávanějších autorů současnosti. Mezi Šifrou a Tajemstvím všech tajemství jsem od něj nečetl nic, ale viděl jsem všechny filmové adaptace s Tomem Hanksem a Andělé a démoni jsou taková moje guilty pleasure.
Prahahahaha
Brown se rozhodl svou novou knihu zasadit do Prahy, a hned na začátek je třeba říci, že pokud doufáte v honbu po památkách a romantizovaná či smyšlená historická fakta, tak vás čeká zklamání. Narozdíl od jiných Brownových děl jsou tu památky jen kulisou. Vyprávět vám o nich bude jediný nejznámější symbolog na světě, harvardský profesor Robert Langdon. Čekají vás květnaté a prokreslené popisy, díky kterým si pamětihodnosti bez problému představíte i když jste je nikdy neviděli. Popisy jako: „Karlův most byl postaven z českého pískovce a lemován po obou stranách třiceti sochami křesťanských světců. Táhl se více než půl kilometru přes klidné vody řeky Vltavy a na každém konci s velkou strážní věží.“ Děkuji, profesore, nebýt Pražák, rozhodně bych si v živých barvách představil, jak most vypadá.
Když už na nějaký zajímavý fakt přeci jen dojde, je prezentován tzv. „lopatou do držky“, což se nakonec dá říct o celé knize. Jedna pasáž zavede profesora Langdona do krásné prvorepublikové vily s pohnutou historií. Majitel byl židovského původu a vilu za druhé světové války obsadili nacisté a veškeré přepychové vybavení včetně uměleckých děl nechali ocejchovat orlicí s hákovým křížem. Langdon si toto prakticky ověří, když během napjatých událostí jen tak nahodile obrátí židli, aby se podíval, zda je to pravda. Pak ji zase vrátí zpět. Nic z této pasáže nesouvisí s příběhem.
Některá anglická vydání mají na obálce orloj, který se v knize objeví jen letmo, v asi třech větách. Sbohem dejte i luštění šifer a ujetému, leč zábavnému, spojování historických souvislostí. V bezmála sedmi-set stránkové knize jsou takové momenty zhruba tři.
Žádná ze zmíněných památek nemá pro příběh jakýkoliv význam, vyjma toho, že se Langdon ocitne v jejich blízkosti, a celá kniha by se mohla odehrávat kdekoliv. Tedy, pardon, nemohla. Odehrává se v Praze, protože… jméno našeho města je použito jako slovní hříčka pro název tajného zařízení. To je všechno. Opravdu.
Ještě abych nezapomněl: Brown nenechal na pokoji ani legendu o Golemovi. Jen se potřeboval nějak odlišit, a tak ho v originále pojmenoval Golěm. Cukal mi koutek oka pokaždé, kdy jsem to četl. Překladatelé se s tím nemazlili a to Ě Brownovi škrtli. Díky.
A takhle my si tady žijeme
Pro našince bude nechtěně zábavné číst o tom, jak Američan vnímá Prahu a její obyvatele i instituce. Celkem záhy se dozvídáme, že je Praha „proslulá svými maškarními bály“ a „Pražané se s oblibou převlékají do kostýmů a masek historických osobností i místních legend“.
Kapitolou pro sebe je role ÚZSI, tedy Úřadu pro zahraniční styky a informace. Jedná se o vnější rozvědku, to znamená, že primárně neoperuje na území ČR a každopádně nesmí suplovat BIS nebo Policii. Zcela rozhodně potom rozvědčíci nejezdí v autech jasně označených logem a nevykládají každému na potkání, že jsou z rozvědky. Umíte si představit Jamese Bonda, jak jezdí v autě s logem MI6? Jacka Ryana, jak se každému představuje jako zaměstnanec CIA?
A protože nejsme ani v Americe, ani v Rusku, tak mávání zbraní na veřejnosti nebo rozstřílení dveří legitimního výzkumného střediska (které, mimochodem, sice oplývá uměleckým dílem v hodnotě čtvrt milionu dolarů, ale na alarm jim patrně peníze nezbyly) v širším centru města, by skončilo velmi rychlým příjezdem státní policie, ne-li rovnou zásahovky. Nakonec, za celou knihu normální policii nevidno, přestože se střílí, vyhrožuje bombami, vydírá a vraždí. V jediném momentu, kdy je třeba zásah shůry, aby Langdona zachránil, přijdou na pomoc do Klementina mariňáci z americké ambasády. Fakt.
Langdon tedy běhá po únorovém zasněženém městě v pantoflích a je pronásledován ozbrojeným příslušníkem, který by neudělal psychotesty ani na držení středně velkého kaktusu. Během toho nahánění navštíví Langdon Petřín, kde neopomene zmínit dávné pohanské rituály na obětování panen. Ony se sice takové zvěsti objevily až mnohem, mnohem později, ale to přeci po profesorovi se specializací na evropskou historii nemůžeme chtít, aby věděl.
K čemu rešerše?
Celá ústřední zápletka je pitomost, která daleko přesahuje rámec „na tom by mohlo něco být“ nebo aspoň „to je vlastně docela zajímavá myšlenka“ a padá rovnou do septiku ezo-blbostí, které ovšem Brown vydává za fakta, i když mu to zoufale nejde a neustále sám sebe podrývá. Všechno co o Brownově přístupu k legitimní vědě potřebujete vědět, vám poví „uznávaná neurovědkyně“, když si Langdonovi stěžuje, že je „nefér chtít po jejím oboru opakovatelnost experimentů,“ jako se to chce ve všech jiných vědních oborech. Její obhajoba stojí na tom, že výzkum, který provádí, je založen na kvantových jevech, a ty jsou, dle ní, z principu neopakovatelné. Ovšem její slova jsou pochopitelná, pokud toho o kvantových jevech ví tolik, co o kvantových počítačích.
V temnotě za oknem pulzovalo moře svítících zelených a červených bodů. Langdon rozeznal siluetu desítek serverových skříní uvnitř drátěné klece.
„Faradayova klec…“ zašeptala Katherine. „To musí být kvantové počítače.“
Ne, Katherine, pokud to jsou serverové skříně (racky) a ještě tak pěkně blikají, tak to rozhodně nejsou kvantové počítače.
Pan harvardský profesor zase svým žákům vykládá, že je naprosto nemožné, aby někdo ve středověku psal knihu 40 let, protože průměrný věk dožití v té době byl pouhých 30 let. Kdokoliv s všeobecným přehledem pochopitelně ví, že průměr snižovala vysoká dětská mortalita. Pokud se lidé dostali přes toto „krizové“ období, dožívali se podstatně vyššího věku. To ovšem Langdonovi nestačí, a tak ještě stihne poučit studenta fyziky, že dvouštěrbinový experiment, problém horizontu nebo Schrödingerova kočka jsou „nevysvětlitelné záhady“ (pomiňme, že kočka je myšlenkový, nikoliv praktický experiment).
To je pochopitelně naprostá blbost. Brown si ani nedal práci s tím, aby ústřední zápletku knihy pořádně prodal – veškeré předložené „důkazy“ sestávají z anekdotických příkladů paralel. Vědkyně ukáže senzační „důkaz“, aby vzápětí vysvětlila, že je to jen optický klam, který ale slouží jako skvělá paralela k její teorii. V jedné chvíli se Brown snaží celou myšlenku vysvětlit tak vehementně a po lopatě, že si nakonec v rámci jednoho odstavce stihne dvakrát protiřečit.
Neměl bych zapomínat ani na vyjádření, že údajně ještě „nikoho nenapadlo zkoumat lidský mozek pod vlivem psychotropních látek“. To tvrzení mi přišlo, natolik nepravděpodobné, že jsem odložil knížku a rovnou otevřel Google. Takže, vážení, tak moc to nikoho nenapadlo, že existuje studie shrnující několik dalších studií, které se přesně tímhle zabývají.
To samozřejmě není všechno, je tu i spousta nesmyslů, které vznikly jen proto, že je Brown nejen špatný spisovatel, ale ještě k tomu je líný. Ne, moderní biometrické čtečky nelze „obelhat“ použitím uťatého prstu. Ne, bezkontaktní přístupové karty do supertajných, superdrahých, supermoderních laboratoří nelze zkopírovat do telefonu. Nejspíš si nezkopírujete ani vstupní kartu do vcelku obyčejné kancelářské budovy, ve které pracujete. Věty jako „útočníci zrecyklovali kus starého kódu, hackeři tomu říkají copy-pasta“, jsou už pak jen takovou třešinkou na dortu.
Taktéž když máte monorail – JEDNOkolejnicovou dráhu, nedává žádný smysl zmiňovat rozchod kolejí. Jenže Brown si je celkem jistý, že mu všechny tyhle nesmysly projdou, protože si myslí, že jsou čtenáři blbci. Však to nepřímo říká ústy Langdona, když prohlašuje, že „většina lidí si neuvědomuje, že existují i věci mimo jejich vnímání – neviditelné spektrum světla nebo neslyšitelné zvuky“. Doufám, že ani vy jste nikdy neslyšeli o ultrafialovém (UV) nebo infračerveném (IR) záření a nic vám neříkají pojmy jako mikrovlnné záření nebo ultrazvuk.
Třísetstránkové finále
Naprosto smrtící je pro knížku její rozsah. Brown v jakémsi rozhovoru řekl, že z knihy „vyházel přes 10 000 stránek“. To není překlep. Deset. Tisíc. Stránek. I tak jich má Tajemství všech tajemství skoro 700, což je tak o polovinu víc, než by mít mělo.
Prvních 300 stran je neskutečně rozvleklý rozjezd, výrazně natahovaný Brownovým pokusem o tajemnost nebo zmíněnými výklady z Wiki. Jste-li průměrně inteligentním čtenářem, odhalíte „jádro pudla“ zápletky na prvních pár desítkách stran. Brown vás ovšem bude zásobovat skoro nesnesitelným zamlčováním informací, které vědí všechny postavy v knize, až na vás. Takový pěkný ilustrační příklad: dvě postavy spolu hovoří po telefonu, Brown napíše „a pak mu řekla šest slov, která změnila všechno.“ Co to bylo za slova? No na to si počkejte dalších pět kapitol. Spoiler: je to jednoduché zastrašení, žádné kulervoucí odhalení.
Kniha v podstatě začíná přednáškou vědkyně ve Vladislavském sálu Pražského hradu, a tato se bude dřenit zhruba čtyřicet kapitol plácání a kusých informací, než vám Brown laskavě sdělí, o čem přesně přednáška vlastně byla. Akorát, že vy už to nejspíš dávno víte a natahování je tak jen nebetyčně otravné. Stejně tak Brownovo neustálé opakování formou „v minulé kapitole jste četli…“ jako kdyby předpokládal, že se ke knize budete vracet po dlouhých měsících, nebo jednotlivé kapitoly měly desítky a ne jednotky stran.
Samotné rozuzlení příběhu proběhne někde kolem strany 350. Čtete správně. To je kousek za polovinou knihy. Pak už se jen přesunuje z místa na místo (respektive mezi asi třemi lokacemi), odhaluje se jeden předvídatelný šokující zvrat za druhým, dějí se neuvěřitelné šťastné náhody, dojde i na klasickou scénu kdy má zloduch hrdinu v hrsti a ochotně mu vyžvaní svůj ďábelský plán do nejmenších detailů, aby se samozřejmě udála nějaká ta deus ex machina. A nakonec to celé vyšumí rychleji než otevřená láhev Coca-Coly na sluníčku.
Vuitton ze Sapy
Přes všechno výše zmíněné mohlo být Tajemství všech tajemství pořád aspoň zábavné čtení. Takový ekvivalent letního filmového blockbusteru. Problém je, že tenhle blockbuster by měl stopáž rozšířené edice Pána Prstenů a scénáristické kvality 57. série Ošklivky Betty.
Přepálené je kromě rozsahu i množství product-placementu, který je na škále od zbytečného po úplně bizarní. Od značky Langdonových plaveckých brýlí, po značku BDSM roubíku, který používá jedna z postav. Nedělám si srandu, i když bych si přál, aby ano. K čemu je mi jako čtenáři vědět značku Langdonova svetru nebo Solomonové bundy, když nemám tušení, jak ty věci vypadají? Popis „měl na sobě svetr se severskými motivy“ mi o postavě řekne stokrát víc než „měl na sobě svetr značky Dale“.
Opakování slov, mizerná stylistika, špatně použitá slova a tak dále a tak podobně. I ten Langdon je tu tak nějak navíc, protože tu není ani historie, ani symboly, a prim přebírá spíš jeho partnerka, která je pro jistotu zběhlá ve všech vědních oborech, jenže je patrně studovala na americkém ekvivalentu plzeňských práv. Ale to je jen takový „výběr z hroznů“, protože toho hrozného bylo v knížce o moc víc. Kindle říká, že jen zvýrazněných pasáží je kolem 60, a to jsem si značil jen ty největší nesmysly a bizarnosti. U řady z nich jsem se při čtení smál nahlas a čím dále v knize jsem byl, tím častěji jsem už jen rezignovaně mávnul rukou.
Tajemství všech tajemství je zkrátka jako trdelník. Když jdete kolem, pěkně voní, ale jak do něj kousnete, dostaví se nevyhnutelné zklamání. To je všechno? Za ty prachy?
Snad jediné co bych pochválil je české vydání. Jednak z těch pár stránek překladu, co jsem četl, mám pocit, že je v češtině kniha tak o 20 % lépe napsaná, a jednak si nakladatel dal mnohem větší práci s obálkou i celkovou úpravou.
A úplně na závěr: pokud byste chtěli knihu z žánru spekulativní fikce, kde se snoubí tak trochu konspirace s historií, vědou a technologiemi, a je to dobře napsané a napínavé, tak zkuste Kryptonomikon.
