Dveřma napřed, 4/13

René a Pavel jsou dva obyčejní chlapi, které spojuje láska k japonským autům. Během svého hledání nejlepšího asfaltu a nejdelších serpetnýn ale možná zjistí, že je toho spojuje víc, a najdou něco, co ani jeden z nich nečekal.

Z vyjížděk se stala po dvou měsících už skoro tradice a z Reného dobrý kámoš, se kterým jsem se mohl zasmát i se svěřit s běžnými strastmi každodenního života. Úspěšně završený pracovní projekt nebo stávkující myčka? René byl vždycky skrz Facebook po ruce. Stejně tak on mi psal z nekonečných porad, které považoval za zhola zbytečné, nebo mi nadšeně doporučoval právě shlédnutý film.

Když počasí o víkendu dovolovalo, sedli jsme za volant a jeli. Někdy na sever, jindy na západ, jednou na jih. René měl zdánlivě nevyčerpatelnou zásobu pěkných cest. Když počasí nedovolovalo, přistihl jsem se, jak bezcílně bloumám po bytě. Nevěděl jsem, co se sebou, ani co jsem dělal ve volném čase předtím. Z těšení na vyjížďku se postupně stalo spíš těšení na Reného, což mi akorát přidělávalo starosti, protože moje pokusy narážely na stále stejnou zeď nezájmu. Ne úplně, René evidentně rád flirtoval, jen zkrátka nechtěl jít nikam dál, zatímco já ano.

Seděli jsme v takové zapadlé knajpě na kraji vesnice kdesi u Benešova a letní dusno by se dalo krájet. Větrák u stropu se točil s kadencí božích mlýnů a trvalo celou věčnost, než před námi přistály orosené sklenice s pitím. Nealko. Jasně, nebyli jsme úplně svatí co do dodržování předpisů, zvlášť těch rychlostních, na druhé straně jsme měli ještě nějaké zbytky pudu sebezáchovy. Alkohol za volant fakt nepatří, dvojnásob v letních vedrech, kdy člověka pošlou pod stůl dvě kvalitní dvanáctky.

René už poněkolikáté otáčel jídelní lístek. Buď váhal, nebo mu zkrátka do oka nepadlo nic. Akorát obsluha už jeho nerozhodnosti začínala mít dost. Cítil jsem číšníka za sebou, jak přešlapuje na místě, René ho musel mít přímo ve výhledu. Nakonec přeci jen na něčem z menu zakotvil, zvedl pohled a kývnutím přivolal netrpělivého chlapa zpátky ke stolu.

Objednal si smažák, já knedlíky plněné uzeným. Obojí vysloveně lehká jídla, snad za volantem neusneme. Číšník sbalil jídelní lístky jako bychom se na nich dopustili nějakého příkoří a když procházel kolem mě, utrousil kyselé: „No to je dost. I ženská si dokáže vybrat rychlejc.“

Ušklíbl jsem se nad jeho slovy a víc je neřešil. Akorát René naproti mně úplně ztuhl. Zíral za číšníkem pěknou dobu, pak vytáhl telefon a předstíral, že na něm něco dělá, jenže kdyby si chtěl zkontrolovat zprávy nebo mail, nestačilo by mu k tomu telefon jen odemknout.

„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se. Nebyl jsem si jistý, jestli ho tak sebrala ta hloupá hláška, ale evidentně v pohodě nebyl.

„Jo, jasně,“ odpověděl s úsměvem a opravdu jsem mu skoro věřil, „akorát je tu hrozný vedro.“

„Na padnutí, docela se těším zpátky do klimatizace,“ přikývl jsem.

„Docela ti ji závidím. Sice ji mám taky, ale výkon nic moc.“

„Tak to musíš jet rychle a se staženým okýnkem, aby tě ochlazoval vzduch,“ navrhl jsem ze srandy.

„Jen aby to pak nebylo jako ten vtip o cyklistovi na poušti.“

„Tyjo ten mi vyprávěl ještě táta, když jsem byl malý,“ zasmál jsem se, jak se mi vybavil útržek hodně dávné historie.

„Jste si blízcí?“ zeptal se René, zatímco před námi přistály talíře. Naštěstí se číšník tentokrát jakýchkoliv komentářů zdržel.

„Byli jsme, dost,“ pokrčil jsem rameny, „trochu mě mrzí, že jsem nezdědil jeho zručnost, dokázal opravit skoro cokoliv, sousedům motorku, nám auto. Já se radši držím stranou manuální práce, mám obě ruce levé.“

„Tomu rozumím, ale na levé ruce nevěřím. Nikdy není pozdě začít, já se taky naučil hrabat v autech až těsně před třicítkou a ani tak si nedokážu udělat na Skylině všechno sám.“ Zabral se do tématu tolik, až zapomněl dožvýkat sousto a málem se zalkl. Rozesmál jsem se a René hned na to také.

„Ne ale vážně, já bych si nejradši neměnil ani žárovky. Naposled jsem vyhodil hlavní jistič v baráku,“ přiznal jsem.

„Kecáš,“ mávnul rukou.

„Nekecám, jsem v tomhle úplně marný. Ale v kuchyni bych tě rozhodně převálcoval. Moje kuřecí tikka masala je vyhlášená.“

„To sis na sebe právě uplet bič,“ zahrozil mi vidličkou s napíchnutým kusem sýru v trojobalu, „protože já chci činy místo slov. Teď svýmu tvrzení budeš muset dostát.“

„Prý tvrzení,“ ušklíbl jsem se, „to je objektivní fakt.“

„Jasně, takže kdy se mám stavit?“ zeptal se, a až v tu chvíli mi došlo, že jsem ho pozval na večeři. Nebo se pozval sám? Něco mezi tím.

„Středa večer?“ navrhl jsem. Čtyři dny na to, abych si doma vysmýčil by snad mohly stačit.

„Proč ne,“ souhlasil, „tak středa večer, přesný čas si ještě napíšeme.“ Definitivně odložil příbor do prázdného talíře.

Vyrazili jsme znovu na cestu, ale něco se změnilo. René jel o poznání agresivněji. Do některých nepřehledných zatáček najížděl v protisměru a ani jsem nedomýšlel, co by následovalo, kdyby proti němu vyrazilo auto. Během zvlášť početné série serpentýn údolím se mi nadobro ztratil. Místo abych se ho snažil dohnat jsem zvolnil. Naštěstí svodidla podél srázů a potenciálně nebezpečné stromy nenesly známky setkání s modrým Nissanem.

René na mě čekal o dvě vesnice dál. Nechal mě přejet a překvapivě se zařadil až za mě. Mapu jsem měl, což o to, jen mě změna trochu rozhodila. Možná si jen uvědomil, jak zbytečně riskoval, z nás dvou jsem já na pilu tolik netlačil. Přesně tak vypadal zbytek naší vyjížďky. V klidu, bezpečně, i když ne nudně.

Nevím, co ho rozhodilo, když jsme zastavili večer na benzínce na tradiční rozlučku, byl zase v klidu a já nechtěl rýpat. Dokonce jsem si odpustil i dvojsmyslné kecy, stejně jako on. Nějak jsem vycítil, že na ně nemá náladu, já ostatně taky ne.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.