Vstříc temnotě 1

Podzim není pro podplukovníka Petra Wiesnera z pražské pobočky Mezinárodního úřadu pro magickou bezpečnost zrovna oblíbeným obdobím. Tradiční chřipková sezóna ho dočasně připravila o většinu podřízených, a aby toho nebylo málo, vyžádala si součinnost Úřadu policie. Petr se vydává do rozbahněných lesů Drahaňské rokle a pořád doufá, že jezdil zbytečně. Nakonec, lidé často vidí magii za kdečím, a to poslední, co Petr potřebuje, je skutečná rituální vražda.

Běžel po opuštěné cestě a před sebe viděl jen díky světelnému smogu a malé baterce připevněné na elastické čelence. Vždycky radši běhal po setmění, když se stezka vyprázdnila. V půlce října ani nemusel čekat dlouho do noci.

S každým hlubokým nádechem mu plíce naplnil studený a vlhký podzimní vzduch. Zběžně kouknul na chytré hodinky. Pět kilometrů. S dobrým pocitem zpomalil do rychlé chůze, a i když už osmdesátkový powermetal neodpovídal jeho tempu, pořád odpovídal jeho tepu.  Nabral směr k blízkému sídlišti, kde se tyčily moderní ekvivalenty paneláků s mozaikou rozsvícených oken.

Prořídlým listím stromů zašuměl vánek, který přes sluchátka sice neslyšel, zato chlad rozhodně cítil. Bezděky se zachvěl a už myslel na pěkně dlouhou sprchu. Naštěstí bude doma za pár minut.

To si aspoň myslel.

#

Šedivá mračna visela nízko a předpověď slibovala spíš déšť než slunce, které už v tuhle roční dobu stejně nemělo valnou sílu. Ostatně, propršelo většinu stávajícího týdne; fakt, který se Petru Wiesnerovi z Mezinárodního úřadu pro magickou bezpečnost připomínal s každým krokem. Bahnem obalené boty vážily už dobře dvě kila každá a komplikovaly mu rovnováhu ve svažitém lesním terénu.

Policie volala Úřad jen v případě podezření na přítomnost magie nebo okultních prvků. Jenže lidé viděli magii za kdečím. Někdy stačila jen vybělená srnčí lebka nalezená na kraji lesa nebo dítě přísahající, že má pod postelí příšeru. Přestože si Petr výlet na okraj Prahy vůbec neužíval, pořád doufal, že se do Drahaňské rokle vláčel zbytečně.

„Kurvafix!“ zaklel, když ho do obličeje šlehla větev. Pod služební parkou, teplou mikinou a trikem mu po zádech stékal pot. I když měl chuť si bundu a mikinu sundat, odolal. Už týden cítil, jak na něj leze nemoc a nehodlal kapitulovat. Dost na tom, že právě byli uprostřed chřipkové sezóny a Petr byl jedním z mála, kteří ještě zvládli fungovat. Nakonec, se svou hodností by jinak neprováděl prvotní obhlídku osobně.

Zastavil svůj sestup do údolí, když poblíž uslyšel hlasy.

„Jak dlouho tu ještě máme čumět? Technicky vzato už jsme to klešákům předali, a je to fakt nechutný,“ stěžoval si nějaký muž.

„Jestli máš slabej žaludek, tak sis asi vybral špatnou práci,“ odpověděla mu s posměškem žena. To museli být policajti, kteří se na místo dostavili po oznámení a promptně zavolali Úřad.

„To říká ta pravá. Jak kdyby ses sama málem nepoblila, když jsi to viděla,“ oponoval jí, pak ale o dost smířlivěji dodal: „Ale stejk si asi fakt nějakou dobu nedám.“

V tu chvíli Petrovi dopadla na hlavu dešťová kapka. Pak druhá. Třetí.

„No skvělý, ještě začíná chcát,“ postěžoval si muž.

Petr se obrnil před nevyhnutelným setkáním a vymotal se z podrostu na mýtinu. Vévodil jí malý zarostlý rybník nebo jezírko. V pokročilém podzimu vypadalo místo dost bezútěšně. Podobně jako dva policajti, kteří na něj teď zírali s neskrývaným překvapením, asi i proto, že vypadal spíš jako lesník než jako vyšetřovatel. Už pár dní se chtěl oholit a pravidelně zapomínal a husté tmavé vlasy se bránily všem pokusům a normální úpravu. Aspoň kulaté brýlové obruby trochu zmírnily celkový dojem.

Policajti se uvolnili, když sklouzli pohledem na rameno jeho bundy, na červeně vyšitou insignií mečem protknutého pentagramu. Vydali se k němu s jasným očekáváním: konečně budou moct vypadnout.

„Vy jste z Úřadu?“ zeptal se policajt a podával mu ruku, jako kdyby se o něm před chvilkou nevyjadřoval jako o klešákovi. Petr ovládl touhu mu otázku oplatit a zeptat se, jestli je fízl.

„Jo. Petr Wiesner, s dvojitým vé,“ upřesnil už ze zvyku, než stiskl nabízenou ruku, pak si potřásl i s jeho kolegyní. Oba vypadali docela mladí, kolem třiceti, možná i něco pod.

„Můžu vidět průkaz?“ zeptala se policajtka a Petr jí vyhověl. Nestudovala plastikovou kartu nijak dlouho, než mu ji vrátila a přikývla. „Pojďte, ukážu vám tělo.“

Petrovi neušlo, jak vyignorovala jeho hodnost, i když si ji přečetla na průkazu. Teoreticky oba policajty vysoko převyšoval. Praxe říkala něco jiného, a Petr neviděl důvod vynucovat respekt uprostřed lesa. Nechal pochybení plavat a následoval ji. Její kolega zůstal, kde byl, a vytáhl z kapsy krabičku Chesterfieldek.

Šli jen pár metrů, ke staré, rozložité vrbě sklánějící se nad kalnou tůní. Dlouhé, teď už skoro holé šlahouny sahaly až do vody, a Petr měl nepříjemný pocit, jako by vrbové pruty pod hladinu cosi táhlo. Odtrhl oči od stojaté vody, srovnal si myšlenky a obešel strom.

Jakmile stanul vedle policajtky, která na něj čekala, jedna věc byla jasná: nevolali ho zbytečně.

Ve výšce nějakých dvou metrů bylo ke kmeni přivázané nahé mužské tělo. Petr na toho chudáka chvíli zíral. Pochopitelně už nějaké mrtvoly za svou kariéru viděl, občas i ve stavu pokoušejícím hranice možného a představitelného, což ani nebyl tenhle případ. Scéna, na kterou hleděl ale nebyla zdaleka jen o těle.

Zhluboka se nadechl a obrátil oči vzhůru, do koruny stromu. Sedělo v ní pár havranů, nic výjimečného vzhledem k roční době a lokalitě. Přesto měl z opeřenců zvláštní pocit. Neulpěl na nich dlouho, než sklouzl očima níž. Nebožtík visel za paže, natažené nad hlavou a svázané k sobě a ke stromu provazem. Konopným, doplnil si Petr mimoděk. Prsty už zčernaly a přecházely do temně fialové až k provazu na zápěstích. Chudákovi na stromě mohlo být tak kolem čtyřiceti, a soudě podle šlachovité, hubené postavy nejspíš rád sportovat. Kratší vlasy mu ztmavly špínou i vlhkostí a lepily se mu k čelu.

Na mrtvole už nejspíš úřadovali ptáci nebo jiná zvěř. Levý oční důlek zel prázdnotou a kolem něj byla spousta ranek a škrábanců, ale jen minimum krve. O příčině smrti měl Petr jasno, i když ji samozřejmě bude muset oficiálně určit až pitva. Z podříznutého hrdla vedl teď už jen statický rudý vodopád dolů po hrudi, břiše, slabinách i stehnech. I kůra stromu se leskla zaschlou krví.

Pod chodidly oběti, mezi kořeny stromu, ležela mohutná, černá, hovězí hlava. Vypoulené oči zvířete a jazyk visící z huby znepokojovaly Petra snad i víc než zavražděný člověk. Přelétl očima z jednoho na druhé ve snaze dát svému dojmu nějaký pochopitelný důvod.

Člověk na stromě vypadal téměř klidně. Zbylé oko i ústa měl zavřená a ve tváři skoro blahosklonný výraz, žádnou křeč. Skoro jako kdyby nijak netrpěl. Na rozdíl od krávy, které se předsmrtná hrůza doteď dala číst v očích.

Kolem hlavy se povalovalo pět použitých voskovic v přírodní nažloutlé barvě a zem pokrývalo odhadem několik hrstí sušených květin. Přesné druhy mu bude muset říct až specialista.

Vykročil, aby si mohl všechno prohlédnout blíž.

„Pozor,“ zarazila ho policajtka a Petr ji poslechl. Podíval se pořádně pod nohy.

„Díky,“ zamumlal, když si jen kousek od svých zablácených bot všiml zakrváceného listí. Očima sledoval stopu a vytušil nepravidelný kruh.

„Budete nás ještě potřebovat?“ houkl na něj z povzdálí policajt. Vypadal dost netrpělivě a Petr mu touhu z místa vypadnout nedokázal dost dobře zazlívat. Jeho kolegyně taky radši koukala jinam.

„Poslali jste nám kontakt na nahlašovatele?“

„Poslali, hned potom, co jsem vám zavolala,“ přikývla. „Je to starší paní, místní. Venčila psa.“

„A zařídili jste jí krizového psychologa?“ to byl sice standardní postup, ale tohle byla opravdu ošklivá podívaná a Petr nehodlal riskovat, že se mu svědkyně při výslechu sesype.

„Jasně. Sakra, na tohle ho nejspíš budu potřebovat i já,“ ošil se policajt. Petrovi neušlo, jak se mu mírně chvěje ruka se zapálenou cigaretou. Jeho kolegyně byla zjevně odolnější.

„To je dobrý nápad, strážníku, tohle člověk nevidí zrovna každý den,“ kývl hlavou Petr a otočil se k nim pořádně. „V tom případě už vás nebudu dál zdržovat, můžete jít. A díky za vaši pomoc.“

„Zlomte vaz,“ popřála mu a zněla upřímně. Neušlo mu, jak se ještě jednou zahleděla ke stromu za jeho zády a svraštila obočí.

Jen přikývl a sledoval, jak oba mizí v houští.

Petra se zmocnil nepříjemný pocit. Ne protože osaměl na místě něčeho, co vypadalo jako ukázková rituální vražda. Ale protože měl nutkavý pocit, že sám není.