Dveřma napřed, 6/13

René a Pavel jsou dva obyčejní chlapi, které spojuje láska k japonským autům. Během svého hledání nejlepšího asfaltu a nejdelších serpetnýn ale možná zjistí, že je toho spojuje víc, a najdou něco, co ani jeden z nich nečekal.

Vyjížďky pokračovaly dál, skoro každý týden, když to jen trochu šlo. Stejně tak společné obědy během nich, občasné večeře u mě během týdne. Stejně tak flirtování, které občas nabralo takové obrátky, až po nás štamgasti v hospodách v zapadlých vesničkách koukali s neskrývaným pohoršením a občas i nějakými kecy, kterým jsme se zasmáli. Na jedné straně jsem už začínal ztrácet trpělivost, na straně druhé jsem klidnil hormony, protože jsem nechtěl přijít o kamaráda nějakou svojí blbostí. A na straně třetí mi to René vůbec neusnadňoval. Vyjížďky, pokec, rozloučení. Nic víc, nic míň. Čas běžel a moje frustrace rostla. A najednou byl konec října a prudký pokles teplot věstil konec sezóny vyjížděk pro radost. S ním, jak jsem si bolestně uvědomoval, i konec jediné samozřejmé záminky se vidět s Reném. Obavy mi potvrdil během dalšího dne on sám.

„Na zimu Skyline garážuju, tak jsem si říkal, že bych pořádně využil tenhle poslední víkend, má být ještě docela rozumný počasí,“ napsal mi přes Messenger. Četl jsem zprávu několikrát, ani trochu nadšený.

„Jo, to zní dobře, máš na mysli něco konkrétního?“ odepsal jsem. Naštěstí v písmenkách nejsou emoce.

„Šumava na dva dny? Zavřít sezónu stylově?“ S přespáním? No, možná není všem dnům konec. Nebo jsem si dělal marné naděje, jako už tolikrát.

„Tam jsme ještě nejeli, tak jo,“ obratem jsem návrh odsouhlasil.

„Skvělý, zabookuju nějaký ubytování, ještě si zbytek upřesníme v týdnu,“ odepsal s jasnou tečkou. Většinou nebýval tak stručný, ale asi měl jen dost práce.

Čekal jsem na benzínce na Čerňáku, do východu slunce podle mojí předpovědi počasí zbývala hodina, ale oranžové sodíkové lampy dostačovaly. Snažil jsem se myslet na dva celé dny před námi, ne na to, že jsou to možná poslední dva dny na dalších několik měsíců. Pořád jsem nebyl úplně rozhodnutý, jak se situací naložím.

René přijel tradičně pozdě a stejně vypadal, jako kdyby vůbec nespal. Už jsem byl z předchozích srazů zvyklý a koupil mu kafe a něco k zakousnutí ještě dřív, než došel dovnitř. Když jsem mu věci předal, podíval se na mě jako na zachránce života.

„Možná sis měl udělat kafe do termosky,“ řekl jsem mu.

„Tak bych sem dorazil za hodinu,“ zavrtěl hlavou a opřel se čelem o studenou desku malého stolku. Účastně jsem ho poplácal po zádech.

Spořádali jsme snídani – já zapečenou bagetu se šunkou a sýrem, on s kuřecími nugetami – v tichu, ale René nebýval po ránu moc výřečný ani jindy.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal jsem se, když jsem se vrátil ze záchodu. Přikývl a vydal se ke dveřím chůzí připomínající typickou zombie.

Benešovská rychlostka nás přivítala pracemi na silnici a nevyhnutelnými mikrokolonami už takhle brzy. Ploužili jsme se sotva padesátkou a ve zúženém pruhu nemohli ani nikoho předjet. Začal mi zvonit telefon, na displeji Reného jméno.

„Takhle jsem si to moc nepředstavoval,“ přiznal. Jeho hlas díky handsfree vyplňoval kabinu a já měl skoro pocit, jako by seděl vedle mě, a ne pár metrů přede mnou, v jiném autě.

„Co naděláš, viď. Podle navigace už zbývá jen pár kiláků a snad se to uvolní.“

Jak navigace předpověděla, tak se i stalo. Udržovali jsme hovor až do chvíle, kdy omezení skončilo a kolona se samovolně rozpadla. Cesta byla volná a my s ní. Vyrazili jsme v rychlém pruhu, nebe na východě akorát uronilo první sluneční paprsky, které se vpily do asfaltu, jako by nám i počasí přálo šťastnou cestu.

Tábor a Budějovice jsme prolétli jen zběžně, takříkajíc nebyl čas, ztrácet čas. Po deváté jsme najeli na první plánovanou okresku. Silnice z Budějovic do Prachatic byla nová, hladká a široká tak na to, abychom před zatáčkami raději zvolnili. Protijedoucí dodávka nebo traktor by nám mohl přidělat solidní vrásky. René navíc neměl zdejší cesty naježděné zdaleka tolik co ty na severu a severozápadě. Rovinky jsme prolétávali s přehledem, přehledné zatáčky také, ale jakmile nebylo vidět za horizont nebo zákrutu, podle nepsaného pravidla jsme zpomalili a projeli opatrněji. Slunce jsme měli v zádech, na obloze nebyl jediný mráček a spolu s kopcovitou krajinou a barevnými lesy byla scenérie skoro kýčovitá.

V jedenáct jsme měli cestu proježděnou až do Krumlova, a to včetně několika úseků, které jsme si zkrátka museli projet víc než jednou, protože pochopte: ty zatáčky, ten povrch! Ve středních Čechách, v Praze zvlášť, člověk na podobnou kvalitu nenarazí. Výmolů jsem s BRZ projel víc, než bych chtěl přiznat, akorát stav tlumičů a tragické vyvážení kol mě u mechanika vždycky napráskalo.

René využil jedno ze vzácných odpočívadel a zastavil. Nevěděl jsem, co se děje, ale napodobil jsem ho. Vystoupil a šel k mému autu, pohotově jsem stáhl okýnko a naklonil se k němu.

„Docela bych něco zakous, co ty?“ zeptal se, když přišel blíž. Opřel se předloktím o střechu a naklonil se blíž. Zavanula ke mně jeho kolínská, příjemně nevtíravá, asi jako celý René.

„Jo,“ souhlasil jsem. Můj žaludek si souhlas vyložil po svém a dal hlasitě najevo své nadšení.

„Jak na zavolanou, koukám,“ zasmál se René a já úsměv opětoval, „asi se stavíme někde v Krumlově, co?“

Přikývl jsem, i když jsem v Krumlově v životě nebyl. Na druhé straně, jak těžké může být sehnat slušnou restauraci?

René se s nějakým velkým vybíráním moc nezdržoval. Auta jsme zaparkovali na jednom z odstavných parkovišť a sebe do první normálně vyhlížející restaurace. Přivítalo nás přítmí a venkovský styl, obojí přímo křičelo, že tady se vaří poctivá česká klasika.

René se obvykle držel trochu zpátky s řízkem nebo něčím podobným, tentokrát šel do svíčkové. Já zvolil vinnou klobásu s bramborovou kaší. Objednané půllitry nealko piva před námi přistály svižně a stejně svižně na stole zůstaly jen prázdné sklenice. Když dorazilo jídlo, byli jsme v polovině druhých piv. Mastné a těžké jídlo spláchnuté hořkým pitím bylo pro prázdný žaludek požehnáním. Už dlouho jsem si nepřipadal tak spokojený a v pohodě.

„Doufám, že máš rád grilovačku,“ začal po chvíli René, zatímco porcoval předposlední knedlík.

„Může někdo nemít rád grilovačku?“ odpověděl jsem zcela vážně míněnou otázkou.

„Divil by ses,“ pokrčil rameny, než na kousek knedlíku metodicky nabral omáčku.

„Jasně že mám rád grilovačku, proč?“ upřesnil jsem tedy.

„Zamluvil jsem nám spaní v penzionu a měli v nabídce i večeři z grilu, tak jsem to objednal.“

„Snad nebude večer už moc kosa, ale jinak to zní dobře. Až moc,“ střelil jsem po něm podezřívavým pohledem.

„Až moc? Čekáš podraz?“ usmál se, než se znovu zadíval do talíře.

„Co já vím, dojedeme na kraj lomu a hodíš mě dolů, aby sis mohl nechat BRZ,“ vyčaroval jsem zápletku béčkového filmu.

„Nebo hodím dolů BRZ,“ mrkl na mě a mně trochu vyschlo v krku. Ach jo, fakt tohle musí dělat? S takovou před koncem naší výpravy vážně udělám nějakou blbost. Ušklíbl jsem se a schoval rozpaky za půllitr.

„Nechceš se chvíli projít po městě? Je to tu docela pěkný,“ nabídl René a já opět souhlasil. Začínal jsem pochybovat, jestli bych mu vůbec někdy dokázal říct ne. Na cokoliv.

Měl pravdu, Český Krumlov je pěkné město. Spousta spletitých úzkých uliček tvořených starými domy v člověku vyvolá dojem, že se propadl o pár stovek let do minulosti, a protože už nebyla sezóna, potkali jsme jen minimum turistů. Jak jsme se tak procházeli, ztráceli a zase se nacházeli v nepřehledném terénu, na chvilku jsem si výlet opravdu spletl s rande. Vystřízlivění nebylo příjemné a já byl vlastně docela rád, když jsme obešli zámek a oklikou se vrátili zpátky k autům. Subaru představovalo bezpečný přístav před vší tou nejistotou.

Dostal jsem GPS koordináty k našemu ubytování, prý kdybychom se náhodou rozdělili. Upřímně, měl jsem trochu chuť zkrátka zabočit jinam a chvíli jet sám. Možná by mi prospělo, kdybych mu nemusel chvíli koukat na zadek, byť zadek jeho auta. Míjel jsem ale další a další odbočky a za chvíli už mi bylo jasné, že i kdybych se mu na chvíli ztratil, nijak bych si nepomohl. Co mezi námi bublalo uplynulých pár měsíců začínalo pomalu přetékat a na nějaké „hrnečku dost“ už bylo pozdě.

V zamyšlení jsem nejen přestal vnímat luxusní povrch silnice, po které jsme jeli, ale hlavně si nevšiml, že René zabrzdil za pomalu jedoucím traktorem a sám jsem hamtl na pedál na poslední chvíli. V duchu jsem se autu omluvil, za mnou naštěstí nikdo nejel, jinak bych měl facelift kufru jedna báseň. Tolik k tomu, že řešení osobních problémů za volant nepatří. Ani v duchu. Naneštěstí ne vždycky člověk může zkrátka přehodit výhybku. Zbytek jízdy jsem si tak užil o hodně méně. Naopak, jak se blížil soumrak, kazila se mi nálada i vyhlídky.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.