Dveřma napřed, 12/13

René a Pavel jsou dva obyčejní chlapi, které spojuje láska k japonským autům. Během svého hledání nejlepšího asfaltu a nejdelších serpetnýn ale možná zjistí, že je toho spojuje víc, a najdou něco, co ani jeden z nich nečekal.

Seděl jsem v restauraci jako na trní. Přede mnou sklenice napůl vypité minerálky, kterou jsem zhltal, protože mi úplně vyschlo v krku. Navrhl jsem Renému oběd a on přijal, i když nejbližší termín odhadl až za tři dny. Ale jak se jeho příchod blížil, stoupala moje nervozita. Během těch tří dnů které dělily moje rozhodnutí od schůzky, se mi celá věc rozležela v hlavě ještě víc. Skoro jsem se divil, že René vůbec pozvání přijal.

Přišel jsem s dostatečným předstihem, dokonce jsem si vzal taxi. Zbytečně. Nakonec se ukázalo, že René nechodí pozdě jen brzy ráno, ale nejspíš je to zkrátka jeho životní styl. Deset minut bylo mučivých, už jsem si říkal, jestli vůbec přijde.

Přímo před restaurací u chodníku zastavila šedomodrá Toyota GT86, dvojče mého zesnulého BRZ. Ne tedy tak úplně, podle kol a spoileru jsem poznal speciální edici Black Touch. Při pohledu na ni se mi zastesklo po mém starém autě, i po vyjížďkách s ním. Když jsem byl na vrakovišti podepsat papíry, zahlédl jsem tam i Skyline. Totálka, jako u mě. Na obě auta byl smutný pohled. Rozbitá čelní skla, zmuchlané plechy, zdeformované karoserie a nejspíš i konstrukce pod nimi. Měl jsem rozjednané jiné BRZ z druhé ruky, tentokrát černé, ale ještě jsem nebyl pevně rozhodnutý, jestli ho koupím. Všechny ty emoce, které vyvolával jen pohled na tohle auto mi naznačovaly, že to možná není dobrý nápad.

Pak se otevřely dveře u řidiče a z „hači-roku“ vylezl René. Samozřejmě.

Když vešel do restaurace a sedl si naproti mně, v polokošili a upravený jak z katalogu prémiového holičství, vážně jsem zase začal pochybovat, jestli jsem si celé jeho přiznání nevymyslel. Po nehodě už mu zbyl jen šrám na nose a hojící se modřina na čele.

„Ahoj,“ pozdravil. Odpověděl jsem mu stejně. Pak zavládlo dlouhé, rozpačité ticho.

„Nečekal jsem, že zavoláš,“ řekl narovinu.

„Jako takhle brzy?“ hrál jsem nechápavého, protože jsem se za sebe zkrátka styděl.

„Jako vůbec,“ pousmál se. Přišla servírka, René si objednal tonic a nechal si chvilku na rozmyšlenou na jídlo. Já vybráno měl, ale mohl jsem počkat.

Vybral si těstoviny, já vepřovou panenku, a když servírka odešla vyřídit naši objednávku, vrátilo se mezi nás ticho.

„Chtěl jsem se ti omluvit,“ začal jsem. Omluva rozhodně nebyla jediné, co jsem chtěl, nicméně jako otvírák by stačit mohla. „Měl jsem se ozvat dřív.“

René na mě chvilku zíral, jako kdybych ho kdoví jak překvapil. Pak zavrtěl hlavou: „Nemusel jsem to na tebe tak vybalit. A v tu chvíli. Měli jsme toho oba dost.“

„Nevím, jestli by jiný přístup a jiné načasování nutně pomohlo,“ přiznal jsem. Nedokázal jsem si představit okolnosti, za kterých bych reagoval výrazně jinak.

„Nejspíš ne. Ještě se mi nikdy nepovedlo to někomu říct tak, aby ho to aspoň na chvíli nevyřadilo. Minimálně teda… někomu, kdo mě zajímal.“

V těch pár větách bylo dost bolestivé přiznání, po kterém jsem se cítil jako ještě větší hajzl.

„Stává se ti to často? Že už pak nezavolají?“ Vlastně jsem odpověď nejspíš znát ani nechtěl. Pohled, který mi René věnoval v nemocnici, byl dost výmluvný.

„Většinou,“ pokrčil rameny, než se chopil sklenice s tonikem, ale s pitím váhal, „a když ne, tak mi po pár týdnech stejně řeknou, že si mysleli, že to zvládnou, ale nezvládnou.“

„Já…,“ začal jsem, ale v tu chvíli nám přinesli jídlo a moje nejspíš nejdůležitější sdělení dne zůstalo viset na půli cesty. S vypětím sil jsem za jídlo slušně poděkoval a počkal, až se servírka vzdálí. Asi jsem se za ní díval zbytečně dlouho, když jsem se vrátil očima k Renému, propaloval do mě pohledem díry. Příboru natož jídla se zatím ani nedotkl, evidentně čekal, až dopovím, co jsem měl v plánu. Jenže přetržené odhodlání se špatně navazuje. Chvilku mi trvalo ho zase najít.

„Musel jsem si to trochu srovnat v hlavě. Co se mi na tobě líbí a proč,“ řekl jsem nakonec.

„A na co jsi přišel?“

„Tvoje nové auto, pochopitelně, protože lepší na trhu neseženeš,“ pokusil jsem se trochu odlehčit napjatou atmosféru. René se ušklíbl ale myslím, že ho můj kompliment potěšil. Nechal jsem svůj vlastní úsměv opadnout: „No… zjistil jsem, že to, co jsi mi řekl, s žádnou z těch věcí nesouvisí. Jenom v mojí hlavě to prostě vypadalo, jako kdybys byl najednou někdo jiný.“

„Jestli něco, tak ty jsi poznal nejautentičtějšího Reného vůbec,“ řekl a zněl trochu dotčený.

„Já vím, teda… myslím, že vím, jenom jsem chtěl trochu vysvětlit, proč jsem potřeboval chvíli abych si to srovnal,“ řekl jsem. Bože, zněl jsem jako zakoktaný patnáctiletý panic vyznávající se svojí první lásce. Nedivil bych se, kdyby se René sebral a odešel. Jídlo nám oběma stydlo na stole zhruba jako šance na zdárný konec téhle schůzky. Stačilo, aby se René trochu, jen nepatrně zamračil, a najednou jsem věděl, co musím udělat. Představa, jak se zvedá a odchází, aniž bych mu řekl, co jsem doopravdy chtěl, mě zaplavila strachem a dodala mi potřebnou odvahu.

„Jsem kretén, když jsem nad tím vůbec musel přemýšlet, René, promiň mi to,“ vyhrkl jsem a rovnou pokračoval, „nebylo to ode mě fér, vyhodit oknem všechno, co mezi námi bylo, kvůli něčemu, co… kvůli tomu, že ty jsi prostě ty. Jestli máš ještě zájem to zkusit s takovým pitomcem, jako jsem já, tak… jsem tady.“

Teď na mě pro změnu zíral on. Vzpamatoval se ale rychle.

„Ještě štěstí, že jsou pitomci přesně můj typ,“ usmál se, než konečně sáhl po příboru a jal se mě ignorovat ve prospěch jídla.

Takhle snadno? Vážně? Ale nakonec, proč ne.

Mrzelo mě jen, že nemáme víc času. Na cokoliv. Už tak jsem výrazně přetahoval obědovou pauzu. Mlelo se ve mně dost pocitů, měl jsem trochu podezření, že v Reném také, ale teď na ně nebyl prostor.

„Večeře u mě?“ nabídl jsem východisko.

„To zní dobře,“ přikývl, než se mi zadíval do očí, jako by chtěl říct ještě něco, nakonec z něj vylezlo akorát „tak večer.“

„Večer,“ souhlasil jsem a nechal ho odejít.

A zaplatit za nás oba, jak jsem záhy zjistil. Jako bych mu už takhle nedlužil.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.