Dveřma napřed, 11/13

René a Pavel jsou dva obyčejní chlapi, které spojuje láska k japonským autům. Během svého hledání nejlepšího asfaltu a nejdelších serpetnýn ale možná zjistí, že je toho spojuje víc, a najdou něco, co ani jeden z nich nečekal.

Vrátil jsem se do svého pokoje a až když jsem si sedal na svoji postel jsem si uvědomil, že jsem u Reného nechal vozík a zpátky odešel sám. Snad se sestra nebude moc zlobit. Najednou i chaos ze strany doktorky dával smysl. Co to sestra říkala, že René sice nějak vypadá, ale v dokladech má něco jiného.

Vlastně jsem si připadal jako hlupák, že mi to ze všech těch náznaků nedošlo. A kdyby jenom z těch od nemocničního personálu.

Mimoděk se mi vybavila tehdy ta večeře u mě. Ta první z několika. Když René hájil trans lidi a vysvětloval mi věci, o kterých jsem neměl ponětí. Připadal jsem si jako prvotřídní kretén. Kdybych věděl, že je René… jasně, že bych ty věci neřekl, nebo je aspoň řekl jinak. Jenže nevěděl. A co to bylo vůbec za omluvu. Sám dobře vím, jak mi je, když jsem mezi cizími a musím poslouchat kecy ve stylu „nejsem homofob, ale…“. Jasně, spousta lidí by nic podobného neříkala, kdyby věděli, že to poslouchá někdo, koho se jejich kecy týkají, jenže to je právě jádro problému, že ano. Problému, který, jak se ukázalo, mám i já sám. Ani jsem si nedokázal vzpomenout, jak na moji odpověď tehdy reagoval. Nebo co na ni řekl. Prostě to v danou chvíli nebylo důležité, i když mělo být. Důležité bylo, že jsem se ho snažil sbalit a dostat do postele. A co ještě předtím, když jsme seděli v té hospodě uprostřed ničeho? Ta blbá poznámka číšníka o ženských, jak René ztuhl. Můžete trans člověku, o kterém to nevíte, říct něco horšího, než že je přesně tím, z čeho se potřeboval vymanit?

Převalil jsem se na záda, a namožené svaly na krku mi naznačily, abych si dal pohov. Zíral jsem tupě do stropu a pokoušel se aspoň na chvíli myslet na něco jiného. Marně.

Z nemocnice mě pustili za dva dny. Měl jsem v hlavě pořád dost velký guláš a odjel vlakem do Prahy bez rozloučení. Pár dnů, říkal jsem si, pak se mu ozvu a uvidíme. Potřeboval jsem klid a prostředí, které dobře znám. A taky jsem potřeboval Google na větším displeji, než nabízel můj mobil s čerstvou prasklinou v krycím skle. Vždyť jsem ani pořádně nevěděl, o co jde. Ono se řekne změna pohlaví a každý má najednou názor, ale buď jsem já byl v tématu abnormálně nevzdělaný, nebo akorát většina lidí svoji informovanost dost přeceňovala. Vzhledem k tomu, kolik bizarních lží stále hojně kolovalo i o gayích a lesbách jsem tipoval spíš druhou možnost.

Přijel jsem domů, unavený jako už dlouho ne, na jazyku pachuť hamburgeru z mekáče, kterým jsem zahnal největší hlad. Naložil jsem se do vany, jako kdyby mi voda mohla nějak pomoct s otázkou, která mi hnila v hlavě jako mršina. Jedna moje část pořád trochu doufala, jestli René ještě nezavolá, že to byl jen vtip.

Myšlenka vyvolala vzpomínku, trochu zašlou, akorát ne tolik, aby ztratila sílu. Bohužel. Seděl jsem na gauči u našich, květovaný vzor potahu byl důvěrně známý a já v něm hledal oporu pro nadcházející chvíle. Usmál jsem se na moji mámu, když přede mě postavila talíř s koláči a hrnek s turkem.

„Jen jez, Pavlíku, přeci mi tu nenecháš tolik jídla, co já s tím,“ pobídla mě s úsměvem. Vzal jsem si jeden koláč do ruky a úsměv jí oplatil. Teď bylo všechno ještě v pořádku, ale bude za deset minut? Za rok?

Ukousl jsem si, jablečná povidla se skvěle doplnila se suchým těstem. Sladkou chuť vyvážil doušek hořké kávy.

„Hele, mami, musím ti něco říct,“ začal jsem a nervózně se ošil. Už ani povlak gauče mě neuklidňoval.

„Ano? Máš přítelkyni?“ zeptala se, falešně zvědavě, aby ukryla nátlak, který nikdo jiný kromě mě nikdy nemohl pocítit.

„Ne. Ale mám přítele,“ řekl jsem a odložil nakousnutý koláč zpátky na talíř. Pečlivě jsem sledoval její reakce. Zmatení, více zmatení, nevíra. Zloba.

„Ty si ze mě děláš srandu, Pavle, viď?“ zeptala se, i když otázka byla opravdu jen symbolická.

„Nedělám, mami, z tohohle bych si srandu vážně nedělal.“

„Ale… odkdy?“ znovu zmatení, což bylo lepší než opovržení.

„No, tak nějak odjakživa. Jenom… nechtěl jsem si to dlouho přiznat.“

„Chceš říct, že… že se nedočkám tvojí svatby? A vnoučat?“ začala. Obojí velice citlivá témata, minimálně pro ni. Podobný vývoj jsem tušil.

„Nic s tím neudělám, mami, ale tu svatbu ještě neodpískávej.“

„To jako že bych šla na… Ne. V žádném případě,“ vstala a udělala dva kroky ke dveřím, potom tři k oknu, „měl bys udělat správnou věc, Pavle. Vzít si nějakou pěknou, hodnou ženskou, ať děláš rodině čest, a uvidíš, ono by tě to pak přešlo.“ Nejhorší je, že jsem měl pro její slova pochopení, i když ťala do živého a byla ve své podstatě hrozně sobecká.

„Nepřešlo, takové věci se nemění, protože si člověk zamane. Myslíš, že pro mě je to jednoduché?“ zeptal jsem se na oplátku a snažil se v ní vyvolat aspoň trochu empatie.

„Ještě ze sebe dělej oběť, jsem jen ráda, že se toho nedožil tvůj táta,“ ušklíbla se, ruce založené na prsou. Její slova o tátovi mě zasáhla víc než samotné odmítnutí. Tvářila se jako porotce z nějakého jejího oblíbeného amerického krimi seriálu. A na lavici obžalovaných jsem seděl já, se svými mizernými alibi.

Zavrtěl jsem hlavou a vzpomínku vyhnal. Už to bylo několik let a pořád stejně na nic. A asi navždycky bude, už jsem se s tím pomalu začínal smiřovat. Voda ve vaně mezitím dost vychladla, tak jsem se v rychlosti umyl a vylezl ven.

Odploužil jsem se rovnou do postele. Unavený jsem byl, ale stejně jsem se hodnou chvíli jen převaloval a snažil se najít takovou pozici, ve které by mě netlačila žebra nebo svědomí. Zavřel jsem oči a konečně usnul.

Probudil jsem se brzy. Skrze závěsy prosvítalo šero, do budíku zbývala hodina. V ložnici jsem měl příjemně chladno a stejně jsem se zpotil. Došlo mi proč, když se mi vybavil čerstvý sen. Vzpomínka na moji mámu musela probudit něco nepěkného v mém podvědomí a ve snu se její šokovaný a nesouhlasný výraz mísil s čerstvějšími vzpomínkami na vyjížďku. Na bouračku. Polibek. Místo v příjemném penzionu jsem najednou byl u mojí mámy doma, až se mi zase hrdlo sevřelo úzkostí, jako tehdy.

Pak tam najednou v jejím křesle seděl René a říkal mi, jak moc jsem ho zklamal a že mě špatně vychoval. Absurdní, samozřejmě, ale ve snu člověk takové věci nevnímá. Zahoupal se mi žaludek, až jsem zvážil, jestli se pro jistotu nepůjdu podívat na záchod, naštěstí se po chvilce zase uklidnil. Hnusný sen, opravdu hnusný.

A taky podlý. Jestli jsem šel spát s tím, že nevím, proč se cítím provinile, tak ve světle šedomodrého rozbřesku už jsem měl jasno. Svým způsobem jsem se k Renému zachoval podobně, jako moje matka ke mně. Tou jedinou informací jsem zametl pod koberec celou jeho osobnost a naše společné zážitky, i moje dosavadní názory a dojmy. Zašlápl jsem brzdu kvůli něčemu, co René nemohl nijak ovlivnit a o čem jsem ani při nejlepší vůli sice moc nevěděl, zato jsem nějak nabyl dojmu, že to bude naprosto zásadní a nepřekonatelná překážka.

Došlo mi, že pokud to s ním nezkusím navzdory všemu dobrému, co tomu předcházelo, tak zkrátka nebudu jiný než moje máma. Jenže já, na rozdíl od ní, věděl, co to znamená, narodit se odlišný, a dobře jsem věděl, jak odmítnutí založené právě na tomhle bolí. Jí jsem právě pro její neznalost odpustil, a sobě bych to právě proto neodpustil.

Vzal jsem do ruky telefon a bylo mi upřímně jedno, jak brzy je.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.