Kapitola 18: Oko za oko

„Jak chceš sehnat novej čip?“ zeptala se Zero. Předstírala zaujetí obrazovkou svého terminálu, ale Castor už se v jemných nuancích lidského vyjadřování orientoval mnohem lépe. Kvantový procesor pracoval s možnostmi a dokázal jich probrat nespočet naráz. Dohromady mu dal podstatně detailnější obrázek o světě kolem.

„Černý trh,“ řekl, jako by mluvil o nákupu na večeři. Zero se ušklíbla. Co on asi může vědět o černém trhu. Ona, na druhou stranu… možná konečně našla způsob, jak mu trochu splatit svůj dluh.

„Znám pár lidí, mohli by nám něco vyštrachat. Akorát nejsme zrovna při penězích.“

„Dokážu zfalšovat převod,“ prohlásil sebevědomě. Jenže Zero se k jeho překvapení začala smát. Netušil, čím ji tak pobavil.

„Fakt si myslíš, že za černotu se platí převodem? Cash, kamaráde,“ promnula si palec a ukazováček v univerzálně srozumitelném gestu. Castor si pro změnu promnul bradu prostou jediného vousu.

„Dobře, nejdřív zjistíme, kolik vlastně potřebujeme,“ přikývl nakonec.

Odpovědi se dočkal jen o den později. Když viděl, jak se Zero tváří, odhadl špatné zprávy. Skutečnost jeho odhad ještě o dost předčila.

„Dvacet táců,“ řekla a zněla jako by přišla o hlas. „Je to vojenskej prototyp, prej do bezpilotních letadel, ale nic jinýho s podobnýma specifikacema co jsi mi dal zkrátka není.“ Svěsila ramena v jasné prohře a opřela se o oprýskanou zeď vedle zašedlého okna. Neony za sklem byly jen barevné šmouhy.

„Beru to,“ řekl Castor rozhodně. Nic jiného mu také nezbývalo.

„A vzít ty prachy chceš kde?“

„Moje oči, říkalas, že musely stát hodně,“ zadíval se na ni. Zero chvilku trvalo, než pochopila, kam míří.

„Ne. Ne, to nemyslíš vážně!“ odlepila se od zdi a udělala dva kroky k němu.

„Když prodám tyhle, mohl bych pořídit levnější model a čip k tomu, jiné řešení mě nenapadá.“

„Nemůžeš se rozprodávat na díly!“ zvýšila hlas a rozhodila rukama ve zjevném rozčilení. „Nejseš nějakej… nějakej….“

„Stroj?“ doplnil ji a usmál se.

„Nejseš žádnej blbej vytírač podlah!“

„Zero, moje oči jsou pro mě mnohem méně důležité než přístup k síti. Nebo máš lepší návrh? Pokud ano, rád si ho poslechnu.“

„Sakra… to říkáš teď, že nejsou důležitý. Máš představu, jak moc za hovno stojí levný implantáty?“ dívala se na něj a prosila ho pohledem, aby přišel s jiným plánem, protože ona skutečně žádný neměla.

„Dobrá, tak jinak,“ ustoupil. „Kolik myslíš, že bych dostal za jedno?“

„Já nevím, Castore… pošli mi specifikace, poptám se…,“ řekla jako by jí bylo jasné, že lepšího výsledku se nedoberou. Přesto ji neopouštěla úzkost. Představa, že by musela prodat kus sebe jí naháněla hrůzu, z velké části i proto, že podobné obchody nebyly v temnějších částech čtvrti zase tak výjimečné. „Můžeš… si je vyndat sám?“

„Ano, ale pro zábavu bych to nedělal,“ kývl a zaklonil se na gauči tak, aby koukal do stropu. Zašlou bílou protínaly praskliny. Přišlo mu, že kusu zdiva docela rozumí. Jeho oči byly špičkové, však tím byl Zertech pověstný. Lepší než přirozené lidské a podstatně všestrannější, přitom zachovávající veškerou nenápadnost a přirozenost. Kdo nepřišel příliš blízko, jak Zero, nemohl nic poznat.

Zero hypnotizovala displej a čekala na odpověď. Mohla přijít za minutu, nebo možná za týden. Reálně očekávala několik dní, podobně špičkové věci se neobjevovaly zase tak často a sehnat někoho, kdo by je dokázal rozumně nacenit nemohlo být jednoduché. P. T. ji ale ještě nezklamal. Netušila jak ví, co ví, ale byla si jistá, že to ani vědět nechce. P. T. byl parťák do nepohody a nakonec, ani ona mu o sobě neřekla zdaleka všechno. Kryli se navzájem.

Ukázalo se, že najít kupce pro Castorovo okno, i když jen jedno, bylo nakonec dost jednoduché. A nabízená cena bohatě stačila na koupi čipu i levnějšího implantátu. Zero přesto nebyla nadšená. Neměli na výběr, čip už P. T. zamluvil a zaplatil za něj museli.

„Fakt to tak chceš?“ zeptala se Castora snad popáté. Seděl shrbený na její pohovce, na stolku před ním stál roztok dezinfekce a speciální pouzdro. O kousek dál ležela páska na oko. Doufali, že se jim náhradní oční implantát povede sehnat dřív, ale neměli štěstí. Castor si bude muset chvíli poradit jen s jedním. Zero ho upřímně litovala, ale rozhodnutí bylo nakonec jeho. Přikývnul. Důkladně si omyl ruce v připraveném roztoku.

„Vážně se chceš dívat?“ zeptal se jí na oplátku. Zero si rychle spočítala pro a proti a nakonec přikývla. Možná byl její zájem morbidní, ale opravdu ji to zajímalo. Myslela, že už viděla leccos, ale když si Castor zaryl prsty pod víčka levého oka, musela uznat, že se trochu přecenila a odvrátila se. Absence jakéhokoliv zvuku jí ale přece jen nedala.

„To tě to nebolí?“ zeptala se, aniž by se podívala na průběh operace.

„Stáhnul jsem si fyzickou odezvu na minimum, stačí ty haldy varování a chybových hlášek,“ řekl bez emocí. Následoval zvuk, který by Zero popsala jako když se někomu do ruky pleskne mokré tofu.

„Asi… budu potřebovat tvoji pomoc,“ promluvil Castor. Zero mu skoro chtěla připomenout jak ještě nedávno říkal, že operaci zvládne sám. Podívala se a byla by raději, kdyby ne. Castor si skutečně zvládl oko vyjmout, ale to teď viselo na několika kabelech. Z koutků prázdného důlku mu po tváři teklo pár krvavých slz. Cítila, jak se jí zvedá žaludek a párkrát naprázdno polkla.

„Zero…,“ postrčil ji Castor. „Jen rozpojíš pár kabelů, nic, co bys nezvládla.“

„Jo… jasně… dobře,“ sebrala odvahu a přišla blíž. Nejsou to nervy, říkala si, jsou to jen dráty. Jenom kabely. Za svůj život spojila a rozpojila tisíce kabelů. Natáhla ruce ke Castorovi, který ji pozoroval alespoň druhým okem. Viděla, jak se jí třesou prsty.

„Jsem jenom stroj, Zero, neublížíš mi,“ povzbudil ji, dokonce se i usmál. Párkrát se zhluboka nadechla a pustila se do práce. Molexové mikrokonektory úplně nečekala, ale na druhé straně, s implantáty zkušenost neměla, možná bylo tohle řešení úplně standardní. Vyžadovalo ale trochu síly.

„Castore…“ začala, ale android ji přerušil. „Prostě je odpoj, Zero. Není to tak těžké.“

„Fajn…“ zatvrdila se, a chytla konektor. Byl vlhký a několikrát jí vyklouzl, pak ho chytla pevněji a trochu zabrala. Platinové piny se zaleskly ve světle obýváku a Zero najednou držela Castorovo oko. Čekala tak trochu želatinovou hmotu, ale bylo tvrdé a ještě neslo trochu Castorova tělesného tepla. Bez napájení se ostřící lamely zadrhly. Zatímco si implantát prohlížela, Castor si nasadil pásku.

„Děkuju,“ řekl a natáhl ruku. Zero mu implantát předala, aby ho mohl umýt a uložit do pouzdra.

„Jak ti je?“ zeptala se, když si umyla ruce a vrátila se z koupelny. Castor nevypadal zrovna v dobrém rozmaru.

„Přiměřeně… vypadám teď aspoň jako pirát?“ usmál se.

„Jo, hotovej kapitán Hook,“ opětovala mu úsměv. Pak jako kdyby si reakci rozmyslela si sedla vedle Castora a pevně ho objala. Nevěděl, jestli víc kvůli němu nebo kvůli sobě, ale nic neřekl. Po chvilce ho pustila a zvedla se, jako kdyby se nic nestalo. „Já napíšu P. T.mu že máme implantát. Výměnou nás založí na ten čip a pak nám dá zbytek.“

„Dobře,“ kývnul, než se natáhnul na pohovku. Nepotřeboval odpočívat, ale ještě úplně nezpracoval změny ve svém zorném poli. Stát se z ničeho nic napůl slepým nebyl zrovna příjemný zážitek. Nakonec byl rád že mu Zero rozmluvila prodej obou očí. Snad se najde nějaká náhrada rychle.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.