Kapitola 16: Vesmír hraje v kostky

Thomas ke kavárně dorazil s předstihem, což byl úctyhodný výkon. Obvykle měl problém dorazit na jakoukoliv schůzku včas a dnes se ještě každých pár metrů ohlížel přes rameno. Osobně byl přesvědčený, že si počínal nanejvýš nenápadně, ale opak byl pravdou. Celou cestu se ptal sám sebe, zda právě nedělá největší hloupost svého života. Co když mu zprávu vůbec neposlal Castor? Co když ano, ale má v plánu Thomase unést, nebo něco horšího? Nakonec, už zabil několik lidí, sice v sebeobraně, ale i tak…

Podnik, ve kterém si s ním Castor domluvil schůzku, byl v zapadlejší části města, ale stále ještě takové, aby se do ní Thomas nebál vkročit. Proč se Castor zdržuje zrovna tady bylo nadevše jasné: minimum policejních hlídek, minimum bezpečnostních prvků, které by Castora odhalily. Zároveň ale neztratil anonymitu velkoměsta, ani jeho slepotu vůči odlišnosti.

Kavárna byla malá a klidná ale na hlavní ulici, jak Thomas chtěl. Přelétl hosty jediným pohledem, Castora mezi nimi neviděl. Možná opravdu jen přišel příliš brzy. Možná si z něj někdo vystřelil. Kamal? Třeba se celou dobu strachoval zbytečně.

Objednal si kávu a usadil se s ní k jednomu z volných stolů. Nervozita mu nedovolila se napít, tak ji jen nechal stydnout a pokoušel se pokradmu rozhlížet kolem. Samé cizí tváře. Pak se volná židle u jeho stolu s vrznutím odsunula a na ni se posadila mladá žena. Všechno na ní, oblečením počínaje a divokými barvami ve vlasech konče, bylo na hony vzdálené Thomasovu světu laboratoří, vzorečků a bádání.

„Mohu vám pomoci?“ zeptal se. Možná si spletla stůl. A možná ne, soudě podle milého úsměvu, kterým ho obšťastnila.

„Nebyl si jistý, zda je bezpečné přijít,“ řekla místo odpovědi na jeho otázku.

„Tak poslal vás? Vy se nebojíte?“ opřel se do židle a snažil se ženu někam zařadit. Vypadala jako místní. Rebelka, včetně tetování, ale bylo na ní něco bezprostředního, co ho trochu uklidňovalo. Nevypadala nebezpečně. Snad proto ještě nevzal nohy na ramena.

„Čeho? Fyzika, který se mi ani nepodívá do očí?“ usmála se a založila si ruce na prsou. Zjevně si byla na domácí půdě dost jistá. Z vteřiny na vteřinu ale zvážněla. „Potřebuje pomoc.“

„To jsem si domyslel,“ přikývl, ale pak se naklonil blíž. Kdyby šlo jen o kvanta, mohl by Castor získat teoreticky pomoc i jinde ale muselo se stát ještě něco, aby kontaktoval přímo někoho ze Zertechu. „Co se stalo?“

Z děvčete jako kdyby opadla veškerá předchozí sebejistota. Svěsila ramena a lehce se shrbila. „Má v háji síťový čip… a asi něco s rukou.“

„Síťový čip?“ Thomas svraštil obočí. To sice nebyl úplně jeho obor, ale přesto věděl, že veškeré Castorovy komponenty jsou prvotřídní. Jak si proboha mohl poškodit síťový čip? Pak ho napadla ještě mnohem důležitější otázka: „Co přesně vám řekl?“

Castor musel vědět, jak riskantní je někomu svěřit pravdu. Buď jí musel opravdu důvěřovat, nebo opravdu hodně potřeboval její pomoc. Děvče si Thomase změřilo pohledem, jako kdyby přesně věděla, co se mu honí hlavou.

„Dost na to, abych věděla, že ho nemám brát k doktorovi,“ řekla. Pak jako by si uvědomila, že se ani nepředstavila, se zvedla ze židle, div Thomase nevyděsila, a natáhla k němu pravačku. Váhavě stiskl. „Já jsem Zero, mimochodem.“

„Thomas,“ řekl, než si Zero zase sedla. Pochyboval, že jeho jméno nezná, když svým příchodem prozradila fakt, že minimálně ví, jak Thomas vypadá a čím se živí.

„Pomůžeš mu?“ vrátila se zpátky k tématu.

„Pokud budu moci,“ přikývl. „Jestli to není moc osobní… proč mu pomáháš, Zero?“ Svou nejistotu skryl za hrnek s teď už vlažnou kávou.

„Něco mu dlužím,“ řekla a když bylo jasné, že dál pokračovat nehodlá, Thomas nenaléhal.

„Tak mě za ním vezmi,“ požádal, když zjistil, že kafe už je příliš studené.

Zavedla ho do Johnyho elektroráje. Pokud by je Bronstein přeci jen podtrhl, tak se pořád mohli schovat u Zero. Aspoň v to doufali.

Castor seděl na otrhané a špinavé pohovce, kterou musel někdo už aspoň třikrát vyhodit a opravdu nevypadal zrovna skvěle. Lépe než Thomas čekal, protože byl naživu, ale bylo vidět, že je napjatý a ve špatném rozpoložení. Pak si všiml Thomase ve dveřích a celý se rozzářil.

„Nevěděl jsem, jestli přijdeš,“ řekl Castor než vyskočil na nohy a přišel ho přivítat. Nevyslovil že ani nevěděl, jestli přijde opravdu sám, jak slíbil, ale Thomas ho nevinil. Být v jeho situaci… ani si nedokázal představit, co by dělal.

„Tvoje… kamarádka říkala, že máš nějaké problémy.“

„Potřebuju odemknout kvanta,“ přikývl Castor.

„Říkala, že máš o dost větší problém než zamčený procesor.“

„Jo… no… potřebuju vyměnit síťový čip. A možná opravit pár okolních obvodů.“

„To není sranda, Castore. Já nejsem hardwarový inženýr, to přece víš.“

„…a odumírají mi svaly v rameni,“ dodal Castor, aby své situaci nasadil korunu.

„Jak dlouho jsi chtěl fungovat, kdybych se neozval?“ zeptal se Thomas a nijak neskrýval údiv.

„Žádná z těch věcí není fatální,“ řekl Castor, ale odvrátil pohled a sedl si zpátky na pohovku jako by byl k smrti unavený. Možná jeho problémy nebyly fatální, ale rozhodně ho mohly dostat do fatálních situací.

„Máš tady někde volný periferní terminál, ať ti můžu odemknout ten procesor? Nerad bych to dělal přes firemní,“ řekl Thomas. Castor mu uvolnil na pohovce místo vedle sebe, ale doktor jen zavrtěl hlavou. Nebyl sice zrovna pořádkumilovný člověk, ale pořád měl nějaké meze.

Castor mu podal jeden ze starších kousků, který si půjčil z Johnyho vitríny. Poslal na malý displej rozhraní svého příkazového prostředí. Thomas se přihlásil a Castor se ponořil do klidu údržbového režimu. Vnímal, co Thomas v jeho systému dělá, i když některé příkazy sledovat nemohl, ale nebylo v jeho moci cokoliv dělat. Zavřel oči a na chvilku si dovolil oddat se jisté nostalgii. Režim údržby vždy znamenal, že je v rukou někoho schopného, kdo ví, co dělá. Bylo to uklidňující a pohodlné. Zvlášť po měsících nucené samostatnosti a improvizace.

Když mu ale Thomas zrušil omezení přístupu ke druhému procesoru, cítil se Castor, jako kdyby mohl po dlouhé době volně dýchat. Jako by se před ním otevřel celý vesmír možností. Thomas se odhlásil a Castor zamrkal v obnoveném vědomí.

„Děkuju, Thomasi,“ řekl a snad nikdy ještě nemyslel slova takhle vážně. Pak mu ale vytanulo na mysli ještě něco: „Mohl bys… mohl bys přepsat protokoly, které Sarah změnila?“

Thomas na něj zůstal zírat. Najednou už se slon v místnosti nedal ignorovat, jakkoliv se o to celou dobu snažil. Co Castor udělal v Zertechu bylo příliš závažné, příliš šokující. Zkrátka příliš. „Proč mi o to říkáš, Castore?“

„Neměl bych mít takovou svobodu,“ řekl Castor a podržel Thomasův pohled nepříjemně dlouho.

„Proč myslíš? Každý člověk ji má,“ Thomas najednou zalitoval, že s sebou nemá Franka. To on se vyžíval v podobných filosofických úvahách. Však byl také zodpovědný za Castorovy behaviorální moduly. Thomasovi vždycky přišlo, že během jejich programování musel do androida vložit i malý kousek sebe, ale nikdy to neřekl ani jednomu z nich.

„Nejsem člověk. Lidský život je cennější než můj. Já… kdyby mě zabili, mohli byste stále získat moje jádro a paměťové moduly. Teoreticky byste mě mohli obnovit,“ řekl Castor a Thomasovi přišla jeho slova strojená. Jako kdyby si je mnohokrát nacvičoval. Jenže on sám o podobných otázkách přemýšlel také a teď mu rozhodně neuniklo, jak se Castor vyjádřil o svém možném konci.

„Takže jsi méně jen proto, že nemáš organický mozek? Jako bys nevěděl, jak komplikovaný ve skutečnosti jsi. A teď obzvlášť. Rozhodnutí, která jsi učinil, bolest a strach a nejistota, boj o život… to všechno tě muselo ovlivnit víc, než si kdokoliv z nás může představit. Nevytvořili jsme tě jako prostou sumu předem daných konstant, Castore, ten počáteční stav už je dávno pryč, teď jsi někdo jiný. A když jsme u toho, tak jen samotná příslušnost k druhu se dle mého stejně dost přeceňuje,“ řekl Thomas a upřímně doufal, že se s ním Castor nebude chtít hádat.

„Jak to myslíš?“ android lehce naklonil hlavu, gesto, které u něj Thomas ještě nikdy neviděl. Tím spíš byl rozhodnutý stát si za svými argumenty.

„Příslušnost k druhu ještě nic nezaručuje. Důležité jsou hodnoty, které vyznáváme, zda se podle nich v životě řídíme. Jestli máš dvě ruce, nebo čtyři, a jestli tvoje pochody řídí neurony, nebo bity a qubity, je jedno,“ pokrčil rameny. Prsty si stále pohrával s terminálem ve svých rukách, jen aby trochu ulevil svojí nervozitě.

„Jak bych mohl mít já nějaké hodnoty? Všechno co jsem je předem dané, předprogramované.“

„Neslyšels, co jsem ti říkal? Pověz mi upřímně,“ zadíval se Castorovi do očí, a android v nich viděl jen bezbřehou důvěru, která ho stejnou měrou těšila a děsila, „během těch pěti měsíců, kdy jsi tady, dostal ses do situace, kdy by násilí bylo nejsnazší cestou? Kdy bys mohl vyváznout díky povolením, které ti Sarah udělila?“

„Ano,“ přikývl. Vzpomněl si na Zero stojící v dešti a domáhající se odpovědí.

„A jak jsi ji vyřešil?“

„Verbálně.“

„A proč jsi nezvolil efektivnější řešení?“ Thomas se usmíval, jako kdyby mu po krůčkách vysvětloval něco velmi prostého a jednoduchého.

„Mělo by dalekosáhlé důsledky,“ odpověděl Castor bez váhání, ale sám dobře věděl, kam rozhovor směřuje.

„Opravdu? Jen proto?“

„Asi vím, kam míříš,“ přiznal Castor. Od chvíle kdy utekl a začal žít v rámci možností normální život mezi lidmi, ho nikdy nenapadlo své nové možnosti využít. Ve skutečnosti z nich měl strach.

„To jsem rád, už jsem se začínal bát, jestli máš v pořádku asociační funkce, to bych musel zavolat Frankovi.“

Při zmínce o Francisovi Castor viditelně posmutněl. „Chybí mi naše rozhovory,“ vysvětlil po chvilce ticha.

„Jsem si dost jistý, že on to vnímá stejně. Proč ses neozval jemu, Castore? Vždycky jsi k němu měl blíž a popravdě, ten zámek by mohl zrušit také,“ zeptal se Thomas. Přemýšlel nad tím už od chvíle, kdy si přečetl Castorovu zprávu.

„Pokud po mně Zertech pořád pátrá, Francise budou jistě sledovat,“ řekl Castor.

„Hmm, to asi dává smysl. Cleveland nebyl zrovna rád, že ses vypařil,“ přikývl a zamyšleně si promnul bradu. Castor si byl dost jistý, že Thomasův popis ani v nejmenším nevystihuje skutečný rozměr Damienova rozpoložení, když se to osudné ráno dostavil do budovy Zertechu. „Stáhl jsem si tvoje diagnostická data, mimochodem,“ změnil Thomas téma, „s tím čipem jsi měl štěstí, vypadá to, že ani nebude muset ven celý soket, když seženeš náhradní kompatibilní čip, snad bych ti ho mohl zkusit nainstalovat. S tou rukou to je ale horší,“ sklouzl očima na Castorovo levé rameno, „nejsem žádný expert na umělé biotkáně, ale ty chybové logy nevypadaly vůbec dobře. Tak jako tak si začni shánět sterilní laboratoř, ordinaci nebo něco podobného a někoho, kdo ti bude schopen vyoperovat část svaloviny a nahradit ji.“

„To ale bude stát majlant,“ prohlásila ode dveří Zero. Thomas na ni úplně zapomněl a prudce se otočil za zvukem jejího hlasu. Stála opřená o futra, ruce založené na prsou a mračila se.

„To… asi ano,“ řekl Thomas. Vůbec neměl představu, kolik Castorovo sestrojení a přidružený výzkum musel stát. Hodně, jistě, ale kolik přesně, to si netroufal ani odhadovat.

„Nemůžeš vzít něco od vás z laborky?“ zeptala se s naivitou někoho, kdo v životě nedělal v korporaci. Thomas se zasmál. Krátce a hořce.

„Ne, to rozhodně nepůjde, pokud máte vy dva zůstat na svobodě a já zaměstnaný.“

„Thomas riskoval už jen tím, že sem přišel,“ vložil se mezi ně Castor, „už takhle mi hodně pomohl, víc po něm chtít nemůžu. Tu ruku si vyřeším sám, ale byl bych raději, kdyby mi do hlavy lezl někdo, komu můžu věřit.“

„Ozvi se, až seženeš čip, udělám, co budu moci,“ přikývl Thomas.

Před bazar vyšla jen Zero s Thomasem v patách, Castor zůstal ve svém malém pokoji. Pro jistotu, aby je nikdo nezahlédl spolu a nedal si dvě a dvě dohromady.

„Rád jsem tě poznal, Zero,“ stiskl jí ruku na rozloučenou. Zero ale stisk nepříjemně zesílila.

„Nápodobně. Ale jestli ho práskneš, tak přísahám, že si tě najdu,“ vycenila na něj zuby v křečovitém úsměvu.

„To snad nebude třeba.“

Na druhé straně ulice se právě fotografie jejich loučení ukládaly na vzdálený server.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.