Kapitola 15: Prach a popel

Vzbudila ho bolest, jako kdyby mu někdo prohnal hlavou kulku. Neotvíral oči, jen se nadechl a vydechl. Vyvolal si diagnostiku systému. Vrátila víc chyb a varování, než čekal. Na pozadí bylo pořád jeho postřelené rameno. Zranění se dávno zahojilo ale umělé svaly byly příliš poškozené, a nejen že nedokázaly ránu zpětně zacelit, ještě začaly postupně degradovat. Horší byl ale v danou chvíli síťový čip. Útok ustál za cenu nevratného poškození, vysoká teplota navíc poškodila několik sousedících spojů. Spojení se sítí navázal ale bylo pomalé a nestabilní, na virtuální realitu může rovnou zapomenout.

„Žiješ?“ ozvala se vedle něj Zero a zněla nejistě a bojácně.

„Žiju.“ Potvrdil a otevřel oči.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se s neskrývanými obavami. Z budovy NeoGearu se dostala jen o vlásek. Nebyla si jistá, jestli nemá Castor nějaký trik na bezpečné odpojení od sítě, ale soudě podle jeho reakce měl stejný problém jako kdokoliv jiný.

„Ne,“ odpověděl popravdě, než se posadil. Uvažoval o opětovném ztlumení bolesti, ale nakonec od nápadu upustil. Bolest mu připomínala cenu, jakou zaplatil za ochotu Zero pomoct. Teď by měla svůj dluh splatit. „Potřebuju svoji kvantovou jednotku.“

„Já…,“ začala, ale po prvním slově se zarazila. „Jasně,“ přikývla nakonec, než odešla do koupelny. Neměla tušení, jak Castorovi pomoct a byla si celkem jistá, že on to ví také. Jenže slib je slib. Mohla by ho vykopnout pod pohrůžkou kontaktování Zertechu, ale o co by pak byla lepší než lidi, kterými tak pohrdala.

Strávila hodnou chvíli jen zíráním do zrcadla a přemýšlením, co mu řekne. Ani osobně neznala nikoho, kdo by jí mohl poradit a Castor by určitě nebyl rád, kdyby se začala vyptávat na veřejných kanálech.

Vrátila se do obýváku a ložnice s kuchyní v jednom. Castor měl na tváři nepřítomný výraz a mnul si levý spánek.

„Co se ti stalo?“ zeptala se na rovinu. Neznali se dlouho a Castor nebyl člověk, ale už před chvílí přiznal, že není v pořádku. Možná mu odpojení ublížilo víc než myslela.

„Bolí mě hlava,“ řekl prostě, jako kdyby pod umělou kůží neměl místo lebky titan a místo mozku elektroniku. Napadla ji ještě jedna možnost i když jí přišla nepravděpodobné. Castor přeci nemohl mít normální komponenty. Ale jestli se mýlila… Už viděla hackery s neurálním rozhraním, kterým útok AI usmažil nejen čip v hlavě ale i nějakou tu tkáň kolem. V lepším případě přežili, ale už to nebyly zrovna nejostřejší tužky v penále.

„Ten bot ti přetížil síťovej čip?“

„Ještě žije. Zatím,“ řekl Castor a ani se nesnažil skrývat hořkost. Netušil, co bude dělat, jestli přijde o spojení se sítí. Pořád sice mohl používat dedikované periferie, ale už teď si přišel jako bez ruky. Zero mlčela. Castor souhlasil s jejím návrhem vzájemné pomoci, aby vyřešil svůj problém a teď měl hned dva. Navíc zničený čip se v jeho případě bude řešit o moc hůř než softwarový zámek. „Nedokážeš mi pomoct,“ konstatoval po chvíli ticha. Zero neodpověděla, jen sklopila pohled na zem.

„Zero… chtěl bych, abys někoho kontaktovala. Možná se s ním budeš muset sejít místo mě.“

„Koho?“ začala mít obavy jen z Castorova tónu hlasu.

„Doktora Thomase Bronsteina.“ Řekl dramaticky a Zero měla pocit, že by jméno měla znát, nic jí ale neříkalo.

„Kdo to je?“

„Člověk, který vymyslel moji kvantovou jednotku.“

„To nemyslíš vážně… vždyť tě odtáhnou zpátky do laborky!“

„A co mám podle tebe dělat?“ řekl a založil si ruce na hrudi. „Potřebuju pomoc někoho, kdo mě zná.“

Zero zvedla ruce ve smířlivém gestu. Stejně lepší nápad neměla a Castor ani nevypadal, že by o nějaký stál. V jeho situaci by asi nejednala o moc jinak. „Fajn, dobře, jak chceš. Máš na něj nějakej kontakt?“

Poslal jí adresu uzavřeného fóra zabývajícího se kvantovou fyzikou spolu s přezdívkou. V Zertechu se často nudil a hloubkové vyhledávání lidí kolem něj mu zaplnilo nejeden večer. Teď ale hlavně doufal, že ho Thomas neudá.

„Od začátku jsi musel vědět, že ti nedokážu pomoct…,“ vzhlédla od své konzole, když soukromou zprávu vložila přímo do databáze fóra, aby si nemusela zakládat účet. Castor výmluvně mlčel. Jestli věděl? Rozhodně minimálně tušil. A přesto jí pomohl.

„Věděl,“ řekl nakonec. Proč by měl lhát.

„Ale nechtěls bejt za samaritána,“ doplnila za něj, než oči upřela zpět do displeje. Po výletu do sítě jí připadal směšně malý a jaksi nedostatečný, ale pořád lepší než se dívat na Castora. Castora, kterému teď dlužila dvojnásob.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *