Kapitola 14: Rozhraní

„Jak jsi to sakra udělal?“ zírala na něj Zero, ačkoliv dveře výtahu už se otevíraly na patře účetního oddělení.

„Na rozdíl od lidí se dokážu odpoutat od svého těla – fyzického i virtuálního, je to pro mě jen rozhraní a virtuální realitu dovedu vnímat na úrovni kódu,“ řekl Castor a vyšel z výtahu. Víc jí prozrazovat nechtěl, alespoň ne hned.

Zero jeho záměr pochopila a nenaléhala. Od začátku měla silný pocit, že by z Castora stejně nevypáčila nic násilím. Následovala ho dlouhou chodbou, jejíž stěny se chovaly jako holografické displeje a zalévaly ji měňavou škálou barev. Zřejmě nějaký psychologický trik zvyšující produktivitu a loajalitu zaměstnanců, pomyslela si.

Castorova záda do barev zvláštně splývala, jako kdyby byl trochu průsvitný. Zero překvapeně zamrkala a dojem ji opustil, jen aby se zase za pár vteřin vrátil. Byli ve virtuální realitě, což samozřejmě věděla, ale tisíce let evoluce lidského mozku nelze zvrátit za pár dekád. Pořád si vzpomínala, když byla malá holka, jak se připojila poprvé. Po pár minutách musela spojení přerušit a jít se vyzvracet. Všechno kolem byla jen iluze, včetně pohybů, vůní a všech ostatních smyslových vjemů, ale mozek nepotřeboval moc přesvědčování, aby lež spolkl i s navijákem.

Zastavili se před obyčejně vyhlížejícími dveřmi s elektronickým zámkem. Castor se na ni dlouze zadíval a Zero vůbec poprvé napadlo, jestli neudělala chybu. Měla problém věřit lidem a tohle ani člověk není. U lidí mohla čekat podraz pramenící z touhy po penězích, slávě nebo něčem podobném, ale u androida?

Pak se dveře otevřely a na další myšlenky už nezbyl prostor. Ani se vlastně neotevřely, zkrátka zmizely. Místo nich zela do světlé chodby černá díra tvaru dveří. Zero instinktivně o krok ustoupila. V místnosti za dveřmi neměla být taková tma. Musela mít přece okna, kterými by propouštěla neonové šílenství veřejného hubu. Přesto byla temnota dokonalá, takřka hmatatelná.

„Pojď,“ vyzval ji, než se rozplynul ve tmě. Zero chvilku váhala ale neskončí přeci na chodbě.

Navzdory zdání vnitřek kanceláře zcela splňoval její představy. Dveře musely být grafickým pozlátkem firewallu. Jakmile se ale trochu rozkoukala po setmělé místnosti, škubla s sebou a málem vykřikla. V rohu místnosti zeleně poblikávalo několik LED upevněných k matně černému pancíři manifestace obranné umělé inteligence, která měla tenhle sektor zjevně na starost.

„Myslí si, že jsme zaměstnanci, promluvil tiše Castor, který, a to by Zero klidně odpřisáhla, se najednou zhmotnil vedle ní. „Musíme být ale rychlí, za tři minuty si začne synchronizovat data s hlavním serverem a budeme mít problém.

„Tři minuty?! Nemůžeš to trochu natáhnout?“ řekla Zero tiše, jako kdyby se bála, že ji nepřítel uslyší.

„Ne během tří minut. Támhle máš terminál,“ kývnul ke stolu, který byl sotva půl metru od tichého obránce. Zero neztrácela více času. Jestli nestihnou zmizet… raději přemýšlela nad příkazy, které zadávala do terminálu. Dostat se k účtům nebylo moc těžké, když přistupovali do systému jako účetní, ale Zero potřebovala celkovou částku několika stovek milionů dolarů rozdělit mezi několik předem připravených účtů, aby měl NeoGear podstatně menší šanci je vystopovat všechny.

Dlouho přemýšlela nad částkou, kterou NeoGearu vezme. Vlastně potřebovala dát cenovku na lidské životy a to nebylo nic jednoduchého. Nebo alespoň ne pro ni.

„Dvacet vteřin,“ upozornil ji Castor, dokonale klidný.

Byla uprostřed posledního převodu, ale ještě po sobě musela zamést stopy.

rm -rf ./log/ naťukala do klávesnice a stiskla enter. V tu chvíli se strážce vedle ní pohnul.

Zero tentokrát vyjekla doopravdy. Než se stihla pohnout, postavil se mezi ni a robota Castor.

„Běž. Odpoj se až venku,“ křikl na ni, než robota praštil přes natahující se pařát takovou silou, až se kovové pláty s rachotem zprohýbaly.

„Ale…,“ zarazila se Zero. Na jedné straně chtěla vypadnout, na straně druhé přece nenechá Castora napospas… co když si s tou věcí neporadí, obranná AI není žádná sranda.

„Běž!“ zopakoval o poznání důrazněji. Zatím měl navrch, ale bylo jen otázkou času než sandbox, do kterého místnost zavřel, povolí a spustí poplach v rámci celého systému. Zero naštěstí poslechla.

Až budou lidé z NeoGearu prošetřovat co se stalo, musí najít jen Castorova syntetická metadata. Nezbyde jim než říct, že na NeoGear zaútočila umělá inteligence jiné korporace a Zero bude zcela mimo podezření. Jenže se nejdřív musí dostat z budovy. Dřív než… zasténal a o krok ustoupil, když ho robot chytil nelidskými kleštěmi za paži a vyčmuchal Castorovu výpočetní frekvenci a síťový identifikátor. Začal spojení okamžitě bombardovat ve snaze připojení přetížit a vynutit jeho ukončení. Výsledkem takové snahy byla fyzická bolest pramenící z rostoucí teploty síťového čipu v Castorově hlavě. Castor si ztlumil vnímání bolesti na minimum, potřeboval vydržet ještě chvíli.

Periferně zahlédl varování o selhávajícím sandboxu a ještě další, kterému nevěnoval pozornost. Setřásl ze sebe robota a přerušení fyzického kontaktu mezi jejich avatary mu trochu dopřálo trochu klidu, ale ne moc. Teď když AI věděla, jak Castora najít, na něj valila další petabyty paketů. Místnost blikla, bezpečí sandboxu bylo v prachu. Castor mohl jen doufat, že Zero stihla vypadnout. Zaznamenal v síti nepříjemný šum začínajícího poplachu. Za chvíli na sobě bude mít celé automatizované zabezpečení a dost možná i zásahovku NeoGearu. Bylo načase zmizet.

Odpojil se natvrdo ze sítě zatím jen jednou a to za podstatně méně dramatických okolností. Probral se u Zero na pohovce a stihl se jen nahnout na bok, než se vyzvracel. Místo úlevy přišla tma zkolabovaného systému.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.