Kapitola 13: Na dřeň

Zero Castorovi podávala otlučený přenosný terminál ale on jen zavrtěl hlavou. Za několik měsíců si na pohyb na síti zvykl, nepotřeboval jednorázový hardware, aby se dokázal schovat a zamést za sebou stopy.

„No jo vlastně,“ pokrčila Zero rameny, než terminál hodila zpátky do igelitové tašky s logem místní večerky. „Dokázal bys mi taky upravit geolokační razítka?“

„Asi ano, záleží, jak věrohodná by měla být,“ přijal plechovku sladké limonády, kterou jeho společnice vylovila z tašky jen co do ní uložila odmítnutý hardware.

„To uvidíme. Připravený?“ usmála se Zero, než se posadila na pohovku a nasadila na hlavu tenkou čelenku, která ji měla záhy přenést do virtuální reality. Castor přikývl, než se posadil vedle ní. Zavřel oči a připojil se do veřejné sítě.

Stál na ulici města, které velmi volně připomínalo Chicago. Mrakodrapy patřící velkým korporacím a většina důležitějších podniků byla precizně naskenována a zkopírována do nejmenších detailů, ale většina obytných čtvrtí sestávala jen z nejasných šedých bloků, místy rozrušovaných nějakým barem nebo soukromým klubem. Na ulicích bylo takhle večer dost rušno, ale Castora si nikdo nevšímal. Svůj avatar si vytvořil pečlivě právě tak, aby nepoutal nechtěnou pozornost. O třicátníka v šedém obleku a zcela všedními rysy dlouholetého korporátního účetního nikdo nezavadil pohledem.

Zahlédl v davu Zero, která se zjevně snažila o přesný opak. Byla si docela podobná, ale její vlasy byly skoro neonově zářivé a tetování čínských draků zlatavě světélkovalo, což skvěle ladilo s metalickou zlatou bundou a přiléhavými koženkovými kalhotami, které měla na sobě. Castor si přesměroval připojení přes několik prostředníků různě po městě. Latence byla dost nízká, aby nepůsobil podezřele a v případě potřeby by se zkrátka odpojil a nenechal po sobě žádné stopy.

„Falšuješ svůj přístupový bod?“ zeptala se Zero, když přišla blíž.

„Ne, zreplikoval jsem malou část svého kódu a přesměrovávám přes něj veškerou komunikaci. Pokud by bylo potřeba, tak se smaže. Jak jsi mě poznala?“

„Ani nevím, asi podle pohledu, ostatní na mě čumí jako na kus masa. To je chytrý, s tou replikací,“ mrkla na něj, než kývla k mrakodrapům v dálce, „tam míříme.“

Přes několik městských bloků je přenesla pouhá myšlenka a když kolem nich vyrostly digitalizované mrakodrapy, Zero zmizela. Místo ní vedle Castora stála vysoká bruneta v pouzdrových šatech se vzorem, ze kterého Castorovi trochu přecházel zrak. Tvářila se přísně, až android znejistěl. Pak ale roztála do úsměvu: „Dobrý, ne? Štípla jsem avatar nějaký nižší manažerky z pobočky NeoGearu v Seattlu.“

Castor musel uznat, že se v ní možná trochu zmýlil. Bál se, aby nebyla příliš impulzivní a roztěkaná, ale Zero evidentně opravdu měla plán, a vůbec ne špatný. S tímhle se dostanou za prvotní firewall, což jim hodně usnadní práci.

Vešli hlavním vchodem a Zero přiložila ke čtečce u turniketu zápěstí zkopírované zaměstnankyně. Co když bude v práci, napadlo Castora na děsivý zlomek vteřiny, než se turniket otevřel. Prošla skrz a použila čtečku z druhé strany, aby mohl projít Castor. Zero musela vědět, že manažerka ten den v práci nebude a Castor se trochu zastyděl, že jí nevěřil.

Jakmile prošli první úrovní zabezpečení, interiér budovy se změnil za doprovodu znělky, která Castorovi přišla matně povědomá. Nudná a sterilní bílá hlavní recepce se přelila do zeleno-oranžové kombinace firemních barev NeoGearu. Na zdi se promítaly poutáky jejich produktů. Luxusní hodinky, široká řada terminálů od levných kusů šedého plastu pro běžné lidi, po zlatem obkládané a křišťály vykládané monstrozity pro snoby a zbohatlíky. Prominentní místo mezi reklamami ale zabíral 3D render drobného čipu provázený heslem „Neurální rozhraní NeoGear N3O. Budoucnost VR je blíž, než si myslíte.“

Castor si bezděky vzpomněl na Franka, který si Castorovi jednou postěžoval, jak často ho kvůli té zatracené věci bolí hlava. Z myšlenek ho vytrhla Zero: „Dokážu nás na tuhle krávu dostat jen do marketingovýho oddělení, pak už to bude na tobě.“

Nastoupili do proskleného výtahu a Zero navolila příslušné patro. Než do něj ale stihli dojet, Castor výtah tlačítkem zastavil. Zero už se vedle něj nadechovala k otázce, ale nic neřekla. Místo otázky pozorovala, jak se Castorova ruka noří skrz číselník ve výtahu, jako kdyby to byla jen iluze.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.