Kapitola 8: Relativita

Hospodě Pekelná díra její název seděl. Totiž, byla to skutečně díra. Metaforicky a díky umístění ve sklepě i doslova. Nikdo podnik nevětral už pořádně dlouho – pokud vůbec někdy – a zápach potu, rozlitého alkoholu a přepáleného oleje sytil vzduch do takřka hmatatelné hustoty. Každé zvednutí sklenice ze stolu provázel nezaměnitelný zvuk odlepování a místní záchodky používali štamgasti opravdu jen v nejvyšší nouzi. Jak byl ale podnik hnusný, tak byl i levný, což byl ostatně důvod, proč ještě fungoval. O pár ulic výš už začínaly slušnější čtvrti, ale tady se obracel každý cent.

Venku panoval vlahý zářijový večer roku 2064, a v hospodě sice nebylo narváno, ale prázdno také ne. U jednoho stolku seděli dva lidé na první pohled nižšího věkového průměru proti ostatním přítomným.

„Proč jsi mě sem pozvala?“ zeptal se bez okolků Castor. Měl před sebou sklenici piva, které nehodlal pít. Sice neměl organický mozek, ale stejně si netroufl odhadovat, jaký vliv by na něj alkohol mohl mít.

„Ty se s věcma nemažeš, co? To se mi líbí!“ usmála se Zero, než se napila svého piva.

„Odpovíš mi?“ nenechal se odradit. Zero pro něj byla hádankou a ve své situaci si hádanky nemohl dovolit. Samozřejmě, že její obličej a přezdívku přes den projel několika databázemi a nenápadně se poptal. Výsledek se mu vůbec nelíbil. ZeroHero byla pro některé skutečnou hrdinkou. Podle všeho se nabourala už do několika korporací, ale zatím proti ní nebyl jediný přímý důkaz. Castor rozhodně nepotřeboval udržovat kontakt s někým tak notoricky známým, jen stále nevěděl, co ji na něm tak hrozně zaujalo, kromě jeho očí. Jestli ale měla jakékoliv podezření ohledně jeho původu, musel to vědět.

„Proč asi,“ protočila panenky v přehnaném gestu, „protože ses mi líbil.“

Castor na ni chvíli civěl, než sklopil oči na stůl. Její slova v něm vyvolávala emoce, které ještě nezažil. Nevěděl, jak reagovat.

„Ježiš, ty seš prostě k sežrání,“ rozplývala se Zero nad Castorovou váhavostí, než si dopřála pár doušků piva. Castor se rozhodl situaci vyřešit rychle a efektivně. Zvedl se a beze slova zamířil ke schodům nahoru na ulici. Čím déle s ní byl, tím víc ji chtěl poznat, což rozhodně nebyl dobrý nápad. Takhle splní svůj padesátidolarový závazek a snad vyvázne bez újmy.

Naneštěstí si nevšiml, že se Zero s jeho odchodem odmítla smířit. Dohnala ho tedy až dobrý kus od hospody, protože musela zaplatit za oba. A taky přece nenechá být pivo, kterého se Castor ani nedotknul.

Doběhla ho a položila mu ruku na rameno, aby zastavil. Castor nad svou reakcí nepřemýšlel. Fyzický kontakt ani v nejmenším nečekal a automaticky ho vyhodnotil jako potenciálně rizikový. Rychlým chvatem Zero ruku chytil a bolestivě ji zkroutil, když se na děvče otočil.

Jakmile ji spatřil, tak pustil, ale šok z její tváře nezmizel. Mnula si bolavé zápěstí, ale oči z Castora nespouštěla.

„Omlouvám se, nečekal jsem tě,“ řekl, jako kdyby tím cokoliv vysvětlil. Raději strčil ruce do kapes.

„Paranoidní,“ udělala krok k němu, Castor o půl kroku couvnul, „opatrný, s očima, pro který by doslova stálo za to zabíjet. Co seš sakra zač, Castore?“ Z kapsy vytáhla malou černou krabičku.

„Nedělej to, prosím,“ řekl, zatímco sváděl vnitřní souboj. V ruce držela malý bezpečnostní skener. Dost výkonný, aby Castora odhalil. Jedním z hlavních důvodů, proč zůstal v téhle čtvrti a nezkoušel se probít výš, byla absence bezpečnostních opatření a strážců pořádku. Kdyby vlezl do jakékoliv solidní firmy, bezpečnostní systém by anomálie v jeho těle okamžitě odhalil a nahlásil.

„Tak mi to řekni sám, a ušetříme si spoustu starostí,“ řekla. Skener před sebou držela jako zbraň, i když ho po Castorovi mohla přinejlepším hodit a on by ještě k tomu nejspíše minul.

„Jdi domů, Zero, prosím. Zapomeneme na dnešek,“ řekl, i když odpověď znal předem.  Věděl, že prozrazení neunikne, ale nedokázal Zero vyhrožovat. Svým způsobem se bál sám sebe, netušil, jak moc ho Sarah té noci před několika měsíci změnila. Jestli dokázal v sebeobraně zabít, kdoví, co ještě mohl dělat. Nechtěl nikomu ublížit, ani za cenu vlastního ohrožení, ale měl strach, aby takovou volbu vůbec držel v rukou on, a ne jeden z jeho základních podsystémů.

„Kdo seš, poslední šance!“ řekla, a ve tváři měla obdivuhodné odhodlání. Castor věřil, že by svůj postoj přehodnotila, kdyby věděla, co udělal. Zasvětit ji ovšem nehodlal a výběr se mu zúžil na jednu jedinou položku.

„Projekt s kódovým označením ACIS-01,“ řekl. Díval se, jak zamrkala, a pak nakrčila obočí ve snaze pochopit, co jí říká. Opatrně zvedla skener, a zmáčkla příslušné tlačítko. Nad její rukou se objevil poloprůhledný hologram s Castorovou hrubou podobou. Většina jeho těla měla modrozelenou barvu, ale na místě jeho srdce a celou hlavou prostupovala ostrá červená.

Zírala na hologram, než skener zase vypnula.

„Android?“ zeptala se, slyšitelně nejistá. Castor chabě přikývl. Netušil, co se stane teď.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.