Kapitola 9: Chybný proces

Stáli tak naproti sobě na ulici a nezávislému pozorovateli mohlo připadat, že se pro ně čas na chvíli zastavil. Pak se spustil déšť a iluzi zničil. Vůně zvlhlého prachu a hlíny Castorovi připadala pořád nová a zvláštní. Zaznamenal ji se zvýšenou intenzitou, stejně jako vnímal každou kapku deště, která mu spadla do vlasů, nebo se mu roztříštila o holou kůži na obličeji, krku a rukách. Déšť ho bezmezně fascinoval, občas ho zpoza výlohy Johnyho elektroráje vydržel pozorovat klidně i hodinu. Teď si ale podobné rozjímání odpustil.

Zero jedna velká kapka přistála na nose, kde se rozprskla v malé vodní explozi, než její větší část poslechla gravitaci a stekla po nose dolů. Castor na její sledování vynaložil zbytečné množství prostředků. Zjistil, že ho déšť uklidňuje, i když neměl nejmenší ponětí proč.

Další kapka zasáhla Zero na tvář a jako by ji probrala z transu.

„Pojď se mnou,“ pobídla Castora, než vyrazila na druhou stranu. Ani se neohlédla, zda ji následuje. Napadlo ho, zda by mu útěk pomohl. Mohl by se přesunout jinam, někam z jejího dosahu. Ale z toho, co o ní zjistil, by ho pravděpodobně našla. Druhou možností bylo jít s ní a doufat v nejlepší. Možná by mu mohla být i užitečná, pokud si dá pozor.

Na chvilku zavřel oči a nastavil tvář padající vodě. Pak se vydal ze Zero.

Dovedla je k sobě domů. Pokud by kdy malému jednopokojovému bytu začala říkat domov. Castor nevelkou místnost automaticky vyhodnotil. Podlahu tvořila jen betonová stěrka, nábytek byl starý a notně opotřebovaný, místnost by potřebovala vymalovat a okna umýt. Informace odložil stranou a zaměřil se na Zero, která se chvěla zimou. Šli dost dlouho a pršelo dostatečně, aby oba úplně promokli.

„Počkej tady,“ instruovala, než zmizela v koupelně. Castor se zatím rozhlédl po malém pokoji pořádně. Na stěnách bylo ledabyle nalepených několik plakátů kapel, které Castorovy byly povědomé jen díky funkci podvědomého vyhledávání. Žil v téhle čtvrti už několik měsíců, ale místní undergroundová scéna mu byla stále stejně cizí. Lidem se mimo práci snažil vyhýbat. Pohled mu sjel níž, na starý, odrbaný rozkládací gauč. Přes opěradlo bylo přehozené nějaké oblečení a na zemi vedle něj leželo několik krabic od jídla. Snad prázdných.

Pak se Zero vrátila, oblečená jen v šedivém županu. Castorovi hodila osušku stejné barvy: „svlíkni se, ať nemám mokrej gauč až si sedneš.“

Poslechl a postupně si přetáhnul přes hlavu mikinu s tričkem a sundal si džíny, než si začal sušit vlasy. Stál před Zero jen v trenkách, ale stud necítil. Ani když si ho začala prohlížet. Ani když přišla blíž a položila ruku na kulatou jizvu na rameni. Rána po kulce se zahojila špatně a rameno Castora čas od času bolelo. Nemluvě o varování, které mu pokaždé sdělil diagnostický program.

„Co se ti stalo?“ zeptala se Zero, aniž by se Castora přestala dotýkat. Androidi nebyli výjimeční, ale jejich umělá inteligence byla značně omezená a Zero ani nikdy neviděla žádného, který by byl jako Castor. K nerozeznání od člověka. Měla spoustu otázek.

„Postřelili mě,“ řekl stručně. Bylo mu jasné, že se asi nevykroutí, ale zkusit to musel.

„Lidi, co tě vytvořili?“

„Ne!“ vyhrknul. Něco podobného ho ani nenapadlo, ale chápal, proč se Zero zeptala. Ona lidi ze Zertechu neznala. „Nevím, kdo to byl. Vloupali se do laboratoře, kvůli mně.“ Párkrát se naboural do policejní databáze, aby se podíval na průběh vyšetřování, ale nikam se nehýbalo. Nikdo nevěděl, kdo na Zertech zaútočil. Kdo zavraždil Sarah.

„Takže jsi utekl? Odkud vlastně?“ zeptala se, než mu rukou zajela do mokrých vlasů. Zvláštní pocit ho na malou chvilku zaměstnal. „Zertech,“ řekl, než o krok ustoupil a kontakt přerušil.

„Hm, ti dělají bionický implantáty, ne? Orgány a tak, nevěděla jsem, že fušují i do androidů a umělý inteligence.“

„Oficiálně ne,“ řekl popravdě. Stejně by na to přišla sama, už teď mu bylo jasné, jak moc ji zaujal.

„Takže seš nějakej tajnej projekt, jo? Nevypadáš jako něco pro armádu teda,“ stiskla mu paži, snad aby zjistila, zda těsně pod kůží není robustní kovový rám. Nebyl, měl svaly a kosti a krev, jako člověk. Jen jeho byly umělé, a zpravidla odolnější. „Spíš sexbot? Ale zase tak hezkej taky nejseš…“ Vyvádělo ho z míry, nakolik ignoruje jeho osobní prostor. Tu bájnou věc, o které mu jednou řekl Damien.

„Nemám bojové specifikace a jen omezené knihovny sociálních interakcí. Projekt byl interní,“ řekl a zabalil se do osušky. Nebyla mu zima, ale její zkoumavý pohled mu začal být nepříjemný.

„Nebudu se ani ptát, jak moc seš autonomní, už tu nějakou dobu žiješ, našel sis práci, stýkáš se s lidma a nikdo nic nepoznal. Hrozně by mě zajímalo, co tu schováváš,“ zabodla mu prst doprostřed čela. Castor chvilku váhal, než se rozhodl zariskovat. Když už věděla, čím je, mohla ho nahlásit. Nebyl hloupý, načetl si zákony a omezení vztahující se na androidy a umělou inteligenci. Jeho existence jich porušovala pěknou řádku a on neměl tušení, zda Zertech měl nebo neměl povolení a potřebné výjimky. I kdyby při svém útěku nezabíjel, dost možná byl sám o sobě odsouzen ke zničení.

„Zero… chtěla by ses podívat?“ zeptal se, a zadíval se jí do tmavých očí.

„To si piš, že chtěla!“ široce se usmála.

„Potřeboval bych jednu věc, kterou sám nedovedu, ale ty možná ano.“

„Chceš si mě koupit lichotkama? To nemusíš, protože už sis mě dávno koupil těma svýma očima,“ usmála se a vtiskla mu polibek na rty. Castor ztuhnul, a přišlo mu, jako kdyby se veškeré probíhající operace v jeho jádru na moment zastavily.

„No, tak do toho,“ pobídla ho. Operace dál poklidně pokračovaly. Možná si okamžik vymyslel?

Zero seděla na gauči a na klíně měla rozloženou svoji novou konzoli. Castor seděl vedle ní a sdílel na relativně malý poloprůhledný displej svůj terminál. Logo Zertechu v pravém horním rohu v něm vyvolávalo vzpomínky.

„Mám dvě logická jádra. Binární a kvantové, ale přístup mám jen k binárnímu. Potřeboval bych, aby ses pokusila odemknout to druhé,“ řekl, zatímco jí přiděloval omezená práva. Rozhodl se jí trochu důvěřovat, ale rozhodně ji nechtěl pustit příliš blízko.

„Jak to myslíš, odemknout? Proč ho máš vůbec zamčené a proč si ho neodemkneš sám?“ sázela otázky, zatímco si studovala strukturu systémů, do kterých jí dal Castor přístup. Byly komplikovanější než cokoliv, s čím se do té doby setkala, ale chtě nechtě musela ocenit eleganci, s jakou byly některé funkce napsány. Většina robustních systémů trpěla syndromem chiméry. Zadavatel si něco vymyslel a během vývoje specifikaci několikrát připomínkoval, doplnil a nejméně dvakrát úplně změnil. V projektu pak zůstávaly kusy starého kódu, nikdy nevyužité fantomové funkce a v mnoha případech i solidní bezpečnostní díry. Castorova architektura ale vypadala docela jinak.

„Zamkli ho jako součást testu a udělal to superuser. Takový zámek já sám zrušit nedokážu.“

„Co když je to nějaká tajná funkce, co z tebe udělá vraždící stroj?“ zavtipkovala, ale Castor se nesmál. Zmocnila se ho absurdní myšlenka: kdyby jí řekl, co udělal, mohlo by se mu ulevit? Kdyby mu snad řekla, že za to nemohl? Že se zachoval správně? Ještě nikdy žádný svůj myšlenkový pochod neoznačil v jeho celistvosti příznakem „chybný“. Až teď.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.