O tři měsíce později
Asi třicetiletá žena si prohlížela sbírku drobných čipů ve vitríně. Moduly s přednahranými scénáři pro virtuální realitu. „Kompatibilní s širokou škálou rozhraní“, hlásala cedule doplněná o vyčerpávající vyčet. Od laciných konzumních řešení od Mitsubishi, až po věci pro fajnšmekry, které vždy s patřičnou pompou na tiskovkách odhaloval aktuální hlavoun korporace Silver&Dewlin. Ona ale jen těkala po jednotlivých čipech bez hlubšího zájmu.
„Můžu vám s něčím pomoci?“ ozval se muž zpoza pultu. Byl oblečený jako někdo, kdo nemá peněz nazbyt, ale tváří se do téhle čtvrti nehodil. Působil příliš uhlazeně a leckdo by si jeho stoický klid mohl splést s arogancí. Podobné omyly mívaly ve zdejších podmínkách neblahé následky.
„Já… možná ano. Něco hledám,“ otočila se na něj. Vypadala pohublá a unavená. Vnímala, ale v očích měla netečnost, jakou vídal často. Věděl, co hledá. Sáhnul pod pult a nahmatal nejdřív rukojeť zbraně a potom větší plastovou krabičku. Položil krabičku na pult a otevřel ji. Žena se k němu přihrnula jako velká voda, než dychtivě proskenovala pohledem obsah.
„Za kolik?“ zeptala se, když vylovila malou černou cartridge.
„Dvacet dolarů za céčkovou kvalitu, padesát za béčkovou.“
„A áčkovou?“ vrátila cartridge zpátky a zadívala se na něj s nepředstíraným zájmem. Rukou si nervózně pohrávala s lemem svojí halenky.
„Je mi líto, áčkové nevedeme,“ zalhal. Lhát se naučil rychle a obstojně. Tahle zákaznice si rozhodně nemohla dovolit virtuální únik od své tíživé reality v áčkové kvalitě. Už měl na podobné věci odhad.
„Jeden béčkový,“ řekla po chvíli přemýšlení. Castor sáhl do krabičky a vylovil stříbrný plast ukrývající paměťové médium. Posunul ho po pultu, zatímco žena lovila bankovky. Nakonec dala padesát dolarů dohromady, i když s nemalými obtížemi. Množství mincí hodně převážilo množství bankovek.
Castor přikývnul a aniž by částku přepočítával, peníze shrábl z pultu. Žena si vzala svou kořist a bez rozloučení odešla. Feťáky Castor potkal záhy po svém útěku a setkání bylo vzájemně nepříjemné. Virtuální feťáci přišli později, ale ti byli vesměs neškodní. Někdo před realitou utíkal k tradičním drogám, někdo k technologickým. Součástí Castorovy práce bylo zásobovat tu druhou skupinu a rostoucí morální bolehlav svého počínání se snažil ignorovat.
Byl za svoji práci rád. Mohl díky ní bydlet v malém pokoji vedle skladiště. Špína a vlhko ulice nesvědčilo nikomu, ani androidovi, a biologické části jeho těla navíc nedokázal uspokojit energetický článek; potřeboval jíst.
Další den ale do Johnyho elektroráje přišel úplně jiný typ zákazníka. Castor ji původně vytipoval na další ztracenou duši. Jak se mýlil poznal záhy. Přejížděla očima po repasovaných výpočetních konzolích a vypadala skutečně zaujatě.
Natáhla ruku, po které se jí přelévala tetování čínských draků. Chytrý inkoust proměnami barev vytvářel iluzi pohybu, která Castora na moment uhranula.
„Nesahat, prosím,“ upozornil ji Castor jemně, než se dotkla skla, a ona ruku zase stáhla. Nerad otíral zapatlané vitríny vícekrát, než jednou za den.
„Máte ještě něco výkonnějšího?“ otočila se na Castora. Do té chvíle viděl jen vyholenou polovinu její hlavy. Na druhé se jí vlnily kaskády barev. Růžová, fialová, modrá. Zvlášť v kontrastu s její tmavou pletí barvy vynikly. V umělém světle se zalesklo několik piercingů na jejím obličeji.
„A co byste si tak představovala?“ zeptal se a pokoušel se na ni nezírat. Tolik se lišila od ostatních lidí.
„Třeba Blue Tiger X3,“ zazubila se jako neposlušné dítě, chlubící se dalším průšvihem. Castor lehce zdvihl obočí: „Víte, že jsme jen bazar a repasovací stanice, že?“
„Jasně, dělám si z tebe jen prdel. Hele, kolik za ten RedLine?“ usmála se a přišla blíž.
„Dvě stě,“ opřel se lokty o pult.
„Trochu moc, ne? Co takhle sto pade?“ měla hodně pronikavý pohled, ale Castor ho podržel. Většinu repasí už teď dělal sám a RedLine byl dobrý stroj. Dvě stě dolarů byla dobrá cena.
„Sto padesát, plus padesát,“ usmál se.
Naklonila se blíž, a najednou se jí ve tváři mihlo překvapení. Castor s sebou cuknul a raději ustoupil dozadu. Neměl svoje rozhodnutí racionálně podložené, ale naučil se být opatrný.
„To jsou fakt hustý oční implantáty, musely stát celej balík. Padesát táců minimálně!“ uznale hvízdla.
„Budete ten RedLine chtít?“ ignoroval její reakci.
„Dám ti za něj dvě stě padesát, když se mnou večer zajdeš na drink,“ sáhla si do vnitřní kapsy stylově odrbané a pozáplatované džínové vesty a vylovila dvě stě padesát dolarů.
„Nejsem na prodej,“ odmítl Castor bez jakýchkoliv emocí. Fakt, že si všimla jeho očí ho vyděsil, ale udržel se na uzdě. Kdyby svůj neklid prozradil, mohla by ho zneužít.
„Neřekla jsem, že si tě chci koupit, jen zaplatit za čas. Jenom drink, žádný závazky,“ mrkla na něj. Piercing v obočí v ostrém odlesku odrazil zářivku na stropě.
„Dobrá. Když si vezmete ten RedLine,“ přikývnul nakonec. Konzole neprodával každý den a dvě stě dolarů bylo na místní poměry hodně peněz. Johny mu možná dá i nějaký malý finanční bonus a když připočte padesát dolarů navíc, dost rapidně se zlepší jeho finanční situace.
„Jasný, beru, tumáš prachy, balit to nemusíš,“ vyhrkla a plácla bankovky na pult, jako kdyby získala něco vytouženého. Castor obešel pult, aby mohl zboží vyndat ze zamčené vitríny. „Jak se vůbec jmenujete, když už s vámi mám jít?“ zeptal se, zatímco na malém displeji zadával číselný kód k odemčení.
„Rachel, ale všichni mi říkají Zero. A přestaň mi vykat, nejsem tvoje učitelka.“ Castor se na moment otočil: „To jako že jsi nula?“
Rozesmála se. „Ne, je to zkrácená verze od ZeroHero, tak si říkám na síti, a nějak se to chytlo i mimo ni.“
„Aha,“ řekl, a podával jí nově zakoupenou konzoli. Zero si všimla, jak na stroji ulpěl pohledem. „Ty jsi ji repasoval?“
Přikývnul.
„Tak aspoň vím, komu ji reklamovat, jestli se mi rozsype,“ mrkla na něj, a on nevěděl, jak reagovat.
„Nerozsype,“ ujistil ji. „A… to ani nechceš vědět, jak se jmenuju já?“
„Castor. Hezký jméno, mimochodem. Zvláštní,“ dloubla prstem do cedulky na jeho hrudi, která hlásala Castorovo jméno. Úplně na jmenovku zapomněl, což byl jen další důkaz, jak moc ho vyváděla z míry.
„Končím v sedm,“ řekl, a snažil se působit vyrovnaně.
„Budu tady. Tak na viděnou, Castore,“ zamávala, než lehkým krokem odtančila z prodejny. Castor se za ní díval ještě dlouho poté, co zmizela z dohledu.
