Kapitola 5: Kocovina

Castor se protloukal městskými ulicemi. Postupně začalo přibývat poházených odpadků, samoudržovací trávníky geneticky upravené k věčné zeleni vymizely ve prospěch plevele bojujícího s rozpraskaným betonem. Moderní sídla korporací se ztratila ve starší a zanedbané obytné zástavbě. Většinu starých cihlových činžáků pokrývala graffiti, někdy až do třetích pater. Dnes se málokterý sprejer obtěžoval realizovat svá díla sám. Drony se dostaly do míst, o kterých se předchozím generacím pouličních umělců ani nesnilo. Teď měli samozvaní umělci navíc dokonce chytré barvy. Světélkující molekuly fungovaly na stejném principu, jako u nedávno vyhynulých hlubinných sépií. Teď jejich syntetická nápodoba zalévala ulice přízračně neonovými odstíny růžové, zelené a modré.

Castor se na chvilku zastavil a rozhlédl. Znal podobná místa z 3deí pro virtuální realitu, ale skutečnost byla přeci jen jiná. Pak ale odtrhnul oči od přelévajících se barev a raději se pokusil najít nějaké útočiště. Nebe směrem k východu, kde se do něj zabodávaly mrakodrapy, už bledlo blížícím se úsvitem. Zatím se na ulicích vyskytovali jen lidé, kterým mladý kluk se zakrváceným ramenem nepřišel nijak zajímavý, ale až se začnou vypravovat do práce běžní občané, někdo by mohl zavolat policii.

Poohlédl se virtuálně po nějakém vhodném útočišti stranou od hlavních ulic. Potřeboval klidné, tiché místo, kde by si mohl trochu odpočinout a plně se věnovat komplexnějšímu řešení svojí situace.

Vhodného kandidáta našel na polomrtvé virtuální prezentaci nějakých fanoušků urbexu. Jen doufal, že starý opuštěný parkovací dům stále stojí.

Mimoděk si vzpomněl na svůj dotaz, kdy ho Zertech konečně pustí ven. Takhle si svůj první výlet nepředstavoval. Bylo ještě hodně věcí, které o lidech a jejich světě nevěděl, rozhodně nebyl připravený na cokoliv, co se za posledních několik hodin stalo a nebyl si jistý, jak si poradí s věcmi, které se teprve stanou.

Přidal do kroku, a zahnul do neosvětlené uličky páchnoucí plísní a močí. Protáhnul se kolem kontejnerů dál. Ze zdi vyrůstal mladý stromek a otevíral výhled na neobvykle zelené prostranství. Parkovací dům museli srovnat se zemí už před pěknou řádkou let. Na jeho místě zbyla vzácná plocha, zarostlá plevelem a trávou. Pořád tady byl starý a notně děravý plot, který Castor bez námahy překonal. Na vzdálenějším konci mýtinky uprostřed města si všimnul starého přepravního kontejneru. Kódový zámek na dveřích naznačoval možnou skrýš.

Rozhlédl se kolem, ale ani jeho oči, podstatně výkonnější a všestrannější než lidské, nezaznamenaly poblíž nikoho dalšího. Obrátil se tedy k zámku. Svítila na něm červená kontrolka, byl v provozu.  Ke Castorově zklamání ale nebyl napojený na síť. S trochou páčení sundal zadní kryt, přišroubovaný jen dvěma malými křížovými šroubky, a zadíval se do útrob zámku. Možná byl digitální, ale princip jeho odemčení byl směšně jednoduchý. Castorův vyhledávací subsystém na jakémsi obskurním diskusním kanále vylovil schéma daného modelu, a pak už bylo přepnutí stavové kontrolky jen otázkou správného škubnutí.

Vnitřek kontejneru byl zařízený jako provizorní domov, byť poněkud stísněný. Podle vrstvy prachu a téměř vybité čtečky na stole tady už minimálně pár měsíců nikdo nebyl. Castor pocítil neobyčejnou úlevu. Stres mu kalil myšlení, a pak i běžné operace stály mnohem více energie. Té měl sice dost, ale rozhodně ne neomezené množství. Dobíjecí cyklus mezičlánků poměrně věrně napodoboval lidský denní režim. Přes noc Castor vypínal veškeré zbytné systémy, a svým způsobem spal. Měl v sobě vysokokapacitní palladiovou baterii s extrémně dlouhou životností, ale cenou za ni bylo generování menšího množství energie. V klidovém režimu se dobíjely kondenzační mezičlánky, které využíval, když byl vzhůru. Teď už Castor začínal nedostatek odpočinku pociťovat. Natáhnul se na postel improvizovanou ze starých palet, ale na klidový režim ani nepomyslel. Nejdřív zapnul kompletní diagnostiku.

Rána po skalpelu se mu už téměř zacelila, ale kontrola mu prozradila, že s ramenem bude horší pořízení. Kulka prošla skrz, měl štěstí, ale rána po ní byla příliš velká a svaly, které poškodila, se nedokázaly zacelit v takovém rozsahu. Po zralém uvážení si povolil vnímání bolesti na padesát procent. Měl sice spoustu kontrolních nástrojů, ale bolest byla jedním z nejrychlejších. Pevně zatnul zuby, když se přihlásilo prostřelené rameno. Bolest už zažil, ale nikdy ne takovou. Energetická náročnost jeho aktuálního provozu poskočila výrazně nahoru, a bezpečnostní protokol ukončil prvních několik procesů, které Castor v danou chvíli nepotřeboval.

Vzpomněl si na Sarah, kterou nechal v laboratoři. Dočista na ni zapomněl, a hrklo v něm. Stav baterie rázem zapomenutý. Jestli ji zabili, je to jeho vina. Neměl ji opustit, ale když mu řekla, aby šel, nedokázal odmítnout. Musela mu upravit nějaký protokol, ale k takovým informacím neměl přístup.

Zkusil se znovu připojit do sítě Zertechu, ale už nebyl její součástí, a z městské veřejné sítě ho systém nepustil ani k přihlášení. Prohledal svoji vlastní paměť, zda mu Francis někdy řekl, kde bydlí. Nenašel nic. Mohl by se dostat do některé z mnoha městských institucí a podívat se do jejich databází, ale čím déle o tom přemýšlel, tím méně chtěl Francise najít.

Co by mu řekl? Vždyť zabil dva lidi! Chladnokrevně je oddělal! Jestli se vrátí do Zertechu, tak ho zcela jistě vypnou a buď mu vymažou paměťové moduly, nebo ho… vyřadí. Kdo by se jim divil? Jedním z nejhlouběji zasetých principů jeho existence byl absolutní zákaz ohrožení lidí. Včera v noci ani nechránil Sarah, jen sám sebe. A jeho život přece neměl větší hodnotu než život člověka. Byl jen stroj, i když se definice s jeho nově nalezeným pudem sebezáchovy začala jaksi rozcházet. Vnímal ukončení několika dalších procesů. Už nevydrží dlouho.

Co bude dělat? Včera touhle dobou chtěl jen trochu žít, a teď nechtěl umřít. Kdyby ho chtěl Francis vypnout, nebránil by se. Asi by ani nemohl, ale on nechtěl umřít. Copak byla jeho vina, že pro něj někdo přišel? Sarah se obětovala, aby mohl utéct, pokud se teď vrátí, přijde její oběť vniveč. Něco takového přece nemohl dopustit. Co udělal už nevrátí, ale pořád může jít dál. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli ní.

Strohá chybová hláška mu problikla před očima, než se svět pohroužil do tmy.

01110100 01100101 01110011 01110100 00110010 00110001 00110000 00110010

Damien Cleveland procházel po střepy poseté zemi laboratoře s chmurným výrazem. Rozmazanou krev na zdech a podlahách se snažil ignorovat. Ráno ho vzbudil hovor od Christophera Mosse. Ředitel Chicagské pobočky byl jeho dlouholetý přítel a Damien věděl, že ho hned tak něco nerozhází. Takže když se mu během hovoru zřetelně třásl hlas a několikrát se netypicky odmlčel, Damien tušil velké problémy. Skutečnost byla ještě horší.

„Šli najisto, žádné kanceláře nejsou vykradené, ani nemají poškozené zámky, šli rovnou sem,“ promluvil za jeho zády Christopher, následovaný dvěma gorilami ze soukromé bezpečnostní agentury.

„Jaké jsou ztráty?“ rozhlédl se po spoušti kolem. Christopher mlčel, dokud se na něj Damien neotočil.

„Personální je jedna. Doktorka Wellsová se zřejmě včera zdržela až do noci.“

„Sarah je…?“ ztuhnul, a najednou měl problém se nadechnout.

„Je mi to líto, Damiene,“ přikývnul. Damien si povzdechl. „A Castor?“

Christopher gestem pobídl jednoho z bezpečáků. „Pane, nevím, co přesně chcete slyšet.“

„Co jste řekl mně, když jste obhlédl situaci,“ řekl Christopher.

„Našli jsme těla dvou útočníků a systém v kritické době zaznamenal otevření bočního vchodu blíže nespecifikovaným autorizačním kódem. Útočníci přišli i odešli hlavním vchodem, takže aktuálně nevíme, o koho šlo.“

Christopher přišel blíž k Damienovi a tiše mu dopověděl zbytek: „Damiene, Sarah našli v Castorově pokoji. Na zemi u ní ležel skalpel a Castorův identifikační čip. Já… já si myslím, že ona věděla, že přišli pro něj, a pomohla mu utéct.“

„Chceš mi říct,“ Damien se raději opřel o zeď, aby situaci ustál, „že ty další dva mrtvé má na svědomí on? Že se teď někde venku toulá náš android, s přepsanými pojistkami? Že zabil dva lidi, a teď je někde ve městě, s anonymní firemní identifikací, která ho pojí k nám, ale přes kterou ho nemůžeme lokalizovat?“

„Já vím, Damiene… už jsem lidem z agentury předal nutné minimum informací a řekl jim, že je to jediný svědek a musí ho najít a přivést. Živého.“

„Pane inženýre,“ promluvil bezpečák, „nevím samozřejmě plnou šíři informací, ale chápu, že se jedná o mimořádně citlivou situaci. Ujišťuji vás, že naši lidé k ní tak budou přistupovat.“

„Děkuji,“ řekl Damien. „Udělejte něco s těmi těly, a pak zavolejte policii. Dřív nebo později se to dostane ven, a takhle budeme mít aspoň lepší výchozí pozici, ale nechci aby věděli o mrtvých druhé strany, je to jasné?“

„Co akcie, Damiene?“ zeptal se Christopher. Nechtěl naléhat, ale v komplikované situaci si možná Damien plně neuvědomoval, jaké následky by jeho rozhodnutí mohlo mít.

„Oficiálně tady žádný výzkum a vývoj nových technologií neprovádíme, takže by to neměl být problém. Nech prosím tě připravit tiskové prohlášení, že šlo pravděpodobně o teroristický útok soustředěný proti naší výrobě bionických orgánů. Zmiň, že plně spolupracujeme s policií na vyšetřování, ale nijak to neovlivní naši výrobu a zastrašit se také nenecháme,“ řekl, a zněl, jako by se opakoval už poněkolikáté. Musel mít celou věc promyšlenou už předem, nebo, a to Christopherovi přišlo pravděpodobnější, tohle nebyla první krize, kterou musel řešit.

„Samozřejmě.“

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.