Kapitola 4: Direktiva

Celé patro laboratoří bylo pohroužené do tmy potlačované jen blikáním stavových LED a několika nezhasnutými obrazovkami. Pak se klid roztříštil zvukem výstřelů a rozbitého skla. Rámus doprovázel ještě lidský výkřik, hlas patřil bezpochyby ženě.

Castor se ve svém malém pokoji vybudovaném v jedné z oddělených laboratoří probudil. Jeho vědomí možná spalo, ale mnoho jeho systémů a subsystémů jelo nepřetržitě. Otevřel oči, které se okamžitě přizpůsobily nedostatku světla. Vnímal teď svět s nezanedbatelnou mírou šumu, ale viděl jasně. Další výstřely ho vzburcovaly. Vstal a přikrčil se vedle postele. Co by měl dělat?

Rozhodnutí přišlo rychle. Bez námahy si přivlastnil místní bezpečnostní systém, jen aby zjistil, že nebyl první. Kamery byly otočené do zdi a alarm nereagoval na Castorovy pokyny ke spuštění. Pak se dveře do jeho skromného útočiště otevřely. V nich stála Sarah. Z koutku úst jí tekla krev, a na hrudi si přidržovala pravou ruku. Castor odhadl zlomeninu.

„Jsou tu kvůli tobě, musíš pryč!“ řekla, než vešla a sesula se podél zdi vedle dveří. Castor k ní okamžitě přiskočil.

„Doktorko Wellsová, nemůžu vás tady přece nechat,“ řekl jí, a jeho hlas přetékal obavami a nerozhodností.

„Můžeš, a taky že necháš. Jestli tě chytí, jsme oba mrtví. Ukaž mi pravou ruku,“ natáhla svoji levou, ve které držela skalpel. Přesto bez váhání nabídl svou pravačku. „Drž,“ poručila, než mu ostrá čepel projela kůží na předloktí. Nevydal ani hlásku, když mu ruku zalila rudá umělá krev a v pravidelných intervalech z konečků prstů kapala na zem. Jako spousta věcí v jeho životě, i bolest byla jen volitelná, a pokud ji Castor cítit nechtěl, mohl ji zkrátka ztlumit nebo úplně vypnout.

Řez nebyl nijak drastický, Castor pak ale s jistou fascinací sledoval, jak mu Sarah do rány noří prsty. I přes vlastní zranění a používání levé ruky byla ale šikovná, a po krátké chvilce mu z ruky vytáhla drobný čip zalitý v silikonu. Pak si sáhla do kapsy svého pláště a vylovila zatavený sáček se stejně vypadajícím čipem. Roztrhla plast zuby, a čip Castorovi vložila do ruky.

„S tímhle se dostaneš z budovy. A teď už padej, o mě se nestrachuj,“ řekla, a výhružně na něj namířila skalpel. Castor si uvědomoval vlastní bezmoc. Hluboko v sobě měl zakořeněno, že by ji neměl opustit, ale utéct s ním také nemohla. Sarah musela vidět jeho váhání.

„Zatracený Frank, nakonec měl ještě pravdu,“ řekla, i když Castor netušil, na co naráží. „Castore, Sarah Wellsová, superuser, ověření SW-devět-osm-pět-osm-tři-tři-šest. Otevři si terminál.“

Castor jako by v ten moment celý ztuhnul a z jeho očí se vytratilo rozumné uvažování. „Terminál je otevřený,“ řekl tiše a dokonale plochým hlasem. Ani se nepohnul.

„Uprav direktivu root BaseMoralSubroutines, řádek IndirectHarmProtocol, nastav AllowOverride, řádek SelfDefenceProtocol, nastav Allow, ulož, restartuj direktivu,“ vychrlila ze sebe sérii příkazů. Nezdržovala se čekáním na potvrzení jednotlivých částí. Neměla čas.

„Restart proběhl úspěšně, direktiva aktualizována,“ potvrdil Castor.

„Odhlásit superusera, zavřít terminál,“ řekla ještě, a Castor její rozkazy vyplnil. Po posledním se znovu probral.

„Jdi, vypadni z budovy a někam se schovej do rána. Pak najdi Franka. A řekni ještě jedno slovo, a zformátuju ti paměť,“ pohrozila, i když nevypadala, že by výhružku myslela nějak vážně.

Castor se beze slova zvedl a chtěl vyjít ze dveří, když je někdo z druhé strany násilím otevřel. Castor stanul tváří tvář postavě v černé kukle, s malým samopalem v ruce. Mířila jím Castorovi doprostřed hrudi. Překvapení bylo vzájemné, ale Castorovy reflexy o hodně rychlejší. Chňapl po zbrani a prudkým trhnutím ji vetřelci vytrhnul z rukou a zahodil za sebe. Oči, které se na něj dívaly zpod kukly viděl jasně. Byl v nich strach, ale Castor si ho nevšímal. Chytil ho pod krkem a silou, kterou by vzhledem ke svým tělesným dispozicím neměl disponovat, ho odhodil na protější zeď. Castorův analytický software mu prozradil, že se jedná o muže mezi třiceti a třiceti pěti lety. S výškou lehce přes sto osmdesát byl vyšší než android sám, ale s váhou pětaosmdesáti kilogramů byl znatelně těžší. Asi trávil dost času v posilovně, ale proti Castorovi si nemohl škrtnout. Jeho kůže byla pevnější, kosti silnější, a umělé svaly nepotřebovaly ani zdaleka takovou hmotu, aby dosáhly lepších výsledků.

Muž na zemi lapal po dechu, ale Castor ho nenechal odpočinout. Přešel k němu několika ráznými kroky, a rychlým pohybem mu s hlasitým křupnutím zlomil vaz. Narovnal se, a až tehdy jako by si plně uvědomil, co dělá. O dva kroky ustoupil a s vytřeštěným pohledem civěl na mrtvolu. Tohle by přece… to by neměl. To nesměl!

Vyrazil dál chodbou, aby se dostal co nejdál, co nejdřív. Vzpomínku na Sarah vytěsnil čerstvější šok. Už byl skoro u výtahu, když narazil na druhého útočníka. Ten dokonce stihnul vystřelit. Kulka Castora zasáhla do ramene, ale senzory bolesti měl stále vypnuté, takže zásah cítil jen jako tupý náraz, který mu škubnul ramenem dozadu. Pak se střelcem udělal rychlý proces. Zbraň mu sebral, a několikrát ho s ní střelil do hlavy. Krev se rozcákla po stěně za ním. Tělo s tupým bouchnutím padlo na zem.

S rostoucí panikou z vlastních činů se ani nezastavil, a pokračoval. Místo výtahu šel po schodech, kde naštěstí vládlo ticho a klid. Vyběhl dvě patra, a opatrně nakouknul do vstupní haly. Zahlédl postupně tři postavy. Boční vchod byl jen pár metrů od něj, ale i pár metrů se ve volném prostoru zdálo být hodně. Bude muset zariskovat. Dřív nebo později se určitě půjdou podívat, co jejich kolegům tak trvá.

Počkal, až se nikdo nebude dívat ani vzdáleně jeho směrem, a přikrčený vyrazil ke dveřím. Čip v jeho ruce zaregistroval systém u dveří a ty se tiše otevřely. Vyklouzl na zatravněnou plochu kolem budovy, a stále přikrčený se doplížil až na ulici. V téhle části Chicaga byla čistá a dobře osvětlená. Seskočil z malé zídky na chodník, a dal se na útěk.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.