Kapitola 3: Našlapuj lehce

Francis se měl na svém počítači probrat diagnostickými daty a zjistit, proč Castorovi už třikrát selhalo čtení z EPROM modulů. Podezříval spíš hardware než jím napsaný software, ale diagnostiku musel udělat tak jako tak. Po rozhovoru se Sarah ale neměl na diagnostiku ani pomyšlení. Podobná práce vyžadovala klid a soustředěnost, a on aktuálně nedisponoval ani jedním.

Místo na svoje pracovní místo šel do laboratoře. Čtečky ochotně přijímaly čip v jeho zápěstí, a těžké bezpečností dveře se před ním otevíraly s předstihem, jako mávnutím kouzelného proutku. Pobočka Zertechu v Chicagu patřila k těm větším, ale ve zdejších laboratořích probíhala pouze zakázková výroba. Zertech produkoval bionické implantáty ve velkém a sériově, pro běžné lidi, ale pořád se našlo dost klientů, kteří byli ochotni si připlatit za orgány vyrobené ze zbrusu nových a velice drahých uměle vypěstovaných biologických materiálů, které prošly bezpečnostními skenery a nevyžadovaly ani zvláštní lékařskou péči. Taky se tu, jak Francis zjistil díky Castorově nemístné zvědavosti, realizovala řada armádních zakázek.

Nikdy neměl zrovna velké iluze o tom, kde přesně Damien vzal peníze na Castora, který byl, aspoň pokud Francis věděl, projektem z jeho osobního pohnutí. Když ale viděl specifikace hybridních plic schopných filtrovat kyslík z vody, a prototypy subdermálních chráničů páteře a důmyslně ukrytých zbraňových systémů, seznal, že nemusí vědět všechno.

Procházel kolem prosklené stěny laboratoře, do které mířil, a uviděl v ní Castora s Kamalem. Android seděl ke sklu zády, ale Kamal si svého kolegy všimnul a kývnul mu hlavou na pozdrav. Vešel dovnitř, akorát uprostřed probíhající konverzace.

„Můžu ti trochu zvednout takt na binární jednotce, ale moc si nepomůžeš,“ řekl Kamal, aniž by spustil oči z velké obrazovky, na které se míhala aktuální čísla zátěže jednotlivých Castorových komponent. Aspoň tedy teď úplně základních, protože na všechny by jedna obrazovka byla málo.

„Já vím, ale připadám si jako bez ruky,“ promluvil Castor. Zněl klidně a vyrovnaně, ale jen velice málokdy zněl jinak. Francis se občas ptal sám sebe, jestli jeho emoční funkce fungují, jak mají, ale jejich výstupy měl, a odpověď znal. Castor se jen velice rychle naučil svoje emoce skrývat. Kdo by se mu divil.

„Ahoj Castore, Kamale,“ pozdravil, a Castor se k němu otočil s přátelským úsměvem.

„Francisi!“ řekl Castor, a vypadal upřímně rád, že vědce vidí.

„Ahoj Franku. Myslel jsem, že budeš dneska řešit ty reporty z EPROM?“ řekl Kamal neutrálně.

„Nějak na to dneska nemám buňky, ale do zítra to počká. Co probíráte?“

„Cleveland Castorovi zakázal přístup ke kvantové jednotce.“

„Slyšel jsem,“ přikývnul, a sednul si na poslední volnou židli.

„Je z toho trochu nesvůj, tak chtěl, abych mu zvýšil takt na binární jednotce, aby mohl výkon trochu kompenzovat.“

„To je jako kdybys dělal na díkůvzdání krocana, ale protože bys nesehnal krocana, tak bys udělal jehněčí, a pořád mu říkal krocan,“ povytáhl Francis obočí. Castor rozhodně rozdíly mezi svými dvěma logickými jednotkami znal, právě proto jeho nápad Francise překvapil.

„Já vím, ale vysvětli to jemu,“ pokrčil Kamal rameny, než něco naklikal v jim neviditelném terminálu.

„Nevěděl jsem, že sis nechal implantovat neurální rozhraní,“ řekl Francis, a nijak neskrýval svoje překvapení. Až dodnes myslel, že z jejich týmu jím disponuje jen on sám a Cleveland, ostatní vždycky používali fyzické konzole.

„Před čtrnácti dny,“ přikývnul Kamal, a odhalil v hustých černých a místy šedivějících vlasech nad levým uchem tenkou, asi třícentimetrovou jizvu. „Vůbec nevím, jak jsem bez toho mohl žít.“

„Jo, je to fajn,“ usmál se Francis, než se zadíval na Castora. Byl zjevně nervózní, ale snažil se působit vyrovnaně. Francis na chvíli váhal, zda se ptát, ale nakonec se rozhodl počkat. Nerad si něco nalhával, ale že z jejich týmu byl Castor nejvíce otevřený právě Francisovi byl zkrátka fakt. Ani ne nijak překvapivý. Sarah Castora vnímala jako stroj, Kamal měl sociální inteligenci cihly, a Thomas měl svůj svět rovnic a kvantových jevů, které odporovaly zdravému rozumu. Občas si Castora „půjčoval“ Damien, ale z toho měl Castor příliš velký respekt. Moc dobře věděl, že Damien s ním muže dělat cokoliv si usmyslí, a Castor se nemůže bránit ani slovem.

Počkal tedy, až Kamal udělá, co přišel udělat, a odejde. Naštěstí nečekal dlouho.

„Co se děje?“ začal Francis, jakmile se za Kamalem zavřely automatické dveře.

„Nechtěl jsem ho naštvat,“ přiznal Castor. Francis si odvodil, na co naráží.

„Damiena? Nemyslím, že jsi ho naštval.“

„Obvykle když udělám nějakou chybu, tak si se mnou promluví a vysvětlí mi, co jsem udělal špatně,“ Castor na Francise upřel šedivé oči, a byl dost blízko, aby vědec letmo zahlédl pomalý otáčivý pohyb ostřících lamel v nich. Ve starších modelech byly mnohem výraznější, ale ruku v ruce s pokrokem šla i nenápadnost.

„O respektu k soukromí druhých s tebou už ale mluvil, tím jsem si jistý.“ Řekl Francis, a zadíval se na obrazovku, na které stále běžela Castorova data. Kamal spojení asi zapomněl ukončit.

„Byl to jen analytický software… jen jsem chtěl vidět, za jak dlouho dokážu tu šifru obejít.“

„Castore, moc dobře víš, co jsi udělal, a ve chvíli kdy jsi to dělal, ti muselo být jasné, že bys neměl, tak o čem se vlastně bavíme?“ obrátil pohled zpátky k němu, a neubránil se ostražitosti. Castor byl mnoho věcí, ale nebyl hloupý. Teď zcela evidentně zkoušel s Francisem manipulovat ve svůj prospěch. Dělal velké pokroky, a dělal je rychle. Někdy možná až příliš.

 Castor se nadechl k odpovědi, ale pak zase vydechl a svěsil ramena. Zřejmě mu došlo, že byl jeho plán odhalen. „Nudím se,“ řekl nakonec, po chvíli mlčení.

„To přece není důvod. Natož omluva.“

„Co tady vlastně dělám, Francisi? Čtyři měsíce na mně provádíte testy a občas mi dáváte úlohy k řešení. Kdy mě vezmete ven? Kdy budu moci začít žít?“

„Castore…,“ začal Francis, ale rychle mu došla slova. Tohohle momentu se bál, jakkoliv nevyhnutelný byl. „To není otázka na mě, ale to přece víš. Zeptej se Damiena, až se s ním zase uvidíš, ano? A když se mu přitom nebudeš nabourávat do systému, tak určitě pochodíš lépe.“ Cítil se provinile, že Castorovu otázku tak odbyl, ale nic jiného mu říct nemohl. Byl si jistý jen tím, že by mu jeho přání neměli odpírat příliš dlouho. Zatím plně spolupracoval, ale jeho schopnosti by jim přidělaly spoustu vrásek, pokud by si postavil hlavu a použil je proti nim.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.