Tamed&Bound (The Untamed FF)

Fanfikce na The Untamed pojatá jako alternativní konec.
Wej Wu-sien/Wang-ťi (wanxian)

Wej Jing byl vždycky nespoutaný a impulzivní. Lan Wang-ťi ale po odhalení Ťin Kuang-jaových machinací a návratu do Ku-su doufal, že před sebou mají alespoň nějakou dobu zaslouženého klidu a odpočinku.

Jenže ostatní sekty Wang-ťiho ustanoví Hlavním kultivátorem, a Wej Jing ještě rozhodně nemá v plánu se usadit. Oba bojují se svým smyslem pro povinnost, každý jiným způsobem. Čekali na shledání šestnáct let, a teď hrozí, že se znovu rozdělí…

Za betaci a podmětně připomínky děkuji: KalamityJane, Zlyhad a Belldandy


     

Od odhalení Ťin Kuang-jaových konspirací a následného souboje ústícího v jeho smrt uplynulo už několik týdnů. Týdnů, během kterých se kultivační svět vyrovnával se šokujícími zprávami a velice pomalu se snažil vrátit do zajetých kolejí.

     Pro Lan Wang-ťiho, druhého mladého pána ze sekty Lan, ovšem byly právě snahy o nastolení pořádku zdrojem četných starostí. Hlavy ostatních sekt se v rekordním čase dohodly a učinily Wang-ťiho Hlavním kultivujícím. Wang-ťi ale po titulech a politickém vlivu nikdy nepásl a ani svou povahou se na podobné pozice nehodil. Jenže po úskočném Kuang-jaovi chtěly ostatní sekty někoho důvěryhodného, se silnými morálními zásadami, a podobných jedinců bylo mezi hlavními sektami velmi málo i před řáděním Wenů, vzpourou Wej Wu-siena a vražednými pletichami Kuang-jaa.

     Wang-ťi by býval pozici přenechal svému staršímu bratrovi, Si-čchen se nicméně rozhodl i přes závažnost situace dostát nepsané rodinné tradici, když se stáhl do ústraní. Wang-ťi mu rozhodnutí nezazlíval. Nebyla na něj sice zrovna vhodná doba, ale sám dobře chápal, jak se musí cítit. Zrazený člověkem, kterého si zvolil jako svého přítele; člověkem, který mu říkal bratře. A co hůř, Kuang-jaova smrt z rukou Si-čchena rozhodně nebyla čistá.

     Když Wang-ťi přišel tehdy v Bezetmém městě o Wej Jinga, vinil sám sebe, že o něm pochyboval a nestanul po jeho boku dřív. Nedokázal si představit, jak by se sebou dokázal žít, kdyby Wej Jinga nejen nedokázal zachránit, ale ještě by ho sám do propasti shodil.

     Setřásl nepříjemné myšlenky a vyčistil si mysl pohledem na Wej Jinga, který opodál cvičil se svým mečem. Od chvíle, kdy se s Wang-ťim vrátil do Oblačných zákoutí, se snažil vykřesat ze svého nového těla alespoň pár zlatých jisker. Oba věděli, že už nikdy nebude tak dobrým šermířem, jako když s Wang-ťim poprvé zkřížili meče, ovšem dokud se zlepšoval, i když pomalu, odmítal se vzdát.

     Wang-ťi jeho odhodlání a čirou zarputilost krátce po jejich seznámení přisuzoval Wej Jingově aroganci, ale čím více ho poznával, tím více začal obdivovat právě ty vlastnosti, které ho nejdříve tak iritovaly. Odhodlanost, nespoutanost, upřímnost a nekonvenčnost.

     „Lepšíš se,“ řekl, když sebou Wej Jing praštil na dřevěnou lávku vedle sedícího Wang-ťiho. I když necvičil dlouho, vypadal naprosto vyčerpaně. Tentokrát se Wej Jing zastavil včas, snad kvůli Wang-ťiho přítomnosti. Už několikrát neodhadl své síly. Když viděl, jak Wang-ťiho a S‘-čueje vyděsil, omluvil se a slíbil, že bude opatrnější, ale Wang-ťi měl podezření, že se jen naučil lépe skrývat chvíle, kdy je na pokraji kolapsu. Wej Jing vždycky dělal všechno naplno, pokud se nejednalo zrovna o opisování pravidel sekty Lanů.

     „Pořád vydržím jen pár máchnutí. Pokročilejší techniky už asi nikdy znovu neovládnu,“ zadíval se Wej Jing se smutkem a smířením na dřevěnou okovanou pochvu svého meče, než po ní přejel dlaní a povytáhl ostří. Stříbro proťaté jedinou červenou linkou se zalesklo v ranním světle.

     „V Jün-mengu jsi dokázal sotva tasit,“ připomněl mu Wang-ťi a položil mu ruku na rameno v přátelském gestu. Pořád měl na Wej Jingova bratra vztek. Připravil ho o domov, odepřel mu poklonu před pomníkem lidí, na kterých Wej Jingovi záleželo, připravil ho o jeho zlaté jádro, a ještě měl tu drzost jím pohrdat a připomínat mu, že není jeho pokrevní bratr. Wang-ťi bezděky sevřel svůj vlastní meč pevněji. Jestli Ťi-jang Čcheng Wej Jinga v jeho přítomnosti ještě jednou urazí, bude to Wang-ťi brát jako urážku sebe a celé sekty Lan a něco takového zkrátka tolerovat nebude.

     „Na co myslíš, Lan Čane?“ zeptal se Wej Jing. Wang-ťi občas zapomínal, jak dobře se ho Wej Jing naučil číst.

     „Budu se za pár dní muset vypravit do Čching-che,“ řekl. Nelhal, ale jeho skutečné myšlenky by Wej Jingovi akorát otevřely rány, které se jen velice pomalu začínaly hojit.

     „Za Chuaj-sangem? Buď opatrný,“ řekl Wej Jing a bezmyšlenkovitě žmoulal mezi prsty Wang-ťiho bělostný rukáv.

     „Hm,“ přikývl. Oba věděli, že nová hlava sekty Nie není zdaleka tak neschopná a ustrašená, jak se snaží působit. Pod mistrnou přetvářkou se skrývala šedá eminence stojící za pádem Kuang-jaa. Opatrnost rozhodně byla na místě.

     „Za jak dlouho se vrátíš?“ zeptal se. Mnohem raději by se zeptal, zda nemůže jet s ním, ale ani se nepokoušel. I po všech jeho zásluhách během konfrontace Kuang-jaa mnozí vyslovovali Wej Wu-sienovo jméno s hořkostí a pohrdáním. Nechtěl Wang-ťimu ztěžovat už tak komplikovanou práci Hlavního kultivátora. Šestnáct let čekali na shledání a teď je roztrhne hloupý post, který Wang-ťi v první řadě ani nechtěl.

     „Týden.“

     Oblačná zákoutí vynikala svým klidem a pevným řádem. Jinými slovy se bez Wang-ťiho Wej Jing nudil. A když se nudil, měl nepříjemný zvyk oddávat se myšlenkám na minulost. Chyběl mu zvuk Wang-ťiho ku-čchinu, který doprovázel svou flétnou, chyběla mu tichá přítomnost, dlouhé rozhovory o několika slovech. Chyběl mu Lan Čan a jediný, kdo byl s to v těch dnech Wej Wu-siena vytrhnout z letargie, byl S‘-čuej, který ho buď, k věčné zlosti Lan Čchi-žena, zasypával dotazy na démonickou kultivaci, nebo chtěl naučit užitečné finty, kterých znal Wej Wu-sien spoustu. Dnešek byl ale jiný.

     „Pane Weji,“ uklonil se před ním S‘-čuej. Jeho přátelé z řad dalších mladých učedníků sekty Lan stáli opodál. Málokdy se některý z nich odvážil pustit s nechvalně proslulým I-lingským patriarchou do řeči, i když jim v očích hořela stejná zvědavost jako S‘-čuejovi. „Jdeme dnes na Noční lov a starý pán Lan by byl raději, kdyby s námi šel ještě někdo zkušenější, pro jistotu.” To Wej Wu-siena rozhodně zaujalo.

     „Lan Čchi-žen vás poslal za mnou?“

     „No,“ uhnul S‘-čuej pohledem, „doslova to neřekl.“

     Wej Jing se usmál a rozhodl se svého syna dál netrápit a nechtěl ani podkopávat Čchi-ženovu autoritu. Nakonec, byl v Oblačných zákoutích stále jen hostem a teď, když tady nebyl ani Wang-ťi ani Si-čchen, kteří by se ho před svým strýcem zastali, si nemohl dovolit šlápnout vedle. „Rozhodně má pravdu, rád s vámi půjdu,“ přikývl, než vyskočil na nohy.

     „Vyrážíme před západem slunce, není to daleko,“ informoval ho ještě S‘-čuej.

     „A co se bude lovit?“

     „Před časem se na jezeře poblíž převrhla loďka se dvěma milenci. Oba se, naneštěstí, utopili, ale mezi lidmi se proslýchalo, že svazku nepřáli rodiče a možná se nejednalo úplně o nehodu. Teď prý zlý vodní duch začal rybářům plašit ryby. Úlovky jsou špatné už několik týdnů, a tak vesničané požádali o pomoc nás,“ podal S‘-čuej ukázkové vysvětlení.

     Wej Wu-sien se neubránil vzpomínce na podobný úkol, který absolvoval, když byl v sídle sekty Lan prvně. Tenkrát se nakonec z pomstychtivého ducha vyklubal plnohodnotný démon. Tentokrát snad situace nebude tak dramatická, přesto musel uznat Lan Čchi-ženovo moudré rozhodnutí s učedníky poslat někoho staršího.

     Sešli se před branou ve smluvenou dobu. Wej Wu-sien si vzal flétnu a pro jistotu i svůj meč. Kromě S‘-čueje šli ještě tři další mladíci. V jednom poznal Lan Ťing-iho, zbylé dva jménem neznal.

     „Všichni máte meče a amulety?“ zeptal se pro jistotu. Odpovědí mu bylo synchronizované kývnutí. „Dobře, tak pojďme.“

     Většinu cesty šli v tichosti, ale Wej Wu-sien cítil v zádech pohledy. Nakonec se osmělil Ťing-i: „Pane Weji, je pravda, že dokážete zahvízdáním přivolat armádu mrtvých?“ Než stihl vymyslet nějakou dostatečně děsivou odpověď, předběhl ho S‘-čuej:

     „Jistěže je to pravda, vždyť je to I-lingský patriarcha!“ prohlásil sebevědomě. Wej Wu-sien mlčel, byť na rtech mu hrál pobavený úšklebek. Ještě přijde vhodná chvíle, aby jim Lan Čan řekl, co možné je, a co ne, ale zatím mládeži neničil iluzi krutého a mocného válečníka, který s nimi jde na Noční lov.

     „Stejně si myslím, že kultivace pana Weje nemůže být špatná,“ slyšel za sebou S‘-čueje, jak se baví se svými přáteli, „vždyť kultivace hudbou je nakonec jedním z principů sekty Lan. I pán Ce-wu používá flétnu.“

     „To je pravda,“ souhlasil někdo další. Wej Wu-sien vytrvale mlčel a pro jednou se ani nemusel snažit. Kdyby bylo mezi kultivátory více takových, jako byl S‘-čuej nebo Lan Čan, nemuselo dojít k vyvraždění celé sekty Wen jen na základě kolektivní viny. Nemuselo dojít k souboji mezi sektami a I-lingským patriarchou. Nemuselo být zbytečně prolito tolik krve. Úsměv mu na tváři ztuhl a nakonec zmizel. Kéž by další generace neopakovala chyby té předchozí.

     Byl nakonec rád, když konečně dorazili k jezeru, podobné myšlenky ho napadaly často, a teď u sebe neměl Lan Čana, aby mu pomohl uklidnit rozjitřenou mysl. Vodní duch byl sice triviální, ale podcenit situaci Wej Wu-sien nechtěl.

     Rozdělil skupinku na dvě dvojice do dvou loděk. O S‘-čueje se příliš nebál, viděl ho ve skutečném boji i během tréninků. Svěřil mu jednoho z dalších učedníků a vyslal je na jedné loďce a sám si vlezl se zbytkem skupinky do druhé loďky. Instrukce rozdal jen velmi obecné, nakonec, až půjdou na lov sami, budou si muset poradit.

     „Dávejte pozor na sebe i na druhé, pomáhejte si. Hlídejte si vzájemně záda. A nikdy svého protivníka nepodceňujte.“

     Ve chvíli, kdy zjistili, že jsou duchové dva, bylo nadmíru jasné, že nic nepůjde podle plánu. Wej Wu-sien se nenechal zaskočit. Nakonec, téměř nic v jeho životě, ať už tomhle, nebo předešlém, nešlo podle plánu. Dva protivníci by ani nebyli zvlášť velkým problémem, kdyby se druhý neobjevil ve chvíli, kdy se všichni soustředili na prvního.

     Už se chystali použít očišťovací talisman, když si Ťing-i všiml koutkem oka pohybu těsně nad hladinou. Nestačil zareagovat lépe než překvapeným výkřikem.

     Wej Wu-sien neváhal ani na okamžik, než tasil Suej-pien a odrazil útok, který mířil Ťing-imu do zad. Neměl čas začít hrát rekviem, kterým by duchy uklidnil, a cílů k obraně měl příliš mnoho, než aby mohl riskovat.

     „Pane Weji!“ křikl opodál z druhé loďky S‘-čuej. Vzhledem k tomu, kolikrát Wej Wu-siena viděl cvičit, dobře věděl, že meč je pro něj jen krajním řešením.

     „O mě se nestarejte,“ křikl a s elegancí, která prozrazovala, jak dobrý v šermu kdysi býval, odrazil další útok. „Buď toho ducha očistěte, nebo ho chyťte, ale pospěšte si s tím.“

     Zrnka, ze kterých snad někdy vzejde alespoň malé zlaté jádro, mu došla příliš rychle, ale ještě si nemohl odpočinout. Druzí dva učedníci stáli za ním s tasenými meči a nervózně se otáčeli kolem sebe. Byli příliš nesoustředění, a i kdyby je duch praštil do nosu, nic by nepoznali. Wej Wu-sien ale přelévající se zlovolnou energii cítil a vyrazil proti ní pokaždé, když sebou smýkla a vrhla se proti učedníkům.

     Chytil Ťing-iho za rameno a škubl jím stranou, když se černý mrak prohnal kolem. Rozehnal ho mečem, ale vyhráno zdaleka nebylo. Ucítil na jazyku krev, a zatvrdil se, že nepřestane, dokud nebudou mladíci v bezpečí. Ať je cena jakákoliv.

     V tu chvíli S‘-čuej vytáhl ze své róby očišťovací talisman a poslal ho vstříc prvnímu duchovi, který se netečně povaloval nad hladinou. Aspoň polovina je z krku, pomyslel si Wej Wu-sien. Akorát ve chvíli, kdy jejich druhý cíl zjevně vycítil Wej Wu-sienovu slabost a zaútočil přímo na něj. Suej-pien odvedl svou práci výborně a Ťing-i s pomocí ostatních dostal hned na to ducha pod kontrolu a chytili ho do jednoho ze svých váčků. Wej Wu-sien byl nepředstavitelně vděčný. Ještě zasunul svůj meč zpátky do pochvy a pustil ho na dno loďky. Jeho poslední myšlenkou, než se mu svět pohroužil do tmy a on přepadl přes bok loďky do černé vody, bylo, že ho Lan Čan zabije.

     „Pane Chan-kuangu,“ uklonil se S‘-čuej a ani nemusel říct cokoliv jiného, aby Wang-ťi pojal podezření. Týden. Nemohl Wej Jinga nechat samotného ani týden. „Co se stalo?“

     „Pan Wej, on… byli jsme na Nočním lovu,“ začal S‘-čuej a zarýval pohled do podlahy.

     „Kde je?“ Nepotřeboval slyšet o moc víc. Wej Jing nebyl dostatečně ve formě, aby vyrazil na Noční lov sám, jen s učedníky. Co si myslel?!

     S‘-čuej ho zavedl do domku, ve kterém bydlívala Wang-ťiho a Si-čchenova matka. Sem také Wang-ťi Wej Jinga vzal, když se znovu shledali. Ať už sem v době Wang-ťiho nepřítomnosti Wej Jinga uložil kdokoliv, Wang-ťi mu byl vděčný.

     Obávaný I-lingský patriarcha ležel v posteli a byl příliš bledý, než aby jen spal. Svůj meč měl opřený vedle postele a flétnu položenou hned po ruce, ale obojí bylo umístěno někým jiným. Wej Jing si své věci ukládal jinak.

     „Pane Chan-kuangu, je to moje vina. Já jsem chtěl, aby šel pan Wej s námi,“ promluvil od dveří S‘-čuej a vypadal jako hromádka neštěstí.

     „S‘-čueji, Wej Jing za sebe zodpovídá sám, jeho volby nejsou tvá zodpovědnost,“ řekl Wang-ťi. „Stalo se něco někomu dalšímu?“

     „Ne… jen díky panu Wejovi,“ odpověděl S‘-čuej. Typické, pomyslel si Wang-ťi.

     „Dobrá, můžeš jít,“ kývl na něj. Ani se nepřesvědčil, zda je mladý Lan skutečně pryč, než se otočil zpět k Wej Jingovi. Sedl si na kraj postele a položil mu dlaň na čelo. Měl horečku.

     „Wej Jingu,“ povzdychl si druhý mladý pán Lan, než se dotknul prsty svého čela a bez váhání se s Wej Jingem podělil o svoji životní energii. Sám byl po dlouhé cestě z Čching-che unavený, ale trochu si dovolit postrádat mohl. Pro Wej Jinga vždycky.

     Wej Jing procitl za zvuku ku-čchinu. Důvěrně známá melodie písně, kterou Wang-ťi složil, ho zahřála. Do chvíle, než si uvědomil, že pokud se Lan Čan vrátil, pak to znamenalo, že od Nočního lovu uplynuly alespoň dva dny.

     „Lan Čane,“ zamumlal Wej Jing a otočil hlavu. Zamžoural na bíle oděnou postavu, než se lehce připitoměle usmál. Hraní ustalo. „Nezdáš se mi?“

     „Ne,“ odpověděl Wang-ťi, zatímco se zvedal od svého nástroje. Když se Wej Jing začal zvedat, Lan Čan mu položil ruku na hruď a zastavil ho. „Musíš odpočívat.“

     „Kdy ses vrátil?“

     „Dnes.“ Takže byl Wej Jing mimo právě dva dny. Lan Čanův pohled byl příliš intenzivní, než aby ho dokázal unést dlouho. Nahlas druhý mladý pán Lan neřekl nic, ale Wej Jing nedokázal předstírat, že jeho nevyslovenou otázku nepochopil.

     „Jen jsem chtěl být trochu užitečný.“

     „Wej Jingu…“ v jednom jménu se mísila lítost s pochopením a také malá výčitka. Wej Jing polknul a sklopil oči. Wang-ťi ho jemně chytil za ruku. Přál si s ním trávit více času. Přál si, aby se v Ku-su Wej Jing cítil jako doma, ne jako host, který zůstal příliš dlouho.

     „Chtěl bych zase pomáhat lidem, Lan Čane, cestovat a pomáhat, kde je třeba, jenže si nedokážu poradit ani s vodním duchem,“ začal. Ani nevěděl, kde se v něm slova brala. Přetékala emocemi, kterým vévodila bezmoc.

     Wang-ťi mu stiskl ruku a přikývl. Věděl, že k něčemu podobnému dříve či později dojde. Wej Jing nemohl zůstat na jednom místě příliš dlouho. Nedokázal stát stranou, pokud ho někde bylo třeba. Byl ale svým způsobem vděčný. Wej Jing se mu otevřel, jako nikomu jinému, a sdílené břímě je vždy lehčí.

     „Chtěl bych jít s tebou, Wej Jingu,“ připustil Wang-ťi tiše. Wej Wu-sien na něj chvilku zíral, než, jak bylo jeho zvykem, situaci proměnil v žert, snad aby se necítil příliš zranitelný.

     „Vážně, Lan Čane?“ rozzářil se. „Vyměnil bys opulentní hostiny a privilegovaný luxus za zapadlé hostince a pomoc otrhaným vesničanům?”

     Díval se na jeho usměvavou tvář a do popředí se prodraly myšlenky, které si obvykle zakazoval. Wej Jing dřív nebo později odejde, zatímco Wang-ťi bude muset zůstat. Tolik věděl, ale bolest, kterou mu to vědomí působilo, byla příliš velká. Čekal na Wej Jinga šestnáct let. Šestnáct dlouhých let, a měl ho nechat jít? Nikdy!

     Jenže kdykoliv se začal ubírat podobným směrem, měl chuť sám sobě nakázat trest. Nemohl Wej Jinga věznit. Nesměl. Nebude přece kráčet ve šlépějích svého otce, když věděl, co udělal jeho matce. Wej Jing byl drahý, ale aby zůstal Wej Jingem, potřeboval svobodu a potřeboval smysl.

     „Za Wej Jinga bych vyměnil cokoliv,“ promluvil Wang-ťi s veškerou vážnosti. Wej Jing v překvapení pootevřel ústa a Wang-ťi se rozhodl, že už se nebude schovávat za přátelství a nezištnou pomoc. Pokud bude otálet příliš dlouho, promarní další šanci. Pokud má o Wej Jinga znovu přijít, alespoň neodejde v nevědomosti.

     První polibek byl plný váhání a nevyřčených otázek. Wej Jing ztuhl a stále pochyboval, jestli ještě nespí. Lan Čan by přece… proč by… a pro Wej Jinga, ze všech lidí? Pak si uvědomil, kolikrát už kvůli němu Lan Čan porušil pravidla. Kvůli komu má na zádech jizvy a na prsou vypálený cejch sekty Wen. Jak se na něj díval, když Wej Jinga držel nad propastí.

     „Jsem hlupák,“ promluvil Wej Jing, když se od něj Lan Čan vzdálil. Pak ho popadl za rukáv a stáhl si ho zpátky k sobě pro další polibek. Po pochybách už nebylo ani památky, naopak. Jakmile Wej Jing Lan Čana pobídl, nedostal už prostor pro cokoliv dalšího. Pokud čekal, že v intimnostech bude Wang-ťi stejně rezervovaný a tichý, pak se zmýlil.

     Než se nadál ležel na lopatkách. Lan Čan mu svíral ramena a vlastním tělem mu bránil v jakémkoliv pohybu. Jako kdyby se Wej Jing snad hýbat chtěl, ale přesto ho Wang-ťiho přímočarost překvapila. Pak Wej Jingovi projela hrudníkem ostrá bolest a on si vzpomněl, proč skončil v posteli. Tiše do polibku zaúpěl, ale Wang-ťi nechtěl přestat a Wej Jing s ním byl zajedno. Ztratili tolik let a Wej Jing by raději zemřel znovu, než aby ztratili další minutu.

     O pár dní později se Wej Jing v tichosti vytratil z Oblačných zákoutí, aniž by někomu něco řekl. Wang-ťi se jen silou vůle a léty upevňovaných zásad sekty Lan nevydal za ním. Na cokoliv jiného už mu ovšem vůle nezbývala a mladší učedníci si velice rychle zvykli během jeho lekcí dávat pozor a nevyrušovat. Wang-ťiho tresty byly málokdy fyzického ražení, ale svou krutostí si s nimi v ničem nezadaly.

     Váhu Wang-ťiho špatné nálady také nepocítili jen příslušníci sekty Lan. Pohled na hlavu jedné z menších sekt, která přijela za Hlavním kultivátorem s žádostí o kus území původně patřícího sektě Wen, byl takřka k nezaplacení. Nikdo nevěděl, co mu Wang-ťi přesně řekl, ale když odjížděl, vypadal jako spráskaný pes a mumlal si cosi o nehoráznosti.

     Uplynuly další tři týdny, a když se situace nelepšila, rozhodl se S‘-čuej najít pána Ce-wu. Pokud mu někdo mohl pomoci situaci napravit, byl to právě Wang-ťiho starší bratr. Wang-ťiho v podobném rozpoložení znal S‘-čuej většinu svého života, a že se nejedná o jeho přirozenou povahu, mu ukázal až Wej Wu-sien. Po jeho boku se Wang-ťi změnil téměř k nepoznání. S‘-čuej jen doufal, že měl Wej Wu-sien ke svému náhlému odchodu opravdu dobrý důvod.

     Hlavu sekty Lan nakonec vystopoval v malém městečku u samých hranic Ku-su. Hledání ani nebylo příliš těžké, pána Ce-wu znal téměř každý. Malý hostinec nevypadal zrovna přepychově, ovšem S‘-čuej se nenechal zaskočit ani odradit. Ke svému štěstí skutečně našel Si-čchena uvnitř.

     „Pane Ce-wu,“ uklonil se S‘-čuej. Lan Si-čchen vypadal o dost lépe, než když ho viděl naposledy, ale jiskry se do jeho očí stále nevrátily. „Velice se omlouvám, že vás ruším.“

     „S‘-čueji, stalo se něco?“ zeptal se Si-čchen s nepředstíranou starostí. Neptal se, jak ho mladý učedník našel, neřekl mu, aby šel pryč. Jeho první a největší starostí byli ostatní, jako vždy. Někteří za jeho zády pomlouvali Si-čchenův chybný úsudek, ale S‘-čuej pro něj neměl nic než úctu a obdiv.

     „Od doby, kdy odešel pan Wej, je pán Chan-kuang ve špatném rozpoložení a mám strach, aby neudělal něco unáhleného,“ řekl S‘-čuej a přijal nabízené místo u malého stolku. Si-čchen se pousmál. Většinu lidí by v souvislosti s Wang-ťim něco podobného ani nenapadlo, ale S‘-čuej jeho mladšího bratra znal zjevně velmi dobře. Wang-ťi možná vystupoval chladně a bez emocí, leč unáhlených činů za svůj život vykonal hodně. Většina se jich týkala Wej Wu-siena.

     „Obávám se, že stejně jako je osudem mladého pána Weje se dříve či později shledat s Wang-ťim, tak je jeho osudem zasévat chaos, kamkoliv přijde. Jak je to dlouho, co odešel z Oblačných zákoutí?“

     „Tři a půl týdne,“ odpověděl S‘-čuej a napil se čaje. Po dlouhé cestě byl unavený a osvěžující chuť mu přišla vhod.“

     „Hmm. Pak, pokud se nemýlím, by se měl během pár dnů vrátit. Což znamená, že je čas, abych se vrátil i já,“ řekl zamyšleně Ši-čchen, než jim oběma dolil čaj.

     „Jak to myslíte, pane Ce-wu?“ S‘-čuej byl upřímně rád, ale také neviděl úplně souvislost.

     „Mladý pán Wej mě navštívil před několika týdny. Chtěl vědět, zda bych, jako hlava sekty Lan, souhlasil, aby pozici Hlavního kultivujícího zastával někdo jiný,“ řekl pán Ce-wu. Neřekl, že mu Wej Wu-sien vyžvanil, jak hodlá Wang-ťiho zbavit nechtěného břemene a odtáhnout ho, kdo ví kam, kdo ví na jak dlouho. Už v jeho očích podobné odhodlání viděl a nepochyboval, že nakonec dosáhne svého, což zároveň znamenalo, že už se nebude moci na svého bratra spoléhat se zastáváním povinností, které náležely Ši-čchenovi. „Odhaduji, že v uplynulých dnech a týdnech navštívil hlavy všech velkých sekt a položil jim stejnou otázku. Zřejmě zdaleka ne vždy tak zdvořile.“

Před třemi týdny v Lan-lingu.

     „Ťin Lingu!“ zvolal Wej Wu-sien, jakmile vtrhl do velké a honosné síně v Kapří věži. Na tváři měl široký úsměv a černé šaty kolem něj vlály v příjemném vánku. Mladý vůdce sekty Ťin a Wej Wu-sienův skoro synovec se málem zadusil kuličkou hroznu, která mu zaskočila.

     „Wej Wu-siene,“ zasípal po chvilce kašlání a plácání do zad od jeho poddaných. „Co tady děláš?“

     „Přišel jsem se podívat, jak se daří mému synovci,“ nakráčel až před schody vedoucí k trůnu sekty Ťin a vysekl parodii na poklonu, která rozhihňala několik kolemstojících dam.

     „Lžeš ještě hůř než Ťi-jang Čcheng, když tvrdí, že tě stále nesnáší,“ ušklíbl se mladík, ale sám nedokázal skrýt, že Wej Wu-siena rád vidí. Seběhl po schodech a zastavil se těsně před svým strýcem.

     „Pojď, tady mají stěny uši sekty Nie,“ pobídl Wej Wu-siena a oba vyšli ven. Wej Wu-siena překvapilo, jak rychle po svém nástupu do čela sekty Ťin Ling dospěl. Stále sice nezapřel aroganci svého otce, ale zjevně si mnohem více uvědomoval, co se děje kolem něj.

     „Takže co potřebuješ?“ začal Ling, když byli dost daleko. Wej Wu-sien se usmál a přešel tedy rovnou k věci. Nechtěl z Linga dělat hlupáka.

     „Jde o post Hlavního kultivujícího,“ začal a Ling se zastavil.

     „Pánu Chan-kuangovi se něco stalo?“ zeptal se vážně.

     „Kdyby ano, tak bych tady nebyl. Ne, je v pořádku, ale on ten post nikdy nechtěl a…“

     „A chce se ho zbavit,“ doplnil Ling s vědoucím úšklebkem.

     „Tak trochu,“ naklonil se Wej Wu-sien k Lingovi, jako by mu říkal kdovíjaké tajemství. Každý, kdo s Hlavním kultivujícím něco řešil, dobře věděl, jak moc je druhý mladý pán Lan ze svého postu nadšený.

     „Já to dělat nebudu,“ odmítl Ling pohotově s rázným zavrtěním hlavou a rukama založenýma na prsou, „mám víc než dost starostí se svojí sektou, ještě rovnat spory mezi ostatními.“

     Wej Wu-sien byl upřímně rád. Trochu se obával, že Ling ve své aroganci chytí příležitost za pačesy, ale zjevně přeci jen zdědil trochu moudrosti po své matce.

     „A kdyby se té role zhostil někdo jiný, nebyl bys proti?“

     „Dokud to nebude Nie Chuaj-sang,“ přikývl Ling vážně. Wej Wu-sien mu rozuměl, i když upřímně nevěřil, že by Chuaj-sang nabídku přijal.

     „Děkuju, Lingu,“ vysekl další úklonu, tentokrát ukázkovou.

     „Ale zůstaň tu aspoň pár dní. Od Jün-pchingu jsem tě neviděl. Třeba bys mě mohl naučit nějaké nové triky,“ usmál se Ling. Wej Wu-sienovi došlo, že jen nechce přiznat, že mu jeho strýc chyběl. Muselo být těžké v jeho věku ovládat celou sektu, zvlášť když byla veškerá jeho přímá rodina mrtvá. Souhlasil.

Před dvěma týdny v Čching-che.

     Nie se tvářil překvapeně. Wej Wu-sien předstíral, že mu překvapení věří.

     „Ne, v žádném případě,“ zavrtěl hlavou Nie Chuaj-sang, zatímco se vehementně ovíval svým vějířem a těkal pohledem po celé místnosti. Wej Wu-sien před ním stál v hluboké úkloně, a už ho začínala bolet záda.

     Přesně jak čekal, Chuaj-sang neměl zájem být na výsluní. Raději předstíral neschopnost a nevědomost, aby měl ve stínech maximální prostor ke svým manipulacím. Wej Wu-sien ale potřeboval i jeho souhlas s kandidátem, který už byl v danou chvíli jasný.

     „A víte, kdo by mohl mít zájem?“ zeptal se ještě Wej Wu-sien, než se konečně narovnal. Nie Chuaj-sang si ho změřil pohledem a evidentně přemýšlel, nakolik průhledně následující partii zahraje.

     Upřímně řečeno, podobný vývoj čekal. Pán Chan-kuag se na post rozhodně hodil teoreticky, ale nikdo se ho v první řadě neptal, zda ho vůbec chce. Když se jeho starší bratr odebral do ústraní, byl Lan Wang-ťi logickou volbou. Neprahl po moci, byl čestný a spravedlivý. Jen člověk dostal lidštější reakce i od kusu kamene. Pokud se nejmenoval Wej Wu-sien. Vlastně Chuaj-sanga překvapilo, jak dlouho Wang-ťi vydržel, než se nechal strhnout Wej Jingem.

     „Inu… bylo by rozumné…,“ začal pomalu Nie Chuaj-sang a pečlivě rozmýšlel každé slovo, „zvážit, kdo je respektovaným členem kultivačních sekt. Kdo má pevnou ruku, morální zásady a úctu svých poddaných i sobě rovných, ať už jsou, nebo nejsou přátelé.“

     Wej Jing zmlknul, protože dobře věděl, o kom Chuaj-sang mluví. Sekta Ťin z Lan-lingu měla co dělat s mladým Lingem, Lanové se v Si-čchenově nepřítomnosti drželi jen z železné vůle starého Lan Čchi-žena a Wenové byli rozprášeni před lety. Zbývala jediná z velkých sekt a Wej Jing si dovedl v živých barvách představit, co se bude dít. Měl ale velkou motivaci svého bratra přesvědčit a požehnání ostatních hlav velkých sekt už měl. Zbytek byl jen otázkou vhodné strategie.

Před týdnem v Jün-mengu.

     Jün-meng byl tak krásný, jak si ho Wej Jing pamatoval. Hladinu jezera krášlily lekníny, které Lotosovému molu propůjčovaly jeho jméno. Slunce na nebi stálo vysoko a Wej Wu-sien nechal ruku volně viset přes bok loďky, kde prsty čeřil vodní hladinu.

     Ťi-jang Čcheng ho neuvidí rád. Tedy, uvidí, jen ho nepochybně přivítá nejhorší urážkou a nejvražednějším pohledem, na jaký se zmůže. Odhalení Kuang-jaovy role ve Wej Wu-sienových zločinech některé rány zacelilo, ale propast mezi oběma bratry byla příliš velká. Čcheng byl nakonec vůdcem sekty, na kterého by jeho otec byl hrdý, ale cena, kterou sekta Ťi-jang zaplatila během řádění Wenů i kvůli Kuang-jaovým plánům, byla příliš vysoká, než aby Čchengovi jeho úspěchy nezhořkly.

     „Takže je to pravda,“ řekl Čcheng, jakmile Wej Jinga spatřil procházet branou.

     „Už zase o mně kolují fámy?“ zeptal se Wej Wu-sien otráveně, zatímco vytrvale ignoroval ostrý pohled svého bratra i jiskry C‘-tienu, který mu věnovala jeho matka.

     „Těžko jim říkat fámy, když jsou všechny pravdivé,“ utnul ho Čcheng, než se otočil a bez dalšího slova zamířil pryč. Wej Jing se rozeběhl za ním.

     Když byli jen pár kroků od sebe, Čcheng zastavil a prudce se otočil. V napřažené ruce držel tasený meč. Wej Wu-sien zvedl ruce a zůstal stát jen kousek od špičky zbraně. Jako by ještě teď a v jiném těle cítil zranění, které mu Čcheng uštědřil tehdy v Pohřebních kopcích. Pak si uvědomil, že stejné zranění v novém těle mu způsobil Ťin Ling, a ironie ho dohnala téměř ke smíchu.

     „Co chceš, Wej Wu-siene?“ řekl Čcheng a smích Wej Jinga přešel.

     „Přišel jsem ti něco oznámit,“ řekl. Nejdřív chtěl jen přetlumočit stejnou nabídku, jakou dal Chuaj-sangovi, ale pak si uvědomil, kdo je Čcheng. „Jsi novým Hlavním kultivátorem. Všichni se už shodli, že bude nejlepší dát funkci tobě, jako někomu, kdo má pevnou ruku a stejně pevné morální zásady.“

     „Cože?“ Čcheng byl natolik šokovaný, aby nechal ruku svírající čepel klesnout. Zíral na Wej Wu-siena a mezi obočím se mu prohloubila vráska.

     „Inu, sekta Ťin je ze hry, nikdo nechce, aby takový post zastávalo děcko, kterým náš synovec bezesporu je, Wenové jsou v troskách, Nie Chuaj-sang je slabý kultivátor a nemá žádný respekt,“ vyjmenovával a pro jistotu ještě ukazoval na prstech, „Lanové z Ku-su, no, ti zkrátka nejsou zrovna ve formě, takže jsi vlastně jediný, kdo připadá v úvahu.“

     „Co je s Lan Wang-ťim?“ přimhouřil oči, jako by chtěl Wej Wu-siena obvinit z podlých triků jen pohledem.

     „Ten má jiné plány, a navíc, nalijme si čistého vína – a když jsme u vína, to mě jako hosta ani nepohostíš? Kde je pověstná zdvořilost sekty Ťi-jang?“ Čcheng ho umlčel, když znovu pozvedl svůj meč. „Dobře, dobře,“ pokračoval Wej Wu-sien „Lan Čan ten post nikdy nechtěl a všichni víme, jak mu jde jednání s lidmi a politika.“

     „Zato ty jsi hotový přeborník ve vyjednávání, Wej Wu-siene. I-lingský patriarcho,“ ušklíbl se Čcheng.

     „Poslyš, jestli odmítneš, tak mi nezbyde, než se sám stát Hlavním kultivátorem. Přece bys mě nechtěl oslovovat Vaše Excelence. A svěřit mi do ruky osud všech kultivačních sekt, včetně Ťi-jangů,“ pokrčil Wej Wu-sien rameny. Když Čcheng zahájil výpad, dávno útok čekal a uskočil.

     „Neopovažuj se vůbec na něco podobného pomyslet!“ řekl Čcheng. „To ti není nic svaté?!“ Wej Wu-sien si jen pomyslel, že se v životě nenaučí ovládat. Byli s Lan Čanem opravdu jako oheň a led a nepochyboval, že si s ním ostatní sekty užijí spoustu těžkostí. Dobře jim tak.

     „Takže přijímáš?“ zeptal se a doufal, že si jeho bratr nevšimne, jak se oznámení změnilo v pouhou nabídku.

     „Než bych ti říkal Excelence? Samozřejmě! A teď se pakuj, než na tebe nechám poštvat psy. Pár si jich tu držím jenom pro tebe,“ řekl, výhružka nicméně postrádala jakoukoliv váhu. Wej Wu-sien věděl, že se Čcheng už přenesl přes nenávist, a znal svého bratra dost dlouho, aby dokázal číst mezi řádky. Už nikdy se od něj nedočká vlídného slova ani úsměvu, ale i taková byla cena za Wej Wu-sienovy chyby. Ani při nejlepší vůli nemohl všechnu vinu svalit na Kuang-jaa.

     „P… psy? To snad není potřeba… už jdu, vlastně tady vůbec nejsem…,“ vypravil ze sebe, zatímco couval k bráně s nervózním úsměvem na rtech. Odešel ale s pocitem vítězství. Konečně se může vrátit k Wang-ťimu.

     Ku-su nebylo od Jün-mengu nijak zvlášť vzdálené, ale cesta stejně zabrala dost času. Celkem byl Wej Wu-sien pryč několik týdnů, jenže v první řadě Lan Čanovi neřekl, že odchází, ani co má přesně v plánu. Vsadil všechno na úspěch své cesty, plně si vědom, co je v sázce.

     Do Oblačných zákoutí proklouzl uprostřed noci. Mohl se pohodlně vyspat v nedalekém městě a pokračovat ráno, ale stesk mu nedovolil žádný odklad. Právě během svých cest si uvědomil, jak moc Wang-ťiho společnost postrádá. Nemohl být bez něj, ale pokud Wang-ťi musel zůstat se svou sektou, pak nemohl být ani s ním. Co hůř, soudě dle Lan Čanových pohledů nebyl jediný, kdo si tohle uvědomoval. Teď ale bylo všechno jinak.

     Bez obtíží překonal zeď a měkce dopadl do bílého písku. Měsíc v úplňku okolí zaléval chladným světlem a Wej Jing si vzpomněl, jak se právě zde, před mnoha lety, s Lan Čanem přetahoval o své dvě lahve Císařova úsměvu. Tehdy ještě bylo všechno jednoduché. Myslel, že ví, co je správné, a co ne, a myslel, že je Wang-ťi nudný, upjatý a povýšený. Změnilo se téměř všechno, a jakkoliv Wej Jing litoval mnoha věcí, nedokázal se přimět litovat, že všechno vedlo k onomu prvnímu polibku před pár týdny. Prvnímu z mnoha.

Vydal se liduprázdným sídlem vstříc svému jedinému skutečnému cíli.

     Wang-ťi samozřejmě spal. Usínal každý den přesně v devět, jak si žádala pravidla sekty Lan. Wej Jing se přikradl tiše k posteli a sklonil se k Lan Čanově spící tváři. Polibek byl sladký a vytoužený a ostří Lan Čanova meče na Wej Jingově krku o zlomek vteřiny později studené a neústupné. Ztuhl, ale nedokázal se zbavit úsměvu.

     Wang-ťi si záhy uvědomil, koho ve svém roky cvičeném instinktu málem připravil o život, a upustil svůj meč na zem, kde přistál s tupým nárazem o dřevěnou podlahu. Chytil Wej Jinga za ramena a přitiskl ho k sobě v medvědím objetí.

     „Wej Jingu! Wej Jingu!“ šeptal do nočního ticha, tvář zabořenou do bělostného krku, který jen zázrakem vyvázl bez újmy.

     „Jsem zpátky, Lan Čane,“ vydechl Wej Jing, než se nechal stáhnout do postele. Pro dva byla příliš malá, ale ani jednomu to nevadilo. Wej Jing byl po dlouhé cestě unavený a nepohrdl by koupelí, ovšem když ho Lan Čan začal v rychlém sledu zbavovat oblečení a zasypávat polibky, nedokázal odmítnout.

     Lan Čan ho chytil za boky a než Wej Jing stihl zareagovat, ležel na lopatkách a Wang-ťi se tyčil nad ním. Měsíční světlo za ním vykouzlilo stříbrnou auru a Wej Jingovi připadal v té chvíli neskutečný. Natáhl ruce, aby se ho mohl dotknout, a Lan Čan byl rychlejší. Nejdřív přitiskl Wej Jingova zápěstí k posteli a pak mu obě ruce chytil nad hlavou a druhou rukou si sundal svou čelenku. Wej Jingovi došlo, co se bude dít, a na tváři mu vykvetl široký úsměv. Ani ho nenapadlo vzdorovat, když mu Lan Čan ruce svazoval.

     „Neměl jsi odcházet, aniž bys něco řekl,“ řekl Lan Čan. Zněl vážně. Jako kdyby měl v úmyslu Wej Jinga za jeho prohřešek potrestat. Možná měl.

     Wej Jing ucítil na svém krku nejprve rty a velmi záhy i zuby. Vyjekl spíš překvapením než bolestí, a zaklonil hlavu a odhalil svou slabinu ještě víc. Lan Čanovy dlouhé vlasy, které mu padaly přes ramena, Wej Jinga lechtaly na hrudi, ale brzy je vystřídaly ruce. Mnohem důraznějšími dotyky ho Lan Čan hladil na prsou a postupně se propracovával níž. Když nehty něžně přejel po citlivé jizvě, která Wej Jingovi zbyla po zranění od Ťin Linga, démonický kultivátor se pod ním zachvěl a prohnul v zádech.

     „Lan Čane,“ vydechl Wej Jing a zkusil instinktivně přirazit, aby získal alespoň trochu kontaktu tam, kde ho skutečně potřeboval. Lan Čan ho naopak sevřel stehny pevněji a jakýkoliv další pohyb od pasu dolů mu znemožnil. Neřekl nic, ale na rtech měl náznak úsměvu.

     „Lan Čane,“ zakňoural Wej Jing, ve tváři zosobněné neštěstí, „to mě chceš týrat až do rána?“

     „Hm,“ zamumlal Lan Čan, než se znovu sklonil a začal Wej Jinga líbat. I se svázanýma rukama Wej Jing dokázal Lan Čana obejmout kolem krku a přitisknout si ho k sobě. Váha na jeho těle byla vítanou připomínkou jejich blízkosti a možná měl i trochu postranní úmysly týkající se jeho dosud netknuté erekce.

     „Měl by ses… svléknout…. takhle…. to není fér,“ řekl Wej Jing mezi polibky. Sám byl sice svlečený jen napůl, ale přetrvávající bezchybnost Lan Čanova úboru mu začínala vadit. Dostalo se mu nanejvýš očekávatelného „hm.“

     Pak se ale Lan Čan z jeho objetí vymanil a jeho přání vyhověl s efektivitou a úsporností hodnou jen někoho ze sekty Lan. Wej Jing upřímně doufal v trochu zajímavější podívanou, ale ke stížnosti se neodvážil. Místo ní se začal zbavovat zbytků vlastního oblečení, i když se svázanýma rukama musel vypadal spíše komicky.

     Jen co hodil na zem poslední kus, uvědomil si nezanedbatelný chlad. Naštěstí se k němu Lan Čan připojil brzy a Wej Jing by nevěřil, jak někdo s tak studenýma očima může tolik hřát. Veškeré další úvahy se mu vykouřily z hlavy. Lan Čan zjevně Wej Jinga nakonec nechtěl týrat do rána. Jeho doteky nabyly na intenzitě a už ani nemohl předstírat, že ho Wej Jingova společnost nechává chladným. Už měl dost her, potřeboval zaplnit prázdné místo, které v něm zanechal Wej Jingův odchod před několika týdny.

     Několik prvních dní věřil, že jen potřebuje být pár dnů o samotě a bude brzy zpátky, ale po dvou týdnech už nevěřil, že ho ještě někdy uvidí, a co hůř, ani nevěděl, proč Wej Jing odešel. Odehnal ho Lan Čan, když mu vyjevil své city? Wej Jing je ale přeci opětoval, nebo se mýlil? Co když se jen cítil zavázaný za všechno, co pro něj Wang-ťi udělal? Dlouhých několik týdnů se Wang-ťi motal v kruzích lítosti a sebeobviňování, než se vrátil S‘-čuej a nepřivedl nikoho jiného než Si-čchena. Až od svého bratra se Wang-ťi dozvěděl, proč Wej Jing odešel. Uvědomoval si vůbec Wej Jing, co Lan Čanovi způsobil? Pokud ne, tak mu to alespoň naznačí.

     Sevřel Wej Jingova svázaná zápěstí silou, až druhý muž zasykl. Modrá stuha se zaryla do kůže a bezpochyby na ní nechá zarudlé stopy. Lan Čan se ale druhou rukou vloudil mezi jejich těla a uchopil Wej Jingovu erekci. Dočkal se přidušeného zasténání a pocit nadvlády nad jeho partnerem byl opojný a návykový. Nechal svou ruku konat důvěrně známé pohyby, zatímco se plně soustředil na Wej Jingovu tvář. Každý záchvěv jeho rtů, když vzdychal, zastřený pohled tmavých očí, když je v překvapení nad nějakým zvlášť rafinovaným pohybem otevřel, svraštěné obočí a lesknoucí se drobné kapky potu na jeho čele si Lan Čan vtiskl do paměti jako nejkrásnější obraz, jaký kdy viděl.

     Pak se ale Wej Jingovi v koutcích očí zaleskly slzy a raději se zakousl do vlastní paže, aby nevykřikl, když vyvrcholil. Lan Čan se na něj díval jako uhranutý, zatímco mu horké sperma stékalo po ruce. Už nepochyboval. Wej Jing byl skutečně jeho. Vzdal a odevzdal se mu zcela a bez náznaku vzdoru.

     Wej Jing chvilku lapal po dechu, srdce mu v hrudi bilo tak divoce, až o něj měl skoro strach. Pak se ale pomalu rozkoukal. Na tvářích mu chladly slzy, o kterých netušil, kdy je uronil, a Lan Čanova blízkost ho konejšila téměř ke spánku. Než si stihl uvědomit, která bije, Lan Čaj mu vzal ruce, posadil se na Wej Jinga a bez váhání mu naznačil, že ještě neskončili.

     Při prvním doteku se Lan Čan zachvěl a zapřel se o Wej Jingova stehna, do kterých mu zaryl nehty. Měsíční svit mu stékal po hrudi a Wej Jing si výjev pečlivě zapamatoval. Jeho péče o Lan Čana netrvala dlouho. Vybičovaný Wej Jingovým vyvrcholením mu stačilo jen pár chvil. Na okamžik ztuhl a otevřel ústa v němém výkřiku, který Wej Jing toužil někdy slyšet.

     „Wej Jingu,“ zašeptal jen, než se zhroutil na svého partnera.

     Wej Jing začal mít po chvíli strach, zda Lan Čan neusnul. Už ho začínaly brnět konečky prstů a Lan Čan, ač na muže neobvykle jemně stavěný, nevážil tak málo, aby ho na sobě Wej Jing unesl celou noc.

     „Uhm… Lan Čane,“ zašeptal do ticha.

     „Hm,“ zněla ještě tišší odpověď.

     „Mohl… mohl bys,“ strčil do něj svázanýma rukama.

     Lan Čan se krajně neochotně zvedl a lehl si vedle Wej Jinga na bok, než začal rozvazovat stuhu. Během chvilky už bylo jasné, že by Wej Jing příštích pár dní neměl svá zápěstí moc vystavovat na odiv.

     „Pojď se mnou, Lan Čane,“ promluvil Wej Jing. „Zapadlé hostince, noční lovy, pomoc lidem v nouzi… jako kdysi.“

     „Ne jako kdysi, Wej Jingu,“ řekl, než vzal Wej Jinga za ruku a omotal svou čelenku kolem obou jejich zápěstí.

     Tohle byl nový život a cesta, kterou si sami zvolili. Společně.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.