O čtyři měsíce později
Za stolem ve světlé a moderně, někdo by řekl až sterilně, zařízené kanceláři, seděl třicátník v dobře padnoucím saku. V odpoledním slunci, které se opíralo do oken, chytaly jeho světle hnědé vlasy skoro bronzový nádech. Výhled z prosklené stěny za jeho zády byl atraktivní, zvlášť na Chicagské poměry, ale on mu nevěnoval žádnou pozornost. Naopak jediným příkazem nechal okna ztmavit. Krystalky ve skle dostaly elektrický impulz a přeskupily se do polopropustné bariéry, která kancelář pohroužila do načervenalého přítmí. V něm se objevilo tlumené modravé světlo elektronického papíru, který muž držel v rukou.
„Nejste spokojený s čísly, pane Clevelande? Jsou přece lepší, než minulý měsíc,“ řekl mladík hovící si na velice draze vyhlížející designové pohovce z bílé umělé kůže. Oblečený byl jako každý druhý odhadem pětadvacetiletý mladý muž na ulici – v tmavých džínách a pohodlném tričku, ale na jeho vzhledu bylo něco obyčejně neobyčejného. Něco, co člověka donutilo nejdřív jen zavadit pohledem, ale pak setrvat.
„Vypadni z mého feedu, Castore,“ řekl Cleveland, ale na rtech mu hrál pobavený úšklebek. „Jak ses do něj vůbec dostal?“ odložil tenký plát na stůl, a zadíval se na svého hosta.
„Privátní klíče, veřejné klíče… všechny ty šifry jsou tak zbytečně komplikované,“ pokrčil Castor rameny. Jeho sdělení neobsahovalo odpověď ani náhodou. Pohodlně se opřel a v očích mu tančily jiskry třídního potížisty. Možná bylo štěstí, pomyslel si Cleveland, že Castor do školy nikdy nechodil. Procitnul do dospělého těla s dospělým myšlením. Nebo mu alespoň něco podobného říkali vědci, kteří Castora vytvořili. Čím více času s ním strávil, tím méně jim věřil.
„Dej mi terminál, Castore,“ zvážněl Cleveland, a v rychlém sledu i Castor.
„Omlouvám se,“ začal mladík, ale Cleveland ho utnul zdviženou rukou.
„O tomhle už jsme mluvili. Nemůžeš lámat cizí zabezpečení jen proto, že se zrovna nudíš. Pokud s tím máš problém, tak ho dokážu rychle vyřešit. Ten terminál, prosím, nerad bych zrovna na tebe uplatňoval superusera,“ zadíval se na Castora nepřirozeně zelenýma očima, aby mu naznačil, jak vážně svoji žádost myslí.
Nezúčastněný pozorovatel by neviděl nic, ale Clevelandovy oční implantáty zobrazily svému nositeli strohé rozhraní Castorova terminálu. Vypadal jako černá obrazovka volně levitující ve vzduchu. Na stole se, všem věcem na něm položeným navzdory, promítla klávesnice. „Děkuju.“ Držel ve svých rukách Castora samotného, ale po jistém počtu opakování se zkušenost stala takřka všední. Dopsal do jednoho z mnoha souborů nový řádek, než spojení zavřel.
„Cože?! Celé QCPU?!“ zaúpěl mladík na křesle, a už zdaleka nevypadal uvolněný.
„Dokud se s ním nenaučíš zacházet zodpovědně, tak s ním nebudeš zacházet vůbec,“ řekl Cleveland, než se vrátil ke čtení. Castor se bez dalších slov zvedl a odešel. S Clevelandem se hádat nemohl. Už to zkusil jednou, a dostal hodně důraznou lekci. Horší než tuhle.
01110100 01100101 01110011 01110100 00110010 00110001 00110000 00110010
„Můžete to omezení zrušit, prosím?“ Sarah Wellsová stála před Clevelandem ve svém typickém laboratorním plášti. Nešlo ale o žádný neforemný kus bílé látky. Sarah si na svém zevnějšku zakládala mimo práci, i v ní. Pracovní oblečení, které fasovali výzkumníci Zertechu rozhodně nebylo laciné, ale přesto si nechala raději sama ušít několik plášťů na mírů. A z pokročilého nanopolymeru, který odpuzoval nečistoty a dle jejího názoru i vypadal o hodně lépe. Dlouhé vlnité blond vlasy měla vzadu sepnuté ozdobnou sponou a s jemným líčením vypadala o pár let mladší.
„Ne,“ zněla prostá odpověď na její otázku. Cleveland neodpověděl hned, a v hlase neměl ani stopy po pohrdání. Nebyl záměr vedoucí jednoho z jeho výzkumných týmů odbít, jen využil svého výsadního práva, kdy jí své postoje a rozhodnutí nemusel vysvětlovat, natož obhajovat.
„Nemůžeme ale Castora pořádně testovat, když nemá svobodný přístup k dobré polovině svých funkcí!“ narovnala se, aby působila co nejodhodlaněji. Netrmácela se z laboratoře pod zemí do nejvyššího patra a Clevelandovy kanceláře jen proto, aby se spokojila s jednoslovným zamítnutím.
„No tak změňte testovací metodiky. Zakázal jsem mu přístup ke kvantovému procesoru z dobrého důvodu, ne z rozmaru.“
„Castor není děcko!“ rozohnila se Sarah, a její nadřízený jen povytáhl obočí. „Nemůžete na něj uplatňovat výchovné principy, jako by jím byl.“
„Castor se narodil před čtyřmi měsíci, a všechno co zná a ví, jsme mu vštípili my. Jsou věci, které nám připadají samozřejmé, a hranice, jejichž překročení si neumíme představit, o kterých on vůbec netuší. Někdo mu je ukázat musí,“ Cleveland lehce naklonil hlavu na stranu a tvářil se jako trpělivý rodič, kterým ve skutečnosti nebyl. Wellsová byla o dobrých deset let starší, ale věkem už se zmást nenechal. Zvlášť u vědců platilo, že se navzdory svému věku někdy dokážou chovat neuvěřitelně dětinsky.
„Jsou i jiné cesty, jak toho dosáhnout. Můžeme mu chybějící modely doprogramovat a implementovat ke stávajícím,“ řekla Sarah, a na moment sklouzla očima za Clevelandova záda, kde se za okny rozprostíral velký park. Nervózní lidé málokdy dovedou udržet oční kontakt.
„Nepochybně, ale já preferuji, aby se co nejvíce naučil sám. Castorův učící algoritmus je unikátní, to musíte vědět ještě lépe než já. Prožívání skutečných situací a vyvozování důsledků z nich plynoucích se zkrátka nedá nahradit uměle vygenerovanými scénáři. Chápu, že vám moje metody přidělávají práci a nesouhlasíte s nimi, ale budete s nimi muset žít,“ řekl, a z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že pro něj rozhovor skončil.
Sarah to pochopila také, a úsečně se s Clevelandem rozloučila, než odešla.
01110100 01100101 01110011 01110100 00110010 00110001 00110000 00110010
Ani se nepokoušela zakrýt svoji špatnou náladu, čehož si samozřejmě všimli její kolegové. Jako první se ale odvážil zeptat Francis. Sarah za roky spolupráce všichni znali, a nikdo nechtěl být hromosvodem pro její vztek. Francis, který s ní před dvěma lety prožil sice krátký, ale intenzivní románek, byl jediný, kdo se odvážil ji v podobné situaci oslovit.
„Co se stalo?“ řekl, když ji konečně dohnal v její kanceláři.
„Clevelend,“ řekla, jako kdyby snad jeho jméno mohlo za všechny problémy světa. „Zase si myslí, že ví všechno nejlépe. Nechápu, proč nás vůbec zaměstnává.“ Hrnek s kafem, který držela v ruce, položila na stůl, až se trocha rozlila po několika čtečkách elektronického papíru. Zaklela a rychle je otřela, i když měly být voděodolné.
Francis ji pozoroval s jistým pochopením, ale tušil, že za jejími slovy bude asi složitější příběh, který dost možná nebude vyznívat tak jednostranně. Opřel se o stůl a rozhodl se nevycouvat. „Co řekl?“
„Že Castorovi přístup ke kvantovému procesoru nevrátí. Prý to má být lekce, ze které by se měl poučit.“
„Říkala jsi, že to potřebujeme kvůli testování?“ zeptal se, i když odpověď tušil. Damiena už nějakou dobu znal a věděl, že by jim neházel klacky pod nohy jen tak, ale když už se jednou rozhodl, většinou s ním nebyla moc řeč.
„Samozřejmě, za koho mě máš?!“ řekla, načež ho provrtala chladnýma modrýma očima. Její pohled na chvilku podržel. Vybíjela si na něm zlost a chtěl, aby věděla, že on to ví. „Prý s jeho postupy nemusím souhlasit, ale musím se s nimi naučit žít. Zatracený arogantní…“ začala, ale Francis ji zarazil.
„No tak. Damien, do tohohle projektu nalil milióny, ne-li miliardy dolarů, nemůžeme čekat, že zůstane stát stranou. Zvlášť když uvážíme jeho vlastní minulost a specializaci.“
„Co ta s tím má společného? No tak vyvinul pár bionických implantátů, ale Castor je něco docela jiného!“
„Castor s nimi má, z technického hlediska, společného víc, než má s lidmi. Podívej, já chápu, že nechceš dělat zbytečnou práci navíc, to nikdo z nás. Ale jestli je cenou za naši jinak maximální pracovní svobodu pár podobných ústupků, tak to beru. Ty ne?“ založil si ruce na prsou. Pokud ji nepřesvědčí a neuklidní tenhle argument, tak už asi žádný. Ale měl pravdu. Cleveland je najal, dal jim veškerou podporu, o jakou si řekli, a pod ruce jim koukal o hodně méně, než bylo u podobných projektů běžné.
„Ale ano. Jenom… občas mi přijde že by neškodilo připomenout, že Castor není člověk, a nemělo by se s ním tak zacházet.“
„Víš, že na tomhle se nikdy neshodneme, Sarah. Castora jsme udělali tak lidského, jak jsme mohli, a pokud k němu tak nejsme schopni přistupovat… tak k čemu to celé vlastně bylo?“
„Neříkals před chvilkou, že má blíž k implantátům, než k lidem?“ zašklebila se, jako kdyby Francise chytila při činu. On ale podobný vývoj čekal. „Říkal jsem z technického hlediska. Má osobnost, umí se učit, a má v sobě nasimulované chemické procesy vyvolávající emoce. Není člověk biologicky, ale to nakonec nejsou ani zvířata, a také to neznamená, že se k nim můžeš chovat jako k věcem, které nevnímají a necítí. Ale to je jedno, nechme to, prosím, být,“ řekl, a měl se k odchodu. Nechtěl už debatu vést dál. Na tohle téma se se Sarah několikrát dost pohádali, a nikdy se k ničemu nedobrali.