Kapitola 1: Castor

„Primární napájecí okruh je funkční, běží systémová diagnostika,“ promluvil mužský hlas se zkušenou všedností. Musel podobný proces absolvovat už mnohokrát.

           Na poloprůhledném nanoreflexním povrchu chrlil diagnostický program záplavu údajů. Strohé řádky ubíhaly rychlostí, kterou lidské oko nemohlo stíhat. Ale na data žádné lidské oko nekoukalo. Všechny v místnosti, celkem pět párů, se upíraly na zdroj informací, nikoliv na tok výstupů z něj. Později, až diagnostika doběhne, program vygeneruje podstatně přívětivější a čitelnější soubor s výsledky.

           Čtyři špičkoví vědci a jejich zaměstnavatel stáli vedle sebe v kontrolní místnosti. Na chvíli si byli ve své zvědavosti všichni rovni. Za zády jim vrněly dusíkem chlazené servery, zalévající nevelký prostor světlem zelených a červených blikajících LEDek. Ještě před malou chvílí mezi přítomnými probíhala živá konverzace, ale teď by člověk slyšel spadnout i špendlík. Všichni koukali přes na zakázku vyrobené bezpečnostní sklo do vedlejší místnosti, která vypadala jako neobvykle zabydlená laboratoř. U stěn se mačkaly stoly zaplněné tenkými čtečkami elektronického papíru a prázdnými hrnky od kafe v uniformě bílé barvě. Jedna ze zdí disponovala vlastnostmi interaktivní tabule a hustě ji pokrývaly vzorce a rovnice, spolu s několika malými neumělými čmáranicemi. Vydávala slabou záři, která ale zanikla ve světle výkonných LED světel zabudovaných do stropu.

           Uprostřed laboratoře se nacházel lékařský stůl ze standardního nerezu, potažený na dotyk příjemnou vrstvou umělé kůže. Na něm ležel mladý muž. Nic na něm nevybočovalo, ale paradoxně právě to bylo zvláštní. Byl průměrné výšky, optimální váhy, s odstínem vlasů, který se sice ve své kombinaci šedavě hnědé lidem nepopisoval snadno, ale ve své nezajímavosti se mnoha popisů ani dočkat nemohl. Obličej měl genericky hezký, zdánlivě souměrný, rty plné, vypočítané z tisíců 3D skenů. Na kůži neměl jedinou pihu, jediný škrábanec nebo jizvu z dobrodružství v raném dětství. Vypadal na pětadvacet, ale ve skutečnosti se ještě ani nenarodil.

           „Diagnostika v pořádku, máme tady dvě minoritní upozornění na chybějící kalibraci jemné motoriky, jak jsme očekávali,“ shrnul výsledky inženýr doktor Francis Randall. Na svých dvaapadesát vypadal velmi dobře, ale bledost způsobená častým a dlouhým pobytem v podzemních laboratořích, stejně jako kruhy pod očima z posledních několika náročných týdnů, mu roky zrovna neubraly. Po vyřčení svého hodnocení se zadíval na vědkyni po své pravici. Ona měla hlavní slovo.

           Přikývla, než se otočila na jejich kolegu, který před malou chvílí zahájil diagnostický proces: „Kamale, zapněte první logický okruh na dedikované frekvenci, Thomasi, totéž pro druhý logický okruh.“ Oba oslovení se posadili k volným výpočetním konzolím. Do laboratoře už tak hleděla jen Sarah Wellsová a Damien Cleveland, většinový vlastník a výkonný ředitel Zertechu, v jehož budově se nacházeli.

           Jako první ze dvou inženýrů se ozval Kamal. Svůj indický původ nezapřel ani jménem, ani zjevem, ale jakmile promluvil, byl z něj rodilý Američan, jako všichni v místnosti.

           „Binární logický okruh běží na šest a půl gigahertzu. Testuju přenosovou rychlost do primárního okruhu…,“ na vteřinu se odmlčel, „potvrzuju přenosovou rychlost tři petabity za vteřinu, spojení je stabilní. Zahájen pohotovostní režim.“

           „Thomasi?“ oslovila Wellsová posledního z vědců a upřela na něj pohled plný očekávání. Celý projekt stál teď na něm. Thomas Bronstein se ale nenechal náhlým přívalem zodpovědnosti znervóznit. Za šestapadesát let života si vzrušujících okamžiků, a i vyslovených milníků, užil hned několik, neměl kam spěchat.

Srovnal si na nose chytré brýle a v klidu si pročetl výpis na svém terminálu. „Kvantový logický okruh běží, dva megaqubity jsou připravené, kvantová hradla prošla testem. Potvrzuju přenosovou rychlost tři petabity na vstupu i výstupu. Zahájen pohotovostní režim.“

           „Dobře,“ pochválila průběh Wellsová, a věnovala svým kolegům vzácný úsměv, než si odkašlala. „Propojte logické okruhy, přejděte na ostrý provoz.“

Mladík na stole procitnul, a poprvé ve svém životě otevřel oči. Šedivou duhovku narušovaly sotva viditelné hrany ostřících lamel. Tělem mu projel slabý výboj, štíhlá ruka s sebou škubla jako u polospícího člověka.

           „Francisi?“ dožadovala se doktorka vysvětlení, i když otázku nemusela ani vyslovit celou.

           „Nic se neděje, jen zbytkové napětí po diagnostice. Je vzhůru a má plnou kontrolu nad svými sekundárními a terciárními funkcemi.“ Randall se zadíval přes sklo na projekt, který pomáhal tvořit posledních pět let, než se pousmál a tiše, snad sám pro sebe, dodal: „všechno nejlepší k narozeninám, Castore.“

           Poprvé se do hovoru zapojil i sám Cleveland. Na svou pozici překvapivě mladý, a nejmladší v místnosti. „Tak mu říkáte?“

           „Francis je trochu sentimentální, samozřejmě nemá žádné oficiální jméno, jen označení projektu,“ vysvětlila doktorka Wellsová omluvným tónem. Randall její slova nijak nekomentoval.

           „Ne, Castor se mi líbí, a líp se pamatuje. Přece mu nebudeme říkat ACIS-01,“ oponoval doktorce Cleveland. Francis se pousmál a poděkoval. Vzpomněl si, jak za ním Cleveland před pěti lety přišel s nabídkou práce. Na projektu, o kterém nechtěl mluvit. Francise překvapilo, jak je Cleveland malý, v televizi i na fotkách vypadal vyšší, ale nemohl mít víc než sto sedmdesát. Nápady ale rozhodně malé neměl.

Všichni znovu ztichli, když se Castor v laboratoři pohnul. Tentokrát zcela ze své vlastní vůle. Zvednul ze stolu pravou ruku, pomalu, mechanicky. Chvilku mu trvalo, než zjistil, že ji může v lokti pokrčit. Opatrně si sáhl na tvář a ucuknul, když zaregistroval nový vjem. Nainstalované behaviorální moduly, rozpoznávací algoritmy a obrovská databáze mu poskytovaly odpovědi na všechno co viděl, slyšel i cítil, v každém významu toho slova, ale odpovědi mu připadaly cizí. Byly generované podle vzorce, nebyly jeho, nevymyslel je. Postupně je bude nahrazovat.

           Na chvilku zavřel oči a uvědomil si vlastní tělo a systémy, které ho řídí. Do některých neměl přístup, do většiny ano. Našel si interní specifikaci svého výpočetního jádra. Hybridní binární a kvantový systém, ale vyrobený a optimalizovaný zvlášť pro něho. Otevřel si jeden ze systémových souborů a dopsal do něj pár řádků.

           „Co to dělá?“ zeptal se Kamal, když si všiml varovné hlášky na Francisově poloprůhledném displeji.

           „Upravil si řídící proces optického procesoru,“ vysvětlil Francis spokojeně, než sám zadal do terminálu několik příkazů. „To je skvělý, optimalizoval ostřící mechanismus, takže má podstatně nižší odezvu.“

           Castor se prudce posadil, a znovu na sebe strhnul pozornost. Rozhlédl se kolem. Stránky elektronického papíru na stolech přečetl i ze vzdálenosti dvou metrů, rovnicím na stěně rozuměl, aniž by věděl proč. Dokonce mu vnitřní systém prozradil, že jsou podobné vzorce na několika místech implementovány i v něm samém. Zahleděl se skrz sklo.

           Postavy za ním znal, ačkoliv je viděl poprvé v životě. Databáze mu poskytla stručné shrnutí. Inženýr doktor Francis Randall, padesát dva let, expert na umělou inteligenci a pokročilé kognitivní systémy. Vedle něj stála doktorka Sarah Wellsová, čtyřicet šest let, přední odbornice na biokybernetiku a experimentální medicínu. Muž v obleku vedle ní byl podle všeho inženýr Damien Cleveland, třicet pět let, majitel a ředitel Zertechu. Thomas Bronstein, čtyřicet čtyři let, titul z kvantové fyziky, a konečně Kamal Setyan, třicet devět let, hardwarový architekt nezatížený formálním vzděláním.

           Tohle byli lidé, kteří Castora stvořili. Systém mu předhodil slovo „rodina“. Ale on sám si ten fakt uvědomoval s jakousi abstraktní neurčitostí. Slovo chutnalo zvláštně, stejnou měrou důvěrné a cizí. Měl ale spoustu jiných věcí na přemýšlení, a nezabýval se jím příliš dlouho.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *