Kapitola 14: Srážka s realitou

Ray v jedné ruce muchlal papír od Warrena, a v druhé nervózně poklepával myší o stůl. Políčko vyhledávání ve vnitřním systému bylo pořád prázdné, ale Ray si nebyl jistý, zda do něj vůbec chce psát.

               Tariq rozhodně netroškařil a Ray by opravdu rád věděl, odkud o věcech na papíru ví. Osobní složky dvou vysoce postavených důstojníků CIA Ray nemohl vytáhnout, aniž by se jeho přístup propsal do logu. Dřív nebo později by se někdo začal ptát, k čemu data potřeboval. Potřeboval by nějakého obětního beránka s dostatečnými přístupy, ale mohl mít buď jedno, nebo druhé, obojí zároveň ne.

               Složky uzavřených operací byly o něco snazší, ale ne o moc. Pár z nich mohl získat jako doplňující podklady pro právě probíhající analýzy, ale kdyby je vzal všechny, někdo by mohl pojmout podezření. Bude si muset vybrat pár nejzajímavějších, i když netušil, které to jsou. Měl něco podobného sám v plánu, ale ne tak brzy. Na druhé straně, pořád se s případnými komplikacemi dokáže poprat líp než Warren.

               Warren. Zatracený kluk. Ray se zhluboka nadechl, a s výdechem se opřel do křesla. Zavřel oči a na chvilku jen zavzpomínal, jak klidný býval jeho život. Ne jeho práce, ta nebyla klidná nikdy, a proto ji měl rád, ale když přišel večer domů, byl vyrovnaný a rozhodně nemíval problém usnout.

               Otevřel oči a rozhodl se dál neotálet. Přepsal jméno jedné složky do vyhledávacího pole, a stisknul příslušné tlačítko.

###

Warren se snažil předstírat klid. Tariqa ignoroval, a pokoušel se pohnout se zadáním, které bylo neobvykle komplikované, ale myšlenky mu pořád odbíhaly k Rayovi. Co když na něj přijdou? Co když dopadne jako Gilliam? Dokázal by Warren žít s vědomím, co způsobil?

               Plácal se se svými myšlenkami do oběda. Pak zašel za Jenny a požádal ji o pomoc se svým úkolem. Trochu doufal, že když bude muset vnímat co mu říká, tak ostatní myšlenky ustoupí do pozadí.

               Jenže se stal v podstatě opak.

„Nejseš nemocnej?“ zeptala se, když mu už potřetí opakovala, jak se dostat do policejní databáze pod jedním z falešných účtů, které do ní NSA propašovala. Než se Warren zmohl na odpověď položila mu dlaň na čelo. Příjemně chladila. „Hele, asi bys měl zůstat zítra doma, myslím, že máš teplotu.“

                „To nic není, jsem jenom unavenej, blbě se mi spí,“ odtáhl se od její ruky a zavrtěl hlavou. Vlastně ani nelhal. „Promiň, že jsem tak nechápavej, ale už to asi zvládnu,“ odvedl řeč jinam, a naklikal v počítači přístupy tak, jak mu Jenny ukazovala. Přesměrování sice celý proces podstatně zpomalilo, ale nakonec se dostal skrz.

                „No, jak myslíš, ale jestli od tebe něco chytím, tak mi platíš oběd,“ vztyčila výhružný ukazovák, než se usmála, natáhla ruku a rozcuchala Warrenovi vlasy.

                „Hej!“ řekl, a tvářil se pohoršeně, i když v další vteřině roztál do úsměvu. Pak se ale Jenny zvedla a odešla zpátky ke svému stolu. Konec přestávky. Konec přestávky i pro jeho starosti. Warren se otočil k monitoru, a koutkem oka zachytil Tariqův pohled. Vážný a nečitelný. Rozhodl se ho dál ignorovat. Čím míň s ním bude komunikovat, tím menší riziko, že situaci pohnojí ještě víc.

###

Když se dveře Rayovy kanceláře prudce otevřely, čekal buď Alici, nebo Williamse. Všichni ostatní uměli klepat. Alici viděl podstatně radši, i když zjevně jen těžko potlačovala vztek. Vešla do kanceláře rázným krokem a dveře za sebou zavřela hlasitěji, než bylo nutné.

                „Neříkals, že s tím počkáš, než se trochu usadí prach?! A teď koukám do systému a vidím, co z něj taháš,“ začala, a jen tak tak držela svůj hlas pod kontrolou. Ze zkušenosti věděla, kolik hluku skleněné příčky dokážou propustit do vedlejší kanceláře, kde teď nepochybně dobrá polovina lidí špicovala uši.

               Přeložení Alice vyvolalo dost otázek, a jen málo z nich se dočkalo odpovědí. O to víc byli její bývalí podřízení zvědaví.

                „Vyskytl se jistý problém, který mi trochu překazil původní plány,“ ukázkově se vyhnul odpovědi a upřel oči zpátky na monitor, jako kdyby debatu považoval za uzavřenou.

                „Jistý problém? Trochu překazil? Sakra, Rayi, já myslela, že v tom jedem spolu, a ty mě tady krmíš korporátními žvásty!“ řekla, a jeho slova se jí očividně dotkla. To nechtěl. Sklopil oči na stůl a chvilku přemítal, co dál. Nakonec se znovu podíval na ni. Neměl moc přátel – dobře, mimo Alici už měl jen pár známých – a chápal, proč se na něj teď dívá jako na zrádce. Myslela si, že ji vystřídal Warren. Ray se zarazil i ve svých myšlenkách, protože měla pravdu.

                „Promiň. Nechtěl jsem tě do toho tahat hlouběji, ale máš pravdu. Jsme v tom spolu, a měla bys vědět, co se děje,“ přikývnul. Pousmála se, a zadívala se na něj s neskrývaným očekáváním. Myslel, že bude mít v rámci svojí nové pracovní pozice mnohem víc práce, ale zjevně jí zbývalo dost času na kontrolu Raye.

               Řekl jí o Warrenově situaci, která se poměrně rychle stala i jeho vlastní. Děsivě rychle, uvědomil si, když události popisoval Alici. Ani ho nenapadlo Warrena vyhodit. Ale co by si asi pomohl. Jak mu ostatně řekl: čas už zpátky nevrátí. Jak se blížil k závěru, Alice nejdřív zvážněla, pak si založila ruce na prsou, a nakonec se radši posadila na malou pohovku.

                „Rayi, tohle už není sranda. Jestli Garryho vážně zabil někdo od nás…“ veškerý vztek z ní vyprchal stejně, jako zbytek věty. Ray nedokázal zformulovat kloudnou odpověď, tak jen přikývnul. Povzdychla si, než pokračovala: „Vážně ti na Warrenovi tolik záleží, abys kvůli němu takhle riskoval?“

                „Pořád mám větší šanci na úspěch než on,“ pokrčil rameny, a popadl ze stolu propisku, aby si něčím zaměstnal ruce. „Kromě toho, nebylas to ty, kdo mi říkal, že bych si možná neměl držet distanc?“

                „To není odpověď, a rozhodně bych to neřekla, kdybych věděla, co se stane. Stojí ti za to?“ položila otázku, které se vyhýbal i on sám ve svojí hlavě.

                „Asi jo, jinak bysme se tady spolu teď nebavili,“ připustil, a zatoužil po jiném tématu. I počasí by řešil raději. Alice se předklonila, položila si lokty na stehna a čelo si opřela o ruce. Mlčela nezvykle dlouho. „Dost pochybuju, že ses mě na to vůbec musela ptát,“ řekl Ray, kterému ticho začalo být nepříjemné.

                „Jen jsem chtěla vědět, že máme ve věcech jasno všichni,“ pokrčila rameny, aniž by odlepila oči od země.

                „Myslíš, že i Warren?“

               Alice se ušklíbla a zavrtěla hlavou, než ji konečně zvedla: „Ten asi nemá jasno ani v tom, jakej je den. Ale nepřišlo mi, že by tě bral jen jako zářez na jednu noc, tak by sis o tom s ním asi měl promluvit. Vzhledem k situaci radši dřív než pozdějc.“

                „Na tyhle věci teď nemám čas,“ mávnul rukou v odmítavém gestu a snažil se uhlídat paniku ve svém hlase.

                „Jasně, ještě nějakou pohádku mi řekni,“ řekla Alice a ostrý tón nijak nekrotila. „Víš, vždycky mě fascinovalo, jak si jdeš ve všem za svým, a jakmile dojde na vztahy, nebo, nedej bože,“ teatrálně si zakryla rukou ústa, „city, tak se chováš jako náctiletej panic,“ z přemíry energie se zvedla a začala přecházet po místnosti. „Já vím, já vím, máš trauma z dětství, tvoji rodiče jsou homofobní kreténi a naočkovali ti, že máš být radši do smrti sám. Ale už nejseš v Kansasu, Dorotko, tak sakra dospěj, a běž říct klukovi, kvůli kterýmu tady riskuješ krk, proč to přesně děláš, než bude pozdě.“

               Otevřel ústa ve snaze se bránit, ale zase je zavřel. Vážně by ho její přímočarost už neměla překvapovat, ale podobné kázání od ní ještě nezažil. Navíc moc dobře věděla, že Rayovo rodinné zázemí, nebo spíš jeho absence, je tabu. Její slova tnula do živého, a Ray byl natolik pohroužený do sebe, že když k němu Alice přišla, sklonila se a objala ho, nevěděl, co by měl dělat. Na chvilku ztuhnul, ale pak se uvolnil. Kdysi spolu absolvovali pár živějších večírků i osobních tragédií, a podobná blízkost mu od ní nebyla ani cizí, ani nepříjemná.

                „Já už se prostě nedokážu dál dívat, jak se utápíš prací a alibismem, jen aby sis nemusel přiznat, že nejseš šťastnej. Od toho kamarádi jsou, ne? Aby ti řekli, když se chováš jako pitomec,“ řekla tiše, než ho pustila.

               Za jiných okolností by ji nejspíš z kanceláře vyhodil. Řekl by jí, ať mu nekecá do života, možná by jí i hodně netaktně připomněl její vlastní manželství, které mělo do idylky daleko. „Dalo se to říct i jinak,“ poznamenal, když si konečně vzpomněl, že umí mluvit.

                „Jo, asi dalo. Promiň,“ pousmála se a položila mu ruku na rameno.

                „Ale asi bych tě jinak neposlouchal,“ připustil Ray, a jemně jí sevřel zápěstí.

                „Budeš v pohodě?“ zeptala se, plně si vědoma, že se musí vrátit ke svým povinnostem, než si někdo všimne její nepřítomnosti.

                „Vždyť mě znáš, kdy já nejsem v pohodě?“ usmál se, ale křečovitost zamaskovat nedokázal. Neřekla, že má starosti právě proto, že ho zná. Místo toho přikývla a rozloučila se. Mohla mu pomoct, ale zbytek je na něm.

###

Ray jen horko těžko Alicina slova vytlačil z hlavy, aby ten den udělal alespoň nějakou práci. Jestli si svoje lidi nezačne víc hlídat a pustí další chybu, Williams nepochybně využije příležitosti, a zbaví se Raye nadobro. Ani nechtěl přemýšlet, co by potom dělal.

               Stranou tedy odložil i slušný štos vytištěných papírů ze složek, které tak zajímaly Askariho. Místo nich si vzal první z pěti útlejších soupisů, a pustil se do čtení, i za cenu, že jednu stranu musel přečíst dvakrát i třikrát.

               Skončil hodně po desáté večer, a čtení měl až po krk. Představa pročítání dalších materiálů mu najednou přišla skoro až odpudivá. Přesto je nacpal do brašny, než se celý ztuhlý a rozbolavělý zvednul, a konečně šel domů.

###

Díval se na dokumenty ve svých rukou, a byl by raději, kdyby je nečetl. Měl jen tři složky, na víc si netroufnul, ale měl dost jasnou představu, co by našel v oněch zbylých. Dokázal nacházet ve věcech vzory ještě předtím, než začal dělat v CIA jako analytik, ale práce jeho dovednost ještě podstatně vybrousila. Podobnosti, které nacházel mezi složkami, byly do očí bijící, jenže je nikdo nikdy nehledal. Proč také, kdyby měl člověk pochybovat o čemkoliv, co přišlo zevnitř agentury, nedělal by nic jiného.

               Všechny tři složky se týkaly ruských operací. Všechny skončily ztrátou agenta, tedy informátora v terénu. Zrovna v Rusku měla CIA rozjetých tolik operací, že vyšší míra neúspěchů nebyla ještě sama o sobě šokující. Podezřelé věci začaly být ve chvíli, kdy se ukázalo, že se jednalo o zdroje pouze a výhradně z FSB.

               Ray si prohrábnul vlasy a zapřemýšlel, kam až takhle králičí nora povede. Pro spoustu protivníků CIA z řad zpravodajských agentur jiných států měl jistou míru pochopení a profesionálního respektu, ale pro Rusy ne. Jejich bezostyšnost kombinovaná s naprostým diletantstvím mu vždycky byla proti srsti. Sice měl důvod věřit, že je jeden krok před nimi, když o jejich operaci ví, ale ani fakt, že je na domácí půdě, ho příliš neuklidnil. Jestli kvůli uchování svého tajemství byli ochotni zabíjet v minulosti, klidně mohl být další na řadě.

               Obrátil pohled zpátky k papírům a začal si vedle sepisovat poznámky. Hezky postaru, tužkou na papír. Svému počítači by podobné věci nesvěřil. Fyzické kopie se dají zlikvidovat vždycky, s digitálními je mnohem horší pořízení.

               Jeden případ byl starý tři roky, další dva ani ne rok, Ray proto pracoval s možností, že starý případ nemusí vůbec souviset. Zapsal si důležitá data. rozepsal síť kontaktů, se kterými agent přišel do styku, a také kolika rukama informace prošly v CIA a komu patřily. Vzhledem k velkému časovému rozestupu mezi prvním a dalšími dvěma případy se spousta jmen měnila, ale rozhodně ne všechny.

               Jason Simmons, který figuroval ve všech třech, byl jedním z předních expertů na Rusko, které CIA měla, a když ho před dvěma lety Rusové po únicích informací vyhostili, podílel se na operacích alespoň jako dozor a konzultant. Ray jeho jméno zakroužkoval. Nakonec, lidi, kteří dělali v utajení tak dlouho, jako Simmons, a pak ztratili kontakt s terénem, se často dali nejsnáze konvertovat.

               Dalším zakroužkovaným jménem byl místoředitel CIA, ale Ray rovnou měrou doufal jako pochyboval, že by byl zrovna on krtkem. Kdyby ano, měla by CIA mnohem, mnohem větší problém, než pár mrtvých nebo uvězněných informátorů a jeden velký únik informací z NSA.

               Další na řadě byl Williams, který měl, coby šéf veškerých analytiků, pochopitelně přístup prakticky ke všemu. V jedné složce, té nejstarší, dokonce Ray našel i svoje jméno. Zběžně projel analytický report a poznal v něm svůj osobitý styl. Složka se týkala získaných odposlechů, proto ji dostalo jeho oddělení. Nic jiného než SIGINT, tedy informace získané zachycením komunikačních signálů, nedělali.

               Nakonec dopsal i závěrečné informace, jako kdy lidi v terénu zjistili, že se jim agent nehlásí a odepsali ho jako kompromitovaného. Když si dal všechny kousky skládačky dohromady, vyšel mu docela jasný vzorec. Nikdo z tří informátorů nebyl prozrazen dřív, než se informace dostaly k analytikům.

               Odhodil papíry na stůl, opřel se a zaklonil hlavu. Fádní bílá barva stropu mu poskytovala malé útočiště před rozjitřenými nervy. Nervozita ze situace, ve které se ocitl, se ho nepouštěla už několik dnů, ale teď se jen těžko bránil plnohodnotné panice.

               Pak se ale párkrát zhluboka nadechl a vydechl, a začal uvažovat konstruktivně. Jako pokaždé, když potřeboval vyřešit nějaký obrovský průšvih. Pokud měl pravdu, nemůže se do boje pustit ze svojí pozice. Naštěstí ani nemusel. Askari toužil po informacích, tak mu je Ray zkrátka dá. Nakonec, jediná alternativa bylo spustit vnitřní vyšetřování, a na něco podobného neměl dost důkazů. Tariqovi ale bude stačit jeho domněnka, a začne se ve věcech šťourat s celou FBI za zády.

               Už by snad neměl potřebovat ani Warrena. Pokud všechno klapne, vyřeší Ray celou záležitost nanejvýš elegantně.

               Vzal telefon a napsal na Warrenovo alternativní číslo krátkou zprávu.

###

Když Warrenovi přišla na jeho náhradní telefon zpráva od Raye, zatrnulo mu. Sdělení ale bylo prosté: „Stav se. R.“

               S lítostí se zadíval na vaničku lasagní, která se právě točila v mikrovlnce. I kdyby nevyrazil hned, byl najednou tak napjatý, že by do sebe jídlo ani nedostal. Vlastně trochu doufal, že Rayovi bude získání informací trvat déle. Kdoví, možná by Tariq potom Warrena odepsal jako neschopného, a nic dalšího po něm nechtěl.

               Takhle byl ale Warren na jedné straně zvědavý, ale na druhé, by svoji zvědavost obětoval ve jménu bezpečí.

               Jestli se od svého zatčení něco naučil, tak to, že zvědavost nemusí zabít jen kočku.

###

„Máš telefon na Askariho?“ zeptal se Ray, jen co za Warrenem zapadly dveře. Zjevně se snažil nedat na sobě znát, že není zdaleka v klidu, ale Warren jeho snahu prohlédl. Nijak ji ale nekomentoval. Chtěl o Rayovi přemýšlet jako o majáku uprostřed velké bouře. Dokud byl Ray v klidu a vyrovnaný, mohl Warren věřit, že bude všechno v pořádku. Kdyby nebyl…

                „Mám,“ přikývnul.

               Následoval svého bývalého šéfa do obýváku a do očí ho praštily papíry poházené na stole i na pohovce. Kdykoliv byl u Raye v kanceláři, nebo u něj doma, měl vždycky uklizeno. Změna ve Warrenovi vyvolala novou dávku obav.

               Ray vzal ze stolu dva papíry popsané propiskou a podal je Warrenovi: „Tohle vyfoť a pošli mu to.“ Warren se na papíry zadíval, ale změť údajů mu nedávala smysl. Ani když se úkosem podíval na vytištěné stránky. Svrběl ho jazyk, ale raději se do něj kousl, a udělal, co Ray chtěl.

                „Ani se nezeptáš, co jsi mu právě poslal?“ řekl Ray, zatímco skládal papíry na jednu hromadu.

                „Já… myslím, že už radši nechci vědět nic,“ řekl Warren, a pořád se díval na displej svého telefonu.

               Raye změna jeho přístupu i naprostá upřímnost překvapily. Nechal papíry být a narovnal se, aby na Warrena lépe viděl. Připadal mu unavený a nejistý. Obojí plně chápal a sdílel. Jenže moc nevěděl, jak se situací naložit.

               Nakonec se odhodlal, přišel k Warrenovi, který se zjevně snažil na Raye moc nedívat. Musel si připadat zranitelný, i tomu Ray dobře rozuměl. Chvilku váhal, než natáhl ruku a jemně Warrenovi vzal mobil, aby se na něj zkrátka podívat musel. Věděl, že by si s ním měl nejdřív promluvit. Místo toho mu položil ruku na tvář. Warren se jeho pobídky chytil hned.

               Zadíval se Rayovi do očí, olízl si rty, a udělal krok dopředu.

 Cesta do ložnice byla tentokrát rychlejší o to, že do ní ani nedošli. Ray nejdřív narazil zády do zdi vedle dveří, Warren ho bez váhání přimáčkl, ale nechal mezi nimi dost prostoru na sundání Rayova trička a rozepnutí pásku. Hbité ruce zdatně doplňovaly Warrenovy rty a zuby na Rayově krku.

               Ray ale nehodlal jen stát a nechat se obskakovat. Chytil Warrena za zadek a přimáčkl si ho k sobě. Jen krátce poté zjistil, že hacker, na rozdíl od něj, pásek nemá, využil příležitosti a aspoň jednou rukou mu vjel pod džíny.

                „Strašně tě chci,“ zašeptal mu Warren do ucha, a Ray skryl svoje rozpaky za uchechtnutí. Neslýchal podobné věci často a nebyl si jistý, jak by měl reagovat. Trochu Warrenovi záviděl, protože jakkoliv si byl ještě před chvilkou nejistý, teď, jak se zdálo, se rozhodně našel.

               Naznačil polibek, ale místo něj Raye kousnul do rtu a zákeřně se usmál, když starší muž zasyknul, zčásti bolestí, zčásti překvapením. Zatímco Ray Warrenovi jednou rukou hnětl zadek, druhou mu prohrábnul blonďatou hřívu, než ho za ni nevybíravě chytil a vylhaný polibek si zkrátka vzal. Přejel Warrenovi jazykem po rtech a hacker mu ochotně vyšel vstříc s přidušeným zasténáním, jak mu Ray držel vlasy.

               V Rayovi, který Warrenovo zasténání napůl slyšel a napůl cítil na svých rtech se vzedmula touha vymámit z Warrena podobných zvuků víc. Škubnul mu hlavou do záklonu a využil jeho překvapení, aby jazykem důkladně prozkoumal jeho ústa a aby jejich rozkroky přitiskl ještě víc k sobě. Cítil Warrenovu erekci a bylo mu jasné, že je prožitek vzájemný. Pohnul pánví, co mu zeď za zády dovolovala, a cítil, jak se Warren zachvěl. V duchu si stokrát zopakoval Warrenovo „strašně tě chci,“ a v duchu mu stokrát odpověděl, že on jeho také, ale nahlas by něco podobného říct nedokázal. Tak mu to alespoň dokazoval jinak.

               Když jim oblečení začalo být moc a postávání u zdi málo, Warren udělal vratký půlkrok dozadu, aby Raye vysvobodil. Rozcuchaný, s rozšířenými zorničkami a jasně se rýsující boulí v rozkroku přišel Rayovi jako to nejhezčí, co viděl za hodně dlouhou dobu.

               Poddal se bušícímu srdci i tlaku ve vlastních kalhotách, a následoval Warrenův půlkrok. Nejdřív mu přes hlavu přetáhnul triko, a kalhoty skončily Warrenovi u kotníků snad ani ne o minutu později. Ray mu slíbal tělo od krku, přes klíční kost, na chvilku se zastavil u Warrenovy ztvrdlé bradavky, a pokračoval níž. Postupně si před něj kleknul a na okamžik vzhlédl nahoru, odkud ho Warren pozoroval očima, ve kterých by modrou hledal marně. Beze slov blonďákovi stáhnul černé trenýrky.

               Obemkl mu rty žalud a pomalu pokračoval. Warren nad ním zasténal, a Ray chtěl slyšet víc. Zároveň si jednou rukou rozepínal vlastní kalhoty a poklopec. Potřeboval aspoň nějaký kontakt, už takhle to bylo k nevydržení.

               Warren nebyl nijak zvlášť nadprůměrně obdařený, ale Ray přesto brzy narazil na svůj limit. Ve stejnou chvíli ve vlasech ucítil Warrenovu ruku. Čekal, že ho chytí stejně silně, jako Ray před chvilkou jeho, ale v jeho dotyku nebyl ani náznak síly. Ray se tedy přičinil jazykem, a odezva byla okamžitá. Warren zalapal po dechu a naklonil se přes Raye, jako by měl problém se udržet na nohou. Ruka z vlasů sklouzla na rameno, aby udržel rovnováhu, a z hrdla se mu vydralo přiškrcené „Ježíši!“

               Kdyby Ray mohl, spokojeně by se usmál. Místo toho pomalu pohnul hlavou zpátky a pak zase dopředu. Příliš pomalu, než aby tomu mohl říkat rytmus. Jednou rukou Warrenovi masíroval koule, druhou držel vlastní erekci a doufal, že se neudělá v dalších dvou minutách. Warren ale vypadal, že s tím bude mít problém mnohem větší.

               Zvlášť když Ray zrychlil a začal na Warrena zkoušet pár fint, které uměl. Warren už nedokázal stát v klidu a zkoušel přirážet, jak mu velel instinkt, jenže Ray ho nenechal. Doslova ho držel za koule a Warren velmi rychle pochopil, že se nemá o nic pokoušet. Dech se mu krátil a ruka na Rayově rameni zesílila sevření do tlaku hraničícího s bolestí. Musel být strašně blízko, a Ray nehodlal přestat, dokud se Warren nevzdá i poslední nitky kontroly.

               Nemusel čekat dlouho. Warren dýchal stále přerývavěji, než vyjeknul, a na okamžik úplně ztuhnul. Pak mu z úst unikl hlasitý sten, a následovala důvěrně známá křeč. Ray se na svém místě ani nepohnul, a nepohnul se ani ve chvíli, kdy mu jazyk zalila hořko-slaná chuť spermatu. Až potom se odtáhnul a polknul.

               Warren se napůl v transu podíval přes rameno a když viděl, že je pohovka v dosažitelné vzdálenosti, svalil se na ni. Ray seděl na zemi, hřbetem ruky si otřel bradu od slin a přemýšlel jaký je nejtaktnější způsob jak Warrenovi říct, že ho trochu zanedbal.

                „Píchat bez gumy nechceš, ale kuřba ti nevadí?“ ozval se blonďák, a zněl skoro opile.

                „Vím, že seš čistej, pořád mám přístup do tvojí složky, a k výsledkům prohlídek, Einsteine,“ řekl Ray, a snažil se neznít moc podrážděně. Naneštěstí jeho slova Warrena zaujala.

                „Počkej… takže… ty nejseš?“

                „Jsem čistej. A ještě jedno slovo místo toho, aby ses postaral o tohle,“ demonstrativně sjel pohledem ke svému rozkroku, „a můžeš si volat taxíka.“

               Warren se v tu ránu vzpamatoval, a jak byl v obličeji pořád ještě rudý, zrudnul ještě víc. „Pojď sem,“ pokynul Rayovi, a když poslechl, strhnul si ho na sebe. Z Warrena ještě sálalo teplo a voněl potem, sexem, a zbytky nějaké laciné kolínské ze supermarketu.

               Warrenova ruka v jeho džínech byla skoro zázračná. Napětí z Rayova těla vyprchalo a soustředilo se výhradně do jediného bodu, kde bylo chtěné. Ray úlevně vydechl a roztál. Znovu na krku ucítil Warrenovy rty, ale tentokrát bez zubů. Jednou rukou ho Warren honil a druhou mu přejížděl po těle s něžností, kterou Ray nečekal. Ale Warren ho vždycky dokázal překvapit, už si začínal pomalu zvykat.

               Zavřel oči a plně se ponořil do svých prožitků. Nesoustředil se ale jenom na svoje tělo, jako obvykle, když měl někoho na jednu noc. Vnímal Warrena, dobře slyšel všechny zvuky, které vydal, každý pohyb, který udělal, i když se netýkal Raye. Pak se ale dostavila na chvilku pozapomenutá potřeba, a Ray se od okolního světa oprostil, ať už chtěl, nebo ne. Vnímal jen Warrenovu ruku a potřebu mít víc, mít rychleji, a mít všechno, a mít to hned. Následoval svoje tělo, a Warren dělal přesně to, oč si řeklo. Nemohl vzdorovat, i kdyby snad chtěl.

               Zhroutil se na Warrena, a na pár minut nevnímal nic. Probudil se do objetí, a lepkavého mokra mezi jejich těly, ale nechtěl se pohnout. Bylo mu dobře, a na chvíli ho nic netrápilo. Přál si, aby pocit vydržel navěky.

               Že něco ze svých myšlenek řekl, nebo spíš zamumlal, nahlas, si uvědomil, až když mu Warren tiše odpověděl: „Já taky.“ Jindy by se vyděsil, ale dnes už neměl prostor na další strach.

Během následujících minut oba vystřízlivěli, a do sprchy a postele se přesunuli téměř v tichosti. Ani jeden si nevšiml, že se Warrenův telefon, který Ray ve vhodné chvíli odhodil na stolek, rozsvítil s nově přijatou zprávou.

Další kapitola

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.