Kapitola 15: Na kočku a myš

Warren se ráno probudil v posteli sám. Nenašel na polštáři vedle sebe vzkaz, aby se vypakoval, tak se po prvotním nepříjemném šoku trochu uklidnil. Ray si možná jen odskočil na záchod, nebo se mu jen nechtělo ležet v posteli, když se probudil. Warren neměl důvod panikařit. Aspoň zatím.

               Využil příležitosti, aby si Rayovu ložnici trochu víc prohlédl. Neměl zrovna moc šancí k většímu průzkumu. Když už tu, při zatím dvou příležitostech, byl, měl ostatně mnohem zajímavější náplň. V denním světle mu neušlo, jak sterilně ale místnost působí. Stejně jako Rayův obývák. Jako kdyby jeho byt vypadl z nějakého designového katalogu. Byl sice hezký, všechno spolu ladilo a fungovalo, ale Warrenovi chyběl takzvaně lidský dotek. Když tedy pominul zbytky oblečení poházené po jistě drahé podlaze z tmavého dřeva.

               Co ale uniformnost rozráželo byla knihovna. Nebyla nijak velká, ale barevný chaos knižních hřbetů Warrena potěšil. Rayova zjevná záliba ve čtení k němu seděla, ale Warren byl rozhodně zvědavý, co vlastně čte. Natolik, aby vstal, hodil si přes ramena přikrývku, a šel se podívat. Normálně by se s nějakým zakrýváním neobtěžoval, ale vždyť u Raye strávil jen dvě noci, a rozhodně si nepřipadal jako doma. Později zkusí vystopovat svoje oblečení.

               Při bližším pohledu na knihovnu ho nepřekvapilo množství technických příruček a manuálů. Některé byly dost letité, ale možná pro Raye měly nějakou sentimentální hodnotu. Zabíraly celou jednu polici z celkových pěti, takže jich sice nebyla většina, ale žánrově rozhodně držely prim. Na zbylých policích byl hodně divoký mix. Sci-fi od Asimova střídali klasičtí autoři, jejichž jména si Warren matně vybavoval ze školy, ale nikdy je nečetl. Kerouac, McCarthy, Hemingway nebo Woolfová,… Warrenův náhlý pocit hanby nad vlastním literárním vkusem a rozhledem zkrotilo až pár svazků od Kinga, a definitivně ho vyhnala přítomnost Digitální pevnosti od Browna. Založil si poznatek do paměti, aby si díky němu mohl Raye později dobírat.

               Jenže s tím se výčet možností ložnice dost vyčerpal, pokud Warren nechtěl Rayovi prolézat skříň, a to rozhodně nechtěl. Zběžně kouknul po rozházeném oblečení, a když mezi ním nenašel nic užitečného, vypravil se do obýváku.

Ray seděl na pohovce, v jedné ruce držel hrnek kafe a v druhé svůj telefon. Když Warren otevřel dveře ložnice, vzhlédnul. Vypadal v dobrém rozmaru.

                „Dobré ráno, snídani si obstarej v kuchyni, vezmi si, na co máš chuť,“ přivítal Warrena s úsměvem, než kývnul hlavou směrem k přilehlému kuchyňskému koutu. Warren poslechl a stále zabalený do peřiny se odšoural vybrat Rayovi ledničku. Překvapivě zásobenou, jak záhy zjistil.

               Kafe v konvici bylo ještě horké, a Warren chvilku hledal hrnek, než si mohl konečně nalít. Snažil se působit plně zaměstnaně, ale nejednou se otočil na Raye, který k němu seděl zády. Nemohl se úplně zbavit myšlenek, které se mu honily hlavou. Co se teď bude dít? Budou dál předstírat, že se nic nestalo? Byl pro Raye jen úlet, nebo ne? A byl vlastně Ray úlet pro něj?

                „Jestli je ti vedro, tak si možná sundej tu deku,“ řekl Ray mimochodem, a vytrhnul Warrena z proudu imaginárních otázek. Hacker si uvědomil, že už hodnou chvíli zírá do otevřené lednice. Kterou ani otvírat nepotřeboval, protože už si z ní vzal, co chtěl. No, asi bylo načase se postavit k věcem čelem.

               Sebral z linky toastový chleba, máslo a borůvkový džem, jen stěží přibral hrnek s kafem, a odnesl všechno na stolek. Ray papíry od včerejška uklidnil, jako kdyby zkrátka nesnesl zbytečný nepořádek. Nebo možná jen nechtěl, aby si je Warren víc prohlížel. Warren se usadil vedle Raye, a všimnul si, že mu bliká notifikace na telefonu. Chvilku se přemáhal, ale nakonec se po telefonu natáhl a svižným gestem zařízení odemkl.

                „Warrene, říkal jsem si, že,“ začal Ray, ale když viděl Warrenův výraz po odemčení telefonu, zmlknul. Warren mu telefon beze slova podal. Dvě zprávy od Askariho nebyly nijak překvapivé, i když Ray doufal v lepší výsledek. Rayovy závěry mu nestačily, chtěl celé složky, a chtěl, aby je Warren přinesl ještě dnes večer.

                „No, trochu jsem s touhle možností počítal. Dám ti je,“ pokrčil Ray rameny, než mu podal mobil zpátky.

                „Proč jsi mi je nedal rovnou?“ zeptal se Warren, než si začal mazat chleba máslem a džemem.

                „Kdyby mu bývalo stačilo, co jsem poslal, možná by tě nechal na pokoji, a možná by celou věc zvládl vyřešit bez nás.“

                „Místo toho mi napsal, že chce ty složky, a ne dojmy mizernýho analytika,“ řekl Warren, než se zakousnul do svojí snídaně. Až tehdy si uvědomil absenci včerejší večeře.

                „Z toho, co jsem viděl, jsi pořád lepší analytik než hacker,“ ušklíbnul se Ray, než dopil svoje kafe, a šel si ještě dolít. Vstal nezvykle brzy a pro jednou ho ráno netlačil čas. Dvě slabší kafe zvládne.

                „To říká ten pravej. Co jsi jako nahackoval ty?“ naježil se Warren, a zabodnul pohled do Rayových zad.

                „FBI,“ řekl Ray s naprostým klidem. Warrenovi zaskočil kousek rozžvýkaného chleba a chvilku se s ním potýkal. „Co sis myslel, že jsem skončil v NSA za nabouraný mailový účet děkana školy?“ dodal, když se vracel, a všimnul si Warrenova překvapení.

                „To není fér. Já ani nevím, za co mě sebrali,“ řekl Warren.

                „A není lepší žít v představě, že to byly odpalovací kódy k jaderným hlavicím?“ zeptal se Ray, než si sednul zpátky na pohovku. Stávající konverzaci vedl podstatně raději než tu, kterou se před chvíli chystal začít. Warren nad jeho slovy na chvilku zapřemýšlel, než mu dal za pravdu. „Asi jo.“

Rozhostilo se mezi nimi ticho, a Ray tušil, kam povede. Tentokrát se slova ujal Warren.

                „Rayi… ten včerejšek… a předtím… chtěl by sis to někdy zopakovat?“ Warren se přehnaně věnoval mazání dalšího chleba. Ray mu záviděl, protože sám žádnou podobnou záminkou, proč se na něj nedívat, nedisponoval.

                „Nebránil bych se,“ připustil.

                „Jo… já taky ne. Jenom by asi bylo dobrý… si nějak říct,“ teď už chleba ale opravdu vysloveně trápil, „co od toho čekáme. A tak…“

                „Souhlasím,“ přikývnul. Tušil, že ho Warren musí vnímat aspoň periferně.

                „A mohl by ses třeba vyjádřit v celý větě?“ řekl Warren, a konečně nůž odložil. Jinak by se asi promazal skrz.

                „Nerad bych si špatně vyložil situaci,“ řekl Ray po chvíli přemýšlení, jak svoje myšlenky nejlépe vyjádřit.

                „A myslíš, že seš jedinej?“ konečně se na něj Warren podíval, a vypadal upřímně překvapený.

                „Zjevně ne. No dobře, tak já začnu. Nebránil bych se zopakování a nebránil bych se… ani případným jiným věcem.“

                „Pod tím si mám představit co přesně? Mám ti příště naplácat, nebo tě pozvat na večeři?“ řekl Warren, a zcela evidentně záhy litoval, že vůbec promluvil. Rayovo chození kolem horké kaše a absurdně abstraktní vyjadřování ho ale dohánělo k šílenství. V kombinaci s nervozitou se zkrátka neuhlídal.

               Ray se na moment zarazil, než se zasmál. Možná krátce, zato upřímně. Warrenova přímočarost ho zase jednou dostala. „Klidně obojí, když se ptáš takhle.“

               Warrena odpověď zaskočila, a tentokrát byl na řadě se smíchem on. Takhle si velkou a vážnou debatu s Rayem úplně nepředstavoval. Odchylku od svých představ ale uvítal s otevřenou náručí. Dobrých zpráv poslední dobou moc neslýchal, ale pokud Raye pochopil dobře, možná se začalo blýskat na lepší časy.

                „Tak dobře, no,“ pokrčil Warren rameny, a neubránil se trochu připitomělému úsměvu. Kdyby se býval odvážil podívat na Raye, zjistil by, že ani v tomhle není sám.

Než vyrazili do práce, předal Ray Warrenovi všechny tři vytištěné složky, a ve zkratce mu vysvětlil, na co předešlý večer přišel. S důrazným varováním.

                „Jestli někdo zjistí, že jsem tyhle věci vynesl, tak si půjdu sednout. Takže si přes den v práci vymysli nějakou hezkou historku, jak ses k nim dostal. A jestli se cokoliv podělá, a tím myslím cokoliv, tak mi okamžitě zavolej.“

               Warren mu všechno odkýval, zatímco se obouval. Jakmile se narovnal, nedal Rayovi šanci zareagovat, chytil ho za límec bundy, a hrubě ho políbil. „To je pro štěstí,“ usmál se. Rayova domněnka o tom, kdo v CIA převlékl kabát, mu říkala jen tolik, že štěstí budou potřebovat oba hodně.

###

Tentokrát Warren dorazil do práce dokonce o trochu dřív než obvykle. Jenny mu kývla ze svého místa na pozdrav, ale Warren si ji sotva všiml. Víc ho zaujalo Tariqovo místo, zející prázdnotou. Warren sice přišel dřív, ale Tariq byl ranní ptáče. Možná zaspal, pomyslel si Warren.

               Posadil se ke svému počítači a rozhodl se pohnout s nějakou prací. Byl dost pozadu a pokud skluz nedožene, mohla by ho dohnat Katherine. Raději než myslet na ni se ponořil do tajů sledovacích nástrojů NSA. Jeho aktuální případ vypadal slibně. Na rozdíl od dvou předchozích. Byl si celkem jistý, že jistá malá Oregonská firmička díky jednomu z uniklých nástrojů ukradla svému konkurentovi nové prototypy, čímž si podstatně přilepšila, a konkurenci dost možná zničila.

               Naštěstí pro Warrena si na špinavou práci někoho museli najmout, protože zabezpečení jejich zdrojů bylo dost mizerné. Kdyby bývali zaměstnávali nějakého schopného programátora, nebo snad hackera, hlídali by si vlastní dvorek lépe.

Když se do práce opravdu ponořil, nevnímal Warren nic moc jiného. Na oběd ho vytáhla až Jenny, jinak by vůbec netušil, kolik je hodin. Poděkoval jí, než zabloudil pohledem k Tariqově stolu. Stále nepřišel. Warrena napadlo, jestli doma přeci jen nesedí nad papíry, které mu hacker večer poslal. Rozhodně byl do případu zažraný dost, aby Warren mohl mít pravdu.

Zbytek dne proběhl zcela klidně, jen s blížícím se večerem, a tedy i schůzkou, začínal Warren ztrácet koncentraci. Myšlenky mu stále častěji utíkaly ke složkám v jeho brašně. Historku o jejich nabytí měl vymyšlenou. Vždyť Tariq věděl o jeho trvajícím přístupu do systému CIA, co ale velmi pravděpodobně nevěděl, byl rozsah Warrenových schopností. Když se bude tvářit dostatečně suverénně, měla by mu lež projít. Hlavně ale spoléhal na Tariqovu zvědavost.

###

Warren po příjezdu k Tariqovi zjistil, že někdo nedovřel vchodové dveře. Se zvoněním se neobtěžoval. Hacker vyšel do druhého patra, a zpozorněl. Světlo na chodbě nesvítilo, a jediné, co osvětlovalo cestu od schodů byl úzký pruh linoucí se z otevřených dveří. Tariqových dveří. Warren ztuhnul a cítil srdce až v krku. Netušil, jak dlouho na schodech stál. Pak udělal první váhavý krok. Za ním další. Možná je jen paranoidní. Rozbité světlo nic neznamená. Otevřené dveře? Možná zapomněl zavřít, možná viděl Warrena z okna.

               Strčil rukou do dveří, aby se otevřely víc. Při pohledu na vyražený zámek si Warren vzpomněl na svoje vlastní dveře tu noc, kdy si pro něj přišli federálové. Pak už nikdy nebylo nic úplně v pohodě, a už vůbec nic nebylo stejné. Přejel prsty po třískách dřeva trčících ze dveří. Připomínaly mu jeho život. Snažil se upínat k jakýmkoliv myšlenkám, kromě těch logických. Jinak by se na místě otočil a utekl.

               Vešel dovnitř, a dřevěná podlaha pod jeho kroky vrzla. Warren na moment zapomněl i dýchat, ale všude je ticho, přerušované jen tikotem hodin. Vešel do obýváku. Rozsvícené světlo pohled jen zhoršilo.

Warrenův mozek chvilku zpracovával, co vlastně vidí. První byla krev na světlé pohovce. Warren sledoval tmavou stopu dál. K natažené ruce, a bezvládnému tělu. Podíval se Tariqovi do obličeje. Nemusel, samozřejmě už věděl, čí je krev, i tělo. Z hrdla se mu vydral zvuk. Vysoký ale tichý, přidušený. Třásl se po celém těle, ale ani si to neuvědomoval.

               Vylovit z kapsy telefon trvalo strašně dlouho. Odemknout ho čtečkou otisků při třasu rukou trvalo ještě déle. Bez přemýšlení vytočil číslo jediného člověka, kterému ještě věřil. Nekonečné čekání na vyzváněcí tón. Telefon zazvoní jednou. Ticho. Podruhé. Cvaknutí. „Warrene?“

                „Rayi! Tariq je mrtvej, přišel jsem k němu a…“ ani nevěděl, jak pokračovat. Hlas se mu třásl. Vlastně se třásl úplně celý.

                „Kde jsi?“ otázka byla strohá a rozhodná, a Rayův hlas v telefonu tak pevný, že se k němu Warren upnul jako tonoucí k plavajícímu kusu dřeva.

                „Roh Sheridanovy a sedmý,“ řekl, a otočil se k pohovce i tělu zády. Nedokázal se dívat, ale tváří v tvář smrti se nedokázal ani nedívat.

                „Vypadni odtamtud. Na nic nesahej. A nechoď mimo hlavní ulici. Zavolám policii a přijedu pro tebe.“

                „Dobře,“ řekl, sotva slyšitelně.

                „Hlavně zůstaň klidný. Nikam neutíkej, chovej se přirozeně, jako kdybys nic neviděl. Já to teď položím, budu u tebe za pár minut,“ nadiktoval, než skutečně zavěsil. Warren si zase připadal sám a bezradný. Někde v bytě vrzla podlaha. Pak uslyšel kroky.

               Vrhnul se bezhlavě na chodbu, veškeré Rayovy instrukce v mžiku zapomněl. Na schodech zakopl a jen zázrakem se dokázal chytit zábradlí a nespadnout. Slyšel za sebou kroky, slyšel je na schodech. Každá buňka jeho těla se soustředila jen na útěk. Vyběhl ven a naplnil plíce ledovým vzduchem. Dal se na chodníku doleva, a běžel dál.

               Ulicí se rozlehl výstřel. Kulka zařinčela o zábradlí, kolem kterého Warren akorát probíhal. Bezmyšlenkovitě zahnul do první postranní uličky. Cokoliv mu přišlo lepší než dlouhá rovinka hlavní ulice. Běžel, a plíce ho pálily a oči štípaly, ale běžel dál. Další výstřel mu připadal ještě hlasitější. Na pár nádechů vypadnul z rytmu, když mu levou paží vystřelila krystalicky čistá a jako břitva ostrá bolest. Vzpamatoval se a běžel dál. Už byl skoro venku z uličky, u silnice. Zaměřil se na světlo lamp, jako kdyby ho mohlo zachránit. Se skřípěním pneumatik u chodníku zastavilo auto, a Warren byl prakticky smířený se svým koncem.

               Pak ale šedivý dodge poznal a rozeběhl se k němu, jako by na tom závisel jeho život, protože taky závisel. Trhnul za kliku zadních dveří a po hlavě se vrhnul na zadní sedadlo. Za ním zazněl třetí výstřel, ale trefil jen plech Rayova auta. Ray dupnul na plyn, jakmile byl Warren uvnitř a prudké zrychlení hackera přimáčklo na opěradla. Vjeli do zatáčky a stále otevřené dveře se s bouchnutím zavřely. Warren se chtěl posadit, když ho uzemnil Ray: „Zůstaň ležet!“

               Když ho záhy zasypalo rozbité zadní sklo, výzvu pochopil a přitiskl obličej k měkké kůži sedadla. Pomalu se mu rozbíhal mozek. Útočníků muselo být víc a měli auto, kterým se teď hnali za nimi. Skřípění pneumatik, zvuk dvou motorů hnaných do vysokých otáček. Ray vzal další zatáčku hodně zostra a Warren cítil, jak kola ztratila trakci. Smyk ho pohodil dopředu, kde se praštil hlavou o polstrování dveří. Dalších pár minut měl trochu v mlze. Slyšel tlumenou ránu, Ray vychrlil proud nadávek, ale nezastavili, naopak ještě zrychlili.

               Warren uslyšel policejní sirény a interiér vyplnila blikající modrá a červená. V duchu asi poprvé v životě děkoval bohu za policii. Ray znovu prudce odbočil, a potom zpomalil. Warrenovi přišel rozdíl v rychlosti tak velký, že měl pocit, jako kdyby zastavili. Míhající se světla lamp ale prozradila pohyb.

Ray zastavil a otevřel zadní dveře na straně řidiče. Warren se na něj díval jako vyplašená srna a vypadal, že ani není úplně při smyslech. Pak si Ray všimnul zakrváceného rukávu Warrenovy bundy. „Jsi zraněný?“

               Warren přikývnul, ale jinak se ani nehnul. Nebyl schopný jediného pohybu. Ray se k němu naklonil a podíval se na ránu zblízka. Pouliční lampy na nějaké detailní zkoumání rozhodně nestačily, ale Ray doufal, že dokáže aspoň odhadnout, jestli Warrena vzít do nemocnice.

               Rukáv byl roztržený a pod ním byla rozmazaná krev. Kulka Warrena musela jen škrábnout, což sice nemocnici nevylučovalo, ale velmi pravděpodobně nešlo o nic život ohrožujícího.

                „Fajn, to nevypadá nijak hrozně. Tak pojď, vylez,“ podal blonďákovi ruku a vytáhl ho ven. Warren se na chodníku postavil a o asfalt se rozezněl orchestr padajícího bezpečnostního skla. Ray se na Warrena chvilku díval, pak ho obešel, přehodil si jeho zdravou ruku kolem ramen a vydal se s ním domů. Měl podezření, že se Warren sotva drží na nohou, a nechtěl riskovat nějaký nešťastný pád.

V předsíni Warrena zastavil: „svlíkni se tady, budeš mít oblečení plný skla.“ Pak se na chvilku vypařil a vrátil se s tričkem a tepláky. „Obleč si zatím tohle a pak přijď do obýváku, podívám se ti na tu ruku.“ Zase se jednou přepnul do svého přísně praktického režimu, ale Warren jasné instrukce oceňoval.

               Warren se chvilku rozkoukával, než Raye poslechl a nechal všechno oblečení vyjma trenek na jedné hromadě na chodbě. Ray byl o trochu vyšší, ale postavou byl Warrenovi dost podobný na to, aby mu jeho věci víceméně byly. Dost pomohl i fakt, že se zjevně jednalo o domácí oblečení.

Vešel do obýváku, ale tam Rayovy instrukce končily. V hlavě se mu přehrávalo posledních dvacet minut jeho života, a on s tím nemohl nic dělat. Nevěděl, odkud se Ray vzal, ale najednou stál před ním. „Warrene, slyšíš mě?“ položil Warrenovi na dlaň na tvář. Byl úplně ledový. Ale přikývnul.

                „Jsi v šoku, pojď, potřebuješ si na chvilku lehnout a zahřát se,“ jemně ho vzal za ruku, a Warren byl rozpolcený. Na jedné straně měl chuť na Raye vyjet, že není z cukru, a na druhé se vlastně trochu cítil, jako by z cukru byl. Pak jeho roztěkanou pozornost zaujalo něco jiného. Kdy Ray stihnul udělat čaj? Jak dlouho Warren vlastně stál na místě, než si ho Ray všimnul?

               Nechal se dovést k pohovce a spíš se na ni svalil, než by si sednul. Ray odněkud vykouzlil deku, kterou ho přikryl. Až v té chvíli Warrenovi došlo, jaká mu je zima. Skoro mu drkotaly zuby. Ray ho opatrně položil a nohy mu zvedl na opěrku.

                „Dojdu pro lékárničku a podívám se ti na tu ruku, dobře?“ promluvil Ray, a ani nečekal nic víc než další přikývnutí.

               Škrábanec naštěstí nebyl nijak hluboký. Asi by zasloužil pár stehů, ale Ray nechtěl Warrena nikam přemisťovat kvůli podobné prkotině. Potřeboval hlavně klid. Warren zasyknul, když mu Ray ránu vydezinfikoval, ale vzato kolem a kolem se držel. Poslušně vypil svůj čaj a postupně se přestal třást.

                „Je ti líp?“

                „Trochu,“ promluvil konečně. Jakákoliv slova Ray považoval za vítězství.

                „Měl by ses prospat, pomůže ti to.“

                „Já… když zavřu oči, tak ho pořád vidím… Tariqa,“ hlesnul, než si promnul oči zdravou rukou. „On tam… já… volal jsem jenom tobě.“

               Ray z neúplného sdělení pochopil, co chce Warren říct. „Tím se netrap, zachoval ses nejlíp, jak jsi mohl. O zbytek jsem se postaral.“ Nelhal. I když se na nevyhnutelný výslech u policie těšil asi jako na oběd se svými rodiči.

               Přikývnutí.

                „Warrene, podívej se na mě, prosím,“ řekl Ray, a i když odezva chvíli trvala, nakonec Warren poslechl. V očích se mu leskly slzy, které v další chvíli přetekly.

                „Je to moje vina,“ řekl, a Rayovým uším zněl obdivuhodně při smyslech, kdyby ovšem nemlel nesmysly. Bez velkého rozmýšlení si ho přitáhnul k sobě a obejmul ho tak dobře, jak to pohovka a deka dovolovaly. „To je blbost, Warrene. Není to tvoje vina,“ hladil ho přes deku po zádech. „Kdybys přišel o chvíli dřív, dopadl bys stejně. A kdybys jim neutekl, tak taky. Přežils, to je největší výhra, jakou si dovedu představit.“

               Vtisknul mu polibek do zpocených vlasů.

               Když mu Warren zavolal, že je Tariq mrtvý, krve by se v Rayovi nedořezal. A Warren se v tu chvíli stal středobodem jeho vesmíru. Kdyby se pro něj měl nakrásně vrhnout mezi bandu zabijáků, asi by ani neváhal. Možná nebyl žádný James Bond, ale pár ran by rozdat zvládnul. Když pro něj jel, byla mu vlastní bezpečnost ukradená, záleželo jenom na tom, jak rychle se dostane k Warrenovi. Jestli bude dost rychlý. Musel být.

Díval se na mladého kluka, který mu zatím usnul na pohovce, a tvářil se, jako kdyby nezboural Rayův pečlivě poskládaný osamělý život. Už ze všeho začínal být unavený a měl strach, že pokud velmi brzy aspoň některé problémy nevyřeší, dopadne zle. Co hůř, nejen on, ale i Warren, a dost možná Alice.

               Už nemohl doufat, že situaci vyřeší někdo jiný. Necítil se ani v nejmenším připravený, ale to evidentně nikoho nezajímalo.

Další kapitola

Sdílej s přáteli:

Komentáře: 3

  1. Takže zaprvé, chudák chleba! 🙁
    A zadruhé, to jako vážně!? Už jsem skoro viděla chudacka Warrena pod drnem 😮 neplánuješ je doufám zabít, že ne. Na to už jsem si ty dva až moc oblibila. (Samozřejmě nás Tariqova smrt hluboce zasáhla a už navždy zůstane v našich srdcích…ale přiznejme si, zas tak sympatický vlastně nebyl.)
    A co je na tom nejhorší…vždyť teď je to tak napínavé a ty to tak sadisticky utneš. 🙁
    A to nemluvím o tom jak málo zbývá do konce celé povidky…to přece nejde. 😮

    1. A kdybych plánoval, chtěla bys o tom vědět dopředu? 😉
      Jedna kapitola může být klidně proklatě dlouhá (taky že bude), a stát se může… vlastně cokoliv.
      Přiletí mimozemšťané, Zemi zaplaví armáda radioaktivních píďalek, Trump se stane prezidentem… moment…

      1. Jasně že bych to chtěla vědět, to jsou mi ale otázky! 😀
        Buď abych mela cas te jeste premluvit, at je nezabijis nebo abych si mohla naplánovat volno v práci, koupit zasobu kapesnicku a čokolády a pak si doma v klidu pobrecet.
        Dobře…dlouhou kapitolou bys sis to ještě mohl trochu vyžehlit. 😉
        😀 😀 apokalypsa se blíží…Karel Gott zemřel…Michal David prosperuje…Helena Vondráčková čeká na tu pravou chvíli, kdy se do toho „jak se patri vloží“ a chudacek Till je na JIPce…stejne si myslim, že ho nakazila Angela…akorát všude chrchla a žárlí, že byl oblíbenější -_-
        …kde jen byly radioaktivní píďalky, když jich bylo třeba…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *