Kapitola 13: Ryba smrdí od hlavy

Warren si konečně začínal v práci nacházet jistý řád. Každý ticket byl sice jiný, ale u spousty zadání se postup, nebo alespoň jeho část, opakoval. Identifikovat ukradený nástroj, který měl být použit, identifikovat jeho uživatele, a zjistit o něm maximum. Už měl přehled ve svých nástrojích, a dokázal celkem rychle rozeznat falešnou stopu od slibného případu. Začínal být efektivní.

               Jediné, co mu ale pořád nepasovalo byl smysl zadání, které po nich jejich nadřízení chtěli. A bylo jedno, zda CIA, FBI, nebo NSA. Nesnažili se zjistit, kdo únik způsobil a jak, ale jen se snažili najít a zamést pod koberec veškeré vnější důkazy o jeho existenci. Museli přece vědět, jak nesmyslné takové snahy jsou. Jakmile je něco venku, je to venku, a ani celá americká armáda s tím nic nenadělá.

               Chvíli váhal, ale nakonec se zeptal Katherine. Akorát mu pochválila report, který, co do struktury, bezostyšně obšlehl od Jenny, a vypadala v neobvykle dobrém rozmaru. Třeba Warrenovi trocha drzosti projde.

                „Proč řešíme jen následky, a ne příčiny?“ řekl po dlouhém rozmýšlení.

               Katherine ještě chvíli studovala vytištěný report ve svých rukách, než papíry odložila do připravených desek a upřela hnědé oči na Warrena. Ticho se protáhlo, a přerušilo ho zaklepání. Warrenův čas vypršel. Pochopil, že odpověď nedostane, a otočil se k odchodu.

                „Moment,“ zvýšila hlas, aby ji slyšel i člověk za dveřmi. Warren ztuhnul.

                „Proč myslíte, že řešíte jen následky, Davisi?“ zeptala se, podstatně tišeji.

               Warren se otočil zpátky a rozmýšlel odpověď. „Sledujeme jen koncové figurky, ale ty nám neřeknou, kdo nástroje ukradl a poslal do oběhu. Ryba smrdí od hlavy.“

               Katherine si založila ruce na stole a lehce se naklonila dopředu. Warren se ubránil nutkání sklouznout očima k jejímu výstřihu. Sice rozhodně nebyla jeho typ, ale některé věci člověk neovlivní. Na tváři jí hrál pobavený úšklebek, který Warrenovi prozradil, že je možná za osla, ale aspoň ji nerozčílil. „Někdy je nejlepší začít odzadu. Zvlášť, když té vaší příslovečné rybě hlava chybí. Myslíte, že by projekt běžel tak dlouho, kdyby nenesl žádné výsledky?“

                „Ne, asi ne,“ připustil.

                „Tak jste si odpověděl. Vaše reporty jsou důležité, ale u nich práce nekončí. Můžete jít,“ kývla na něj hlavou, a Warren poslechl.

Rovnou z grilovacího kanclu zamířil o pár pater výš do jídelny. Nebyl vysloveně hladový, ale moc dobře se znal. Jestli si teď nedá oběd, za pár hodin, až mu začne kručet v břiše, už bude mít kantýna zavřeno.

               Zahlédl v jídelně Jenny, a zamířil k ní i se svým tácem a kuřecím kari. „Je tady volno?“ kývnul k očividně prázdnému místu vedle ní.

                „Jo, jasně, sedej,“ usmála se, a zhltla sousto zeleninové smažené placky s gustem někoho, kdo neměl snídani.

                „Je to dobrý?“ zeptal se Warren z nedostatku zajímavějších témat, která by s ní mohl probírat. Nadšeně přikývla, zatímco se soustředila na žvýkání. I tak jí ale sousto zaskočilo, a pohled na drobnou tmavovlásku urputně se snažící potlačit záchvat kašle byl skoro komický. Warren ji bez váhání párkrát plácnul po zádech, dokud mu zvednutým palcem nenaznačila úspěch. Ještě chvilku střídala dýchání s pitím sodovky, než se odhodlala promluvit. „Díky,“ usmála se, i když měla uslzené oči.

                „Hele, sorry jestli jsem tě nějak ignorovala, měla jsem dost práce,“ řekla Jenny po chvilce mlčení, a Warrena překvapila. Vždyť se viděli jednou, vlastně si ujasnili, že mají každý jiný názor na svoji práci a její smysl, a nebyl důvod, aby se spolu víc bavili. „To je v pohodě, já toho měl taky hodně.“ Řekl nakonec. Nechtěl se v tématu nimrat, jako se zrovna nimral ve svém jídle.

               Jeho vidlička nepříjemně skřípla o talíř, a Warren ji konečně začal používat jako civilizovaný člověk. Jenny dojedla dávno před ním, ale z nějakého důvodu zůstala sedět. Warren se snažil soustředit na jídlo, ale stejně přemýšlel, co se jí asi honí v hlavě.

               Odkašlala si, jako kdyby potřebovala, aby jí Warren věnoval veškerou svou pozornost. „Poslouchej, občas s ostatníma z naší skvadry chodíme na panáka nebo dva, nechtěl bys jít příště s náma? Přece jenom, seš jeden z nás,“ nabídla. Jestli měla nějaké postranní úmysly, pak je dobře maskovala. Asi si jeho zaraženého pohledu všimla, protože bezděčně poupravila příbor na prázdném talíři, znovu si otřela rty do ubrousku, a otočila se k Warrenovi o poznání vážnější: „Už jsem se ti pár dnů chtěla omluvit, jak jsem na tebe vyjela. Byls tady novej, a já měla zrovna blbou náladu. Jeden z těch hajzlíků od federálů si všimnul, že jsem nechala odemknutý počítač a šla na záchod, a Arlingtonová si mě za to pak dost podala. Já si pak podala tebe, a nebylo to fér. Promiň.“

               Warren se usmál. Při všem, co se dělo mu Jennin prohřešek připadal malicherný, ale na druhé straně byl za omluvu rád.

                „Děkuju, omluva přijata. A na panáka někdy zajdu rád, jestli to nenabízíš jenom na oko.“

                „Kdybys mě znal, tak bys nic takovýho neřek, ale to napravíme,“ drcla ho pěstí do ramene v přátelském gestu, než se konečně zvedla, se znatelně lepší náladou.

I Warren se vrátil ke svému stolu s podstatně lepší náladou. Až do chvíle, kdy posunul klávesnici, aby mu víc vyhovovala, a našel pod ní lístek. Rukopis už jednou viděl, a prosté konstatování data a času ho jen utvrdilo. Na setkání se netěšil ani v nejmenším. Bude muset Tariqovi říct, co se stalo, i když si vlastně sám nebyl úplně jistý.

               Tolik k dosud klidnému dni.

###

Seděl na pohovce v Tariqově obýváku a kroužil si hrnkem s kafem v ruce tak dlouho, až na sebe trochu vylil. „Sakra,“ zaklel a odložil hrnek na stůl.

               Tariq ho sledoval s nečitelným výrazem, ale Warren nepotřeboval být expert na lidi, aby pochopil, že i kdyby v danou chvíli předstíral naprostou duševní pohodu, tak by mu ji Tariq nevěřil. Nikdy neuměl dobře lhát z očí do očí, proto ostatně dělal s počítači.

                „Zjistil jsem, proč Raye odvolali,“ začal Warren dobrou zprávou. Svým způsobem. Tariq na něj kývnul, aby pokračoval. Sám seděl jen kousek od Warrena, a snažil se předstírat profesionální odtažitost, ale nedočkavost mu koukala z očí. „Prý jeho lidi udělali chybu, a on za ni nese zodpovědnost.“

                „Kdybys zjistil jenom tohle, asi bys mě tak nenapínal,“ řekl Tariq věcně, ale nervózně si poposedl.

                „Chyba se sice stala,“ navázal Warren, „ale ne u analytiků. Někdo jim podstrčil zfalšované podklady. Měl jsem pravdu, prostě Raye chtěli vykopnout.“

                „Mhm, to je dobrá informace. Máš ji přímo od Seliga, nebo jsi ji zjistil jinde?“ kývnul Tariq a založil si ruce na prsou. Intenzita jeho pohledu byla nepříjemná.

                „Od Raye.“

                „A viděls podklady, o kterých mluvil? Máš je?“ z tónu jeho hlasu bylo znát, že už ho Warrenova hra na kusé informace moc nebaví, a Warren sám trochu ztrácel pevnou půdu pod nohama.

                „Viděl jsem je, ale nemám. V systému jsou správné,“ připustil Warren, a soustředil se, aby si nezačal nervózně proplétat prsty.

                „Takže je možné, že ti lhal.“

                „Já…,“ Warren se zarazil. Ne, přece viděl, jak se Ray tvářil, když mu dokumenty Alice přinesla. A jak se tvářila ona. „Já mu věřím,“ řekl nakonec. Nemohl dál hrát na dvě strany a pokoušet se od všech držet dál a nikomu nevěřit. Jestli by neměl věřit Rayovi, tak ani Tariqovi.

                „Dost na to, abys riskoval krk?“ zeptal se Tariq, a nespouštěl z Warrena oči. Warren jeho pohled neudržel a sklouznul na hrnek s kafem, vypnutou televizi, a pak na sbírku filmů v jedné z polic pod ní.

                „Řekl jsem mu o Gilliamovi,“ řekl Warren, a vlastně ani nevěděl, jestli to říct chtěl. Slova z něj vypadla sama. Tariq od něj odtrhnul oči a opřel se do pohovky. Prudce se nadechnul a zase vydechnul, ale mlčel.

                „Jak reagoval?“ zeptal se nakonec Tariq. Zase se snažil působit odtažitě, ale poklepávání nohou úplně zarazit nedokázal. Warren si říkal, kdo z nich dvou je ve lhaní vlastně horší.

                „Naštval se. On ví, že měl Gilliam pravdu, jenom… nechtěl abych se do toho pletl. Prý jsem moc na ráně,“ řekl Warren, a Alici z diskuze záměrně vynechal. Popadl ze stolu hrnek se stydnoucím kafem a pokusil se zamaskovat svoji nejistotu za pití.

                „A já myslel, že už seš dospělý a můžeš si dělat, co chceš. Na ráně sice jsi, ale zároveň ti to dává jedinečnou pozici blízko cíle, to si uvědomuješ, ne? Zvlášť, když máš pořád přístup do vnitřní sítě CIA, chápeš, že máš po ruce zlatý důl?“ Tariq se naklonil s každým slovem nepatrně blíž, a s ubývající vzdáleností vzrůstal ve Warrenovi nepříjemný pocit, že Tariqovi nijak nesejde na něm, jen na věcech, které může zjistit.

                „Jasně že chápu,“ řekl rázně, a položil hrnek znovu na stůl s hlasitým cvaknutím keramiky o sklo, „ale nechci zbytečně riskovat.“

                „Nic podobného po tobě nikdo nechce, přestaň vyvádět, jako kdyby už po tobě někdo šel. Zatímco sis vyléval srdíčko u Seliga, já taky zjistil pár věcí, a potřebuju, aby je někdo ověřil. A protože mám nedostatek lidí, uděláš to ty,“ řekl Tariq s definitivní tečkou. Warren se beze slova zvednul k odchodu.

               Už měl dost lidí, kteří mu říkali, co má a nemá dělat. U Raye mohl ještě argumentovat vlastní bezpečností, ale Tariq ho chtěl zkrátka jen využít.

„Rozmysli si, jestli chceš odejít. Myslím, že by se tvému kontraktu s Arlingtonovou nelíbilo, že na ni donášíš Seligovi. Asi se ti nepochlubil, jak odešel z NSA, co?“ řekl Tariq, a hlas měl překvapivě pevný. Jako kdyby podobnou taktiku nepoužil poprvé. Warren se zastavil na půli cesty ke dveřím, a nedokázal se přimět k dalšímu pohybu, i kdyby byl sebemenší. Vážně mu teď Tariq vyhrožoval?

               Tariq na reakci nečekal a pokračoval: „Katherine Arlingtonová ho sebrala, když byl jednou nohou v lochu, a když na konci své pětileté dohody odcházel a už mu nic nehrozilo, vzal veškeré špinavé prádlo NSA, které za ty roky posbíral, a nechal ho přeprat v kongresu.                Arlingtonová měla zálusk na ředitelské křeslo, a Seligův morální kompas agenturu převrátil vzhůru nohama. Spousta lidí na vysokých postech byla donucena skončit, ona se udržela jen zuby nehty, s vědomím, že tak či onak má po kariéře. Vážně ji chceš rozzuřit? Máš představu, co by ti mohla udělat?“

               Warren cítil, jak mu tuhne krev v žilách. Jak Tariq věděl, že se s Rayem dohodli? Jenže odpověď byla příliš snadná: seděl vedle Warrena. Viděl, jak si ho Ray odvedl a Warren se vrátil podezřele pozdě. Teď mu navíc sám řekl, že Rayovi věří. Tariq by musel být hodně hloupý, aby si nedal dvě a dvě dohromady. A Warren mu navíc dal hodně nebezpečnou munici i proti Rayovi. Jestli Tariq někde prozradí, že Ray ví o podvržených dokumentech…

               Warren zblednul. Cítil, jak se mu roztřásly ruce. Fakt, že mu v danou chvíli přišlo mnohem podstatnější, co by Tariq mohl udělat Rayovi, než co by mohl udělat Warrenovi, ho zastihl nepřipraveného, ale neměl čas se jím zabývat.

                „Co mám udělat?“ řekl s naprostou odevzdaností. Byl jen pitomý hacker, žádný špión, a už vůbec ne dobrý.

###

Warren od Tariqa odcházel jako ve snách. Bylo jedno, jestli chtěl něco pro svoje dobro, nebo dobro někoho jiného, zatím mu pokaždé veškeré snahy bouchly rovnou do obličeje. A teď navíc ohrozil nejen sebe. Netušil, jak přesně došel na ulici a odmávnul si taxi.

               Ani se neobtěžoval jet k sobě, rovnou taxikáři nadiktovat Rayovu adresu. Proč se na problém se špicly nezeptat přímo jednoho z nich? Navíc mu zkrátka a dobře musel říct, do jakého průseru ho dostal. Zase. Ray ho zabije. Ale i kdyby to skutečně udělal, vlastně by Warrenovi svým způsobem ulevil.

               Cesta taxíkem nebyla krátká, ale Warrenovi utekla nepříjemně rychle. Snažil se moc nemyslet na svoji poslední návštěvu u Raye, na všechno, co se mezi nimi změnilo a o čem ani nemluvili. Teď si říkal, že se měl u Raye stavit dřív. Jenom tak, bez zvláštního důvodu. Pozdě.

               Zastavil se ve večerce na rohu Rayovy ulice, a koupil nejdražší whiskey, jakou měli. Pochyboval, že by se vykoupil tak snadno, ale trochu doufal, že se tentokrát opije on sám, a jestli se Ray přidá? Tím lépe.

               Zazvonil a vyslechl si z interkomu dotaz na totožnost. Odpověděl, a chvíli bylo ticho. Možná ho Ray ani nepustí nahoru. Byl plně odhodlaný si ustlat na schodech a načít lahev sám. Naštěstí, nebo možná naneštěstí, nemusel, protože dveře s bzučením povolily.

Ray na něj, na rozdíl od první návštěvy, čekal už ve dveřích. Měl na sobě džíny o dost užší, než ve kterých chodil do práce, a snad poprvé, co si Warren pamatoval, na sobě měl košili, i když zdaleka ne společenskou. Dost možná se někam chystal, když ho Warren vyrušil.

               Byl beze slova vpuštěn dál, a Ray si od něj vzal lahev. Zadíval se na etiketu, a pak na Warrena, než odešel do obýváku. Musel blížící se špatné zprávy tušit, ale neptal se. Alespoň zatím ne, za což byl Warren vděčný.

                „Udělal jsem hroznou blbost,“ začal Warren, který strávil v předsíni o několik minut déle jen sbíráním odvahy. Nakonec přiznání vybalil hned, ze strachu, že by tváří v tvář Rayovi o kuráž zase rychle přišel.

                „Trochu jsem pochyboval, že bys mi přišel recitovat poezii,“ přikývnul Ray, a pokračoval v cestě do kuchyně. Měl v hlase mírné pobavení, ale pod ním šlo tušit vážnost.

               Warren otevřel pusu, aby pokračoval, ale nemohl. Zase ji zavřel, a sklopil pohled na zem. „Měls pravdu,“ řekl nakonec.

                „Asi bych byl radši, kdybych ji neměl, co? Běž si sednout, já dojdu pro skleničky, a uvidíme, co se dá dělat,“ mávnul rukou k pohovce.

Vrátil se a oběma jim nalil z nově načaté lahve whiskey. Warren do sebe kopnul alkohol bez rozmyslu, a snažil se ignorovat Rayův zaražený pohled.

                „Věřils mi, a já tě podrazil,“ řekl Warren, když mu panák whiskey sklouznul po jazyku, a nechal za sebou dobře známé pálení a hutnou chuť. Ray přikývnul, ale mlčel. Konverzaci, na kterou Warren narážel si pamatoval, ale nechtěl věřit, že se v hackerovi pohnulo svědomí kolem té jedné věty po tolika týdnech, a docela pozdě večer. „Myslel jsem, že si se vším poradím, a mám věci pod kontrolou, ale vězení, CIA, NSA… ta věc s Gilliamem… a s tebou… vůbec nevím, co dělám,“ začal překotně vysvětlovat.

               Pak se odmlčel, a nalil si další skleničku, která mu vydržela zhruba stejně dlouho, jako první.

               Ray nevěděl, jak na ticho reagovat. Čekal Warren reakci? Určitě ještě neřekl všechno. Napil se ze svojí skleničky a rozhodl se vyčkat.

                „Tariq mi nabídnul schůzku, a já šel. Nevím ani proč… i když…,“ zarazil se, a žmoulal v ruce prázdné sklo, „vím. Protože jsem debil a nedal jsem si pozor. Myslel jsem, že nemám na výběr.“

                „A měl?“ Jméno Tariqa Askariho Ray znal, ale nečekal, že ho uslyší od Warrena. Znal jména všech ostatních lidí, kteří na Ice Breaku pracovali, nezávisle na agentuře. Osobně s Askarim nikdy nemluvil, ale neměl důvod se jím víc zabývat. Pracoval pro FBI, mimo Rayovu sféru vlivu.

                „Prý jo. A možná ani nelhal, když jsem u něj byl poprvé. Řekl mi o Gilliamovi, ukázal mi jeho složku. Řekl, že než tě vyhodili, tak podezříval tebe, ale pak už to nedávalo smysl. Slíbil jsem mu, že zjistím, proč tě odvolali z projektu. A že ti nic neřeknu.“ Třetí panák. Mluvení šlo snáz. Skoro jako kdyby u Raye ani neseděl on. Kéž by, pak by si nemohl všimnout, jak se Rayovi obočí postupně šplhá nahoru.

                „Proč jsi neodešel, jestli jsi mohl?“ zeptal se Ray, ale v jeho hlase nebyla ani známka výčitky. Warren by byl raději, kdyby ano. Zasloužil si nadávky, možná i další ránu pěstí. Proč byl Ray tak klidný? Proč nezuřil?

               Warren konečně zvedl oči, a na chvilku se na Raye podíval, než pohled upřel zpátky na svoje ruce. Neměl, co by řekl na svou obhajobu.

                „Svůj slib jsi ale stejně porušil. Řekl jsi mi, že víš o Gilliamovi,“ řekl Ray, když Warren neodpověděl, a dopil svoji první skleničku. „Seš si jistý, že jsi vůbec hacker, když nedokážeš držet jazyk za zuby?“

                „Taky mám jistý pochyby. Ale… přišlo mi to potom blbý. Vůči Tariqovi. Dneska jsme se sešli znova a… asi jsem prostě chtěl odčinit, že jsem zklamal jeho důvěru…“ hrdlo se mu stáhlo, když došlo na samotné jádro problému. Zavřel oči a přál si zmizet.

                „Tak jsi mu řekl, co ses dozvěděl ode mě a Alice,“ doplnil Ray suše.

                „Jsem kretén.“

                „No, seš,“ pokrčil Ray rameny, než si dolil. „Ale čas už zpátky nevrátíme, a takhle mám aspoň představu, na čem jsem.“ Obrátil do sebe skleničku, právě protože věděl, na čem je.

                „Ptal ses, proč jsem neodešel potom, na tý druhý schůzce,“ pokračoval Warren, skoro jako kdyby Raye ani neslyšel. „Chtěl jsem. Tariq mi řekl, že jestli to udělám, tak Katherine řekne, že ti donáším. Prý… jsi jí zničil kariéru, a jestli se dozví, že dělám s tebou, tak mi udělá ze života peklo.“

                „Pan Askari je obdivuhodně informovaný,“ poznamenal Ray, a zalitoval prázdné sklenice. Situaci rychle napravil. Warren měl fascinující schopnost mu rozvracet život. Když si vzpomněl na svůj původní plán pro dnešní večer, skoro se rozesmál. Vážně si myslel, že Warrena vyžene ze svojí hlavy jednou náhodnou známostí? Nebyl vlastně zase o tolik míň naivní než zkroušený blonďák vedle něj. „Co od tebe chce?“

                „Mám mu najít nějaký věci na vnitřní síti CIA, ale vůbec neřeší, jak moc tím riskuju. Jestli měl nějakou páku i na Garryho…“ místo slov se na Raye zadíval, a v očích měl úpěnlivou prosbu o pomoc. Nemohl nabídnout nic na výměnu, ale možná se Ray slituje, a pomůže mu ještě jednou. Žádnou další šanci na záchranu už Warren neměl.

               Ray dlouho mlčel, a Warren už se pomalu smiřoval s neúspěchem. Mohl se rozbrečet, mohl se tady plazit po koberci, ale místo toho se naklonil, aby si znovu dolil. Ray byl rychlejší, a přikryl mu skleničku dlaní. Měl chuť se ztřískat do němoty, ostatně jako Warren, ale tím by oba uznali porážku.

                „Dej mi seznam věcí, co Askari hledá. Co půjde, zjistím, co nepůjde, jsi najít nedokázal,“ řekl Ray, a zněl stejně rozhodně, jako před týdnem, když Warrenovi s Alicí říkal, aby se chovali nenápadně. Warren nechápal, kde bere všechen ten klid, ale nepokrytě mu záviděl.

                „Děkuju, Rayi,“ řekl Warren přiškrceným hlasem. Měl by asi říct mnohem víc, ale nedostávalo se mu slov, tak mu jen předal trochu zmuchlaný papír, který si vytáhnul z kapsy.

                „Hlavně už, prosím tě, nikomu nic neříkej,“ pověděl Ray rezignovaně, než se zvednul. „Spát můžeš tady,“ pokynul rukou k pohovce, než zmizel v ložnici. Potřeboval přemýšlet, a Warren na jeho mozek působil jako kryptonit.

Ležel v posteli a zíral do stropu, který znal asi i lépe než sebe samého. Zvlášť poslední dobou mu vlastně přišlo, že se nezná ani zdaleka tak dobře, jak si myslel. Holé stromy venku působily jako fantaskní filtry lamp, a vymalovaly mu úzký pruh na stropě neustále se přelévajícími skvrnami Rorschachova testu. Přál si, aby v nich mohl najít odpovědi, ale žádných se mu nedostalo.

Další kapitola

Sdílej s přáteli:

Komentáře: 6

  1. Tuhle povidku jsem si naprosto zamilovala! 🙂
    Narazila jsem na ni náhodou včera v práci a dneska už mám strasnej absťák…potřebuju vědět jak to bude dál!
    Je to geniální dílko, které má všechno co si člověk může od povidky přát…hlavní postavy, které si čtenář oblibí ať chce nebo ne 😀 zápletka je složitější než jen…jak dostanu toho druhého do postele (i když to samozřejmě nás oplzlíky taky zajima 😉 ) a poutavý děj, který člověka nutí pokračovat ve čtení…je jen málo povídek, kde by se mi stalo, že bych nenarazila na nějakou nudnou kapitolu, ale u tebe ani ťuk! Naopak jsem skoro obrecela když už se blížil konec kapitoly!
    Další věc, za kterou tě opravdu obdivuju je to, jak dokážeš popisovat všechny ty hackerske postupy…neřekla bych o sobě, že jsem přes počítače úplný diletant, ale do povidky na takové tema bych si netroufla už jen kvůli tomu, abych někde nenapsala úplnou blbost 😀 (To, že kolikrát některým výrazům absolutně nerozumím s tím nemá co dělat! 😀 )
    Uf…takže slovo závěrem 😀 …priznavam bez mučení, že moc komentářů nepíšu, ale tahle povídka za můj mini elaborat stoji 😉 píšeš opravdu krásně a já už se moc těším na pokračování 😉

    1. Tyjo takovej dlouhej komentář, díky moc! Teď tě ale čeká brutálně dlouhá odpověď, tak doufám, že jsi na to připravená.

      Ne, vážně, jsem strašně rád, že se ti povídka líbí, a teda, smekám, že jsi to zvládla dočíst za den, ke 13. kapitole to je nějakých 80 word stránek.

      Ad zápletka, já shledávám, že čím jsem starší, tím jsem na tyhle věci náročnější, už mi nestačí jen takové to klasické „a pak se spolu vyspali a žili šťastně až do smrti“ ve 2. kapitole, ale trochu mi podobné povídky na české scéně chybí. Tedy, s tou lgbt+ tématikou, takže se dá říct, že píšu tak nějak stejnou měrou pro sebe, jako pro čtenáře.
      Nebavilo by mě psát něco, co by mě nebavilo číst, a mám radost, když to baví číst i někoho jiného. Teď jsem akorát vydal další kapitolu, a podle všeho do konce budou už jen dvě další, pak mám v plánu nějaké broušení textu a větší či menší editace, ale kromě Na kočku a myš mám rozepsaných ještě pár dalších dlouhých příběhů, i když si aktuálně netroufám nahazovat nějaké termíny.

      Já jsem se strašně snažil zároveň vycházet z nějakých reálných věcí, ale zároveň jsem nechtěl čtenáře ubíjet technoblábolama, tak jsem věci zjednodušoval a nijak hodně do nich nezabředával, nakonec, v IT sice dělám a nějaké povědomí mám, ale skutečný hacker taky nejsem, tak bych se jen chytil do vlastní pasti.

      Ještě jednou díky za komentář, za pochvaly, i za čas, který jsi věnovala čtení (a psaní), moc mě to potěšilo. 🙂

      1. Nemáš vůbec za co! Jsem ráda, že jsem na tvoji povídku vůbec narazila, protože dobrého materiálu ke čtení není nikdy dost 😉
        Abych řekla pravdu…taky jsem neplánovala, že to budu mít přečtené tak rychle…ale nakonec jsem se jednoduše nemohla odtrhnout, takže práce musela stranou O:)
        A asi mi ten vytížený výraz kolegové uvěřili.
        Co se týče zápletky…mám prostě radši propracované děje, kde si k sobě hlavní postavy pozvolna hledají cestu a to i proto, že jakmile se dají hrdinové dohromady ve většině příběhu se z toho pak stává až děsivě preslazena telenovela, kde autor už vyloženě jen natahuje děj a horko těžko potí nějakou další „dramatickou“ zápletku.
        Neříkám…ráda si někdy přečtu kvalitní slaďárnu, ale stojím si za tím, že zkrátka není nad napětí až do poslední kapitoly. 😀
        To jako vážně?! Už jen dvě kapitoly! 😮
        Co pak budu dělat? 🙁
        Klidně si troufni a hoď si termín…nebo dva 😀
        No…co se týče technoblabolů….asi bych ti zbaštila dost vymyslenych věcí…vzhledem ke svoji úrovni běžného uživatele, co zvládne nainstalovat jen to co potřebuje 😀
        Takže máš můj obdiv už jen za to, že se v tom vůbec orientuješ.
        Sakra…koukám, že člověk to tady chvíli nesleduje a už je tu další kapitola…No nic…jdu teda obětovat obědovou pauzu pro vyšší dobro 😀

        1. Tak, to asi každý autor rád slyší, že se někdo do jeho příběhu zažral tak že ho ani kolegové v práci nechtěli rušit od jistě neodkladné práce 😀
          S těmi problémy výhradně romantických příběhů beze zbytku souhlasím, a kolikrát jsem už přesně po tom momentu „konečně se dali dohromady“, zkrátka číst přestal, protože i mě jako čtenáře už u toho nic nedrželo.
          Na termín si fakt netroufám 😀 Už jen proto, že Na kočku a myš jsem vlastně začal psát snad 6 let zpátky. Tím jako nechci říct, že něco dalšího bude trvat tak dlouho, to bych nerad (a nakonec, podobně dlouhé Ohněm a krví jsem vypotil za 3 měsíce), ale občas tomu člověk neporučí, a se psaním na sílu nemám dobrou zkušenost. Ale asi bych mohl prozradit pár věcí:
          1) Asi první vlaštovkou bude kratší povídka Tiché noci, která se bude odehrávat ve stejném světě jako Ohněm a krví, ale na jiném kontinentu a s jinými postavami.
          2) Velice volné pokračování Ohněm a krví, které se pomalu rýsuje.
          3) Kyberpunkový detektivní thriller, který už mám taky rozepsaný roky, a zatím je v něm strašný svinčík, ale pořád se ho nějak nechci vzdát.
          Tak uvidíme, jak to celé dopadne.

          1. Klíč k úspěchu je ve výrazu 😀 a když náhodou selže, tak začít překotně listovat ve všech papírech co jsou kolem… případně ještě říct, že hoří termín prodloužení certifikátů a nové zboží se samo taky nevystavi.
            Přesně…jen mě to mrzí u povidky, která má třeba 40 kapitol ale už v páté mám pocit, že to na co jsme všichni tak dlouho cekali se teda stalo a zbytek je jen upravená verze Esmeraldy. -_-
            No teda…6 let? A tos měl ještě po takové době přehled cos tam chtěl vlastně napsat? 😮
            Hm…první vlaštovka zní celkem zajímavě…už se na ni těším 🙂
            Na Ohněm a krví se tak nějak chystám…námět mě celkem zaujal…jediný můj problém je Praha, nevím proč, ale nemám ji moc ráda a celkově ani příběhy, které by se v Praze odehrávaly moc nevyhledavam…
            Možná už jsem zkazena z amerických filmů a mám pak pocit, že všechno „To dulezite“ se odehrává jinde, že na to aby se to odehrávalo u nás jsme taková až moc nudná země… v tomhle jsem strasnej pokrytec 😀
            No…nezbývá mi než ti popřát hodně štěstí a inspirace s posledním thrillerem a doufat, že i ten začneš někdy v budoucnu zveřejňovat 😉

          2. Sakriš, jsem si vůbec nevšiml odpovědí. A ne že by se teda WP přetrhnul, aby mi dal třeba vědět 🙂
            Jojo, upravená verze Esmeraldy je dost přesná. Ale tak, většina podobných věcí se vyprofiluje relativně rychle, tak toho člověk může nechat, dokud je čas.
            No, ono se řekne 6 let, ale nějakou dobu jsem ten nápad nosil v hlavě, a pak jsem ho několikrát přepsal. Jeden z problémů který jsem měl bylo, že jsem psal tak trochu improvizačně, takže se příběh postupně sesypal, protože neměl žádný pořádný koncept. Vyházel jsem dobře 20 000 slov, včetně kapitol, které už byly vydané, to bylo asi nejhorší. Ale myslím si, že to za to stálo, tahle verze je o hodně vybroušenější a smysluplnější.
            Ad Ohněm a krví, no, já si chtěl napsat něco z prostředí, které osobně znám. Je to takový zvláštní pocit se potom procházet místy, kde se v příběhu něco stalo. Ale jinak ta Praha nehraje nějakou úplně zásadní roli a šlo mi spíš o její atmosféru. V Evropě má magie dlouhou tradici, třeba v USA o dost méně. Můžeš ale na začátek zkusit třeba Žít Brno, jestli k němu máš lepší vztah, doporučil bych i Cestu do Pekla, ale ta by ti napověděla, jak skončí Ohněm a krví, takže pokud se na to chystáš, tak asi až potom.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.