Recenze knihy: The House in the Cerulean Sea (LGBTQIA+ fantasy)

Sny, rodina, láska a kontroverze.

T. J. Klune je rozhodně jednou z výrazných tváří současné queer literatury, což dokládá i fakt, že se loni vydaná kniha The House in the Cerulean Sea umístila na žebříčku nejprodávanějších knih v New York Times. A protože jde ještě k tomu o fantasy, koupil jsem si ji.

Skryté kouzlo byrokracie

Příběh začíná představením Linuse Bakera, nudného úředníka ve středních letech, který žije ve věčně deštivém městě a společnost mu dělá jen jeho kočka a touha zhubnout. Linus je úředníkem už sedmnáct let, a to navíc na stále stejné pozici.

Jeho prací je jezdit do zvláštních sirotčinců, které se starají o „magickou mládež“ a rozhodnout, zda je o děti v těchto zařízeních dobře postaráno, aby se v dospělosti mohly zapojit do většinové společnosti. Linus svou práci vnímá jako poslání, absolutně věří ve své metody i v instituci, která ho zaměstnává. I proto se Linus nikdy nehnal za povýšením a dokonce ani nepátral, co se děje s dětmi ze sirotčinců, které doporučil zavřít.

“How can we fight prejudice if we do nothing to change it? If we allow it to fester, what’s the point?”

Jeho víra v sebe i systém ale dostane pěkně zabrat, když je mu přidělen zvláštní úkol, přímo z rukou Úplně nejvyššího managementu. Má se na měsíc vydat do odlehlé vesnice Marsyas, kde na blízkém ostrůvku sídlí sirotčinec, o kterém Linus jakživ neslyšel. Jeho úkolem je to, co obvykle: zjistit, zda je sirotčinec veden dobře a o děti je postaráno.

Jenže to, co na něj na idylickém pobřeží čeká, je spíš sbírka nočních můr.

Pět v tanku a pes

Záhy po příjezdu je Linus konfrontován s pobřežní vesničkou, krásným malým ostrovem a… antikristem. Děti v místním sirotčinci jsou totiž opravdu zvlášť výjimečné. Kromě syna Satanova, kterému nikdo neřekne jinak než Lucy, se Linus setkává s dvě stě let starou vousatou gnómskou „teenagerkou“, odtažitým lesním duchem, mladou wyvernou, neidentifikovatelným chapadlovitým želé a vlkodlakem, který se mění v gaučového psíka.

“Home is where you feel like yourself.”

V následujícím měsíci se tak Linus bude muset poprat nejen se svým pracovním zadáním, ale hlavně sám se sebou a se svými předsudky o kterých ani netušil, že je má. Výrazně mu v tom pomůže i pán domu, Arthur Parnassus, kterého obestírá aura tajemství.

Poučky, kam se podíváš

The House in the Cerulean Sea je plná naprosto očividných pouček o zaujatosti, předpojatosti, o tom, že by člověk neměl soudit na základě vzhledu nebo pověr. Kniha je ale napsána s místy až dětskou naivitou (jakkoliv Linus opakovaně tvrdí, že naivní není) a dokážu si bez problému představit, že valnou většinou důležitých sdělení pochopí i děti.

“Just because you don’t experience prejudice in your everyday doesn’t stop it from existing for the rest of us.”

V knize je dost queer témat a spousta podvracení stereotypů, jsou ale podávány nenásilně a zcela v souladu s celkovým stylem knihy. Víc než cokoliv je tohle asi nejpozitivněji popsaná dystopie, co jsem kdy četl. Ne ve své ošklivé realitě, ale ve své skálopevné víře, že i v tom nejobyčejnějším člověku může být dost síly a dobra, aby rozvrátil monstrózní vládní mašinérii. Že láska přemůže vše a zlo v lidech je způsobeno jen strachem a nepochopením. Je to naivní a snílkovské, ale samozřejmě i taková může být fantasy.

Místy jsem měl trochu problém s jistou infantilností, nejde ale o nic, co by mě od čtení vyloženě odradilo. Celkově se mi The House in the Cerulean Sea četla jako podstatně starší knížka, vychází to ale z výrazné stylizace do padesátých let. Ovšem fakt, že jde o záměr ještě neznamená, že se mi to musí bezvýhradně líbit.

Znásilněná historie?

Velkou kontroverzi vzhledem k výše zmíněnému vyvolal rozhovor s autorem, ve kterém přiznává, že jednou z inspirací, která mu pomohla nápad na tuto knihu dotáhnout, byl tzv. „Sixties Scoop„. V šedesátých letech se Kanadská vláda v součinnosti s církví účastnila genocidy původních obyvatel země. Děti byly odebírány rodičům a umisťovány buď do zcela nepříbuzných „vhodných bílých rodin“, nebo do církví provozovaných internátních škol. Cílem bylo zcela vyhladit kulturu původních obyvatel.

Až v posledních letech začínají v plné šíři vyplouvat na povrch zvěrstva, která se v té době odehrávala. Mj. patrně tisíce mrtvých dětí pohřbených v neoznačených masových hrobech na pozemcích zmíněných škol nebo doživotní následky u těch, které přežily.

Klune tak čelí kritice, že ve své knize toto velice vážné a ožehavé téma „znásilnil“, udělal z něj naivní pohádku, ve které vše dobře dopadne a ve které, nakonec, vše zachrání člen majoritní společnosti.

Klune nicméně otevřeně přiznal, že nechtěl o těchto událostech psát přímo, protože mu to nijak nepřísluší. Navíc, pokud bychom chtěli autorům vyčítat, že vzali vážná historická témata a ohnuli je do neexistujících scénářů, museli bychom si posvítit na velkou část klasiků žánru fantasy a sci-fi. Třeba na Tolkiena nebo Asimova. A proč bychom to vlastně měli dělat? Z historie bychom se měli hlavně poučit, ať už je jakkoliv stylizovaná. A morální hodnoty, ty přeci může mít stejně dobře voják, jako hobit nebo mimozemšťan.

“I am evil incarnate,” the dastardly voice said. “I am the blight upon the skin of this world. And I will bring it to its knees. Prepare for the End of Days! Your time has come, and the rivers will run with the blood of the innocents!” Talia sighed. “He’s such a drama queen.”

Sladký zákusek

The House in the Cerulean Sea je knihou, která člověka hlavně zahřeje. Ačkoliv 90 % jejích protagonistů nejsou úplně lidé, je velice lidská a zcela přirozenou emotivní reakcí na ni je, že strašně moc chcete, aby to ve skutečném světě fungovalo tak, jako v tom Linusově.

Že stačí lidem něco rozumně vysvětlit, stačí jim ukázat, že jen malují čerta na zeď, a oni to pochopí a otevřou se novému a neznámému. Že i zcela obyčejný a průměrný úředník může dokázat něco obrovského a skvělého. Že láska kvete v každém věku a tělesných proporcích.

“Arthur says that we should always make time for the things we like,” Talia said. “If we don’t, we might forget how to be happy.”

Je to kniha, která těžká témata odlehčuje jistou dětinskostí, ale také dospělým nadhledem. Je to kniha, kterou si chcete přečíst za sychravého podzimního dne, zatímco jste zabalení v dece se šálkem horké čokolády.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *