René a Pavel jsou dva obyčejní chlapi, které spojuje láska k japonským autům. Během svého hledání nejlepšího asfaltu a nejdelších serpetnýn ale možná zjistí, že je toho spojuje víc, a najdou něco, co ani jeden z nich nečekal.
Sraz jsme si dali v sobotu v šest ráno na výpadovce na Karlovy Vary. Nejsem zrovna ranní ptáče ale za podobným účelem si přivstanu rád. Nádrž jsem prozíravě doplnil předem a v pátek večer ještě zvládl ukořistit volný box v ruční myčce. Nedělal jsem si iluze, až se vrátím, bude hmyzí hřbitov na přední masce obnoven v plné síle, přesto jsem si teď blýskající se BRZ zálibně prohlížel ze stoličky uvnitř benzínky. Přede mnou na stole ležel nakousnutý sendvič a napůl vypité kafe. Měl bych tahat auto do myčky častěji, jenže i kdybych si takový cíl dal, rozhodně bych ho nedodržel.
Zaměřil jsem se výš, na zatažené nebe. Oblačnost se na východě pod tíhou stoupajícího slunce začínala trhat, předpověď slibovala slunečno a sucho. Snad doopravdy bude, René měl čtyřkolku, já ne a nehodlal jsem se někde zabít. Za běžných okolností je BRZ se svým střízlivým výkonem dost bezpečné auto, ale ne na mokrých lesních serpentýnách.
Akorát jsem mrknul na hodiny na mobilu a když jsem vzhlédl, tmavě modrý Nissan Skyline akorát zastavoval vedle mého auta podobné barvy. René vystoupil a rozhodně vypadal, že mu ranní vstávání činilo podstatně větší problém než mně. Vlasy rozcuchané a lví zívnutí nemaskoval ani rukou. Přejel pohledem BRZ a pak se vydal do prodejny. Jakmile mě zmerčil, usmál se a kývl na pozdrav, zatímco pokračoval k pokladně vyměnit peníze za něco k jídlu.
„Vždycky zapomenu, jak strašný je vstávání před osmou,“ postěžoval si a sypal do kafe už druhý sáček cukru.
„Neusneš za volantem?“ zeptal jsem se, jen napůl žertem.
„No to fakt nehrozí,“ zasmál se, „když pominu, že je vnitřek mizerně izolovanej, tak to řízení na opačný straně je v provozu místama pěkně dobrodružný.“
„Vidíš, to jsem se chtěl zeptat: jak to zvládáš? Třeba předjíždění na okreskách?“
„Blbě,“ pokrčil rameny, „míval jsem spolujezdce, co mi dělal zároveň navigátora, to je asi nejlepší.“
„Každodenní rallye?“ usmál jsem se. Na jazyku mě svrběla otázka, co se s jeho spolujezdcem stalo. Aspoň to ale vysvětlilo závodní skořepinu i u spolujezdce, to nebyl zrovna standard.
„Tak trochu, ale taky jsem si ho musel nejdřív vytrénovat, aby věděl, kdy je bezpečný předjíždět, a kdy ne. Měli jsme párkrát vysloveně kliku.“
„A co že už ho nemáš?“ zeptal jsem se. René mi věnoval překvapený pohled, jako kdyby ho ani nenapadlo, že bych se na něco podobného mohl zeptat.
„Rozešli jsme se,“ odpověděl a bedlivě sledoval moji reakci. Nedivil jsem se, v podstatě mi právě mezi řádky přiznal svoji menšinovou orientaci.
„To mě mrzí,“ odpověděl jsem a snažil se o neutrální tón. Upití kafe a ukousnutí ze sendviče moji snahu snad podpořilo. Ve skutečnosti mě rozchod ze zcela sobeckých důvodů až tak nemrzel, protože jsem v něm tušil aspoň malé zvýšení šancí, které ještě před chvilkou ani neexistovaly.
René přikývl a vytáhl na stolek telefon. Ukousl si pořádný kus svojí bagety a během žvýkání nastartoval navigaci. Měl Krušnohorsko opravdu probrázděné křížem krážem. Ochotně mi nasdílel svoji úctyhodnou sbírku různých kratších i delších tras i s tipy, kdy je jaká nejlepší.
Dojedli jsme průměrnou snídani, dopili stejně průměrné kafe a vyrazili. René si nebral servítky, jakmile z připojovacího pruhu zmerčil volno, vytáhl ručičku tacháče někam ke sto padesáti a po zařazení plynule na sto osmdesát. No, nejeli jsme na vyhlídkovou jízdu, že ano. Sešlápl jsem plyn a pověsil se za něj. Jen jsem doufal v minimální výskyt přestrojené dálniční policie. S trochou smůly na lidi bychom mohli přijít o papíry.
René jel sice rychle, ale taky rozumně. Neblokoval pruh a pokaždé, když zaznamenal podezřelou Ovci nebo Superb, způsobně zpomalil na sto padesát. Měl trochu výhodu, ze svého místa snáz dohlédl do kabiny vedle jedoucích aut a mohl se podívat, jestli uvnitř nesedí někdo v uniformě. Bral jsem ho tedy jako účinný radar a držel se za ním.
Dojeli jsme pohodovým sobotním provozem až do Varů a sjeli na okresky. Podle toho, jak René přede mnou na světlech ve městě túroval motor, jsem nebyl jediný, kdo se těšil. V obci ale jel ukázkově podle předpisů. Padesát na padesátce, galantně pouštěl veškeré chodce a s naprostým klidem toleroval rozjíždění na zelenou, v Praze toliko vážný prohřešek proti dopravním zvyklostem.
Jakmile jsme minuli ceduli značící hranici města, byla to úplně jiná pohádka. Do zatáček se řítil po hlavě a bez problému víc jak stovkou, všechny je musel mít namemorované častým projížděním. Věděl, kde by se vyhnul s protisměrným provozem nebo cyklistou, navíc do levotočivých měl mnohem lepší výhled. I v pravotočivých jsem ale měl co dělat, abych s ním udržel tempo. Ostré zatáčky řezal jako profík, táhlé zákruty a serpentýny projížděl bokem a skoro to vypadalo, jako by se při tom všem ještě druhou rukou šťoural v nose. Ve skutečnosti ji musel mít neustále na šaltpáce.
Urvat BRZ není těžké, ale zvlášť v kopci jsem absenci výkonu pociťoval dost. René se hnal jako ďábel a rozdíl mezi rovinkou nebo kopcem pro něj nejspíš neexistoval. Možná jsem měl být trochu frustrovaný, ve skutečnosti jsem se hrozně bavil. Jasně, musel jsem se soustředit asi o tři sta procent víc než běžně, ale tohle byla zkrátka výzva. Nehodlal jsem zahanbit dvacetiletý vývoj japonských automobilek.
Navigace mě po nějaké půl hodině upozornila na plánovanou přestávku akorát včas. René zajel ke krajnici, nechal motor běžet a vystoupil ven a protáhl se. Pod tričkem se mu na chvilku vyrýsovaly zádové svaly, což jsem ocenil. Napodobil jsem ho. Když jsem procházel kolem blatníku k vyhlídce, dýchlo na mě teplo z rozpálených brzd. Připojil jsem se k Renému na malém travnatém plácku a rozhlédl se po krajině, pro Pražáka nezvykle členité a o to zajímavější.
„Dávej si bacha na teplotu oleje,“ poradil mi René.
„Už jsem byl na okruhu, vím, jak moc mu můžu naložit,“ odpověděl jsem a nechal dvojsmysl doznít. René se uchechtl a zavrtěl hlavou.
„Rozhodně vypadáš jako člověk, co má nakládání zvládnutý,“ chytil se mojí přihrávky a otočil jí volume hodně doprava.
„A ty vypadáš jako člověk, co rozhodně ví, jak zahřát olej,“ vrátil jsem mu. Nemohl jsem ani předstírat, že se ještě bavíme o autech. Cukaly mi koutky, ale uvnitř jsem si pěstoval stále konkrétnější očekávání. Nejel jsem sice na výlet s vidinou sexu, na druhé straně bych se nebránil. Sledoval jsem, jak si prohrábl blond vlasy, a i když mě rozhodně víc zajímala a bavila jeho osobnost, za pohled stál taky.
René se mojí poslední poznámce zasmál ale k mému zklamání už na ni nenavázal. Místo toho zamířil zpátky k autu. Udělal jsem si mobilem pár fotek vyhlídky i našich aut a vydal se zpátky. Čekala nás ještě spousta zapadlých silniček ukrytých v údolích a táhnoucích se po úbočích.
Vrátili jsme se až pozdě v noci. Já byl úplně oddělaný, René vypadal, že by si dal klidně celý trip znovu. Loučili jsme se zase na benzínce. Doufal jsem v pozvání k němu, ale dostalo se mi jen zcela upřímného poděkování a příslibu opakování. Jasně, mohl jsem se ozvat, ale něco mi říkalo, že v případě Reného bude lepší nechat další krok na něm. Můj flirt s ním byl do nebe volající, nemohl si můj zájem špatně vyložit nebo přehlídnout. Zkrátka nemohl. Možná tedy neměl zájem on, a já nechtěl moc tlačit na pilu. Poděkování a slib jsem opětoval a nemyslel je o nic míň upřímně.
