René a Pavel jsou dva obyčejní chlapi, které spojuje láska k japonským autům. Během svého hledání nejlepšího asfaltu a nejdelších serpetnýn ale možná zjistí, že je toho spojuje víc, a najdou něco, co ani jeden z nich nečekal.
Praha byla v devět večer už skoro prázdná. Tím lépe, do cíle musím projet centrum přes magistrálu, což byla cesta, kterou jsem přinejlepším toleroval. Brzda, plyn. Brzda, plyn. Brzda… a tak dále, do zblbnutí. Semafory musel někdo seřizovat schválně tak, aby házely červenou vlnu. Další vynález dopravních partyzánů z magistrátu, jak lidem za volantem cestu ještě trochu znepříjemnit. Ale dneska se otrávit nenechám. Mám za sebou extrémně úspěšný den, spustili jsme pod mojí taktovkou novou marketingovou kampaň slibného start-upu a opravdu jsem jí věřil. Myšlenky na práci jsem ale vytěsnil, dnešní večer patří autům.
Zadíval jsem se přes osvětlený prostor benzinky dozadu na parkoviště, kde už stál hlouček povědomých postav. Stočil jsem volant a sešlápl plyn víc, než bylo úplně nutné. Přece se nebudu na sraz plížit jak nějaký chudák v jednadvojkové Fabii. Od doby, co jsem si nechal namontovat lepší koncovky výfuku už se za zvuk svého BRZ vážně stydět nemusím. Klidně přiznám, že otáčené hlavy a překvapené a snad i trochu obdivné pohledy mi příjemně pohladily ego; aby se taky lidi neotáčeli, můj rok starý mazel patří mezi místní vrchnost.
Zaparkoval jsem ob jedno volné místo od zbytku, a ještě to vzal na couvačku. Nepochybuji, že se někdo bude chtít podívat pod kapotu, i když, buďme upřímní, dvoulitrový boxer není zrovna automobilové porno. Vystoupil jsem a na tváři už mi hrál samolibý úsměv, protože hlavní skupinka se začala přemísťovat od ohnilých vytuněných baworáků ke mně.
Ovlažoval jsem je skvělostí svého Subaru možná deset minut, když mi do řeči skočilo zakvílení gum a zvuk, který bych popsal asi jako benzinem poháněnou agresi. Ať už se blížilo cokoliv, zvuk nezněl jako tuning, nebo přinejmenším ne moc velký. Neobtěžoval jsem se doříct co jsem chtěl a natáhnul hlavu přes ostatní, které najednou taky mnohem víc zajímal vjezd na benzínku. Čekal jsem leccos, ale nečekal jsem Skyline.
Nejdřív jsem se pohledu, podobně jako ostatní, zdráhal vůbec uvěřit, pak jsem polknul slinu, sebral ze země čelist a díval se, jak nádhera parkuje. Z výroby dvě stě osmdesát koní, náhon na všechny čtyři, patnáctset kilo a know-how těch nejlepších inženýrů, které Nissan v té době měl. Tahle věc by si s mým BRZem vytřela zadek jedna dvě, a to už jí táhlo ke dvaceti rokům.
Nepokoušel jsem se obhájit pozici a předal imaginární korunu krále srazu nováčkovi. Ani jsem moc nelitoval; ne když si budu moct na vlastní oči prohlédnout a možná i osahat jednu z největších silničních legend. Jakmile řidič vystoupil, obklopili ho ostatní s milionem debilních dotazů jako: „to je fakt Skyline?“ ne asi, snad máš oči. Nebo znalecké pokývání hlavou: „dobrej stav, to je import z Británie, co?“ prohlásil kdosi sebejistě.
„Ne, nechal jsem si ji dotáhnout z Japonska do Británie, tam jsem prošel homologací a vším ostatním, jinde by to bylo horší, volant napravo a tak,“ pokrčil majitel rameny.
Bože, to muselo stát peněz. Využil jsem příležitosti, auto obešel a začal si ho detailně prohlížet z druhé strany. Kola nebyla originální, ale zvoleným Volkům v měděné barvě jsem nemohl nic vyčíst. Rozumná volba někoho, kdo má vkus. Skyliny si zasloužily víc rozumných majitelů. Žádné hnusné LEDkové podsvícení, spoiler připomínající surfové prkno, ani lízátko tak nízko u země, že by se pod něj nevešel list papíru. Majitel měl auto upravené, troufám si tvrdit, dost draze, ale zachoval přitom původní ráz. Ještě jsem řidiče ani neviděl a už v mých očích dost stoupl.
Hlouček se mezitím přesunul k otevřené haubně a živě debatoval, jak by auto kdo načipoval a dal koncovku výfuku o poloměru průměrné okapové roury. A pochopitelně rozšířit nějakým hnusným bodykitem, nacpat na to ráfky, které budou v zatáčkách drhnout o blatníky, takže si majitel pozve rez až domů. Prasata. Všimnul jsem si, že o dveře řidiče je zády ke mně někdo opřený. Soudě z nezájmu o tunerské kecy jsem odhadl, že by to mohl být majitel.
„Hezká kola, a dobrý výběr laku,“ začal jsem konkrétní lichotkou, protože jsem tušil, že obecných „wow, hustá kára“ si už užil do sytosti. Otočil se na mě s úsměvem. Už podruhé ten večer jsem polkl slinu, protože přede mnou stál nečekaně pěkný kus chlapa. I když normálně hipsterskému stylu moc nefandím, tady byly sice řidší ale pečlivě upravené vousy a trendy podhol špinavě blond vlasů úplně na místě. Se zpožděním jsem si taky uvědomil, že mě připravil ještě o jiné prvenství. Obvykle jsem na těchhle street srazech ve svých dvaatřiceti nejstarší, i když jen o pár let. Jemu ale muselo být kolem pětatřiceti. Nebo to možná dělaly ty vousy. Čert to vem. Nech si zajít chuť, Pájo, říkal jsem si v duchu, i kdyby nebyl mimo tvoji orientaci, tak je mimo tvoji ligu.
„Díky, už jsem ani nedoufal že bych tu narazil na někoho, kdo zná pojmy jako decentní nebo nenápadný,“ zazubil se na mě a v očích měl skoro klukovskou radost. Ve skutečnosti si všechnu pozornost hrozně užíval, dost možná přesně kvůli ní přijel. Nebo jsem si do něj jen promítal svoje vlastní důvody.
„Jo, to tady může být trochu problém,“ připustil jsem a věnoval shovívavý úsměv zbytku srazových účastníků. Ve skutečnosti jsem měl kluky rád, tyhle pravidelně nepravidelné srazy s hnusným kafem v kelímku a typickou vůní benzínu byly vítané vytržení ze stereotypního života, kde si práce podává ruku s povinností.
„Ty tady nebudeš nějakou olítanou, oplastovanou e-třicetšestkou, co?“ změřil si mě pohledem.
„Ne, ne, já mám tady Toyobaru,“ kývnul jsem ke svému BRZu které stálo vedle nás.
„Aha, taky vyznavač východní kvality, tak tím se to vysvětluje,“ rozzářil se zcela upřímným nadšením, než se začal přesouvat k mému autu. Jako kdyby bylo byť z desetiny tak zajímavé jako jeho.
„Vysvětluje?“
„No že máš vkus,“ pokrčil rameny, jako by řekl něco zjevného. Kouknul na motor a pak připlácl čelo na okénko u řidiče, aby se podíval dovnitř.
„Klidně si sedni,“ mávnul jsem rukou. Využil nabídky a otevřel dveře. Chviličku koukal na sklo bez horního rámu, než utrousil, „zajímavý,“ a obsadil moje místo. Štěstí že nebyl vysoký, moje auto není pro dlouhány.
Přiznal jsem si nervozitu, tady chlapík je evidentně fajnšmekr a jistá část mého já hodně chtěla, aby se mu moje auto líbilo.
Nejspíš si všiml bezklíčkového startování, protože se naklonil ke dveřím: „můžu nastartovat?“
„Jasně, akorát nečekej zázraky. Dvě stě koní a dvoulitr,“ připravil jsem ho na brzké zklamání. Nebo možná BRZké?
Přikývl a stiskl příslušné tlačítko. Subaru se probudilo k životu a bylo zvláštní to sledovat zvenčí. Chvilku motor nechal, pak prošlápl plyn. Ne že by na něj hamtl jako slon, nejdřív pedál jen pošimral, než mu noha ztěžkla. Nový výfuk odvedl svoji práci k mojí velké spokojenosti.
„To není vůbec špatný,“ prohlásil přes urputné pípání otevřených dveří a odepnutého pásu, když nechal motor odpočinout. „Malý, lehký, ale dost vybavený, dvě stě poníků není zázrak, ale viděl jsem, jak se v tom dá vzít kruháč dveřma napřed v padesátce a přišlo mi to skvělý.“
„Jo, je to taková motokára pro bohatý a sporťák pro chudý v jednom,“ zasmál jsem se.
„Hele, budu drzej: mohl bych si to na chvilku půjčit? Párkrát objet blok?“
Překvapil mě. Tak moc, až jsem zůstal zaraženě stát. Půjčit auto není jen tak, a lidi co jezdí na tyhle srazy to vědí nejlíp. Je úplně jedno, jestli jezdíte prokvetlým škopkem, který drží pohromadě jen samolepky, nebo ve Ferrari, prostě to je vaše kára.
„Jenom když mě pak svezeš Skylinou,“ odpověděl jsem po urputném zvažování.
„To je snad samozřejmý,“ prohlásil a svraštil obočí. „Dej mi na ni zatím pozor, jo?“
Podal jsem mu klíč a zavřel kapotu. V duchu jsem přísahal, že jestli mi auto vrátí byť s jediným mikroskopickým škrábancem v proklatě tenké vrstvě modrého laku, tak… tak nevím. Pohled na vzdalující se důvěrně známá zadní světla ve mně jen posílil nervozitu.
