Ignis Vero

Byl pozdní večer – první máj – první máj – byl lásky čas… no tak počkat. Já se místo Máchy učím rýsovat magický rituál a když se podívám z okna, tak hrdliččin hlas zve možná tak k lyžovačce a ne k líbačce. Jenže když je vaším mentorem keltský bůh, tak se první máj mění v noc plnou ohně a aktivit, který mají k nevinnýmu muchlování pod třešní dost daleko. V Beltain. Pro osmnáctiletýho kluka úplně ideální možnost, jak se vybít, ne? Ne tak docela…

1.

Počasí mělo zase jednou smysl pro černý humor. Jen pár dnů před koncem dubna zahalila Prahu nefalšovaná vánice. Sníh rozhodně nevydrží, ale k naprostýmu zesměšnění meteorologů podobná přeháňka úplně stačila. Vždyť slibovali příchod opravdovýho jara už přinejmenším čtrnáct dní, zatímco teploty nepřelezly pět stupňů a Slunce se nejspíš rozhodlo nadobro odvrátit od díry, jakou byla Země.

Odtrhl jsem oči od pohromy venku, zpátky k rozkreslenýmu Rituálu výměny. Šmouhy na papíře svědčily o zuřivým gumování a stejně se mi obrazec nelíbil. Cer mi už roky vtloukal do hlavy, jak je preciznost v magii důležitá. Můj mentor sám měl samozřejmě dokonale pevnou ruku a jím načrtaný geometrický tvary i magické texty vypadaly přesně jako ve starých knížkách, ze kterých mě učil. Zatvrdil jsem se a vzal si nový papír. Zvládnu zadání líp, akorát potřebuju přestávku.

Vstal jsem ze židle, propletl prsty obou rukou a protáhl se, až mi zapraskalo v ramenou. Prsty jsem zavadil o lustr. Pořád jsem si nezvykl na svoji výšku. Rozpojil jsem ruce a pomalu je svěsil a následoval je až do předklonu. Vydechl jsem, jak se moje bolavý záda dočkaly úlevy.

Zamířil jsem skrz předsíň do obýváku s vidinou nějakýho jídla z přilehlý kuchyně. Zahlídl jsem Cera na pohovce, s knížkou. Zaostřil jsem na obálku, trochu zklamaný, když se z četby vyklubala Agatha Christie. Doufal jsem v Knihu zakázaných kouzel nebo něco podobnýho. Cer si všiml mýho zájmu a naklonil knížku, abych na obal líp viděl. Mě už ale nezajímal.

„Nuda,“ mávl jsem rukou a pokračoval do kuchyně. Zhluboka jsem nasál vůni čerstvě připravenýho jídla. Netušil jsem, že Cer něco uvařil, ke stížnosti jsem měl ale hodně daleko. Pekáč jsem z trouby vyzdvihl jako by to byl hrnec zlata na konci duhy.

#

Jídlo bylo neskutečně dobrý. Aspoň někdo v týhle domácnosti vařit uměl. Pečeně od Cera byla měkká a šťavnatá, bylinky, kterými ji dochutil čerstvý, a brambory dokonalý.

Zvedl jsem oči od jídla, když si Cer přisedl ke stolu. Na pohled nevypadal nijak výjimečně, možná bych ho tipl na nějakýho manažera ve středních letech. Udržovaný, vždycky slušně oblečený. Prozrazovaly ho snad jenom oči, neobvykle hluboký, mnohem starší, než na kolik vypadal. Skoro nikdo se mu do nich nevydržel dívat dýl než pár vteřin, ani já ne. Těžko by ale někdo jenom od pohledu dokázal říct, že je Cer bůh.

Teď vypadal, jako by něco rozmýšlel. Neptal jsem se, stejně nikdy neřekl víc než říct chtěl.

„Viktore,“ oslovil mě po chvilce mlčení, který jsem vyplnil jídlem. Pořád váhal, já pořád mlčel.

„Blíží se květen,“ řekl, skoro jako kdyby mi svěřoval nějaký tajemství.

„Vím, kolikátýho je,“ pokrčil jsem rameny. Pak mi došlo, proč téma načal. „Nojo, vlastně, prvního května. Kdy mizíš?“ řekl jsem.

„Zítra večer. Tentokrát bych ale chtěl, abys mě doprovázel, pokud budeš souhlasit.“

„Došly vám obětiny, nebo proč teď?“ zasmál jsem se vlastnímu vtipu. Cerovi cukl koutek.

„Beltain je pro mě hodně důležitý, to jistě víš,“ řekl a griloval mě pohledem. Zkoušel moje znalosti.

„Beltain je pro tebe nejdůležitější svátek za rok, jasně. Pořád jsi mi neodpověděl, proč mě chceš zrovna letos s sebou?“ Odsunul jsem talíř, abych si mohl opřít ruku loktem o stůl a podepřít si bradu. Zaškrábalo mě dvoudenní řídký strniště. Další věc, na kterou jsem si kromě vyššího vzrůstu ještě nezvyk. Budu se muset oholit.

„Opravdu si myslíš, že je mi trapné to vyslovit nahlas, Viktore?“ ušklíbl se, což mu vůbec nebylo podobný. Znejistěl jsem. „Beltain je svátek plodnosti, je to můj svátek, a tobě už je osmnáct. Očekává se ode mě, že tě jako svého učně a chráněnce přivedu, ale nebudu tak činit proti tvé vůli.“

„Počkej, jak jako očekává? Co přesně se očekává?“ narovnal jsem se a zpozorněl.

„Pouze tvá přítomnost, cokoliv nad její rámec je na tvém uvážení,“ ujistil mě. Cer mi, pokud vím, nikdy v životě nelhal. Zamlčoval, překrucoval, ale nelhal. Neměl jsem důvod mu nevěřit, i když mě stejně zarazila jeho váhavost na začátku.

„A proto to z tebe celý leze jako z chlupatý deky?“

„Oslavy dokáží být… velice intimní, to vím asi lépe než kdo jiný, a ty jsi stále velmi mladý. Nechtěl jsem tě vylekat.“

Chvilku jsem na něj zíral dost možná i s otevřenou pusou. Pak jsem se neudržel a propukl v hurónský smích. Předklonil jsem se a úplně reflexivně plácl dlaní do desky stolu. Skrz slzy v očích jsem viděl Cerův nekonečně trpělivý pohled a ten mě rozesmál ještě víc. Párkrát jsem se nadechl abych mu odpověděl, ale pokaždý jsem naprosto selhal. Až po notný chvíli úporný snahy a hlubokýho dýchání jsem se trochu srovnal. Bolela mě bránice.

„Cere, já nejsem panic, vím, co je porno a vím, že Beltain ve tvým podání jsou orgie,“ řekl jsem. Minimálně první jmenovaný ze svý povahy vědět musel, nedělal jsem si žádný iluze.

„Já vím, ale také jsem si vědom, že naše pouto, ač pevné, je poněkud jiné povahy a mladí lidé tvého věku jen zřídka tyto věci sdílí. Je to pro vás citlivé téma.“

Jeho péče mě skoro dojala. Faktem bylo, že jsem ho doopravdy vnímal spíš jako otce než jako mentora nebo přítele. Bohové vědí, že se tý role zhostil o dost líp než můj skutečný otec. A měl pravdu i v tom, že asi nikdo, a teenageři obzvlášť, nechce řešit sexuální život svých rodičů. Na druhý straně, v mým životě bylo díky magii tolik divnýho, že tohle už mě prostě nemohlo rozházet. Navíc jsem věděl, jak je pro něj Beltain důležitý. Neodmítl bych, i kdyby mi to bylo sebevíc nepříjemný.

„Půjdu s tebou,“ řekl jsem a tím celou debatu dovedl do zdárnýho konce.

„Děkuji, Viktore, cením si toho,“ usmál se tak od srdce, až mě skoro odzbrojil. Domácí idylka netrvala moc dlouho.

„Měl bys jít dokončit své zadání,“ řekl mi. Neptal jsem se jak ví, že nemám hotovo, ani se nepokoušel smlouvat, zkrátka jsem se zvedl a šel znovu zkusit štěstí s rýsováním.

2.

Netušil jsem, kde se oslavy konají, Cer o nich nikdy nemluvil. Úplně jsem ale nečekal, že skončíme v lese. Vůbec jsem nevěděl, jestli jsme ještě v Čechách, nebo někde jinde, Cerovo přemisťování bylo dokonale hladký a nečitelný.

Les byl listnatý, takže se kolem tyčily mohutný kmeny zakončený holýma větvema. V padajícím soumraku skoro hororový výjev. Vzduch nesl vůni vlhkýho tlejícího listí, který nám šustilo a čvachtalo pod nohama. Cer vyrazil vpřed a já ho následoval. Sportovní taška s věcma na dva dny se po chvíli nošení na rameni dost pronesla. Asi jsem neměl brát tolik věcí. Cer s sebou měl malý kufřík, takový, který aerolinky pouští na palubu letadla.

#

Šli jsme snad půl hodiny, až jsem měl nutkání se zeptat, jestli jsme se nemohli objevit někde blíž cíli. Začínalo mě bolet měsíce starý zranění nohy a byla mi zima. Cer naštěstí jen po pár dalších minutách zastavil a já stanul vedle něj.

Shlíželi jsme na louku, kterou, soudě podle zvuku zurčící vody, z jedný strany lemoval potok. Ten jsem ale nesledoval, víc mě zaujal malý kamenný domek. V oknech se svítilo a z komína stoupal kouř.

„Ah, někdo nás předběhl. Tím lépe, aspoň se už uvnitř zahřeješ,“ řekl, než vykročil nízkou čerstvou trávou. V duchu jsem s ním souhlasil. Oblíkl jsem se sice docela dobře, ale vlhko zalízalo pod oblečení i kůži. Posledních deset minut už jsem slušně klepal kosu.

#

Dřevěný dveře s masivním kováním nebyly zamčený. Uvnitř domku bylo naštěstí vážně teplo. Hodil jsem svoji tašku hned za dveřma na zem a šel rovnou rozmrznout k otevřenýmu krbu. Natáhl jsem k němu ruce v naději, že tak dřív zase ucítím prsty. Když se po mně plameny hladově natáhly, ucukl jsem a málem přepadl na záda. Za mnou se někdo zasmál. Přijemným hlubším hlasem, který mi byl povědomý.

„Fjodore,“ řekl Cer. Napomínal ho. To mi ale bylo ukradený, protože jméno mi řeklo všechno, co jsem potřeboval vědět. Předně to, že se nechci otáčet. Co tady sakra dělá?!

„Nevěděl jsem, zda tě letos čekat, příteli,“ promluvil znovu Cer. Mluvil pořád česky, i když to nebyl Fjodorův rodný jazyk. Chtěl, abych mu rozuměl.

„Sám jsem si nebyl jistý, ale nechtěl jsem přijít o třetí rok v řadě, sám mám pár věcí, které potřebuji probrat a pár kouzel, která potřebují víc magie, než kolik mám,“ odpověděl Fjodor a respektoval Cerovu volbu jazyka. Nevím, proč jim oběma tak záleželo na mým pohodlí.

„Viktore,“ promluvil najednou nade mnou Fjodor. Zaklonil jsem hlavu, protože dál ho ignorovat už by bylo až moc neslušný. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval – dobře. Ne, že by tři čtvrtě roku byla kdovíjaká doba.

Vyškrábal jsem se na nohy a otočil se k němu. Rovnou mi nabízel svoji pravačku. Přijal jsem ji a hodně se snažil, abych ji nedržel moc krátce nebo dlouho, ale teplo jeho stisku bylo příjemný, takže nebylo úplně snadný se ovládnout. Černý vlasy měl pořád zastřižený jen na pár centimetrů, i když tentokrát v nich neměl žádný gel. Oči měl úplně stejně studený a rysy ostrý, jako posledně. Nejdřív jsem si myslel, že se akorát nějak zmenšil, než jsem si opět uvědomil, že to já vyrostl. Byl jsem teď dobře o půl hlavy vyšší, ale Fjodor měl širší ramena a vůbec vypadal, že by si mě namazal na chleba, kdyby došlo na poměřování i jen fyzičky. Usmál se a skoro jsem měl pocit, že mě fakt rád vidí, ale spíš jsem si jenom něco namlouval.

Fjodor byl Cerův přítel a mág, který dokázal používat ohnivou magii bez zaříkání i rituálů. Čaroval jen gesty, což na mě udělalo mocný dojem. Fakt, že jsem to zjistil, když mi Fjodor zachránil krk kvůli mojí vlastní blbosti, pro změnu neudělal mocný dojem na něj, ani na Cera. Ještě po tři čtvrtě roce jsem nemohl levou nohu moc namáhat, ale mohl jsem být rád, že ji mám a vůbec dýchám.

Po letmým přivítání se oba zavřeli vedle. Bylo mi to fuk, prioritní pro mě byl pořád krb. Navíc jsem nemusel řešit, abych na Fjodora nekoukal moc nebo se jinak neztrapnil. Kus od krbu byl starší gauč, ale přišel mi moc daleko. Stáhl jsem z něj dvě ovčí kožešiny a složenou deku a natáhl se na zem. Čekal jsem, že bude deka smrdět zatuchlinou a možná plísní, ale kdoví proč voněla tymiánem. Díval jsem se do ohně a nechal se ukolíbat plameny i teplem.

#

Probudil jsem se na gauči. Nevím, jak jsem se na něj dostal, ale byl o dost pohodlnější než země měkčená ovcí. Otevřel jsem oči do přítmí vyhasínajícího krbu, kde poslední malý plameny olizovaly zbytky rozpáleného dřeva. Potřeboval jsem na záchod, i když představa výpravy do zimy a tmy venku se mi vůbec nelíbila. I kdyby uvnitř záchod byl, což jsem pochyboval, netušil jsem kde. Potřeba po chvíli převážila pohodlí a mně nezbylo, než se zvednout, obout a oblíknout si bundu.

#

Obloha venku už začínala blednout ale viditelný hvězdy slibovaly jasno. Nad ránem bývá největší zima, což jsem si zkusil na vlastní kůži. Zachvěl jsem se a rychle došel za roh, kde jsem se třesoucíma prstama zázračně vysvobodil z kalhot a trenek. Rozhlídl jsem se kolem a zahlídl směrem, kde jsem tušil potok, zelený záblesky. Světlušky. Nikdy předtím jsem je neviděl a udělalo mi to trochu radost. Nebýt taková kosa, snad bych je vydržel i chvíli pozorovat, takhle jsem dokončil co jsem potřeboval a rychle a rád se vrátil do tepla.

Postavu sedící na gauči jsem zaregistroval okamžitě a na chvilku jsem ztuhl. Pak jsem v ní poznal Fjodora ale křeč se mě nepustila. Sundal jsem si bundu i boty a sedl si vedle něj. Luskl prsty a ohěn v krbu trochu ožil kolem zjevně čerstvě přiloženýho jedinýho polena. Fjodor na mě pořád dělal dojem. Větší než bych přiznal.

„Jak se ti daří, Viktore?“ zeptal se, skoro šeptem.

„Dobře,“ pokrčil jsem rameny. I kdyby ne, co jinýho na to říct.

„Co noha, zahojila se?“ sklopil pohled k mým kolenou. Když mě viděl naposled, měl jsem v lýtku díru tak na pěst. Asi bylo normální se po něčem takovým zeptat, ale od Fjodora ve mně starost budila spíš podezření.

Od vidění jsem ho znal už roky, občas se zkrátka u Cera zastavil a minuli jsme se ve dveřích, nebo jsem ho zahlídl projít chodbou, než se s mým mentorem zavřeli o samotě. Když spolu mluvili, tak výhradně rusky. Do tý osudný noci jsem ho tak maximálně pozdravil a měl ho za arogantního hezouna, pro kterýho jsou jiný lidi pod úroveň. Ona to do jistý míry byla pravda, jenže právě při jeho poslední návštěvě jsem mu trochu nahlídl pod pokličku. Než jsem ale mohl začít objevovat ty další vrstvy, sebral se a odjel. Bez varování a bez rozloučení, což se mě pochopitelně dost dotklo, protože z jeho pohledů i činů jsem myslel, že třeba… No, že na mně něco vidí. Mocný starý mág s drsným arzenálem ohně. Jo, byl jsem naivní a pitomý, teď už to vím.

Došlo mi, že jsem mu pořád neodpověděl. Díval se zpátky do ohně a mlčel. Přišel jsem si trochu trapně a přemýšlel, jestli mu mám odpovědět, nebo nechat konverzaci umřít. Z nějakýho hloupýho důvodu jsem ale chtěl šanci využít. Nevím, co jsem si od toho sliboval.

„Pořád mě občas bolí, nemůžu ji moc namáhat, ale není to tak hrozný,“ řekl jsem.

„To jsem rád,“ řekl tiše. Zněl upřímně.

„Proč jsi odjel?“ řekl jsem dřív, než jsem se stihl zastavit. Skvělý, Viktore, dobrá práce, ještě bys mu mohl zarecitovat nějakou milostnou báseň. Naštěstí ve tmě nemohl vidět, jak jsem zrudl. Pořád ale zřejmě cítil, jak jsem ztuhl.

Znovu se obrátil ke mně, viděl jsem z něj jenom odlesk umírajícího ohně v jeho očích a kontury jeho obličeje. Nevím, co na mně chtěl vykoukat, ale snažil se o to docela dlouho.

„Viktore,“ začal, a už z první slabiky mýho jména jsem tušil blížící se poučování. Klidně by vedle mě mohl sedět Cer. Ani jsem se nepokoušel zakrýt svoje znechucení. Odsedl jsem si na kraj gauče a zatvrzele civěl na řeřavé uhlíky.

„Nic o mně nevíš a věř mi, že je to tak lepší,“ řekl. Dámy a pánové, přivítejte nejdebilnější argument na světě.

„Lepší pro koho?“ střelil jsem po něm pohledem a ušklíbl se. Vypadal překvapený, možná nebyl zvyklý aby mu někdo oponoval. Vzpamatoval se rychle ale stejně dlouho váhal. Prohrábl si vlasy, jako by mu gesto snad pomohlo najít slova.

„Nevím, co sis o mně vybásnil ve své hlavě, ale já nemám odpovědi na tvoje otázky.“

„Aspoň seš člověk! Víš, jaký to je, být mág ve světě, kde devět z deseti lidí magii nemá, být sám,“ sevřel jsem ruce v pěst a na moment zvýšil hlas, jak mě přemohla frustrace z jeho nekonečný přezíravosti.

„Je mi přes čtyři sta let, mám v sobě asi tolik lidskosti jako tohle,“ popadl pohrabáč a zabodl ho do krbu. Vzhůru se zvedla sprška jisker.

#

Zíral jsem na něj, neschopný jedinýho slova. Čtyři sta let dost výrazně předčilo i moje nejodvážnější odhady. Tak o tři stovky. Ani jsem nevěděl, že takhle staří mágové ještě jsou, na druhý straně na mě číslo působilo vlastně dost abstraktně. Zvlášť s tím, že absolutně neodpovídalo jeho vzhledu. Fjodor pohrabáč odložil, zhluboka se nadechl a vydechl. Přisedl si ke mně blíž a položil mi ruku na rameno. Nevím jestli bylo gesto myšlený jako účastný nebo omluvný.

„Svoje místo mezi lidmi a na světě musíš najít sám, Viktore, nenech si nikým namluvit něco jiného. Ty sám musíš vědět, kdo jsi, musíš vědět, kým můžeš a chceš být. Jedno ti ale mohu slíbit: až na tohle přijdeš, získáš tolik jistoty a síly, že si to ani neumíš představit. Pak i zjistíš, že samota je často jen stav mysli.“

„Tobě se to mluví,“ pokrčil jsem rameny, než jsem je svěsil a sepnul ruce mezi koleny. Pohled jsem upřel na podlahu a očima sledoval praskliny v kamenech, ze kterých sestávala. Jeho ruku na rameni jsem cítil o dost víc, než bych asi měl.

„Dá se říci, že to je celý princip života a sbírání zkušeností,“ řekl a z jeho hlasu jsem cítil úsměv. „Měli bychom se ještě chvíli prospat, Beltain je vždy lepší, když je jeden odpočatý,“ jemně mě poplácal po zádech, než se bez dalších slov zvedl a odešel.

Ještě dlouho po jeho odchodu jsem koukal do krbu a přemýšlel o jeho slovech. Asi na nich něco bylo, jenže já strašně doufal v nějaký instantní moudro, který mi řekne, že patřím do nějaký hezký přípravený škatulky, která mě bude dokonale definovat. Jak mám sakra vědět, kdo jsem, když jsem to nezjistil ani za osmnáct let? Přemýšlel jsem nad vším usilovně, ale ve tmě, teple a tichu mě stejně přemohl spánek.

3.

Probudilo mě ostrý slunce pálící skrz okna. Krb už úplně vyhasl a ve světle zvenčí se třpytil poletující prach. Slyšel jsem tlumený hlasy, rozhodně víc než dva, což úplně neodpovídalo situaci, když jsem šel včera večer spát. Vyhrabal jsem z tašky čistý prádlo a triko, nabalil se do mikiny a bundy a šel se podívat, co se venku děje.

Na louce v několika hloučcích postávalo možná třicet lidí. Alespoň teda od pohledu lidí, většina jimi nejspíš nebyla. Sešlost mě ale přestala zajímat v momentě, kdy mi oči padly na několik dřevěných stolů obsypaných jídlem. Odkud se vzaly nevím, ale podezříval jsem Cerův zásah shůry. Nakonec na tom stejně nesešlo.

Obešel jsem je a skončil s monstrózně obloženým chlebem. Máslo, sýr, slanina, uzený sýr, salám, dvě kolečka vejce na tvrdo a navrch plátek rajčete, aby se neřeklo. Takže dobrý ráno, dieto.

Skončil jsem poblíž skupinky dvou žen a tří mužů. Nerozuměl jsem jim ani slovo, dokonce jsem ani dokázal říct, jakým jazykem se baví. Aspoň jsem si ale nepřipadal úplně na ocet, zatímco jsem do sebe soukal snídani. Pak mi oči přitáhla povědomá tvář. Fjodor. Vzpomněl jsem si na naši noční rozpravu a jeho ruku na mých zádech. Cítil jsem jak rudnu a radši se znovu soustředil na zbytek chleba. Za chvíli bych na něj mohl civět dost okatě, aby si mě všiml, a o to jsem fakt nestál.

Na rameno mi dopadla něčí ruka, až jsem málem vypustil duši a zaskočilo mi sousto. Pár plácnutí do zad situaci napravilo.

„Dobré ráno, Viktore,“ promluvil Cer, když jsem se nadechl a otočil. Chtěl jsem mu přání opětovat ale nějak mi došla slova, když jsem ho uviděl. Obvyklý šatník váženýho džentlmena vystřídala úplně obyčejná lněná bílá košile a zřejmě kožený kalhoty. Kolem krku měl Cer výraznou mosaznou obruč zakončenou dvěma detailními stylizovanými jeleními hlavami. Nikdy jsem na něm neviděl ani tohle oblečení, ani žádný šperky. Moje překvapení asi musel vidět.

„Pojď, potřebuji tvou pomoc,“ usmál se a odvedl mě na samý kraj louky. Několik mužů stálo nad hromadou kulatiny. Velkou hromadou. „Zhruba v polovině cesty odsud k domu je v zemi vyrytý rituální kruh, potřebuji, abyste v něm postavili vatru ze dřeva, které tu vidíš. Dovnitř naházejte chrastí. Je ale důležité, aby kruh zůstal neporušený, případně aby ho někdo opravil, to bude tvoje práce,“ řekl, než mě vzal kolem ramen a dovedl mě až ke kruhu. Byl vyvedený v keltský tradici, se spoustou detailů a propletených linek. Moc hezčích jsem v životě neviděl a bylo mi jasný, že jediný způsob, jak ho někdo na zem dostal takhle precizně, muselo být další kouzlo. Vtiskl jsem si obrazec do paměti.

„Jo, to zvládnu,“ přikývl jsem s úsměvem a promnul si ruce. Upřímně jsem byl dost rád, že mi Cer dal nějaký úkol. Nikoho kromě něj a Fjodora jsem neznal a ani jsem si nebyl jistý, jak dobrý nápad by bylo nějaký seznamování.

#

Chlapi začali záhy nosit dřevo. Největší kusy, který přišly úplně dospod, nesli ve dvou a i tak se dost nadřeli. Sledoval jsem jako ostříž, kam každý kus pokládají, občas je opravil a občas musel opravit obrazec, když na něj omylem šlápli. Trochu jsem čekal, jestli nebudou mít kecy, že je komanduje takový floutek, ale pokaždý přikývli a udělali přesně, co jsem jim řekl. Jak se zahřáli, sundavali si trička a já se při každým pohledu na jejich namakaný torza trochu zastyděl. Z celýho mýho těla by nikdo nevyškrábal tolik svalový hmoty, co měl kterýkoliv z nich na jedný paži. Většina z nich měla nějaký tetování, který mi dávalo propustku k očumování.

Dřeva byla vážně spousta a hotová vatra byla úctyhodná. Někde v polovině jsme do ní naházeli spoustu chrastí, který jsme posbírali po okolí. Všechno bylo vlhký nebo rovnou mokrý, ale taky tady byl Fjodor. Vatra chytne, tolik bylo jistý. Vrchní patra jsem pomohl umístit kouzlem. Kulatinou vespod bych jen svojí mocí nepohnul, ale menší polena a polínka na vrchu byla hračka. Magie mi s jemným chvěním zaplavila tělo, prsty mě brněly neviděnou mocí, kterou řídily jenom moje pečlivě naučený slova a soustředění.

Skončil jsem a uvědomil si pot, co mi námahou vyrazil na čele. Ucítil jsem na temeni něčí vytrvalý pohled a otočil se. Fjodor se na mě usmál a kývl mi na pozdrav. Bohové, mělo by být trestný vypadat tak dobře. V tom jeho vypasovaným kabátu, celý v černým, by klidně mohl být nějaký pozapomenutý bůh smrti.

„Dobrá práce, mladej,“ řekl jeden z gerojů, kteří mi pomáhali. V duchu jsem mu poděkoval za záminku a odvrátil se od Fjodora.

„No, sám bych to nezvlád,“ přiznal jsem s pokrčením ramen. Rozhodně jsme odvedli dobrou práci, ale nedovolil bych si shrábnout veškerý zásluhy. Periferně jsem zahlídl pohyb. Cer se podíval na náš výtvor a uznale pokýval hlavou.

„Mhm, výborně, a akorát včas,“ řekl, když se podíval na oblohu. Nečekal jsem, že by nám stavba zabrala půl dne, ale soudě podle světla už muselo být pozdní odpoledne. Na druhý straně jsem ani nevěděl, kdy jsem přesně vstával. Jestli v poledne, leccos by se vysvětlilo. „Měl bys ještě něco sníst a jít se umýt a připravit.“

„Umýt? Kde?“ rozhlédl jsem se po louce.

„V potoce, samozřejmě. Není to úplně tradice, ale trocha otužování ti jen prospěje. Nachystal jsem ti v domě oblečení,“ řekl. Potok byl rána pod pás. Cer dobře věděl, jak těžce nesu i když jednou za rok přestane téct teplá voda v Praze.

„Ha-ha,“ naklonil jsem hlavu a nešetřil sarkasmem. Jídlo mi ale přišlo jako dobrý nápad. Pokud na stolech ještě nějaké zbylo.

Stoly ale byly pořád nacpané k prasknutí. Přál bych si umět kouzlo, který za hostinou stálo, i když mi bylo jasný, že bude nejspíš úplně mimo moji ligu.

Narazil jsem mezi oblohami na míchaná vejce a vrhl se na ně bez váhání. Skvělá, jako kdyby je dělal sám Cer. Kdo ví, možná je dělal on.

#

V domě na mě na gauči opravdu čekalo oblečení, jak Cer slíbil. Podobná bílá lněná košile, podobný kožený kalhoty, na který jsem se upřímně moc netěšil. Narozdíl od Cera jsem ale zjevně měl mít ještě velký kus kožešiny. Měla v sobě zapínání na řetízek ale vůbec jsem netušil, jak bych ji měl nosit. Poslední součástí zřejmě tradičního oděvu byl mosazný kroužek, který vypadal podobně jako Cerův, podle velikosti náramek. Moc jsem podobným věcem neholdoval ale co, jednou za rok mě neubude.

Prolezl jsem nejdřív domek, jestli neschovává koupelnu, ale Cer si zjevně zas takovou srandu nedělal. Popadl jsem věci a zamířil s mýdlem, který jsem si naštěstí vzal z domova, k potoku.

#

Svlíkl jsem se a namočil jednu nohu. Tak to ani náhodou. Voda byla úplně ledová. Jenže já se při čarování zapotil pod všema vrstvama víc, než jsem myslel. Zatnul jsem zuby a zkusil vodu podruhý. Ne, nebyla o nic teplejší. Nabral jsem si do dlaní a cákl si ji na hrudník. Zaskučel jsem nahlas a doufal, že mě nikdo neuslyší.

Nakonec jsem zvládl aspoň úplně základní hygienu a byl jsem na sebe opravdu pyšný. Zopakovat jsem si ale zážitek rozhodně nechtěl. Pokud možno nikdy. Tohle dávalo slovu očista úplně nový význam.

Navlíkl jsem se do Cerova oblečení, který mi podezřele padlo. I když s kalhotama to byl trochu boj. K mýmu překvapení neměly zip ani knoflíky, jen šněrování. Vlastně proč ne.

Pořád jsem nezjistil jak patří kožešina, tak jsem si ji přehodil přes ruku spolu s mými normálními věcmi a zamířil zpátky k domku.

#

Uvnitř jsem narazil na Cera. Vypadal… skoro nedočkavě. Kožešinu mi položil přes ramena a vepředu zajistil řetízkem. Skoro jako malý pláštík. Byl jsem za ni upřímně rád, protože jsem byl z potoka úplně promrzlý. Div mi nedrkotaly zuby. Odpoledne mi přišlo skoro škoda vatru zapalovat, teď jsem se ohně nemohl dočkat.

„Připravený? Jen si pamatuj, že nemusíš dělat nic, co nechceš. Nikdo tě k ničemu nebude nutit, nejsi k ničemu zavázaný,“ připomněl mi. Přikývl jsem. Začínal jsem být nervózní, i když jsem měl docela jasnou představu, co se bude dít.

4.

Cer zhasil v domě všechna světla a vyšel ven, já ho těsně následoval. Někde po cestě k připravený hranici se k nám připojil Fjodor a stálo mě dost přemáhání nezírat na něj s otevřenou pusou. Měl na sobě jen kalhoty, stejné jako já a Cer, ale skoro celou horní polovinu těla měl pokrytou kouzly a na krku se mu houpala celá sbírka různých amuletů a talismanů. Věnoval mi dlouhý pohled, než mi polohlasem řekl: „Sluší ti to.“ Skoro jsem se zasmál než mi došlo, že to myslí vážně. Nadechl jsem se ale nakonec se na něj akorát usmál. Jen bohové vědí, co bych mu řekl, ale určitě nic rozumnýho.

Naštěstí jsme dorazili na místo, který si Cer vytyčil. Stanuli jsme před hranicí. Osazenstvo z louky se shromáždilo v kruhu kolem ní a dívali se na nás. Všichni byli oblečení hodně prostě, ale nikdo neměl džíny nebo triko. Zřejmě měl Beltain nějaký nepsaný pravidla.

„Vítejte,“ promluvil Cer a jeho hlas neměl vůbec nic společnýho s Cerem, kterýho jsem znal. Přísahám, že být jen o trochu slabší, jen z jeho hlasu by se mi podlomila kolena. Cer počkal, až bude mít absolutní pozornost, než pokračoval: „Rok se s rokem sešel, zima se zimou, jaro s jarem. Nadvláda chladu a temna končí, svět se opět obrací ke světlu. Co zemřelo, nepřijde nazmar. Co přežilo, zesílí. Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s nocí a přivítali den. Abychom vzdali hold životu, který se znovuzrodí z vlastní smrti. Já, Cernunnos, vás vítám, mí hosté. Nechť je dnešní noc stejně nezapomenutelná, jako vše, co symbolizuje.“

S posledním slovem kývl na Fjodora, který vystoupil dopředu a pečlivě nacvičeným gestem podpálil roští uvnitř hranice. Plamen byl jasně zelený a stejným chytil i rituální kruh kolem vatry. Nejdřív mě zabrněly prsty, pak mi příjemný mravenčení projelo celým tělem. Magie, stará a volná, nás obestoupila a prostoupila.

„Beannachtai na Bealtaine!“ zaburácel Cerův hlas jak zvedl ruce k nebi, a vatra chytla plamenem pořádně a náhle, až jsem se vyděsil. Jen do chvíle, než mě ovanulo teplo. Chvilku mi trvalo se odtrhnout od plamenů, šlehajícím vysoko k temnýmu nebi.

#

Praskání dřeva a hučení ohně přehlušily první vzdechy a steny. Jako kdyby všichni fakt čekali jen na Cerův povel, než se na sebe vrhli. Orgie mě nijak nepřekvapily, ale rychlost s jakou k nim došlo trochu jo. Otočil jsem se na Cera, který už byl o pár metrů dál a oblažoval svou pozorností dvě ženy a jednoho muže. Vzpomněl jsem si na jeho slova o vztahu lidí k sexuálnímu životu jejich rodičů a musel mu dát za pravdu. Přesto jsem na něj vydržel koukat o něco dýl než bych čekal. Přísahal bych totiž, že mu z hlavy vyrazilo přízračný paroží. Skoro nebylo vidět, ale přeci jsem si ho nevymyslel.

Zavrtěl jsem hlavou a pohled otočil zpátky k vatře. Zahlídl jsem dva muže, polonahý, rukama bloudící po těle svýho partnera. Na chvilku jsem se oddal fantazii a představil si místo nich sebe a Fjodora. Musel jsem se zhluboka nadechnout a pokusil se ignorovat dobře známý škubnutí v rozkroku. Možná nebyl zas tak dobrý nápad Cerovo pozvání přijmout, napadlo mě. Sklouzl jsem očima po několika dalších párech a rozhodl se účastnit oslav jen pasivně, zpovzdálí.

#

Sedl jsem si do trávy opodál a díval se do plamenů. Vzduch sytila vůně kouře, vlhkýho lesa a sexu. Nepochyboval jsem, že kdybych k někomu, dost možná komukoliv z přítomných, přišel a projevil zájem, neodmítl by mě, ale já nechtěl kohokoliv. Ani na jednu noc v roce. Nebo spíš právě na tuhle jednu noc v roce. Vzpomněl jsem si na Fjodorova slova o tom, že je samota často jen stav mysli. Možná měl pravdu. V mým případě to rozhodně byla dobrovolná volba ale už po malý chvíli na mě začala doléhat. Nebylo by přeci jenom lepší se k někomu přidat? Třeba si noc i trochu užiju, než abych tu celou dobu seděl a litoval se za svoje vlastní rozhodnutí.

#

Po chvíli váhání jsem se zvedl a rozhlídl kolem. Nahá těla se proplétala v nepřehledných vzorech, muži, ženy, nepochybně víc než jedna bytost, která ve skutečnosti nebyla ani jedním. Zahlédl jsem někoho s tmavýma vlasama a hrklo ve mně, jestli to není Fjodor. Co by mi na tom ale mělo vůbec záležet? Přijel oslavit Beltaine jako kdokoliv jiný, ani nevěděl, že tady budu a včera v noci mi dal jasně najevo, ať zařadím zpátečku. Stejně mi představa, jak má sex s někým jiným byla strašně nepříjemná.

Vykročil jsem dopředu, pomalu rozepínal košili a byl odhodlaný utopit svoje zklamání v někom jiným. Ani na pohlaví nesešlo. Hrudník mi pohladil chladný večerní vánek, ale hřálo mě odhodlání a oheň vatry. Odhodil jsem košili, ale kožešinu si na ramenou nechal. Připadal jsem si s ní skoro jako nějaký vojevůdce nebo válečník.

Z trávy u mých nohou se zvedla do kleku mladá žena. Dlouhý tmavý vlasy měla rozpuštěný na ramenou, v očích měla touhu a odrážel jsem se v nich já. Přejela mi rukama po stehnech a nakonec dlaní po rozkroku. Přivřel jsem oči a nechal ji ať se mě dotýká, jak libo. Začala mi rozvazovat šněrování kalhot zatímco mě líbala na břiše. Zatlačil jsem myšlenky někam hodně hluboko a soustředil se jen na ni.

#

„Viktore?“ ozvalo se mi za zády. Zvažoval jsem, jestli se otočit. Černovláska ale nejspíš vytušila možný komplikace, stejně jako moji nerozhodnost, a raději se přidala k páru dvou žen jen o kousek dál. Neměl jsem jí to za zlý, i když jsem byl trochu zklamaný. Rozhodně bylo zklamaný moje péro, který už bylo v pozoru. Mně místo toho nezbylo, než se konečně otočit.

Fjodor vypadal pořád stejně. Nejspíš na něj ještě nikdo nesáhl, protože kouzla na jeho kůži byla stále perfektní, bez jediný šmouhy nebo přerušení. Zjištění mě zalilo vlnou absurdní úlevy. V duchu jsem si nadával do blbců.

„Pokud bys dnešní noc raději strávil s někým jiným, nebudu ti bránit,“ řekl, když jsem se na něj podíval. Jako kdyby mi právě svým příchodem přesně v tomhle nezabránil. Zasraný alibista. Včera mě odmítne a dneska se mi nabízí. Co si vůbec myslí, že hvízdne a já přiběhnu a padnu mu k nohám jak čokl?! Měl bych ho poslat do hajzlu a víc ho neřešit. Jenže jak jsem se na něj díval, ostrý slova se vypařily. Naopak jsem si stále víc uvědomoval, že to je možná moje první a poslední šance ho mít. Aspoň dneska, na jednu noc. Buď pro jednou spolknu hrdost, nebo si budu do konce života říkat, jaký by to bylo… A dost! K čertu s jeho výmluvama a k čertu s mojí samotou a sebelítostí!

Připomněl jsem si kožešinu na ramenou a pocit síly a moci, který mi dávala. Akorát před ním obojí bledlo. Rozhodl jsem se a vybral si třetí možnost. Bez dalšího přemýšlení jsem naboural Fjodorův osobní prostor, chytil ho za boky, přimáčkl si ho na sebe, a sklonil hlavu, abych ho mohl začít líbat. Možná jsem přistoupil na jeho hru, ale rozhodně jsem neplánoval hrát podle jeho pravidel.

5.

Fjodora moje přímočarost zřejmě překvapila, na chvilku úplně ztuhl. Bylo mi to upřímně jedno, za celou tuhle situaci stejně mohl on. Jakmile se vzpamatoval, objal mě jednou rukou kolem pasu, druhou mi zajel do vlasů a pevně je sevřel. Olízl mi rty, usmál jsem se a něžně ho kousl. Využil situace, aby se mi jazykem vloudil do pusy a pokusil se mě přesvědčil, kdo z nás dvou má navrch.

Přirazil jsem proti jeho rozkroku a z hrdla se mi vydralo těžko napodobitelný zavrčení, když jsem si uvědomil, že je Fjodor stejně vzrušený, jako já. Jasně, přišel za mnou, ale stejně ve mně fyzický důkaz, jak moc mě chce, vyvolal hodně silnou odezvu. Párkrát jsem pohyb zopakoval, dokud Fjodor nelapal po dechu. Chtěl jsem ho, a chtěl jsem ho úplně zničit. Za včerejší odmítnutí, za všechny jeho pohledy, za to, že před měsíci odjel beze slova. Za to, jak se tváří, že se ho nic netýká a ze všeho nejmíň já. Chtěl jsem s ním vyrovnat účty.

Chytil jsem ho za vlasy, dlouhý jen tak tak, aby se za ně ještě chytit dal, a zvrátil jsem mu hlavu. Následoval moji ruku ochotně, nevzpouzel se, což mi akorát vlévalo nový oheň do žil. Toužil jsem po nějaký pořádný reakci, po něčem opravdovým, co by nesdílel s nikým jiným na týhle louce nebo jinde.

Zakousl jsem se mu do krku až zasténal. Chtěl jsem víc, mnohem víc. Zaryl jsem mu nehty do zad až se prohnul a přitiskl se na mě, jak těsně mohl. Napůl jsem ho líbal a napůl kousal a mířil níž a niž. Precizně nakreslený linky kouzel střet se mnou nikdy nemohly přežít. Nechával jsem za sebou brázdu šmouh a pokračoval dál, dokud jsem před Fjodorem neklečel. Jednou rukou jsem rozvazoval šněrování jeho kalhot, druhou dokončoval totéž u sebe, kde už tmavovláska odvedla kus práce.

#

Otřel jsem se o jeho péro rty a nespouštěl oči z jeho obličeje. Díval se na mě a snad poprvý neměl oči studený ale hladový. Brouzdal prsty kožešinou na mých ramenou a dával mi tím jasně najevo, že si můžu dělat, co se mi zlíbí. Přejel jsem jazykem po celý jeho dýlce a stisk na ramenou zesílil. Fjodor vydechl a celý se zachvěl. Neměl jsem trpělivost na další hry. Chytil jsem ho za ruku a stáhl k sobě na zem. Ani tentokrát se nebránil. Jenže když už skoro ležel, chytil mě za paže a smýkl se mnou do trávy. Ležel jsem na lopatkách a ani pořádně nevím, jak k tomu došlo.

Zapřel se mi rukama o hrudník, abych nemohl vstát a díval se na mě dokonale nečitelným pohledem. I kdyby se mě chystal zabít, nepoznal bych to.

„Věříš mi?“ zeptal se mě nakonec. Divná otázka, zvlášť vzhledem k situaci.

„Trochu pozdě se ptát, ne?“ zasmál jsem se. Spíš absurditě celýho výjevu. Já ležel na zemi, péro v pozoru z rozšněrovaných kalhot, Fjodor nade mnou a nevypadal líp.

„Věříš mi svým životem, Viktore?“ zeptal se znovu. Sakra, vypadal smrtelně vážně.

„Asi jo?“ řekl jsem. Fjodor už mi kejhák jednou zachránil, neměl jsem moc důvod říct něco jinýho.

„Zavři oči,“ řekl měkce, tiše. Až jsem skoro pojal podezření. Snad se nechce vylhat tím, že by mě uspal. Stejně jsem poslechl.

#

Ucítil jsem na krku jeho rty, pak mě políbil. Jednou krátce, dvakrát, pak už jen přecházel z jednoho polibku v další a byl až nesnesitelně něžný. Pravou rukou mi chytil péro. Zasténal jsem do polibků ale ani se nehnul a oči nechal zavřené. Pak jsem to ucítil. Dotek jemnější než cokoliv, co jsem kdy zažil. Přímo ve mně, v hrudníku, kousek od Fjodorovy levé ruky. Moje magie na to zašimrání zareagovala úplně sama. Líně se mi přelila tělem.

Další dotek byl odvážnější a hlubší, jestli se to tak dá říct. Taky jsem ucítil ještě něco jinýho. Do drobných vln toku mojí magie jako kdyby se prolínaly ještě jiný, výraznější. Naskočila mi husí kůže a cítil jsem, jak jsem se zachvěl, ale byl to zvláštní pocit. Stejně jako Fjodorovy ruce a rty na mým těle. Jako kdyby moje tělo napůl ani nebylo moje.

Zkusil jsem se natáhnout pro víc, ale Fjodor – protože to musel být Fjodor, ať už mi dělal cokoliv – se stáhl.

„Opatrně,“ zašeptal mi do ucha, než se vrátil. Jeho ruka po mojí erekci klouzala s línou pravidelnosti, maximálně se soustředil na to, co dělal uvnitř mě. „Trochu přitlačím, ale nesmíš se po mně začít sápat.“

Jak slíbil, tak udělal. Jeho moc se vlila do mojí. Jeho magie do mojí magie, jeho duše do mojí duše. Bylo to jako sex, jen asi tisíckrát lepší. Jako sex bez čehokoliv nepříjemnýho, co pramení z fyzický roviny. Skoro jsem nevnímal, kdy mi Fjodor sundal kalhoty a začal mě připravovat. Což bylo divný, protože to jsem asi měl vnímat o hodně víc. Pokud na mě nehodil ještě jiný kouzlo.

Spojení s jeho magií ještě sílilo, když do mě pronikal, a fyzický a nefyzický se slilo v dokonalou alternativní realitu, ve který jsem se chtěl ztratit a nikdy z ní nevylézt. Mohl jsem klidně řičet blahem a neuvědomovat si to. Vnímal jsem jenom sebe a Fjodora a s každým přírazem se jeho magie zachvěla, jak povolilo jeho sebeovládání.

„Víc!“ přikázal jsem a objal ho nohama, abych dokázal, jak vážně to myslím.

Cítil jsem, jak se zarazil, překvapený. Pak mě políbil a přání mi splnil. Tvrdá země, pot, teplo hořícího ohně, mírná bolest mýho ne zrovna uvyklýho těla, všechno přestalo existoval ve prospěch dokonalýho chaosu ve mně.

Moje moc vřela a proplétala se s Fjodorovou, jako kdyby sex znala taky. Neměl jsem absolutně žádnou kontrolu nad situací a jenom odevzdaně přijímal, jak se všechno zrychluje a napíná a přelévá mezi mnou a jím. Měl jsem pocit, že nemůžu dýchat, že je celý moje tělo pod vodou a jak se snažím prodrat na hladinu, s každým tempem mě pálí plíce a s každým tempem mám pocit, že už, už tam musím být. Už se musím vynořit a nadechnout. Napětí bylo nesnesitelný a ve svý fatálnosti nesnesitelně nádherný.

Pak jsem se konečně vynořil a bylo to jako kdybych visel na laně tisíc metrů nad zemí a to lano najednou prasklo. Už žádný lapání po dechu a pálící plíce, už žádný strach z pádu. Byl jsem volný. A neuvěřitelně šťastný. Fjodorova moc se ze mě stáhla stejně náhle, jako se prve objevila a já pomalu, pomaličku, přicházel k sobě. Cítil jsem poslední záchvěvy orgasmu a uvědomil si, že se směju nahlas a po tvářích mi tečou slzy. Ani jsem se nesnažil nějak ovládnout, nezbývala mi na to žádná energie a bylo strašně jednoduchý zkrátka nechat věci plynout. Aspoň jednou.

Fjodor ležel napůl na mně a napůl vedle mě. Sotva popadal dech a když jsem k němu s vypětím sil otočil hlavu, oči se mu zvláštně leskly. Pak je zavřel a já ho napodobil, plně si vědom, že nejpozději do minuty vytuhnu.

6.

Probudil jsem se až za světla, do ticha. Zase na gauči, kam zase nevím, jak jsem se dostal. Chvilku jsem přemýšlel, jestli se mi předchozí noc nezdála, ale modřiny na rukou a nejrůznější bolístky s tou nejvýraznější mezi půlkami mě rychle vyvedly z omylu. Uvědomil jsem si, že jsem nahý, až na Cerův náramek. Někdo mě v noci odnesl dovnitř a přikryl dekou a… ještě něčím. S námahou jsem zvedl hlavu a zaostřil na černou látku Fjodorova kabátu. Položil jsem hlavu zpátky a díval se do krbu. Zase vyhasl. Ne, opravil jsem se, byl ještě pořád vyhaslý. Přes noc hořela jen vatra. Asi proto mi Fjodor půjčil svůj kabát.

Chtěl jsem ještě na chvíli zavřít oči a usnout. Pořád jsem cítil kouř, pot a sex a trochu opožděně mi došlo, že jsem tak cítit já sám. Měl bych se asi umýt, ale do potoka podruhý nevlezu ani za zlatý prase. Navíc jsem si trochu masochisticky vychutnával poslední zbytky svědectví o noci strávený s Fjodorem. Čekat po naší předvčerejší debatě políbení na dobrý ráno by bylo naivní i na můj vkus. Spíš jsem čekal, že už zmizel. Zadusil jsem patetický povzdychnutí nad vlastním údělem a rozhodl se ještě na chvíli prospat.

#

Nevím, o kolik později jsem se probudil podruhý, ale světlo za okny svědčilo pořád o obloze pod mrakem a nezměnilo se ani ticho. Zakručelo mi v břiše a potřeboval jsem na záchod, takže znovu už jsem vstávání odkládat nemohl. Posadil jsem se, z ramen mi sklouzla deka i kabát a překvapila mě zima. Husí kůže mi naskočila prakticky okamžitě. Neváhal jsem a vyštrachal z tašky poslední čistý prádlo. Obutý a skoro připravený vyrazit jsem zaváhal nad svojí bundou. Možná by mi Fjodorův kabát mohl být. Určitě byl teplejší než moje koženková bunda. Snažil jsem přesvědčit sám sebe, že vzít si ho na sebe je rozhodně čistě praktický rozhodnutí. Stoprocentně.

Rukávy mi byly trochu kratší a dýlkou taky odpovídal někomu o půl hlavy menšímu, ale celkově nebyl rozdíl zase tak velký, zato byl kabát překvapivě pohodlný. Venku mrholilo. Napadlo mě, jestli si Cer trochu nepohrál s počasím. Co kdyby bývalo lilo jako z konve? Nebo se přihnala vánice, jako pár dnů zpátky? Těžko by kvůli tomu oslavu zrušil. Ohlédl jsem se přes louku a k mýmu překvapení na ní neviděl ani památky po uplynulý noci. Zbytky hranice, udusaná tráva, stoly s jídlem, všechno zmizelo bez jediný stopy. Zavrtěl jsem hlavou a šel si na kraj lesa ulevit.

#

Cera jsem zastihl uvnitř. Byl oblečený ve svým obvyklým a vypadal připravený k odchodu. Když na mně uviděl kabát, povytáhl obočí ale nic neřekl. V duchu jsem mu poděkoval.

„Není zač, ačkoliv mi dovol říci, že bych byl raději, kdyby sis vybíral rozumněji,“ řekl nahlas. Nechal jsem jeho vyjádření bez komentáře a raději nacpal svých pár věcí do tašky. Zaváhal jsem s náramkem a už si ho chtěl sundat, když mě Cer zastavil.

„Je tvůj,“ řekl mi a setrval na něm pohledem o trochu dýl, než se na podobnou věc a jeho osobu sluší. Nejspíš bylo za náramkem něco víc, ale pokud mi o něm říct nechtěl, těžko bych ho nutil. Dotkl jsem se studeného kovu a zadíval se na detail jeleních hlav, které náramek zakončovaly. „Můžeme vyrazit?“ přerušil mě Cer. Blíž netrpělivosti jsem ho slyšel jen málokdy. I já už se ale viděl doma. Kombinace jídla a následně vany mi přišla skoro nemravnější než celý Beltain.

#

Po patnácti minutách chůze jsem se konečně zeptal Cera, proč musíme chodit tak daleko. Naznačil jen, že louka je obehnána bezpečnostními kouzly a magií ještě z dob, kdy byl v plné síle.

„Ani já už bych je nedokázal zrušit, i kdybych chtěl,“ řekl a tečka na konci byla zřejmá, dál jsem se tedy nevyptával. Pro Cera nebylo zrovna příjemné uznat, že už má dobu své největší slávy pár set let za sebou.

Mrholení mi zalézalo za krk, až jsem stáhl hlavu mezi ramena a vrazil ruce do kapes. V jedné z nich jsem něco nahmatal. Složený kus papíru. Hrklo ve mně, ale rozhodl jsem se počkat, dokud nebudu doma a v soukromí svýho pokoje. Dost možná byl papír jen zapomenutý účet z obchodu nebo něco podobně hloupýho, ale teď ve mně vzbudil naděje, který jsem si chtěl aspoň trochu užít.

Představoval jsem si, co by mi Fjodor v potenciálním dopisu mohl psát. Nikdy bych nemyslel, že toužím po cukernatým milostným psaníčku, ale po těch měsících pocitu zrady a horský dráze, kterou byly poslední dva dny, bych právě takový psaníčko přivítal. Jakkoliv jsem věděl, že od Fjodora něco podobnýho hrozí asi stejně, jako že by po společný noci zůstal až do rána a udělal snídani.

Mohl jsem ale doufat, ne?

Sdílej s přáteli:

Komentáře: 2

  1. Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších „jednohubek“ s Viktorem a Fjodorem. Viktor je tu přesně tak hrozně cool, jak lidi v jeho věku bývají, tedy chtěl by být a chtějí být, a Fjodor je ten skvělý tajemný cizinec… Zkrátka to výborně funguje. Doufám v další podobné příběhy a taky v to, že se jednou dozvíme… Ah, to by byl vlastně spoiler. Inu, snad se to jednou dozvíme.

    1. Mě hrozně bavilo Viktora v tomhle věku psát, ta jeho kombinace akčnosti a neustálý oscilování mezi uvědoměním, že ještě nic neví, ale už je přeci dospělej, se psala úplně sama. Při některých slovních výměnách mi naskakovaly trochu paralely z Ohněm a krví, na kterých je znát, jak moc dospěl, tak jsem si tímhle tak připomněl, proč ho mám jako postavu rád.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.