Kapitola 19: Průnik

„Co pro vás můžu udělat, pánové?“ zeptal se detektivů asistent hned za dveřmi policejní laboratoře. Nablýskaný pult recepce s designovým logem vypadal spíš na nějakou firmu. Danielovi připomínal recepci jeho zubařky. Zamračil se ještě víc, když pohledem vyšplhal k obličeji dokonale uhlazeného mladého muže. S předpisovým úsměvem vypadal blonďák jako reklama na zubní pastu. Daniel z něj přeběhl mráz po zádech. Snažili se působit přirozeně, ale něco na nich bylo… jinak. Špatně. Byli až příliš milí a nápomocní. Lidštější než lidé, vytanula Danielovi na mysli hláška, kterou kdysi někde zaslechl. Většina skutečných lidí si za ty roky zvykla a někteří dokonce tvrdili, že se jim s androidy jedná lépe. Daniel z nich pořád měl špatný pocit.

„Jsme tu kvůli NeoGearu,“ řekl Ben vedle něj. Asistent s nekonečným úsměvem přikývl, než je požádal o přiložení jejich zápěstí ke čtečce. Neměl před sebou ani počítač. K čemu, když měl jeden v hlavě. Čipy v jejich zápěstích po načtení píply a dveře po androidově pravici se otevřely.

„Máte oprávnění vstoupit, hezký den,“ rozloučil se naučenou mantrou a pokynul ke dveřím.

„Pořád nechápu, v čem jsou lepší, než tu mít člověka,“ řekl Daniel, jakmile byli z doslechu. Stejně se raději otočil, aby se ujistil. Jako kdyby se android snad mohl urazit.

„Nemusíš je platit, po nějaký době se ti to asi jako investice vrátí. A taky nemaj nálady a nesoudí,“ pokrčil Ben rameny, než pokračoval: „Přemýšlel jsem, že bych si platil androida na úklid. Když přijdu domů, tak se mi fakt nechce řešit zaseknutý vysavač pod gaučem. Nebo rovnou androidku, prémiový balíček služeb, víš jak,“ mrkl na svého partnera.

Ruiz na něj chvilku zíral. „V životě bych si něco takovýho nepustil do bytu, natož do postele“ zavrtěl hlavou. Konverzaci přerušily rozevírající se chromované čelisti výtahu.

„Nesmíš být tak upjatý, třeba by ti to taky prospělo. Každý někdy potřebujeme upustit páru,“ strčil do Daniela ramenem s přátelském gestu. Dočkal se pohledu, pod kterým by zmrzla i nemrznoucí směs a raději sklapnul.

Analýza logů z NeoGearu byla rychlá. Daniel už jich nechal dělat dost, aby si vytvořil mezi rychlostí a mizernými výsledky rovnítko.

„Asi vás moc nepotěším, detektivové,“ řekla čtyřicátnice s pečlivě pěstěnými nehty a nápadně těžkým make-upem, když se dívala na svůj terminál. „Ať už byl v NeoGearu kdokoliv, nebyli to amatéři. Připojení je několikanásobně přesměrované a končí u adres, které můžeme jako viníky rozhodně vyloučit.“

„Ale je jisté, že k útoku došlo lokálně, z Chicaga?“ zeptal se Daniel. Sehnul se a opřel se předloktím o opěrku židle, na kterou si měl původně sednout.

„To rozhodně, přesměrování jsou jen v rámci Chicaga, zřejmě nechtěli riskovat vyšší latenci, stejně bychom podobný pokus prohlédli,“ pokývala hlavou a zabubnovala nehty o stůl.

„A něco dalšího, cokoliv, z těch údajů nevyčtete?“ zeptal se Daniel. Naděje na kladnou odpověď se v něm ani nestihla narodit, natož aby umírala.

„Bohužel, detektive, je mi líto. Jak říkám, ať už to byl kdokoliv, věděli, jak po sobě uklidit. Do účetního šli ale najisto, řekla bych, že se buď hodně pečlivě připravili, nebo měli informátora uvnitř.“

„Kdybyste měla udělat odhad z vašich zkušeností, tipujete jinou korporaci, nebo někoho jiného?“ zeptal se Ben. Ruiz nevěděl, proč se vůbec ptá, tohle rozhodně neneslo známky klasických korporátních půtek. Technička se na jeho parťáka obrátila s mírně překvapeným výrazem.

„Náprava škod a křivd? To není korporátní rukopis. Nakonec, konkurence stejně nejde po penězích ale informacích,“ řekla, co už Ruiz věděl. Neobtěžoval se ani přikývnout na souhlas.

Poděkovali jí, nechali si zaslat kopii zprávy a s tím se rozloučili.

„Tak to byla ztracená hodina života,“ řekl Daniel, když ostrým krokem mířili k autu, „mohli jsme počkat, až nám ty výsledky pošlou.“ Odemkl vůz a rovnou nastoupil, déšť ještě nepovolil a příliš zmoknout nechtěl. Založil si ruce na hrudi a pozoroval na displeji naplánovanou trasu na stanici.

„Aspoň víme, na čem jsme,“ řekl Ben, jakmile se za ním zavřely dveře. Daniel jeho nehynoucí optimismus nikdy úplně nechápal. Ten chlap dokázal najít pozitiva i na rozkládající se mrtvole. Kterou se ostatně stával jejich případ, ještě ráno zářící novotou.

„Že za tím není korporát jsme věděli stejně. Ale kde sakra aktivisti sebrali AI, která zvládne nadělat paseku v NeoGearu nebo někoho, kdo se za ni zvládne vydávat? Pokud to teda nebyla jenom zástěrka. Odlákat pozornost, zatímco sebrali něco mnohem cennějšího,“ přemýšlel Daniel nahlas. Auto se dalo do pohybu zcela hladce a uvnitř i neslyšně. Chodci slyšeli specifický ševel generovaný vnějšími reproduktory, který je měl varovat pro případ, že byli příliš zabraní do rozšířené reality svých neurálních rozhraní nebo kapesních terminálů. Daniel je sledoval z okna, připadal si trochu jako v zoo.

„Je to možné, ale pokud sebrali ještě něco a NeoGear nám to neřekl, tak už se to nedozvíme,“ zakroutil Ben hlavou a podrbal se na bradě.

„Nemáme nic jinýho než logy, ze kterých už nic víc nevyčtem, můžu tak maximálně proklepnout známý firmy. Leda bys vylámal něco z tý banky,“ řekl Daniel a zadíval se na svého partnera.

„Mám už vytipovaný jeden kontakt, večer se s ní mám sejít,“ řekl Ben. Mluvil o pasti na nějakou osamělou ženskou jako kdyby oznámil, že si chce k večeři dát suši.

„Víc asi vědět nepotřebuju.“ Daniel s Benovou naprostou absencí etiky úplně nesouhlasil, zároveň mu ji ale nikdy přímo nevyčetl. Stačilo, že jim hází klacky pod nohy vláda i korporáty, které měly občas snad i vyšší pravomoci než policie. Občas přemýšlel, zda není příliš velký alibista. Možná ano.

01110100 01100101 01110011 01110100 00110010 00110001 00110000 00110010

Christophera Mosse vzbudil telefon. Tedy, vzbudil ho pochopitelně příjemný hlas jeho virtuální asistentky. Zamžoural do tmy. Zívnul. Farrah se vedle něj přetočila na bok a dál nerušeně spala. Asistentka ho skrze neurální rozhraní znovu upozornila na naléhavý příchozí hovor.

Spustil nohy z postele, promnul si oči a za zvuku pleskajících chodidel o vyhřívanou dlažbu odešel do obýváku hovor vyřídit. Když mu před několika měsíci takhle volal šéf bezpečnosti naposledy, přišel Zertech o svůj nejdražší projekt a získal tři mrtvá těla v laboratořích.

„Moss,“ přijal konečně hovor, jakmile za sebou zavřel druhé dveře. Pro jistotu rovnou zamířil k pohovce. Špatné zprávy přijímal v sedě podstatně lépe.

„Pane řediteli, omlouvám se, že vás budím. Došlo ke kybernetickému útoku na Zertech a byly kompromitovány soubory s nejvyšším oprávněním k přístupu.“ Připojení bylo kvalitní a hlas přenášený skrze nepatrné vibrace přímo do Christopherovy hlavy křišťálově čistý. Slyšel v něm nervozitu a únavu.

„Jaké soubory?“ svěsil ramena a předklonil se aby mohl studovat vzorek tmavé dlažby. Krize uprostřed noci měla i své výhody, napadlo ho, nemusí nepříjemné informace poslouchat v saku ve své kanceláři a předstírat naprostý klid.

„Projekt…,“ slyšel cvakání klávesnice, „ACIS-01. Ať už to byl kdokoliv, nevěděl, co přesně hledá. Když se k tomu dostal, už jsme o něm věděli a vyhodili ho ze sítě, ale prolámal se přes šifry nadřazené složky rychleji, než jsme čekali.“

„Víte, k čemu přesně se dostali, a jestli si dokázali udělat a stáhnout kopie?“ zeptal se. Pomalu se natáhl na pohovku a zadíval se na strop. Nebyl naivní, samozřejmě musel předpokládat, že má útočník všechno. Projekt ACIS jako cíl? Samozřejmě, co jiného. Damien si od toho sliboval revoluci, a nepochybně i naplnění vlastního ega. Zatím jim ale projekt zadělal na jednu katastrofu za druhou. Christopher měl celý rack se všemi daty z laboratoře vzít a poslat ho na centrálu do Phoenixu, ať si tam s ním Damien dělá co chce.

„Pracujeme na tom, stejně tak zjišťujeme, kudy přesně se dostali do systému a monitorujeme situaci. Nechal jsem probudit i druhou směnu a všechno co zatím máme jsem vám poslal mailem. Pane řediteli, kromě vás je u projektu uvedený i pan inženýr Cleveland, mám mu zavolat také?“ bylo nad slunce jasné, jak nerad by se špatnými zprávami volal šéfovi svého šéfa, Christopher ho naprosto chápal.

„Nemusíte, já to vyřídím,“ řekl a skoro slyšel, jak si druhý muž oddychl. Alespoň někdo. „Díky za informace, dejte mi vědět, jestli zjistíte něco dalšího.“ Ukončil hovor. Tolik k dnešnímu spánku.

Vyvolal si z rozhraní poloprůhledný displej a začetl se do zprávy od bezpečáků. Zertech měl dobrý tým, přišli na útočníka jen deset minut po průniku. V logu byly zanesené hledané fráze, které skutečně jednoznačně ukazovaly na Castora, ale byly příliš obecné a trochu zmatečné. Ať to byl kdokoliv, neznal jméno projektu, pod který Castor spadal. Nakonec se ale přece jen začali blížit. Christopher měl sám technické vzdělání a co viděl mu připadalo trochu jako samoučící algoritmus. Začal zlehka, obecnými termíny, pak je zužoval a zužoval. Dostal se k částem projektu zadaným jiným pobočkám, samy o sobě nevinné, ale dohromady…

Jejich CSO měl pravdu. Když slídil našel server dedikovaný pro ACIS, narazil na podstatně menší odpor, než měl. Server chránil přídavný firewall a jeho obsah byl bezpečně zašifrovaný. No, teď už tak bezpečně ne, pomyslel si. Jako poslední otevřel Christopher logy vnitrosíťové komunikace. Právě ta jim mohla nejvíce napovědět, proti komu stojí. Místo kýžených informací tam ale Christopher viděl něco jiného. Opakující se slovo. Zadal dotaz do vyhledávače.

Počet výsledků na dotaz „Hericcor“: 0

Měli jste na mysli: Hericium erinaceus (Korálovec ježatý)?

Možná to bylo jméno? Zamračil se a raději úplně zavřel oči. Spánek nepřicházel a nápady také ne. Až na jeden. Po pár minutách snažení vzdal.

Vzal logy a přeposlal je Randallovi. Pokud někdo v Zertechu zvládne identifikovat umělou inteligenci, tak rozhodně on. Možná dovede i říct, zda to mohl být Castor. Christopher androida vídal jen zřídka, Damien a jeho tým měli svou hračku a někdo musel dohlížet na chod zbytku pobočky. Upřímně, nikdy úplně nepochopil, jakou přesně díru do světa by měl udělat. Vypadal přesvědčivě, choval se občas jako Christopherův syn, když si užíval puberty, ale co přesně měl přinést světu? Zertechu přinesl jen pořádný bolehlav a opravdu velkou díru v rozpočtu.

Asistentka mu oznámila další urgentní hovor. Damien měl na ACIS zjevně nastavené přednostní notifikace. Nepřekvapivě. Přijal hovor.

„Co je k sakru Hericcor?!“ ozval se mu v hlavě Damienův hlas. Svěží a vytočený doběla.

Christopher musel přiznat, že by sám rád znal odpověď, na druhé straně měl dost pochyb, že by se mu líbila.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.