Kapitola 11: Propast

Ještě ten večer si Warren koupil zbrusu nový levný notebook a otevřel na něm jeden z mnoha mailových účtů, které si udržoval pro jednorázové akce. Tariq mu, jak slíbil, poslal odkaz na webové úložiště. Soubor byl zaheslovaný, ale kouzelnou frázi Warren znal. Hacker projížděl archivovanou mailovou komunikaci a textové soubory, a zkoušel si nepřipouštět osud jejich autora. Číst knížky mrtvých autorů mu nevadilo, ale když teď trochu tušil, že by možná mohl Garryho sdílet, nabrala strohá a vesměs dost technická komunikace o hodně osobnější ráz.

              Soubory obsahovaly sbírku dobře zdokumentovaných odchycených paketů. Jeden konec komunikace pocházel z vnitřní sítě CIA, druhý byl podle adresy vystopován do Fort Meade, kde se nacházela centrála NSA. Dekódované pakety obsahovaly útržky informací, a několik snadno rozpoznatelných kódových označení. Pod nimi se nacházel vzácně dlouhý blok textu s vysvětlením, na co se čtenář vlastně dívá. Kódová označení podle všeho neodpovídala soupisce projektu Ice Break, ale o zhruba měsíc později na ni byla přidána jako čerstvé úniky. Warrenovi došlo, že projekt se nezabývá jedním velkým únikem, ke kterému došlo už před nějakou dobou. NSA se potýkala s novými. Takže pachatelé byli stále na svých místech a páchali další škody.

              Warren se opřel do pohovky a pohledem hypnotizoval obrazovku notebooku před sebou. Na Ice Breaku dělalo tolik lidí, ze tří různých institucí, jak je možné, že pořád neudělali žádný průlom? Pak mu to došlo.

              Garry průlom udělal. A Garry byl mrtvý. Projekt je kompromitovaný a kdoví, jestli stopy, na kterých Warrenovi kolegové pracují, nejsou podvržené. Jak hluboko tahle králičí nora asi mohla vést? A chtěl to Warren vůbec vědět?

              Zadíval se na levný mobil, který ležel na stole, ještě zatavený v plastu. Číslo na Raye měl pořád v kapse, a dobře věděl, jak moc by mu druhý muž mohl pomoct. Jestli se ho potřebovali nutně zbavit, dost možná někde udělali chybu. Navíc, jestli Tariq nelhal a Ice Break byl v podstatě Rayův projekt, dost možná uvítá nějaké rozptýlení směrem, který Warren zamýšlel.

Zvedl telefon.

 A čekal celou věčnost, než Ray hovor přijal. Během čtvrtého pokusu se konečně dočkal, ale hlas na druhém konci linky úplně neodpovídal očekáváním. Rayovo „Kdo volá?“ neslo všechny důležité známky někoho, kdo ten den viděl dno láhve, nebo k tomu má hodně blízko.

               „Warren,“ představil se, a zaváhal, jestli hovor neukončit. Místo stisknutí tlačítka z něj ale vypadla další slova: „Kde bydlíš?“ Šokoval sám sebe, a tentokrát měl opravdu co dělat, aby nezavěsil. Mohl se zeptat na myriádu jiných věcí. Jestli je Ray v pořádku, jestli nechce pomoct, jestli si nechce promluvit. Co to děláš, ptal se v duchu sám sebe. Jenže nevěděl, a bylo pozdě vzít slova zpátky. Možná ho Ray vykáže do patřičných mezí.

              Nevykázal. Místo toho mu sdělil uvěřitelně znějící adresu, a Warrena se zmocnily obavy. Ray zněl v telefonu ploše a rezignovaně, a Warren si nedokázal hlas spojit s mužem, který ho jen několik málo dní předtím vzal uprostřed pracovního dne do kavárny, a kul s ním tajné plány. Měl o něj starost, a i kdyby ji před sebou zapíral, moc by si nepomohl.

Warren sbalil svůj nový počítač i telefon, a zavolal si taxík. Jízda přes půl města sice nebyla zrovna levná, ale v deset večer už městskou dopravu pokoušet nechtěl. Až po v autě mu plně došla vlastní zbrklost, ale řekl si, že zkrátka uvidí, co se stane, přece na půlce cesty neřekne taxikáři, aby to otočil. Navíc mu v uších pořád zněla ozvěna Rayova hlasu. Neřekl sice, že chce, aby Warren přijel, ale rozhodně zněl jako někdo, kdo by jeho přítomnost ocenil. Možná si ale Warren dojem jen nalhával.

              Taxík zastavil v poměrně hezké a udržované čtvrti nedaleko centra. Warren řidiči podal pár zmuchlaných bankovek a vysoukal se ze dveří na chodník. Opřel se do něj poryv studeného větru a připomenul mu, proč má na bundě zip, a proč by si ho měl zapnout. Zachvěl se zimou, a když taxík za malý moment odjel, rozhlédl se kolem. Ulice byla lemovaná menšími stromy, kterým se ve větru komíhaly větve a kreslily díky lampám na domy i chodník abstraktní obrazy. Naproti šel chlap v dlouhém černém kabátu se psem, ale jinak na ulici nebylo živáčka.

              Warrenovi byla na další průzkum už dost zima, tak se zaměřil na čísla domů. Našel správné, a záhy i Rayovo příjmení na zvoncích. Nedostal ani standardní kontrolní požadavek na představení, než dveře zabzučely. Warren netušil, do kterého patra má jít, a výtah tak raději vyměnil za schody. Pootevřené dveře na něj čekaly ve čtvrtém podlaží.

              Nejdřív nejistě nakouknul dovnitř, a když nikoho neviděl, zkrátka se pustil dál. Tmavou předsíň osvětlovala bodová světla, a opticky rozšiřovala zrcadla na šatní skříni. O Warrenův nos zavadila vůně kafe, pizzy, a náznak Rayovy kolínské, o které si ani neuvědomoval, že by si ji někdy předtím všimnul. Aspoň věděl, že trefil správné dveře.

              Warren prošel prosklenými dveřmi, za kterými viděl světlo, a ocitl se v nevelkém, ale útulně zařízeném obýváku. Raye pořád nikde neviděl, tak si dovolil malý průzkum.

              V jedné z několika vitrín z tmavého dřeva jeho pozornost upoutal pár rámečků. Nebyly okázale vystavené, jako to už mnohokrát viděl. Lidi se svými úspěchy rádi chlubí, ale Ray jako kdyby byl někým donucen je dát někam, kde budou vidět, a zároveň ale nechtěl. Naklonil se ke sklu, a zaostřil za něj: typická fotka z promoce. O dost mladší Ray se na ní zubil od ucha k uchu, a i když se změnil, něco z toho úsměvu mu zůstalo. Překvapilo ho jen, že vedle sebe nemá stejně šťastné rodiče, ale po pravici ještě mladšího kluka se světlejšími a delšími vlasy, kterého podle podoby odhadl spíš na bráchu. Po Rayově levici ale stál ještě jeden kluk. Na rozdíl od těch dvou se nedíval do objektivu, ale na Raye, a úsměv měl jiný. Osobnější, určený jenom člověku, na kterého se díval. Warren jen pomalu odtrhnul oči od fotky, ale stále na ni myslel.

              Vedle fotky z promoce se pak zcela logicky opíral o zadní stěnu vitríny zarámovaný diplom. Listina s ozdobně vyvedeným plným názvem MIT Warrena nepřekvapila. Sám měl doma taky jeden diplom, i když Vermontská státní univerzita rozhodně nedosahovala prestiže Massachusettského technologického institutu. Ale školné na ni také stálo podstatně méně, a bylo snazší se na školu dostat i ji vystudovat.

               „Abys do toho skla nevykoukal důlek,“ ozvalo se za ním. Warren se neleknul jenom proto, že ve zmiňovaném skle Raye viděl.

               „A vadilo by to?“ otočil se Warren, a úsměv mu opadl. Za oněch pár měsíců práce pro něj viděl Raye unaveného, podrážděného, lhostejného, i nadšeného a veselého, ale teď se díval na strhaného člověka s alkoholem rozostřeným pohledem. Skoro ho nepoznal, a ještě hůř věřil, že se Ray dokázal podobně zřídit za jediný den.

Chtěl něco říct. Něco povzbuzujícího, nebo aspoň účastného, ale najednou mu vyschlo v hrdle a jindy pohotový jazyk se odmítal hnout.

               „Dáš si pizzu? Akorát jsem byl uprostřed výběru, když jsi volal, tak jsem vzal dvě. Doufám, že salámová nevadí,“ řekl Ray, a na chvilku vyřešil Warrenovu nerozhodnost. I když občas pletl slova dohromady, jen prostý fakt, že i v podnapilém stavu je schopný dát dohromady smysluplné sdělení, na Warrena udělal dojem.

               „Dám, a nevadí,“ přikývnul, než s sebou plácnul na pohovku. Mluvení může počkat po jídle. Zakručení v břiše mu potvrdilo správnost jeho rozhodnutí. Ray se ušklíbnul, než zase někde zmizel. Ne na dlouho.

              Na jedné dlani balancoval dvě krabice s pizzou, a v druhé ruce mu cinkaly dvě skleničky a poloprázdná žbluňkající láhev. S Warrenovou pomocí všechno vyložil na stůl, než se zhroutil na pohovku vedle něj. Ani se Warrena neptal, jestli chce nalít, zkrátka to udělal. Warren spolknul odmítnutí. Whiskey moc neholdoval, ale stěžovat si zrovna nemohl.

              Otevřel jednu z krabic, ze které se linulo teplo a božská vůně rajčatového základu se salámem. V danou chvíli by ale asi považoval za božskou i vůni nakládaných sardinek. Když si dostatečně rychle zaplácne žaludek pizzou, zadoufal, tak by mohl ustát i větší množství alkoholu, na které podle všeho dojde. Vrhl se na první trojúhelník.

              Ray nalil i do druhé skleničky, a rovnou si ji vzal. Zakroužil zápěstím, a sledoval vlnící se hladinu, než se napil. Pak pohyb i zvednutí sklenky zopakoval, než ji položil zpátky na stůl, a natáhnul se pro svoji pizzu. S jídlem rozhodně nespěchal.

               „Jak jsi věděl, že přijedu?“ pokusil se Warren něžně vzkřísit konverzaci.

               „Trochu jsem v to doufal, spíš, než věděl,“ řekl Ray tiše, než si ukousnul z kusu pizzy, který držel v ruce. Zasykl, protože táhnoucí se sýr byl víc horký, než čekal. „Vždycky jsem se s průserama vyrovnával líp sám, ale čím jsem starší, tím hůř to zvládám.“ Dodal nakonec, a Warren se ocitl v rozpacích. Ray asi povolil díky alkoholu, ale jeho slova zněla Warrenovi jako hodně osobní přiznání. Mlčel hodnou chvíli, než přišel s otázkou.

               „Kolik… ti vlastně je?“ nechtěl se ještě úplně dostat k jádru věci. Ray vypadal všechno jen ne připravený něco podobného v danou chvíli řešit.

               „Sedmatřicet… počkat,“ obrátil se na Warrena s podezřívavým pohledem, „chceš říct, že jsi ještě nevydoloval ze systému moji složku?“ na chvilku se odmlčel, aby se mohl znovu napít. „Nevím, jestli ti mám přiznat čestnost, nebo se urazit, že pro tebe nejsem dost zajímavej cíl.“

               „Ani jedno,“ odpověděl pohotově Warren. Ray ale položil hodně zajímavou otázku, na kterou ani on sám neměl jasnou odpověď. Tak na ni zkusil přijít za pochodu. „Já… já nevím, asi jsem měl trochu strach, že bys to zjistil.“

               „A vynášet tajné informace do diskusních fór na síti ti strach dovolil?“

               „To je něco jinýho. Osobní věci jsou vždycky jiný. Dělals u NSA, tak bys to měl vědět,“ řekl Warren, a radši se chopil dalšího kousku pizzy v bláhové naději, že zamaskuje svoje nepochybně rudnoucí uši. Co by se asi mohl dozvědět z Rayovy složky?

               „Hm, to je dobrý argument. Máš pravdu,“ řekl Ray, a tvářil se upřímně zamyšleně. „Chtěl bys ji vidět?“

              Warren na něj civěl s pootevřenou pusou plnou rozžvýkaného těsta a salámu. Když si svoji situaci uvědomil, rychle sklapnul, dožvýkal a polknul. Byla tohle nějaká zkouška? A proč se na něj Ray dívá tak upřeně? Sklopil oči k pizze. „Hele… nejsi ve svojí kůži, třeba bys toho ráno litoval. Radši ne.“

               „Myslíš, že jsem tak na mol, že nevím, co dělám?“ usmál se Ray, ale pokračoval: „Podívej se na to mojí optikou. Přišel jsem o nejdůležitější projekt ve svojí kariéře, ty o svoji svobodu, a s náma oběma lidi tam nahoře ukázkově vyjebali. Už nejsem tvůj šéf, Warrene, a jestli něco, tak jsme na stejný lodi,“ naklonil se blíž k Warrenovi. Příliš blízko. Warren ztuhnul. Ray ani na chvilku nepřerušil oční kontakt.

              Ray možná nebyl úplně Warrenův běžný typ, ale i když s ním ještě dělal, stál za pohled. Zvlášť, když k němu byl Ray občas otočený zády. Navíc nebyl žádný pitomec, a Warrena inteligence vždycky dost rajcovala. Jenže co když si celou situaci jenom špatně vykládá? Alkohol už spoustu lidí dovedl k věcem, které by jinak neudělali. A co když je to opravdu jen další test? Ale Ray přece nemohl nijak vědět, že mu Warren zavolá a přijede.

               „Tohle je přesně chvíle, kdy bych se měl zvednout a odejít,“ vyslovil Warren slova, která měla zůstat jen v jeho hlavě. Cítil na Rayově dechu alkohol, ale nedokázal se odtáhnout. Nebo, kdyby k sobě byl upřímný, spíš nechtěl.

              Ray se usmál, ale v očích měl docela jiné emoce. Warren se nezvednul a neodešel, i když tušil aspoň rámcové rozměry svého rozhodnutí. Byly obrovské. Jenže Ray měl pravdu, už nebyl Warrenův šéf. Dokonce ani kolega. Zato byl pěkný chlap, a teď se mu nabízel. Eticky vzato klidně mohl. Morálně vzato byl Ray pod vlivem, a Warren by neměl využívat situace. Jenže Warren v životě udělal spoustu věcí, které dělat neměl. Co je jedna další… Ray se na Warrena díval z titěrné vzdálenosti, která ale mohla být stejně dobře propastí.

Warren se zhluboka nadechl a skočil. Jenom doufal, že ho Ray nenechá spadnout.

Warren už pár měsíců nespal s chlapem, ale škrábání Rayova dvoudenního strniště a užší a méně poddajné rty mu minulé zážitky oživily rychle. Nejdřív se držel zpátky, ale Ray nebyl žádná nezkušená ovíněná dvacítka, jakou si Warren posledně přitáhnul domů. Na nepochybně solidní množství alkoholu v krvi měl obdivuhodnou kontrolu nad svým tělem, a tu záhy využil, aby Warrena na pohovce povalil na záda a přitiskl se na něj. Když Warrenovi přetahoval přes hlavu mikinu a triko, nebyl nijak hrubý, ale nepočínal si s hravostí někoho, koho zajímá předehra. Warren se na jeho hru naladil rychle a ochotně.

              Polibky s příchutí whiskey a pizzy se proměnily v kousavé souboje o dominanci, a ruce zaměstnával nevyřčený závod o rychleji rozepnutý pásek toho druhého. Jenže Warren byl ve svojí pozici na lopatkách a Rayem na sobě v nevýhodě, a jakékoliv pokusy o vysvobozený byly marné. Sice mu zvládnul sundat tričko, ale vyhrál jen bitvu, kdežto Ray vyhrával válku.

              Warren se na chvilku vzdal Rayova pásku, aby ho mohl chytit za zadek a přimáčknout si ho k sobě. Cítil, jak druhý muž na moment ztuhnul, než vzdychnul. Rozhodl se, že když nemůže vyhrát fyzicky, mohl by vyhrát verbálně: „To máš v kapse banán, nebo seš tak rád, že mě vidíš?“ zazubil se, a provokativně si olíznul rty. Ray se na něj chvilku překvapeně díval. Pak mu úsměv opětoval, vrazil ruku mezi jejich těla a důkladně Warrenovi promasíroval rozkrok. Ten se zmohl jen na zalapání po dechu, a když ruka zmizela, stejně náhle, jako se objevila, ještě párkrát přirazil v marné snaze si slast protáhnout.

               „Buď drzej, a tu pusu ti něčím zacpu. Už jsem to chtěl udělat hodně dlouho,“ zašeptal mu Ray do ucha, a Warren v tu chvíli nechtěl nic víc, než aby výhružku splnil. Místo toho se ale Ray zvedl, chytil Warrena za ruku a jediným svižným pohybem ho z pohovky vytáhnul na nohy. Kdyby býval za sebou Warrena netáhl, a v ložnici s ním zkrátka a jednoduše nepraštil do postele, mohla by scéna působit skoro romanticky.

              Než se blonďák rozkoukal, neměl kalhoty. Ani trenky. Zato s ponožkami se Ray neobtěžoval, a soudě dle toho, s jakou urputností rozepínal svůj pásek a kalhoty, se jimi ani zabývat nehodlal. Warren byl příliš pohlcen scénou před svýma očima, než aby je řešil sám. Možná si Raye v jedné nebo dvou slabších chvilkách po ránu nebo ve sprše představoval nahého, ale skutečnost se od jeho představ lišila. Bylo by od Warrena bláhové se domnívat, že Ray chodí tajně do posilovny, ale ačkoliv neměl zrovna svaly, byl přirozeně hubený. A Warrenovým očím přišel také příjemně zarostlý. Ne přehnaně, ale hladkou kůži a oblejší tvary našel u ženských. Od chlapa chtěl něco jiného, a byl rád, že u Raye právě tohle našel.

               „Na tohle bych se mohl dívat celej den,“ řekl Warren, zatímco se rozvaloval na posteli. Ray se zarazil uprostřed sundávání jedné nohavice, a zadíval se na Warrena pohledem, který byl upřímně překvapený. Vlastně až trochu šokovaný. Warren zalitoval, že nemá po ruce telefon, aby si ho vyfotil.

              Jenže pak nastoupily jiné starosti. Ray se vzpamatoval, odkopnul kalhoty i slipy stranou, a znovu Warrena přišpendlil na zádech. Bez zbytečného oblečení byl ale podobný vývoj situace z Warrenovy strany velmi vítaný. Trval ale příliš krátce. Pár polibků, pár instinktivních pohybů, než se Ray převalil, a natáhl se k šuplíku v nočním stolku. Vyndal z nich nenačatou krabičku kondomů, kterou podal Warrenovi, než vstal z postele. Warren těžko skrýval rozladění. Kolikrát ještě přestanou?

               „Dej mi pět minut, a jestli zdrhneš, tak přísahám, že tě najdu, a zabiju,“ kývnul na Warrena, než zmizel v obýváku. Někde dál v bytě klaply dveře, o kterých Warren předpokládal, že budou koupelnové. Osaměl, a mimoděk ho napadlo, jestli se Ray svojí výhružkou záměrně pokoušel napodobit Liama Neesona.

              Podíval se na kondomy, a musel se nahlas zasmát. Pochopitelně, že to byla jeho velikost. Možná náhoda, ale Warren v danou chvíli chtěl trochu věřit tomu, že Ray prolezl jeho složku skrz naskrz, a velikost z ní vyčetl. Přišlo mu to komické a milé zároveň, i když moc nevěděl proč.

Pět minut o samotě po raketovém startu, jaký s Rayem zažil, byla muka. Hlavně proto, že stihl vystřízlivět z prvotního opojení, a opravdu zvažoval, jestli neodejít. Ale taková sketa nebyl. Měl dost příležitostí vycouvat, a byl si jistý, že Ray by mu nic nevyčítal, ale teď, když se v koupelně nepochybně připravuje jenom kvůli němu… v tu chvíli to Warrenovi došlo. Svoji opožděnost připisoval raději nedopité skleničce whiskey v druhé místnosti. Ray mu dal kondomy. A pak šel do koupelny. Jestli Warrenova erekce během chvíle samoty a vychládání o něco opadla, tak teď byla zpátky v plné síle.

              A zpátky byl i Ray. Nakráčel do ložnice a Warren z něj cítil vlhko a vůni mýdla. Oči měl jasné a ve tváři vepsané odhodlání. Warren si sednul na kraj postele a natáhl ruku. Nebyl v podobné pozici často, a už vůbec ne s někým, jako byl Ray, ale věděl, co se od něj čeká. Nebo si to alespoň myslel.

              Ray se usmál, došel k němu, a už potřetí ten večer ho dostal na lopatky. Warren se instinktivně posunul po posteli dál, dokud nebyl hlavou na opačném kraji. Ray ze šuplíku vylovil lahvičku gelu, než si od Warrena vzal kondomy.

               „Měls jeden úkol. Jeden,“ ušklíbnul se, než roztrhl fólii, jednou rukou sevřel Warrenův ocas, a zkušeným pohybem druhou mu nasadil kondom.

               „Je to vůbec,“ Warren se zarazil, když ho Ray sevřel, „nutný?“

               „To teda je, a přestaň kňučet,“ řekl, než si na Warrena obkročmo sednul, a vzal do ruky lubrikant. Warren poslechl a zmlknul. Ne na dlouho.

              Když na něj Ray pomalu dosedal, jenom těžko se držel zpátky. Místo důvěrně známého pohybu pánví zaryl Rayovi prsty do stehen, a zvrátil hlavu. Prudce se nadechl a stejně prudce vydechl. Ray ho držel zkrátka, a diktoval všechno od hloubky, přes rychlost až po úhel. Warren poprvé v životě zažíval co to znamená, když někdo podrží, a zároveň je v každém slova smyslu nahoře. Byl to zvláštní pocit, ale nestěžoval si. Jako kdyby vůbec mohl.

              Ray nad ním zasténal, když našel správný úhel, a Warren otevřel oči, o kterých nevěděl, že by je vůbec zavíral. Skutečnost byla lepší než cokoliv, co mu podsunoval jeho mozek za zavřenými víčky. Ray nasadil pomalé tempo, a Warren si nebyl jistý, jestli tím víc týrá jeho, nebo sebe. Oči měl zavřené, obočí svraštěné a rty pootevřené. Warren natáhnul ruku a přejel po nich palcem. Ray s chvějícím se výdechem dosedl, otevřel oči a podíval se na Warrena. Warrenovi nepřišlo zrovna správné se ptát, kdy si s někým naposledy zapíchal, ale tušil, že odpověď by nebyla „předevčírem“.

              Pak Ray bez varování zrychlil, a Warren sevřel měkkou přikrývku pod sebou v naději, že ho zachrání. Slyšel zasténání a nebyl si jistý, jestli bylo jeho, nebo Raye. Tempo rostlo, a s ním i stále méně snesitelnější tlak. Warren cítil, jak se mu při každém dosednutí o břicho otírá Rayova erekce, a nepotřeboval pobízet, aby se jí chopil. Srovnal tempo skoro okamžitě, a další hlasitý vzdych rozhodně patřil Rayovi.

              Warren ho volnou rukou na stehně pobízel a vedl, podle svých potřeb. Trochu rychleji, trochu zaklonit. Tak. Přesně tak. Ještě trochu. Ještě…

               „Ještě… prosím,“ vyrazil ze sebe o oktávu vyšším hlasem Warren, a prohnul se v zádech, jako by si tím mohl nějak pomoct. Honil Raye právě tak, jako by to dělal sobě, a fakt že na sobě necítil ničí prsty, zato všeobjímající horko a těsnost jiného těla, mu přišel trochu zvláštní, ale zároveň opojně skvělý.

              Orgasmus mu přetrhnul nit extrémního soustředění, a Warren na moment myslel, že umřel. Nemyslel, necítil, nebyl. Zapomněl i dýchat. Pak ho chytila přílivová vlna, smýkla jím po hladině, a stáhla do hlubin. Možná vykřiknul, možná ne. Nevěděl.

K sobě přicházel jen pomalu, v impulzech doznívajícího vyvrcholení. V očích ho štípaly slzy a na těle pot. Pořád měl jednu ruku na Rayově stehně a druhou pevně svíral jeho horký ocas, pulzující stejnými dozvuky, jaké otřásaly jeho vlastním tělem.

              Matně si uvědomil, že na sobě necítí jen slzy a pot. Na prsou a pak v jedné lince dolů, až na břicho, cítil chladnoucí lepkavé mokro. Ray na něm lehce zakroužil boky a Warren vyjeknul. Pak se z něj Ray teprve zvednul, a Warren jen cítil, jak se matrace vedle něj prohnula pod další vahou. Nebyl ale schopný jediného pohybu.

               „Pojď, ukážu ti, kde je koupelna,“ promluvil Ray po věčnosti ticha a zrychleného dýchání. Zněl stejně zničeně, jako se Warren cítil.

               „Asi nevstanu,“ zamumlal blonďák. Nechápal, jak

               „Kecy, ve svým věku si nemáš na co stěžovat. Dělej, než kvůli tobě budu muset převlíknout peřinu,“ dloubnutí do žeber Warrena sneslo z růžového obláčku.

               „Tyrane,“ řekl bez jakéhokoliv procítění, než se zbavil kondomu a nechal se odvést do koupelny.

Leželi v posteli, a Warren se propadal do snění rychleji, než ho pronásledovaly nepříjemné myšlenky. Ty Rayovy byly naneštěstí rychlejší. Nevěděl, co ho znervózňuje víc, jestli fakt, že s Warrenem skončil v posteli, nebo fakt, že i když nebyl kdovíjak výjimečný, byl tohle nejlepší sex za hodně dlouhou dobu. Alice měla pravdu, říkal si. Říkala mu, že by chtěl Warrena přefiknout, a on se urazil, jako malé děcko. Asi by jí měl koupit kytku nebo něco. Ráno, rozhodl, když se díval na spícího Warrena, zatímco se mu samotnému klížila víčka. Ráno se ke všemu postaví čelem.

Další kapitola

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.