Kapitola 3: Pozice a dispozice

  „To ses otrkal rychle,“ zadívaly se na něj tmavé oči, a Warren by v tu chvíli nejraději nebyl. Tváří v tvář Raymondovi ho opustila veškerá bojovnost.

Hned druhý den Warren na centrále zabloudil. Aby ne, když všechny chodby vypadaly stejně a předchozí den nedával pozor, kudy ho vedl Raymond. Přál si mít u sebe mobil, ale pak by samozřejmě neprošel bezpečnostním rámem. Vnášení a vynášení jakýchkoliv telefonů, osobních počítačů nebo notebooku, digitálních úložišť a podobných záležitostí, bylo zakázáno, a Warren se rozhodně necítil dost odvážný, aby pravidla začal testovat hned druhý den.

              Po dlouhé půl hodině bloudění uznal svoji porážku, a zaklepal na první dveře, na které narazil. Bylo na nich jen číslo kanceláře, žádná jmenovka ani nic podobného. Snad pro případ, že by se chodbami potloukal nějaký všivák a zjišťoval, kdo všechno na centrále pracuje.

              Otevřel mu vytáhlý hubený černoch, kterému mohlo být tak kolem čtyřiceti. Na sobě měl laciný oblek a na tváři překvapený výraz.

              „Kdo jste?“

              „Warren Davis. Já… začal jsem tu dělat jako analytik a trochu jsem se tady zamotal…,“ vysvětlil Warren a nejraději by se propadnul do země.

              „Aha,“ černochovi zacukaly koutky. „A analytika čeho přesně děláte? Máme jich tu celý zástupy.“

              „U kybernetickýho. Pod Rayem Seligem.“

              „Jasně. No tak pojďte, já vás tam vezmu,“ ještě se vrátil zpátky ke stolu a vzal si přístupovou kartu. Warren do kanceláře zvědavě nakoukl a překvapilo ho, jak obyčejná byla. Vedle jeho zachránce seděly dvě ženy a soustředěně studovaly excelové tabulky. Víc Warren vykoukat nestihl.

              „Nějakej zvědavej,“ popíchnul ho muž, když za sebou zavíral dveře.

              „Omlouvám se,“ stáhnul se okamžitě Warren.

              „Ale ne, zvědavost je základní předpoklad pro práci tady. Takže děláte pod Seligem, jo? Co vás k tomu vedlo?“

              „Pár špatných životních rozhodnutí,“ přiznal blonďák.

              Nečekal, že ho druhý muž přátelsky poplácá po zádech, a gesto ho trochu vylekalo. Když pochopil, že ho jeho nový vzdálený kolega jen chtěl trochu povzbudit, ulevilo se mu.

              Cesta netrvala ani pět minut a ukázalo se, že nakonec není ani nijak zvlášť složitá. Warren se cítil trochu zahanbený, ale nakonec byl zkrátka rád, že se dostal, kam potřeboval.

              „Vedu vám ztraceného syna, Alice,“ spustil vesele, jen co Warrena dovedl do cíle.

              „Já si říkala, kde vězí. Díky, Harry,“ usmála se na Warrenova průvodce, než si nováčka přebrala.

              „No, hlavně že jsi nakonec dorazil. Tak si sedni a pusť se do práce.“

Warren se přistihl, že ho jeho úkol stále více nudí, a on odbíhá myšlenkami jinam. Drahnou chvíli se pokoušel o jakousi sebekázeň, ale nakonec skončil u prolézání interních informačních systémů a databází. Aspoň do míry, nakolik mu byly přístupné.

              Prokrastinace se s postupujícím týdnem zhoršovala, a když mu Alice v pátek odpoledne vrátila jeho výstup s průměrným hodnocením, neměl být překvapený. Jenže byl. Když po sobě report četl, opravdu si myslel, že je dobrý, a to také Alici řekl.

              Chtělo to ovšem dost přemáhání, postavit se po pár dnech svojí nadřízené. Ale sama přeci říkala, že u nich si na tyhle věci nepotrpí. Už základní škola ho naučila, že není problém být ten divný týpek tam vzadu, ale je problém neozvat se, když má člověk problém. Pak si z něj ostatní automaticky udělají rohožku, a to tedy nechtěl.

              Brunetka na něj koukala se směsicí překvapení a nesouhlasu, když oponoval jejímu hodnocení.

              „Já myslím, že jsem tě ohodnotila férově. Tvůj report má dobrý základ, ale to je tak všechno. Zasloužil by si víc detailů a lepší argumentaci.“

              „Jsem hacker, ne analytik,“ zabručel Warren nespokojeně.

              „O to ale vůbec nejde. Myslíš, že jsem si nevšimla, že děláš jen na půl plynu?“

              Warren se zarazil a bylo mu jasné, že právě prohrál. Jenže mu sebevědomí nedovolilo se vzdát lacino. Později si rozhodně uvědomoval, jak zbytečně si zkomplikoval život, ale v danou chvíli zkrátka něco říct musel.

              Alice na jeho protest chvilku nereagovala, jen si ho se zájmem prohlížela. Nakonec se přeci jen vyjádřila: „Dobře, tak necháme nejvyššího, ať nám to rozsekne. Já si myslím, že jsem k tobě byla fér.“ Vzala dokumenty a zamířila i s Warrenem v závěsu do Rayovy kanceláře.

               „Rayi? Můžu na chvilku?“ oslovený vzhlédl od svého monitoru, a pokynul oběma, ať jdou dál.

               „Nějaký problém?“ promluvil na Alici.

               „Warren nesouhlasí s mým ohodnocením jeho práce,“ podala černovlasému muži desky.

               „Nejsi povinna se před ním obhajovat, to snad víš,“ podotkl, zatímco se svraštěným obočím studoval report.

               „Jistě, ale pokud tu nemá dalších pět let protrpět, tak je potřeba, aby pochopil, že nemáme zapotřebí lidem snižovat sebevědomí skrz neférová hodnocení,“ hodila po mladíkovi významný pohled. Ten si najednou připadal průhledný jak sklo.

               „Hm. Nech mi ho tady a běž v klidu dělat svoji práci, já to vyřídím,“ propustil Alici.

              Osaměli, a Warrenovi se najednou sevřelo hrdlo. Ray se tvářil nejen nepřístupně, ale i podrážděně.

               „To ses otrkal rychle,“ zadívaly se na něj tmavé oči, a Warren by v tu chvíli nejraději nebyl. Tváří v tvář Raymondovi ho opustila veškerá bojovnost, ani netušil proč. Neměl důvod se Raye bát. Minimálně zatím ne.

               „Najednou jsi oněměl? Víš, proč tě sem Alice přivedla?“

               „Na kobereček?“ zkusil Warren tiše.

               „Ne. Protože ti to nechtěla omlátit o hlavu před celou kanceláří. Četl jsi vůbec ty připomínky, které ti napsala, nebo jsi viděl jenom hodnocení?“

               „Nečetl,“ přiznal Warren. Neměl tušení, že byl soubor připomínkovaný. V duchu si nadával do blbců, že si toho nevšiml.

               „Tak se příště laskavě ujisti, že jsi v právu, než někoho začneš osočovat, že si na tebe zasednul. Udělej to ještě jednou, a nechám tě třídit sběrnou mailovou schránku, dokud ti z toho nezdechne mozek, rozuměls mi?“ Raymond celou dobu mluvil klidným konverzačním tónem, který ovšem jen podtrhoval, že se nejedná o výhružku, jako spíš o závazný slib.

               „Jo,“ přitakal mladík.

               „Výborně, tak můžeš jít. A tohle si vezmi s sebou,“ podával mu desky, které Alice přinesla. Warren si je mlčky převzal, než se schlíple vrátil ke svému stolu.

               „Všechno vyřešeno?“ zeptala se Alice, sotva si sedl.

               „Omlouvám se, přečtu si ty komentáře,“ zamumlal, že mu bylo sotva rozumět, ale jeho kolegyni to zjevně stačilo, protože ho nechala na pokoji.

Počínaje tím dnem se Warren aktivně snažil na sebe nijak neupozorňovat, a Rayovi se klidit z cesty. Každý jeden pohled na staršího muže mu připomněl vlastní chybu a ponížení z ní vyplývající. Naštěstí měl denní program plný různých školení od bezpečnosti práce, po používání specializovaných nástrojů, které měl k dispozici. Dobrouo polovinu dalšího týdne byl mimo kancelář, a tu druhou polovinu strávil zpracováním dalšího zadání, které mu Alice poslala. Tentokrát už žádný test, ale k jeho zklamání bylo vlastně ještě nudnější.

              Ne že by ho překvapilo, že CIA u svých cílů řeší věci jako preference operačního systému nebo procentuální zastoupení updatovaných a neupdatovaných systémů, ale rozhodně se v podobných informacích nevyžíval.

               „Nemohl bych dostat něco… zajímavějšího? Íránský jaderný program nebo tak?“ žadonil Warren, když si v kantýně na oběd přisedl k Alici a dvěma dalším lidem z jejich kanceláře, které jménem neznal. Blonďatá třicátnice sedící naproti Alici se na něj usmála. Stejným způsobem, jakým by se člověk usmál na mentálně postiženého.

               „Tak na tom už opravdu moc práce nezbylo,“ uchechtla se Alice, než si s gustem na vidličku nabodla kus kuřete ze svého salátu.

               „Tak něco jinýho, ale zábavnějšího?“

               „Nejseš tu pro zábavu, Warrene. A jestli se ti nelíbí, co jsem poslala, tak jsem slyšela že máš docela slušnej pravopis. Můžeš dělat korektury tady Brianovi. Jeho reporty jsou vynikající, akorát je to těžký dyslektik.“ Brian se na hackera zkoumavě zahleděl, než hlasitě zamlaskal. S jeho zhruba sto třiceti kily a odulou tváří to nebylo zrovna moc sexy.

               „Klidně mi ho dej, Alice, neslibuju že ho vrátím úplně v pořádku, ale pracovat bude moct,“ prohlásil přehnaně laškovným hlasem. Warren se bezděky odtáhnul od stolu tak daleko, jak mu to jen židle dovolovala.

               „No, no, no, tak se zas uklidníme. Hele, Warrene, musíš si uvědomit, že tu nejsi na prázdninách. Seš tu jenom na Rayovo dobrý slovo, a jestli s tebou nebude spokojený, tak odsud poletíš rychleji, než bys řekl ping.“

               „Snad se zas tolik nestalo,“ zamumlal smířlivě mladík.

               „Koukej mi dát výstup z toho aktuálního zadání do večera, jinak tě vážně pošlu na stáž k Brianovi. Ochmatávat tě nebude, ale kůži z tebe může sedřít i jinak,“ pronesla Alice nekompromisně.

              Warren začal vážně uvažovat, jak těch dalších několik let přežije. Jak vůbec mohl někdy přemýšlet o tom, že bude tahle práce v pohodě?

###

Ray neměl rád schůzky. Valná většina mu jich přišla zoufale neproduktivních a zbytečně dlouhých. Z většiny menších porad se proto dokázal vymluvit, nebo za sebe posílal Alici. Jenže pak byly schůzky, na kterých byla jeho přítomnost nutná. Jako třeba všechny, které se týkaly projektu Ice Break. Ice Break stál mimo oficiální záznamy, a schůzky se svolávaly výhradně tehdy, když se něco stalo.

              V malé zasedačce utopené kdesi v hlubinách rozlehlé budovy se sešli tři, jako vždycky. Přišli ve zhruba patnáctiminutových rozestupech, a i odcházet budou postupně. Nikdo by je neměl vidět pohromadě.

              Dnes přišel poslední Raymond.

„Rayi,“ kývla na něj černovlasá padesátnice se zřejmými asijskými rysy. Katherine Arlingtonová dělala pro NSA, a ačkoliv se s Rayem znali roky, nikdy se na setkání s ní netěšil.

               „Kathy, Daryle,“ opětoval jí pozdrav a zahrnul do něj i třetího účastníka jejich malého dýchánku. Johnson byl nejlepším zástupcem FBI, jakého si Ray dovedl představit. Tmavohnědé sako, které měl agent na sobě, jako kdyby vypadlo z nějaké devadesátkové kriminálky, a s tou svojí postupující pleší zkrátka vypadal jako úplně typický přísný kapitán policejní stanice. Ne, že by mu Ray něco podobného někdy řekl. I bez toho Johnson nesnášel CIA i NSA víc než dost.

              Sotva se Ray posadil, přistály před ním desky s označením „přísně tajné“. Daryl jedny věnoval i Katherine. Takže schůzku svolala FBI, to bylo neobvyklé.

               „Všichni máme dost práce, tak to nebudu nijak natahovat,“ začal Johnson, a otevřel svoje desky. Ostatní ho napodobili.

               „Před čtrnácti dny jsme udělali zátah na organizovanou skupinu hackerů a podvodníků. Šli jsme hlavně po kradených kreditkách a osobních údajích používaných ke krádežím identit, obojího jsme našli víc než dost, ale k tomu taky několik interních příruček a nástrojů, které patří NSA, ale nebyly součástí původní soupisky projektu Ice Break. Pochopitelně se tedy nabízí otázka, zda vám,“ podíval se na Kathy, „uteklo víc, než jste tušili, nebo se jedná o čerstvý úlovek.“

               Ray si se zájmem prohlížel vytištěné výňatky z kódu a dokumentů, a adresářovou strukturu nástrojů, o kterých Daryl mluvil. Některá kódová označení mu zněla trochu povědomě, a i z toho mála kódu odhadl, že půjde o nějaké poměrně sofistikované hračky. Podobných měla NSA spoustu, ale únik byť jediné byl vždycky obrovský problém. Všechny operace, které by kompromitovaný nástroj využily, by tím pádem byly kompromitované také. Jak minulé, tak stále probíhající a samozřejmě i budoucí. Finanční a informační ztráty mohly být nedozírné, ani nemluvě o potenciálních komplikacích v diplomatických kruzích, až cílové státy zjistí, že u nich čmuchala NSA.

              Po trvajících minutách ticha přerušeného jen občasným zašustěním otáčeného listu papíru, se slova ujala Katherine: „Budu muset diskrétně prověřit co přesně je to za nástroje a v jaké šíři jsme je využívali, ale můžu potvrdit, že jsou naše.“ Zněla vážně a neutrálně, jako zkušená profesionálka, kterou byla. Ray se v ní nikdy nedokázal moc dobře vyznat, i proto vůči ní choval zdravý respekt, ale nikdy se k ní neotáčel zády.

               „Kdy bys mohla mít nějaké informace?“ oslovil ji Ray.

               „Zítra,“ prohlásila sebejistě, a o jejích slovech ani jeden z přítomných nepochyboval.

               „Měli bychom přidat kódové signatury a označení do projektu,“ navrhnul Daryl. Byl to rozumný návrh, ale jen z pohledu Federála.

               „Ne,“ zavrtěla hlavou Katherine.

               „Zatím bychom to neměli pouštět mezi víc lidí. Dohlédnu na to osobně,“ navázal na její odmítnutí Ray. Pokud byl únik čerstvý, a nestál za ním někdo ze zatčených, o kterých Daryl mluvil, mohla jim informace poskytnout nemalou výhodu. Útočník nebude vědět, že už o úniku vědí, a bude větší šance ho chytit.

               „Díky, Rayi,“ pousmála se Katherine, ale Ray jí úsměv moc nevěřil. Nevěřil jí skoro nic, protože bylo odvěkou pravdou, že špioni by si navzájem věřit neměli.

               „Dobře, v tom případně ti nechám bezpečnou cestou doručit, co máme, a zbytek nechám na tobě,“ pokrčil Daryl rameny, zatímco se díval na Raye.

               „Dohodnuto.“

###

Warren odevzdal svůj další report Alici včas, a byl odměněn pochvalou tak generickou, že by z ní pravděpodobně neměl radost ani labrador. Také mu v mailu obratem přistála další práce. Úplně stejně nudná jako předchozí, jen tentokrát už si stížnosti rozmyslel. Nebyl v pozici, aby si vyskakoval, zato Alice mu mohla jeho úděl ještě pěkně osladit. Nepochyboval, že už tak u ní má pár škraloupů.

              S úlevou sledoval, jak se hodiny na jeho ploše aktualizovaly na 17:00, což znamenalo, že má padla. Začal si vzoru svých kolegů balit věci, a akorát zapínal svůj batoh, když mu oči přitáhl nenadálý pohyb prudce otvíraných dveří. Stál v nich Ray, a tvářil se, že je připravený někomu vlastnoručně utrhnout hlavu. Warrena polilo horko, a v duchu se překotně snažil zjistit, co zase provedl. Naštěstí pro něj si ale velký šéf povolal Taylora Langa, dalšího juniora, který seděl hned vedle Warrena. Soudě dle Seligova výrazu musel mít solidní problém, ale rozhodně na to nevypadal. Zvedl se ze své židle s nonšalancí pána tvorstva, a se stejným sebevědomím zaplul do kanceláře.

              Warren Langa moc neznal. Asi jako celý zbytek kanceláře. Ráno se pozdravili, večer rozloučili, občas prohodili pár vět o novém díle Black Mirror, ale nikdy spolu nezapředli nějaký hlubší rozhovor. Když teď sledoval, jak mladý analytik mizí v Rayově kanceláři, Warrenovi se ulevilo. Aspoň na pár vteřin, než se skrz skleněné stěny prosákl Rayův křik. Pozornost všech přítomných se okamžitě stočila ke zdroji náhlého hluku. Střídání výhružného polohlasu s poměrně expresivními hlasitými výbuchy znemožnilo posluchačům mimo kancelář rozluštit, co se vlastně stalo, ale z překvapených výrazů svých kolegů Warren pochopil, že takové představení nemají zrovna často.

               „Pojď,“ zatahala ho za rukáv Alice, „nechceš tu být, až skončí a vyleze.“

              Warren neměl v plánu čekat a zjistit, co je na jejích slovech pravdy. Hodil batoh na záda, a následoval brunetku ven.

               „Co se stalo?“ odvážil se zeptat, když vyšli před budovu.

               „Nevím, evidentně něco velkého. Běžné přešlapy bere docela v klidu,“ pokrčila rameny, než se s Warrenem rozloučila, a nechala ho samotného na parkovišti, odkud vyrazil na autobus do města.

Tyler už do práce nepřišel, a ostatní se chovali, jako kdyby tam ani nikdy nebyl. Snad jen tišili svoje rozhovory, když kolem procházel Ray. Který ovšem jaksi boural vážnou atmosféru svým tričkem s parodií na logo NSA a heslem „jediná vládní instituce, která občanům naslouchá“. Když si toho Warren všimnul, málem si poprskal monitor kafem. Spíš tedy šokem, a absurditou celého výjevu, než že by ho natolik uchvátil vtip samotný.

               „To je jenom Rayův humor, časem si zvykneš,“ prohlásila lakonicky Alice za jeho zády, když se Warren přestal dusit.

               „Alice, jak jsi na tom s tou analýzou informací od Turecké spojky?“ ozval se poblíž hlas jejich nadřízeného, který evidentně zaznamenal hovor. Rozhodně nezněl, že je v humorné náladě, tričko-netričko.

               „Dělám na tom, odpoledne to budeš mít,“ odpověděla sebejistě.

               „Ve dvě začíná porada, kde to musím prezentovat, máš čas do dvanácti,“ pronesl tónem, který nepřipouštěl další debatu.

               „Rozkaz,“ zasalutovala zhruba Rayovým směrem, než se ponořila zpátky do svojí práce. Aspoň do chvíle, než šéf zmizel ve svojí kanceláři.

               „Sakra, do dvanácti to nedám, ani kdybych se rozkrájela,“ zaúpěla tiše.

               „Chceš s něčím pomoct? Hádám, že ty štěky, co dělám já, asi můžou počkat.“

               „No…,“ hluboce se zamyslela, „to je vlastně docela dobrej nápad. Potřebuju vyfiltrovat dokumenty obsahující klíčová slova, a pak to protřídit podle toho, jestli se v nich vyskytují nějaké další společné prvky, zejména kontext. Troufneš si na to?“

               „Jo, proč ne,“ usmál se. Třeba konečně přičichne k něčemu zajímavějšímu.

              Jak odhadl, tak i udělal. S větší než malou dávkou hrdosti odeslal Alici svoje poznatky v půl dvanácté. Dokonce mu za ně i zcela upřímně poděkovala. Trochu doufal, že si alespoň částečně napravil přešlapy, které měl na kontě.

###

„Hmm, tady ta korelace přítomnosti vládní budovy a zvýšeného počtu infikovaných zařízení s Androidem, to je dobrý. Jak tě to napadlo?“ pokýval Ray uznale hlavou, když zprávu zběžně projel.

               „Toho si všimnul Warren. Nabídl mi pomoc, abys měl ten report včas,“ přiznala Alice bez mučení.

               „Zajímavý. Poslouchej, říkal jsem si, že bychom měli Warrenovi udělat oficiální uvítačku. Nakonec to vypadá, že odsud nevyletí hned, tak aby se mohl se všema v klidu seznámit a oni s ním,“ začal a Alice se neubránila úsměvu při vzpomínce na své vlastní začátky u služby. A svou vlastní uvítací party.

               „Jasný, zařídím to. Chceš stejnej podnik, jako posledně, nebo hrajem ruletu, jako vždycky?“

               „Nechám to na tobě, tvůj výběr ještě nezklamal. Co na něj zatím říkáš?“ změnil hladce téma.

               „Je šikovnej, trochu arogantní. Pořád si myslí, že s tou svojí proříznutou pusou si tu získá body navíc. A potřeboval by trochu namotivovat.“

               „Tak, není s tímhle přístupem první, a asi ani poslední. Zvládáš ho?“

               „Jak kdy, ale už se trochu uklidnil. Pomohlo by, kdybych mu mohla dát nějaké robustnější zadání, ale na to je ještě brzy.“

               „Můžu nějak pomoct já?“

               „Nic mě nenapadá, leda bys chtěl vzkřísit svoje hackerské kung-fu. Dokážu si představit, že by mu dost srazilo hřebínek, kdyby zjistil, že tu se svými schopnostmi není ani jediný, ani nejlepší.“

               „Jakkoliv ti děkuju za kompliment, tak to není pravda. Vykašlal jsem se na to před lety, a všechny věci, co jsem znal, jsou teď už dávno passé.“

               „Hele, to můžeš říkat těm truhlíkům venku. Já tvůj rukopis poznám, a na těch Tureckých datech ho teda bylo požehnaně.“

               „To nebudu nijak komentovat.“

               „Správně, protože jedna lež za den stačí. Jestli mu nechceš šlapat na krk, tak se nic neděje, já to zvládnu. Jenom se neptej, jestli mi můžeš nějak pomoct.“

               „Myslel jsem konvenčními metodami.“

               „Že bys ho seřval jako včera Langa? To není nutné, Warren si to včera vyslechnul – a půlka kanceláře s ním – a ještě venku se mu chudákovi klepaly ruce. Co Lang vlastně udělal?“

               „Pokoušel se na svoji práci balit ženský a úplně nepochopil, co znamenají tajné informace.“

               „Nojo, pokaždý, když si říkám, že už jsem snad viděla ty největší blbosti, co člověk dokáže udělat, se najde někdo, kdo mě vyvede z omylu,“ povzdychla si.

               „Budu muset vyrazit,“ naznačil konec jejich malého setkání.

               „Počkej, dneska jsou vlastně válečný hry… tak už chápu, proč seš od rána tak nabroušenej,“ prohlásila Alice, jako kdyby vyřešila zvlášť složitou rovnici. Ray jen nevesele přikývnul, zatímco si rovnal papíry do desek.

              Válečné hry byla přísně interní přezdívka pro každoměsíční velkou poradu vedoucích oddělení. Původně ji v Rayově divizi říkali Battle Royale, ale někdo se prořekl, a Raymond dostal kázání od vedení, že znevažuje svou pozici a práci. Alice se porady nikdy neúčastnila, ale budovou kolovaly fantastické historky o slovních přestřelkách s kadencí kulometu, urážkách toho nejhrubšího zrna, a dokonce i o případech fyzického násilí.

               „Hodně štěstí,“ popřála svému nadřízenému, než se vrátila ke svému stolu.

              Ray si jejího přání cenil, protože k přežití podobných schůzek vždycky potřeboval veškeré štěstí, které měl.

###

„Máš bod,“ poplácala svého mladého kolegu po zádech, když kolem něj procházela.

               „Jo?“ zeptal se zájmem Warren.

               „Rayovi se líbilo to podezření na vládou dotovaný malware,“ předala mu Alice kompliment.

              Warren očima zabloudil za prosklenou stěnu kanceláře, kde se jeho pohled na zlomek vteřiny střetnul s Rayovým. Bylo více než příjemné mít po dlouhé době radost z nějakého úspěchu, jakkoliv malý mohl být.

               „A ještě něco: příští úterý máš oficiální uvítací večírek,“ oznámila mu s úsměvem.

              Bývalý hacker ale nevypadal, že by byl zprávou nadšený. Vlastně vystřídal několik odstínů od křídově bílé k lehce nazelenalé.

               „Já… já… moc si toho vážím, ale nevím, jestli je to úplně dobrý nápad,“ protestoval chabě.

               „Ale jasně že jo. Navíc je to tradice. No tak, uvidíš, že to bude fajn,“ přemlouvala ho Alice, než se rozhodla pro jinou taktiku.

               „Hej, vážení! Chvilku pozornosti!“ zavolala k Warrenově hrůze na celou kancelář, a zpoza zábran kolem jednotlivých stolů se začaly objevovat hlavy. Nepotřeboval a rozhodně nechtěl být středem pozornosti tolika lidí. V malých skupinkách měl sebejistoty na rozdávání, ale větší množství lidí ho spíš děsilo.

               „Tady Warren si není jistej, jestli je uvítací party dobrej nápad, takže hezky po staru demokraticky: zvedněte ruku, kdo si myslíte že to je dobrej nápad? Veškerý výdaje jsou pochopitelně na vaše chlebodárce.“ Objevil se les rukou.

               „Krásný. A teď pro pořádek: kdo si myslí, že to dobrej nápad není?“ na vzdáleném konci místnosti se zvedly dvě ruce.

               „Nojo, Harry a Sobol, klasika,“ okomentovala odpadlíky.

               „Nebylo by jednodušší na to udělat interní anketu skrz intranet? Ukládat kdo jak hlasoval a pak třeba zavést penalizaci pro ty, co hlasujou pro, a pak nepřijdou?“ ozvalo se odněkud z místnosti.

               „Kdybych chtěla technickou analýzu, tak si o ni řeknu, díky,“ kontrovala. S tím se aktivita v místnosti vrátila do normálu. Alice se otočila zpátky k mladíkovi.

               „Hele, slibuju, že nebudeš litovat. A jestli se ti tam fakt nebude líbit, tak v odchodu ti nikdo bránit nebude.“

               „No tak jo,“ povzdychl si smířeně Warren, kterému stihlo dojít, že Alice ho zkrátka bude přesvědčovat tak dlouho, dokud nekývne. Možná i využije nějaké zvláštní techniky, jakými CIA nutí svoje agenty ke spolupráci.

               „Věděla jsem, že nejseš suchar!“ prohlásila vítězoslavně a dala mladíkovi ránu do zad, div mu nevyrazila dech.

###

Ray sledoval, jak se poslední z jeho lidí zvedají od svých stolů a odchází domů. Pro ně pracovní den skončil, ale Rayovi jen začal jeho další úvazek. Nastartoval vzdálený přístup a připojil se k virtuálnímu počítači, na kterém běžel Linux.

              Alice měla samozřejmě pravdu, nikdy s hackováním neseknul. I kdyby chtěl, tak zkrátka nemohl. Šel by sám proti sobě, i proti projektu, který z jedné třetiny vedl. Jestli mu jeho instinkt nelhal, byl Ice Break v ohrožení a navíc zevnitř. Ptal se sám sebe, proč se nové informace a potenciálně nový únik objevil zrovna teď. Samozřejmě mohlo jít o náhodu, ale nepotřeboval být chorobně paranoidní, aby mu podobné náhody zapáchaly jako hromada hnoje.

              Připojil virtuální stroj do lokální sítě a zapnul několik specializovaných nástrojů na čmuchání jednotlivých síťových prvků. Neměl pochyb, jak moc nasere síťaře a zvlášť administrátory lokálních firewallů, jestli na něj přijdou, ale vždycky se mohl nějak vhodně vylhat. O jeho minulosti a specifických schopnostech vědělo jen pár lidí, a když bude předstírat, že je jen hloupý uživatel, co si stáhl do počítače malware, projde mu spousta věcí. Na druhé straně ho tedy totéž i děsilo. Jestli se mohl takhle vymlouvat on, tak to pochopitelně mohl dělat i někdo jiný, s podstatně méně dobrými úmysly.

              Nevýhodou interní IT politiky byl fakt, že se nemohl snadno dostat na ostatní počítače v síti, ale pořád mohl slídit v logovacích souborech vnitřních routerů, proxy serverů a firewallů. Nepotřeboval se dostat dovnitř, protože už vevnitř byl, a přeci jen pro něj bylo snazší napadnout síťovou infrastrukturu na úrovní jednotlivých hardwarových komponent, než se snažit nějak monitorovat ohromný datový tok proudící celou budovou.

              V tuhle chvíli ho hlavně zajímalo, jestli se náhodou někdo v rámci CIA nezajímal o stejná data, jaká našel Daryl u svých zatčených. Moc nevěřil, že by mezi případem a CIA byla tak zjevná spojitost, ale už se párkrát naučil, že i směšně snadná řešení jsou někdy správná. Nebylo správné něco opomenout jen proto, že mu to snad přišlo absurdní.

              Otevřel si obslužná rozhraní několika síťových prvků, a nechal nad nimi běžet jednoduchý skript, který sám napsal. Vyhledávání zabere dobře několik hodin, ale Ray nikam nespěchal. Zul si boty a natáhnul se na pohovku. Nespal na ní rád, ale v případě potřeby pořád vycházela líp než křeslo.

Vzbudilo ho hlasité zapípání, když skript nakonec dokončil svoji práci. Vrátil zpátky několik stovek výsledků, ale už od pohledu Ray pochopil, že vyhledávací dotaz specifikoval trochu moc velkoryse.

              Došel si udělat kafe, než začal výsledky postupně probírat. Práce mu zabrala dobře půl druhé hodiny, ale nakonec mu zůstala jen hrstka výsledků, které považoval za hodné dalšího zájmu. Pět z nich se ukázalo být dostatečně prokazatelnými kusy z kódů a dokumentů, které mu před pár dny nechal poslat Daryl. Nakonec se absurdní možnost ukázala být správnou. Ray ale neměl radost, že se trefil. Protože zároveň měl pravdu i v tom, že mezi sebou mají někoho, kdo hraje na dvě strany. O těchhle informacích zkrátka nemohl oficiální cestou vědět nikdo.

              Ze zachycených dat nedokázal s přesností určit, odkud z budovy přišla, což bylo zajímavé samo o sobě. Znamenalo to, že nestojí proti nějakému amatérovi.

###

Warren se dlouho rozhodoval, zda na večírek jít, ale nakonec zvítězilo jeho svědomí. Když už ho pořádali kvůli němu, a on souhlasil, tak to přeci nemůže zazdít.

              Navzdory Warrenovým očekáváním bar působil příjemným dojmem, a ani s hlukem to nebylo nijak strašné. Nedorazil zdaleka první, ale naštěstí ani poslední. Rozeznal hlouček známých tváří, a vydal se k nim, byť s rostoucí nervozitou.

               „Já říkala, že dorazí,“ prohlásila Alice se sebejistotou sobě vlastní, když se Warren připojil.

               „Nojo, nojo,“ zamumlal naoko nasupeně jeden z jejich kolegů, jehož jméno Warren neznal, nebo zapomněl, a předal Alici pětidolarovku.

               „Vy jste se o to vsadili?“ ujistil se Warren a nijak nezastíral svoje překvapení.

               „To je normální,“ řekl Warrenovi někdo za jeho zády pobaveným tónem. Stál blízko. Moc blízko. Mladík se instinktivně otočil, a stanul tváří v tvář Rayovi. Na malou chvilku ztuhnul, a jeho mozek začal zpracovávat všechny detaily, kterých si Warren nikdy předtím nevšiml. Drobnou jizvu na levé tváři, trochu křivý nos, nepatrně pootevřené rty.

               „Potřebuju něco k pití,“ vymluvil se mladík, aby mohl uniknout z nastalé situace, která ho mátla. Neměl rád, když mu někdo tak bezostyšně porušil osobní prostor.

„Ty toho kluka děsíš,“ postěžovala si Alice svému nadřízenému polohlasem, když zaznamenala Warrenův kvapný ústup směrem k baru.

               „Prosím?“

               „Kdybys nestál mezi ním a východem, už by byl v trapu,“ naznačila mu, že pokud hodlá v konverzaci pokračovat, tak by ji měl následovat na blízkou kruhovou sedačku obklopující malý stolek.

               „Takže teď jsi jeho bodyguard? Neměla bys být spíš na mojí straně?“ díval se na ni s upřímným zaujetím, když dosedl vedle ní.

               „Já jsem jako Temný rytíř,“ prohlásila s přehnanou vážností, která Raye donutila k úsměvu. „Nejsem hrdina, kterého CIA potřebuje, ale kterého si zaslouží.“

               „Rozhodně. Ale řekneš mi už, čím ho podle tebe tak děsím?“

              Alice se napila svého gin-tonicu a chvilku nad odpovědí přemýšlela: „Občas tak na lidi působíš. Než tě trochu poznaj, hlavně mimo práci. V práci seš děsivej.“

               „Já jsem děsivej? Vidělas někdy Simmonse?“

               „To je operativec na Ruský frontě, ne? Neviděla, je trochu jako Yetti, všichni o něm mluví, ale nikdo ho nikdy neviděl.“

              Ray se natáhl pro svoje martini: „Já ho viděl. A chvíli s ním dělal. Ten by mohl vystupovat v zámku hrůzy.“

               „Dobře, ale já to nemyslím v tomhle prvoplánovým smyslu. Seš prostě moc zaměřenej na ty věci, který se daj kvantifikovat, analyzovat, a roztřídit do předem popsaných přihrádek. V práci nebereš lidi jako lidi, ale jako pracovní nástroje.“

               „Dělám, co musím.“

               „To jsou kecy, Rayi. Tohle je rétorika NSA, myslela jsem, že přesně kvůli tomu jsi vypadnul,“ položila skleničku na stůl, aby si mohla založit ruce na prsou. Tohle gesto dělala pokaždé, když se chystala Raye poučovat, ale ten si to tentokrát nechtěl nechat líbit.

               „Tohle je mrtvé téma, Alice, a ty to moc dobře víš. Snažím se svoji práci dělat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a pokud se to někomu nelíbí, tak může jít jinam.“

               „Omlouvám se, k tomuhle jsem se dostat nechtěla. Jen říkám, že by ses občas mohl chovat k lidem jako, no, k lidem. A ty sám bys občas mohl být trochu člověk.“

               „No vidíš, to bude problém, protože ve skutečnosti jsem humanoidní kobylka z Alfa Centauri,“ oznámil ve vší vážnosti, než svoje sdělení zapil alkoholem.

               „Ne, ve skutečnosti seš hodnej a fajn chlap, akorát se ti to občas daří výborně maskovat. Zvlášť od té doby, co přišel Warren.“

               „Ježíši, Alice, přestaň, nebo se budu červenat,“ odvětil s výrazným sarkasmem.

               „Seš jak malej. Jdu se radši bavit s dospělýma,“ poplácala ho přátelsky po stehně, než se vydala vyměnit konverzačního partnera.

              Ray se za ní chvíli díval, a přemítal, jestli ho skutečně i ostatní viděli tak, jak Alice popsala. S ní se znal už dlouho a dobře. Obvykle se na ni mohl spolehnout, a to i když mu měla říct něco, co slyšel nerad. A jakkoliv si z něj občas vystřelila, tohle mu nepřišlo jako ten případ. Nebyl zrovna dvakrát dobrý v jednání s lidmi, tolik o sobě věděl, ale opravdu si nemyslel, že by se ho někdo bál. Rozhodně nebyl jeho cíl v lidech vyvolávat strach. Zvlášť ne v jeho vlastních lidech. Opřel se do sedačky, a rozhodl se věnovat chvilku malé introspekci.

Warren si dal u baru dva panáky lepšího rumu na kuráž, než se pustil do socializování se svými kolegy. Možná s nimi už chvíli dělal, ale za svůj největší úspěch považoval zapamatování jmen většiny z nich. Navíc ho znervózňoval Ray. Vždycky někde poblíž, vždycky s tím svým vážným a pátravým výrazem, nebo, ještě hůř, smyslem pro humor, pro který si Warren ještě nenašel dostatečný cit. Hackerovi skoro připadalo, jako kdyby si celou náborovou schůzku vymyslel. Nebo měl Ray možná dvojníka, který byl všechno, co jeho šéf nebyl: zábavný, upřímný a uvolněný.

              Na to teď ale myslet nechtěl. Přimotal se k jedné ze skupinek, do kterých se kolektiv postupně roztrousil. U téhle byla Alice, takže měl alespoň nějaký záchytný bod. Chvíli poslouchal plynoucí hovor, než se řeč stočila k novému filmu. To byla šance, které se chytil. Ukázalo se, že jeho kolegové nejsou tak nudní, jak si myslel. I analytici mohli mít pestré zájmy a vyprávět dobré vtipy.

              Warren netušil jak, ale o pár drinků později skončil u jednoho stolu s Rayem, Jerrym a Martinem. Starší analytici se v kanceláři nijak zvlášť neprojevovali, ale mimo práci se s Rayem bavili jako by s ním chodili pít každý týden. Warren si nebyl jistý, jestli už neměl alkoholu trochu moc, a nezmohl se na víc, než probíhající fóry na politiku a nejmenované nadřízené poslouchat, aniž by se diskuze sám účastnil.

              Pak se s nimi Jeremy rozloučil, a zdálo se, že Martina už alkohol trochu zmohl. Warrenova obava se vyplnila, když se posléze Rayova sice unavená ale pořád dost intenzivní pozornost obrátila k němu.

               „Tak co, nakonec to tady není tak hrozný, ne?“

               „Ne, není. A díky.“

              Ray nad poděkováním jen mávnul rukou, než dopil svůj koktejl: „koukám, že máš taky dopito. Co si dáš?“

               „No, asi nic, spíš bych už měl vyrazit domů,“ odmítl nejistě.

               „Nesmysl, vždyť je teprve,“ podíval se na hodinky, „jedna. Noc je ještě mladá, a přece se nevzdáš dřív než my důchodci tady.“

               „Zejtra je středa, přece se nemůžu úplně zrušit. A odkdy se dává důchod v pětatřiceti?“

               „Ale můžeš, je to tvůj večírek. Šéf zejtra přivře oko. Jestli se vůbec do práce dostane. Pětatřicet? To mi lichotíš,“ zasmál se Ray. Najednou v něm Warren zase poznal muže, který ho vytáhnul z výslechové místnosti. Akorát mu tehdy ráno nepřipadal pod vlivem.

               „Fajn, tak si teda dám Cuba Libre,“ vzdal se Warren a chtě nechtě se musel usmát.

              Nakonec pro Warrena večírek skončil až těsně před rozbřeskem. Zůstalo mu po něm malé okno a velká kocovina.

Další kapitola

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.