„Mám rád samostatnost, Seligu, to určitě víte. Ale všeho moc škodí.“
Raymond podepsaný dokument sbalil zpátky do batohu a Warren si v duchu říkal, jestli právě neupsal duši ďáblu. Raymond se pro změnu ptal sám sebe, jestli neudělal chybu.
„Tak tě u nás teda vítám,“ usmál se na hackera. Svoji nervozitu si Ray mohl připustit před sebou, ale rozhodně ne před svými podřízenými. Zvlášť když si pořád nebyl jistý, z jakého těsta Warren je.
„Asi jsem si nábor k CIA představoval dramatičtější,“ svěřil se Warren.
„Neužil sis za posledních čtyřiadvacet hodin dramatu dost?“
„Já pořád trochu doufám, že se mi to celý jenom zdálo. Třeba se každou chvíli probudím?“
„No, možná že jo, ale kdyby přece jenom ne,“ podával mu velkou papírovou obálku.
Warren vysypal její obsah na stůl. Nejdřív zarachotily Warrenovy klíče, potom vypadla jeho peněženka a doklady, a úplně naposled zalaminovaná kartička se šňůrou na krk – zaměstnanecká visačka. Všimnul si, že v obálce ještě něco zůstalo, a vyklepal na stůl poslední věc. Malou, obyčejně vyhlížející USB klíčenku.
„Je na ní kopie toho dokumentu, který jsi podepsal. V práci tě čekám až v pondělí, takže máš čtyři dny si všechno pročíst, a trochu se sebrat,“ instruoval Warrena Raymond, jako kdyby podobné situace řešil denně. Což sice nedělal, ale snažil se předstírat opak.
„No… ale já nemám počítač, oba jste mi zabavili.“
„Kup si jiný.“
„Nemám za co, obstavili jste mi účty,“ postěžoval si Warren.
Raymond se ale nedal. Warrenovu snahu o manipulaci prohlédl jako sklo. Nasadil trochu ostřejší tón a jasně Warrenovi ukázal, kde jsou hranice: „Zcela právem. Nehraj si na chudáka, máš ještě minimálně dva záložní účty, o kterých FBI neví. Včetně celýho BitCoinovýho účtu, kterej federály ani nenapadlo řešit.“
Warren rázem zmlknul. Selig očividně nebyl žádný hlupák, a dokud o něm nebude vědět víc, bude lepší na něj podobné finty nezkoušet.
„Pojď, vezmu tě domů, vypadáš, že bys akorát někde skočil pod auto,“ vyzval ho Raymond, zatímco dopíjel zbytek svého espressa. Warren se svojí kávy ani nedotknul.
Dodge Charger, ke kterému je Ray zavedl, byl obyčejné auto v ještě obyčejnější tmavě šedé barvě. Warren sice nebyl dost naivní, aby čekal nějaké naleštěné Lamborghini nebo Aston Martin, ale říkal si, že by si Ray určitě mohl dovolit něco trochu lepšího. Nahlas svoje úvahy nevyslovil.
Většinu cesty přes Washington zůstal Warren zticha, ale nakonec se stejně neudržel.
„Kdo vůbec jste? Lovec talentů?“
Selig se upřímně rozesmál. Představa, jak dělá v HR, mu přišla nevýslovně komická.
„Vlastně asi trochu jo,“ přiznal, když trochu popadnul dech. „Ale hlavně jsem tvůj novej šéf. Tvoje první zadání bude přestat mi vykat. Ještě nejsem ani tak starej, ani tak upjatej.“
Starý Warrenovi rozhodně nepřipadal, tipoval by mu tak pětatřicet, možná o chlup víc. Jenže vykání zároveň skýtalo nějakou míru bezpečí a jistoty. S každým dalším slovem ho Raymond jenom víc mátl. Na chvilku se odmlčel, než pokračoval: „Takže, Rayi, co teda děláš?“
„Vedoucího analytika při protikyberteroristické divizi.“
Warren uznale hvízdnul. No, aspoň už měl trochu představu, co je Selig zač. A seznal, že ho opravdu nebude zkoušet vodit za nos.
„Neměl by ale podobný věci řešit USCYBERCOM? Teda, ne že bych o tom něco věděl, ale dost se chvástali, jaká je to moderní organizace plná schopných lidí.“
„USCYBERCOM má svůj význam. Tím je hlavně být výkladní skříní téhle země. Ve skutečnosti ale řeší hodně specializované úkoly. Co děláme my je asi o něco obyčejnější, ale o to důležitější.“
„A mně přišlo, že chtěli jen odvést pozornost od všech průserů NSA,“ ušklíbnul se Warren.
„Taky že jo, ale to ještě neznamená, že je celá organizace jen Potěmkinova vesnice.“
„Hm,“ zamumlal si pro sebe hacker, a znovu zmlknul.
Warren se díval z okénka a jak se blížili jeho domovu, tím spíš mu události předchozího dne a toho rána připadaly zvláštní a nereálné.
„Co kdybych v pondělí nedorazil?“ pronesl zamyšleně, když Ray zastavoval u chodníku před Warrenovým domem.
„Naše dohoda by padla, federálové by tě znovu chytli a tentokrát by ses vězení nevyhnul.“
„Jak můžeš vědět, že by mě chytli?“
„Schovávat se před úřady není úplně snadné. Zvlášť, když po tobě jde někdo jako Walker.“
„Nejsem první, co se ptá, co?“ ušklíbnul se hacker, když mu došla naivita položené otázky.
„Nejsi, ale chápu, že se snažíš najít řešení, které by ti vyhovovalo víc. Tohle uvažování je jeden z důvodů, proč jsem tě chtěl.“
„To sis na mě nechal udělat psychologickej posudek?“
„Pochopitelně, ale taky si uvědom, že spousta lidí v naší branži má podobné osobnostní rysy. Lásku ke svobodě, k informacím, zálibu v objevování a zkoušení hranic, schopnost rychle se učit a vytrvat.“
„Takže si myslíš, že jsi mě prokouk?“ Warren se naježil, hlavně proto, že Rayova slova byla nepříjemně blízko pravdě.
„Ne. Máme pár věcí společných, ale rozhodně si netroufám tvrdit, že tě mám přečteného.“
Warren zmlknul. Proč měl takové nutkání Rayovi věřit? Říkal samé líbivé věci, snažil se vystupovat upřímně, tvrdil, že Warrenovi rozumí… jenže to mohlo být jen pár naučených manipulativních keců. A Warren si bolestně uvědomoval svoji situaci. Je sám, v pořádném průseru. Hodil by se mu nějaký kamarád, a Ray se na podobný post ochotně nabízel. Warren se bránil zuby nehty, ale jestli se bude Ray takhle chovat i v práci, nebude snadné nabízenou ruku nepřijmout.
„Uvidíme se v pondělí. Odpočiň si,“ rozloučil se s Warrenem jeho nový nadřízený. Warren se nezmohl ani na odpověď.
###
Raymond po vysazení Warrena zamířil zpátky do Langley. Čekal ho rozhovor s jeho nadřízeným. Nepočítal, že Warrena vytáhne takhle brzy a neměl ještě dalšího člověka do týmu schváleného. Určitě si svoje rozhodnutí obhájí, ale asi ne rychle ani bezbolestně. Se zástupcem ředitele Oskarem Williamsem si nikdy do noty nepadli, ale během let se tolerovali a do jisté míry respektovali. Nic jiného jim nakonec ani nezbylo.
Když Rayovi Williamsova asistentka oznámila, že na něj jeho nadřízený už čeká, věděl, že je zle. Zhluboka se nadechl a vešel do dveří označených jmenovkou.
Majitel velkoryse prostorné a vkusně zařízené kanceláře seděl za svým stolem a pročítal si nějaké lejstro. Williamsovi už táhlo k šedesátce, což prozrazovaly řídnoucí vlasy i vrásčitý obličej. V CIA strávil víc jak půlku svého života. Na jedné straně tak měl spoustu zkušeností, na straně druhé neproslul zrovna vstřícným přístupem k novým technologiím a postupům. Právě zkostnatělost Rayovi na CIA vadila snad nejvíc, a snažil se s ní bojovat, jak jen mohl.
Williams vzhlédl přes obroučky svých brýlí a změřil si Raymonda nečitelným pohledem. Beze slova mu pokynul k židli před svým stolem.
„Mám rád samostatnost, Seligu, to určitě víte. Ale všeho moc škodí.“ Začal, a založil si ruce na stole, aby se mohl naklonit mírně dopředu.
„Volal vám Walker?“ nemusel se ptát, ale považoval to za slušnost.
„Vy jste snad jasnovidec! Teď mi určitě i řeknete, co chtěl,“ prohlásil Williams s nezastíraným sarkasmem.
„Já se omlouvám, doufal jsem, že se sem dostanu rychleji.“
„Rychleji, než Gregory Walker zvedne telefon potom, co mu vtrhnete k výslechu a omlátíte o hlavu naše výjimky? Takový plán bych si někdy rád poslechl. Co to k čertu zase vyvádíte?“
„Potřebuju dalšího člověka, Davis je dobrý kandidát.“
„Jenže už není kandidát. Sakra, Seligu, já doufal, že po té věci s Gilliamem se poučíte a prostě budete lovit mezi internisty a čerstvými absolventy univerzit.“
Raymond se při zmínce o Gilliamovi zarazil, ale s vypětím vůle si zachoval pokerovou tvář.
„Jenže ti nemají požadované vlastnosti a zkušenosti. Kdyby to bylo tak jednoduché, rád bych si usnadnil život.“
„I kdyby, nijak to neomlouvá, že jste mě obešel. Opět. Varuju vás, jste na hodně tenkém ledě.“
„Jak jsem říkal: omlouvám se.“
„Vaše omluvy mě nezajímají. Ještě jednou mě obejdete, a garantuju vám, že ponesete adekvátní následky bez ohledu na to, jak dobrou práci jinak odvádíte. Tohle není holubník, Seligu, už to konečně pochopte.“
„Ano, pane.“
„Jsem rád, že si rozumíme. Můžete jít.“
Ray se bez dalšího slova zvedl a odešel. Upřímně si nemyslel, že to půjde až takhle špatně. A doufal, že Warren za nepříjemnosti stojí.
###
Warrenovy první kroky po příchodu domů, a poté, co zatarasil dveře se zničeným zámkem, vedly rovnou do postele. Překvapilo ho, že ho nikdo nevykradl, ale svým způsobem mu to bylo jedno. Stejně jako fakt, že by se měl umýt. Zkrátka sebou plácl do rozestlané peřiny a během pár desítek vteřin byl v limbu.
Vzbudil se s ozvěnou vlastního výkřiku v uších. Zdálo se mu, že k němu znovu vtrhla zásahovka. Vyděšený a zmatený se na posteli posadil a rozhlížel po místnosti pohroužené do tmy. Neslyšel nic jiného než zběsilý tlukot vlastního srdce a zrychlený dech. Svalil se nazad zpátky do postele, a upřeně zíral na strop, kam skrz široké pruhy žaluzií dopadalo oranžově světlo pouliční lampy.
Veškerý spánek ho se snem přešel, to nebylo dobré. Přesto se zvedl, popadl peřinu a odšoural se do obýváku. Možná, že když si zapne televizi, bude se mu spát líp. Ustlal si na pohovce, a zapnul HBO. Bylo mu jedno, co dávají, hlavně že neměli nelidsky hlasité reklamy, které by ho probudily každou půlhodinu. Svlékl se do trenek, než zalezl pod peřinu, otočil se zády k zářícímu panelu a zavřel oči.
Podruhé ho probudil až ráno zvonek. Vyskočil z postele, hodil na sebe triko, které nechal předchozí noci pohozené u pohovky, a došel otevřít. Ne, že by si dotyčný nemohl s trochou snahy otevřít sám.
„Pane Davisi, dobré ráno,“ pozdravil ho majitel činžáku, ve kterém se právě nacházeli.
„Dobré, pane Readingu,“ opětoval frázi a vnitřně se připravoval na nevyhnutelný rozhovor. Reading byl docela rozumný chlap, ale Warren měl lidí za posledních pár dnů až dost. A následující rozhovor určitě nebude dvakrát příjemný.
„Víte, předevčírem mi v noci volali sousedi, prý u vás byla policie. Když se podívám na vaše dveře, tak si asi nevymýšleli.“
„Ne, nevymýšleli, ale byl to celé omyl. Jak vidíte, zase mě pustili, když se celá věc vyjasnila. Jen ty dveře, no…“
„Měl bych kontakt na někoho, kdo by je dal dohromady, ale jistě chápete, že náklady…,“ zjevně čekal, že se Warren chytí, a tomu ostatně nic moc jiného nezbylo. Stěhovat se nechtěl.
„To byste byl hodný, pane Readingu, já to samozřejmě zaplatím.“
„To rád slyším. Už u mě bydlíte jak dlouho, tři roky? Vždycky jste byl spolehlivý a bezproblémový nájemník, nerad bych si za vás hledal náhradu.“
„Nebude třeba, opravu dveří zaplatím a nájem dostanete včas,“ ujistil ho Warren.
„Dobrá, tak já je sem pošlu co nejdřív, ať vás ještě nevykradou.“
Warren všechno poslušně odkýval a rozloučil se. Uvědomil si, že vlastně neví, z čeho onen nájem zaplatí. Bude práce pro CIA placená? Určitě, přeci by ho nenechali umřít hlady někde pod mostem. Možná by si ale mohl přečíst onen tajemný dokument, když už ho podepsal.
Rozhodl se zařídil podle Rayovy rady a koupil si nový počítač. Upřímně, na parametry moc nekoukal, spoléhal se, že dostane zpátky svoje věci, i když ne hned. A do té doby mu bude stačit něco levného a spotřebního.
Než mu kurýr zazvonil u dveří, stihnul si Warren dojít i na oběd. Ještě po probuzení neměl na jídlo ani pomyšlení, ale když se trochu uvolnil, došlo jemu, a hlavně jeho žaludku, že předchozí den nic nejedl.
Pizzerie na rohu nebyla bůhví jak dobrá, ale Warrena už nejednou zachránila, když se od práce zvedl uprostřed noci a strašně hladový. Okolnosti se sice změnily, ale Warren by byl asi ochotný do sebe nasoukat i kus kartonu. Quattro Formaggi byla ale přeci jen o něco lepší, než onen karton.
Dokument na klíčence byl z větší části hodně obecný. Specifika našel Warren až v jedné z příloh na konci. Délka jeho spolupráce s CIA, stanovení pracovní doby, kód zařazení, kterému Warren nerozuměl a konečně i plat. Pravda, o něco menší, než když si vydělával sám, ale na druhé straně to nebylo ani životní minimum, kterého se trochu bál. Navíc, Ray měl pravdu, pořád má nějaké úspory.
Jediná věc která ho znervózňovala byla nejistota ohledně toho, co bude pro CIA vlastně dělat. Raymond se nezmínil a zdálo se, že v dokumentu je otázka pokryta právě nečitelným kódem. Warren se bude muset nechat v pondělí překvapit, ale příjemný pocit z toho neměl.
###
Alice vklouzla do Raymondovy kanceláře a tiše za sebou zavřela dveře. Byla sobota, a kancelář zela prázdnotou, ale zvyk je zvyk.
Ray ani nevzhlédl od monitoru, jen jí řekl, aby si sedla a chvilku počkala. Před lety se mimo běžnou pracovní dobu v kanceláři vídali často, ale po svojí svatbě se Alice zařekla, že přesčasy omezí. Ray jí rozhodnutí nikdy nevyčítal, i když občas utrousil poznámku o tom, jak by mu její pomoc pomohla. Jenže se změnilo víc věcí. Jejich přátelství už pro Alici nebylo mezi největšími prioritami. Přirozený vývoj, jak jí Ray řekl.
„Dělám si o tebe starosti,“ pronesla po několika minutách ticha přerušovaného jen cvakáním Rayovy klávesnice.
„Proč?“ konečně odtrhnul oči od obrazovky a zadíval se na ni. Jindy bystré tmavé oči jako kdyby postrádaly jiskru. Únava, nebo starosti, nebo obojí, napadlo Alici.
„Viděla jsem papíry, vzal jsi Davise hned. Chtěla jsem, abys ho viděl, možná si s ním promluvil, ne ho hned naverboval.“
„Walker mi nedal zrovna dvakrát na vybranou, nechtěl mě k němu pustit.“
„Rayi, vždycky máš na vybranou. Williams musel být rudý vzteky.“
„Hm,“ pokrčil rameny a stočil pohled zpátky k monitoru. Alice pochopila, že téma je uzavřené. Nebo přinejmenším jeho část.
„Chtěl bys Davise na projekt Ice Break?“
„Možná, jestli se osvědčí.“
„Budu jeho pracovní náplň soustředit tím směrem,“ přikývla.
Místnost se opět pohroužila do ticha. Ray ji nepožádal, aby odešla, ale stejně tak jí nezavdal důvod zůstat. Mohla se zvednout a jít domů, ale jednou byli s Rayem přátelé a kdyby se na něj vykašlala, byla by vážně špatná kamarádka.
„Proč tak strašně tlačíš na pilu, Rayi?“
„Jak to myslíš?“
„Ty moc dobře víš, jak to myslím. Něco tě strašně žere, že jo? Přesně takhle ses choval tehdy, těsně před tím, než jsi…“
„Tak o tomhle se bavit nebudeme,“ rozhodně zaklapnul notebook, než ho strčil do batohu.
„Tak mě přestaň ignorovat!“ ani si neuvědomila, že zvýšila hlas, upozornil ji na to Rayův tázavý pohled. Na chvilku se odmlčela a pokračovala tišeji: „Sakra, to jako chceš, aby tě odsud vyhodili? Já myslela, že máš svoji práci rád!“
„Pojď,“ vybídl ji, když si sbalil zbytek svých věci. Alice se na něj chvilku zmateně dívala, ale vida, že Ray plánuje odejít tak či onak, se zkrátka vydala za ním.
Dlouhé, tmavé a opuštěné chodby vypadaly trochu strašidelně. Na centrále sice vždycky někdo byl, ale při její rozloze to nebylo dost, aby člověk někoho na cestě ven s jistotou potkal. Ray celou cestu k východu mlčel. Promluvil, až když vyšli do chladné noci.
„Mám podezření, že máme krtka někde v našem oddělení.“
„To nemyslíš vážně,“ zalapala po dechu.
„Zatím nemám žádný důkazy, jenom pocit. Snažím se působit, jako kdybych vyhořel. Že už mi na mojí práci nezáleží a je mi fuk, co na to vedení. Potřebuju, aby se ta svině cítila v bezpečí.“
„Myslíš, že jim jde o Ice Break?“
„Nevím, doufám, že ne, ale nabízí se to.“
„Jenže co ostatní? Myslíš, že si nikdo nevšim, jak se poslední dobou chováš?“
„Spoléhám na tebe, abys je dala do latě.“
„Kdybys mě do svých tajných plánů zasvěcoval podstatně dřív, určitě by mi to šlo líp,“ postěžovala si.
„Nechtěl jsem tě do toho tahat zbytečně brzo. Navíc, s Davisem budeš mít důvod být s lidma víc v kontaktu. Musíš mu všechno ukázat, seznámit ho, dohlížet na něj.“
„Dobře, ale než se zase pustíš do podobných veletočů, tak mi to prosím tě řekni. Když už ne kvůli tomu, že jsme kamarádi, tak aspoň kvůli tomu, abych mohla dělat líp svoji práci.“
„Dobře. Děkuju ti, Alice, nevím, co bych bez tebe dělal.“
„Já taky ne,“ usmála se.
Ray ji doprovodil přes parkoviště k jejímu autu, kde se rozloučili.
###
Do Langley Warren v pondělí ráno dorazil autobusem. Nová centrála CIA byla z větší části prosklená a působila o dost vzdušnějším a modernějším dojmem než stará, která se tyčila hned za ní. Warren se k budově blížil volným krokem, ale s každým dalším metrem mu nohy těžkly. Jako kdyby měl rozhodující okamžik jeho života nastat teď, i když ve skutečnosti už ho měl několik dní za sebou.
„Jméno a funkce,“ zastavil ho chlap s uniformou ostrahy. Warren neudělal nic špatného, ale stejně se najednou cítil provinile.
„Warren Davis, já… pracuju tady,“ hlas se mu třásl, i když se neměl čeho bát. Nervózně šmátral po kapsách, dokud nevytáhnul zbrusu novou visačku s identifikací.
„Tohle máte nosit na viditelném místě. Počkejte tady, než vás ověřím,“ vytrhl mu strážný průkaz a zamířil do kanceláře. To Warrena nakoplo, a pustil se za ním.
„Řekl jsem, ať počkáte tam,“ ohradil se strážný se zdviženým obočím. Warrenovi neušlo, že má ruku položenou na pouzdru ze zbraní.
„Možná bych měl nosit tu visačku viditelně, ale rozhodně bych ji neměl spouštět z dohledu,“ bránil se mladík.
„Warrene?“ ozval se za ním známý hlas.
„Rayi?“ otočil se ke strážnému zády a v duchu děkoval Bohu.
„Co je za problém?“
„Neměl viditelnou identifikaci,“ vysvětlil strážný a neopomněl zdůraznit, jak moc ho to obtěžuje.
„Aha, no, už se to nestane. Ale můžete ho pustit.“
„Jeden z vašich?“
„Přesně tak.“
„Tak si ty zelenáče řádně proškolte,“ zabručel, než Warrenovi vrazil onen proklatý kus plastu zpátky do ruky.
„Řekněte něco podobnýho ještě jednou, a nechám proškolit vás,“ odsekl Ray, než Warrena popostrčil směrem k výtahům.
„Omlouvám se,“ zahučel mladík provinile.
„To nic, první den. A Jack se prostě musí před nováčkem předvést, jakej je drsnej a svědomitej.“
„Necejtím se tu úplně… ve svý kůži,“ přiznal Warren, když procházeli obrovskou kanceláří se záplavou kójí pro zaměstnance.
„Seš hacker, pár dnů zpátky sis poseděl v cele; kdyby ses tu cítil příjemně, asi bych tě obratem poslal na psychotesty.“
„Nevím, jak tady mám pracovat…,“ rozhlédl se po dalším prostorném, leč o dost menším open spacu, kde napočítal deset pracovních míst.
„Warrene, nech toho kňučení, nebo tě pošlu zpátky FBI na podnose.“
Mladík skutečně zmlknul a nechal se odvést do jedné ze dvou uzavřených kanceláří, které v místnosti byly.
„Tohle je moje kancelář. Nepředpokládám, že bys měl v dohledné době důvod za mnou chodit, ale pokud bys tu potřebu měl, tak víš, kde mě najít. Prověrky a všechny přístupy bys měl dostat do pár dnů.“
„Prověrky? Jak můžu s tím vším udělat…,“ ani to nedořekl, než mu Ray skočil do řeči.
„Myslíš, že jsi jediný, kdo se sem dostal tímhle způsobem? Můžu tě ubezpečit, že týmy v NSA se taky neskládají jenom z nadšených absolventů a znuděných komerčních programátorů. Máme na tyhle situace protokoly a postupy, spousta se ti jich asi nebude líbit, ale nemáš moc na vybranou.“ Zněl najednou podstatně ostřeji. Ten příjemně a pohodově vyhlížející chlap, který s ním seděl v kavárně, jako by byl ten tam.
„Kde mám místo?“ pronesl rezignovaně hacker.
„Prozatím v zasedačce,“ ukázal na prosklenou místnost naproti, skrz celý open space.
Warrenovi se z kanceláře moc nechtělo. Nikoho jiného než Seliga tu neznal. Přesto se po Rayově dalším výmluvném pohledu vypakoval. Do zasedačky se prakticky proplížil, což si vysloužilo pár pobavených pohledů, a jeden potlačovaný smích od lidí sedících nejblíž ke zdi.
Ray jeho počínání sledoval s jistými obavami. V kavárně byl Warren o dost průbojnější, jestli je ve skutečnosti jen ustrašené děcko, nebude to mít jednoduché ani jeden z nich. Odtrhnul pohled od skla a pokusil se zase jednou soustředit na hlavní náplň svojí práce. Nemá čas Warrenovi dělat chůvu, od toho tu jsou jiní.
Zasedačka byla tak neosobní, jak jen zasedačka velké organizace dokáže být. Velká křesla, ve kterých si člověk připadá minimálně jako ředitel vesmíru, dokonale vyleštěný skleněný stůl, velká televize na jedné stěně, zatahovací žaluzie, které teď, k Warrenově nespokojenosti, zatažené nebyly. Sedl si ke stolu a snažil se nenápadně pozorovat život v open spacu, který se pravděpodobně měl stát jeho novým domovem. Každý měl na stole dva monitory, několik pořadačů, a valná většina z těch, co viděl, taky nebetyčný bordel. Vlastně to vypadalo dost podobně, jako jeho vlastní stůl, když zrovna na něčem dělal.
„Warren Davis?“ ozval se od dveří ženský hlas a hacker málem vypustil duši.
„Evidentně,“ dodala nově příchozí s úsměvem, který kupodivu nebyl na Warrenův účet.
„Já jsem Alice Greenová,“ došla k němu a natáhla pravici. „Ray mě poslal, abych ti to tady ukázala, a vůbec si tě vzala na starost.“
Vypadala jen o pár let starší než Warren sám, s přívětivýma očima a hnědými vlasy staženými do culíku.
„Já myslel, že můj nadřízený je Ray,“ ozval se trochu zmateně.
„To je, a taky můj, a ostatních, co tu vidíš, a ještě dalších, které nevidíš. Já jsem seniorní analytička, takže z formálního hlediska jsem někde mezi tebou a Rayem, ale u nás se na tohle moc nehraje.“
„Jakto?“
„Asi začnu zdejšíma specifikama, aby ses nedostal do průšvihu dřív, než vůbec začneš dělat. Naše oddělení je trošku jiný, toho si všimneš sám. Ray se snaží udržovat týmovou atmosféru, aby se nikdo nebál přijít s myšlenkou, i když je formálně nízko na žebříčku. Proto si tu všichni tykáme. Jinde to ale nezkoušej. Celá agentura má předepsaný dress code, jediný od nás, komu prochází jeho konstantní porušování, je Ray, takže si sežeň aspoň několik bílých košil, černý džíny a slušný boty – zkus něco míň formálního a někdo si na tebe došlápne. Nebo ještě hůř na mě nebo Raye. To nechceš.“
„Jak to, že mu to všechno prochází?“
„Protože si dovede menší rebelii obhájit, zejména vynikající prací, kterou jeho oddělení odvádí. Buď rád, že tě naverboval on, nic lepšího se ti nemohlo stát.“
„Nemuseli mě chytit vůbec,“ vyrazil ze sebe Warren dřív, než se stihl ovládnout.
„Karma, hochu, dožene každýho z nás. No, k tvým pracovním povinnostem. Jsi analytik, takže budeš, nepřekvapivě, analyzovat informace. Budeš se probírat stohy dokumentů a pak z tebe vypadne skvělý a úžasný report plný překvapivých a důležitých zjištění.“
„Nemám páru, o čem to mluvíš, jsem hacker, ne… analytik, nebo co,“ přiznal hacker.
„V klidu, nikdo nečeká, že by ses narodil se vším věděním světa. Ale Ray sem ještě nikdy nepřitáhnul někoho, kdo by byl úplně beznadějný.“
„Možná jsem první.“
„Nepropadej depresi. Byl jsi hacker, ne? Musíš mít nějaké analytické schopnosti.“
„To teda nevím.“
„Tak to zjistíme. Pojď, ukážu ti tvoje místo a dám ti něco ke konstruktivnímu přemýšlení, ať se neužíráš hloupostma.“
Warrenovi se Alice docela zamlouvala. Byla sice rázná, ale měl pocit, že je i dost přímá. Ray ho mátl, ona ne.
Warrenovo pracovní místo bylo totožné s těmi, které viděl, jen bylo perfektně uklizené. Měl sedět mezi dvěma dalšími juniory, jeden z nich byl zhruba ve Warrenově věku, ten druhý o něco starší. Alici měl mít hned přes uličku za zády.
„Sedni si a zapni počítač,“ instruovala Alice, zatímco sama odemykala svůj systém. Warren ji poslechl. Čekal, než naběhla přihlašovací obrazovka Windows, kde bylo předvyplněné uživatelské jméno a požadavek k resetování hesla. Použil jeden ze svých osvědčených vzorů.
„Až se naloguješ, mrkni do mailu, měl bys tam mít zadání.“
Nelhala, ve schránce skutečně seděl nový email. Příloha byla standardní textový soubor a instrukce jasné. Sepsat jména vystupujících osob a jejich vzájemné vztahy na základě obsahu dokumentu. Termín byl v pátek, ale při letmém pohledu na velikost souboru Warren pochopil, že skutečně nebude mít na nic jiného čas. Otevřel si soubor na jednom monitoru a prázdný Excel na druhém.
Trvalo asi dva řádky, než mu došlo, že dokument je zhruba padesátistránkový výňatek z Alenky v říši divů. Vzhledem k jeho situaci snad ani nemohla vybrat nic trefnějšího. Jen se nad tím zjevným vtipem pousmál, než se ponořil do textu. Fakt, že knížku rámcově znal, by mu měl dost pomoct, ale přesto se v textu mohly skrývat nějaké chytáky.
Četl s maximálním soustředěním. Každou novou postavu zapsal do tabulky a v případě, že by se jednalo o duplikát, by ho program upozornil. Na konci dne si byl téměř jistý, že má vypsaná všechna vyskytující se jména. A hlavu z toho měl jako pátrací balón. Na druhou stranu mu práce skutečně odvedla myšlenky jinam. Ani nevnímal všechny cizí lidi kolem sebe. Poprvé od chvíle, kdy k němu vrazila zásahovka, byl klidný a uvolněný. A snad poprvé v životě takový pocit dokázal skutečně docenit.
