When the past is always with you, it may as well be present; and if it is present, it will be future as well.
O díle Williama Gibsona
Jsem velký fanoušek Williama Gibsona. Od doby, kdy jsem před mnoha lety přečetl první české vydání Neuromancera. Kniha o světě vyspělé elektroniky a upadlého lidstva mi svým způsobem změnila život. To je asi příliš dramatické tvrzení, ale rozhodně mě přivedla k celému žánru kyberpunku, se kterým jsem strávil mnoho hodin, ať už se jednalo o knihy, filmy, nebo hry (a stolní RPG), a ze kterého vzlínají některé mé světonázory.
Žánr kyberpunk u nás není zrovna moc rozšířený, a často se u něj stírá hranice mezi klasickou sci-fi, což situaci moc nepomáhá, ale pokud znáte filmy Blade Runner, Matrix nebo Minority Report, tak vlastně znáte i kyberpunk. Pro shrnutí si dovolím vykrást Wikipedii:
Kyberpunk (anglicky cyberpunk) je subžánr science fiction, který je zasazen do futuristického prostředí a je charakteristický „kombinací společenské spodiny a pokročilé technologie“.
Básník pokleslého žánru
William Gibson není zakladatelem žánru, ale je bezpochyby jeho průkopníkem. U nás, minimálně ze začátku, neměl na růžích ustláno, což asi nejlépe dokládá rozbor a kritika překladu jeho sbírky povídek Burning Chrome z konce 90. let. Ten bych označil za vysoce kreativní překladatelské znásilnění. Gibsonovy knížky ale ve svém originálním jazyce nejsou snadné čtivo ani pro rodilé mluvčí, natož pro cizince, a o to důležitější v jeho případě správný překlad je.
His eyes were eggs of unstable crystal, vibrating with a frequency whose name was rain and the sound of trains, suddenly sprouting a humming forest of hair-fine glass spines.
Tím chci říct, že Gibson sice není vysoké umění, ale ani prvoplánový akční brak, jakého se všude válí stohy. Není ale problém k němu tak přistupovat, protože je velmi technický a nebojí se ani patřičně přepálené akce. Odtud potom ale pramení spousta zklamání. Mnohokrát jsem na Gibsona četl názory vyčítající mu nedostatečnost postav a zápletek, a to nehodlám nijak rozporovat. Klasický Gibsonův styl je krásně vidět na dvou epizodách kultovního seriálu Akta X, které napsal s Tomem Maddoxem. Gibson je o nápadu, a o světě, do kterého je onen nápad zasazený, a Mulder se Scullyovou z toho opravdu nápadně trčí svými osobnostmi i propracovaností. V knížkách k podobným věcem pochopitelně nedochází.
Hi-Tech/Low-Life
Technologická evoluce a společenská devoluce jdou ruku v ruce, a nevypráví ani tak příběh, jako spíš otevírají okno. Lidé i zápletka jsou jen mluvčími a jsou také zaměstnaní jako průvodci. Vaši. Nikdy jsem Gibsonovým postavám nefandil ani se s nimi moc nesžíval. Nad zápletkami a rozuzleními se mi netajil dech. Ale vždycky jsem po přečtení Gibsonových knížek přemýšlel, a pořád se k nim v duchu vracel. Ne za postavami ani příběhem, ale za tím světem, který byl zároveň cizí a zvláštně povědomý. Za myšlenkami, jejichž vyslovení je natolik důležité, aby jen za tím účelem Gibson vytvořil postavu.
Jestli je to dobré nebo špatné psaní neposoudím, asi bych řekl, že je zkrátka specifické a nesedne každému, což je nakonec úplně v pořádku. Bylo by ale chybou snad doufat, že když vám nesedla jedna jeho knížka, tak byste měli zkusit jinou. Nechci říct, že jsou všechny stejné, to nejsou, ale mají velice podobný ideový rámec a Gibson si zkrátka drží svůj styl. Pokud si ale nejste jisti a chcete po nějaké jeho práci sáhnout (s opatrnou výjimkou trilogie Sprawlu), vždycky si zjistěte, kdy byla napsána, respektive poprvé vydána. Protože u Gibsona je tohle „kdy“ prakticky stejně důležité, jako „co“.
Kyberpunk je teď
Gibson si ve svých knihách nechává jen pár let náskok, proto jeho díla působí aktuálně, až vizionářsky, a proto, bohužel, také velmi rychle zastarávají. The Peripheral už tohle z poloviny potkalo, a to ještě česky ani nevyšla. Země slídilů se zabývala virtuální a rozšířenou realitou, v době, kdy se jednalo o technologii nerdů a exotů, dnes je kniha vcelku obyčejným thrillerem s několika zajímavými myšlenkami o povaze států a národů. Idoru je výletem do současného Japonska, kde virtuální divy pořádají koncerty a těší se obrovské slávě. Co bylo v roce 1996 fascinující a vizionářské, bylo aktuální o deset let později a zcela běžné o dvacet. V Gibsonových knihách pořád můžete najít spoustu zajímavých postřehů a myšlenek, ale onen základ čerpající ze světa, který není, ale mohl by být, už je zkrátka pryč. Jsou produkty doby, ve které byly napsány.
Sám Gibson říká, že není žádný vizionář, a náskok před budoucností se mu daří držet jen těžko. To dokládá i několikanásobný odklad jeho nejnovější novely Agency. Kniha, ve které Americké volby v roce 2017 vyhrála Hillary Clintonová, Brexit se nikdy nestal, a která se odráží od fenoménu sociálních sítí; technologického zázraku (nebo spíš prokletí?) globálního významu, který Gibson předpovědět nedokázal. Tady už Gibson nepíše svět, který možná bude, ale svět, který být mohl.
Dostáváme se tak k tomu, co někteří říkají už několik let: Kyberpunk je teď. Ani dnes sice nemá nebe barvu televize přepnuté na prázdný kanál, ale zítra?
