Kapitola 8: Klíče a zámky

Nemohl říct, že by Rayovo oddělení bylo nějak výrazně přátelské, ale aspoň si nepřipadal jako vhozený do nádrže se žraloky.

Katherine byla plně pohroužena do Warrenova reportu a hacker sám se ze všech sil snažil nedat na sobě znát, jak moc je nervózní. Nikdo mu neřekl, jak bude brífink vypadat a co přesně se od něj čeká, a pět dní, které uplynuly od jeho propuštění, bylo dost málo aby zapomněl na život ve vězení.

            Kancelář, do které ho vyslal jeden z kolegů, jehož jméno ještě neznal, byla extrémně strohá. Vlastně vypadala spíš provizorně. Byl tu jen stůl a obyčejná židle za ním. Taková, kterou člověk běžně vídá na konferencích a ze které po půl hodině začnou bolet záda. Warrenovi se ale nedostalo ani takového pochybného pohodlí a musel stát. Místnost byla kromě zmíněných věcí úplně holá a vzhledem k podzemí pochopitelně bez oken, takže Warren musel neustále koukat buď na svoji šéfovou, nebo studovat nezajímavou dýhu kancelářského stolu.

             „No, už jsem viděla horší,“ zhodnotila jeho práci, a Warren si oddychl. „Ale dobrá polovina tvých zadání by se dala víc rozvést. Ukaž to Collinsové, ona už ti řekne, co a jak. Příští týden čekám lepší práci.“ S tím mu podala report zpátky a konečně Warrena propustila.

Netušil, kdo je Collinsová, ani jak vypadá. Většinu svých kolegů ještě neznal a vyhlídka na slepé seznamování ho zrovna netěšila. Nakonec si ale uvědomil, že se může zeptat Tariqa. Ten mu bez okolků ukázal na stůl s hradbou dvou monitorů jen kousek od nich. Jestli u nich někdo seděl, nemohl být vysoký.

            Warren k označenému stolu došel a skutečně u něj seděla žena dost malá, aby se za monitory ztratila. V uších měla sluchátka a prsty na myši poklepávala do rytmu. Warren chvilku čekal, jestli si ho všimne, ale pak jí zkrátka mávnul rukou před očima. Škubla sebou a vyndala si sluchátka.

             „Sorry, jsem se asi moc zamyslela. Co potřebuješ?“ obrátila se k Warrenovi.

             „Ahoj, já jsem Warren,“ řekl, a chystal se pokračovat, když ho přerušila. „Já vím, kdo jsi. Ptala jsem se, co potřebuješ.“ Její přímost Warrena zarazila, ale když se začala uculovat, pochopil, že si ho jen dobírá.

             „Promiň, ale měl jsi vidět, jak ses tvářil,“ dusila v sobě smích. Warren se uvolnil a dovolil si úsměv taky. Vtipkování už skoro odvyknul ale rád se na něj rozpomněl. Než se nadál, natahovala k němu Collinsová ruku: „Jenny, těší mě, Warrene.“

            Warren jí popsal, co mu Katherine doporučila, a Jenny jen zakroutila hlavou. „To je tak typický. Hodit sem nováčka a neříct mu vůbec nic. Děláš teď na něčem, nebo mi můžeš věnovat odpoledne?“

             „Jo, asi můžu.“

             „Tak si támhle vezmi židli,“ ukázala na volný stůl s židlí opodál.

            Warren poslechl.

Jenny, jak se ukázalo, měla skvělý přehled o nástrojích, které měla NSA k dispozici. Otevřela jedno z jeho uzavřených zadání a v rychlosti si přečetla výstupní zprávu. Warren v ticketu poznal svůj první úkol, který odložil jako slepou uličku.

             „Hmmm, posláno z Wi-Fi v kavárně na letišti, jo? To bude buď náhoda, nebo profík,“ zhodnotila Jenny, než se zamyslela a začala znovu bubnovat prsty o myš. Warren si nejdřív myslel, že ji tak baví hudba ve sluchátkách, ale zjevně šlo spíš o zvyk, který jí pomáhal se soustředit.

             „Říkal jsem si to samý, ale co víc s tím můžu dělat?“

            Jenny na něj mrkla, než se jí prsty rozeběhly po klávesnici. Spustila program, který Warren neznal a zadala do něj adresu letiště. Ještě párkrát zkontrolovala časový údaj z inkriminovaného emailu a zadala ho do políčka označeného jako Datum a čas. Pak už konečně klikla na „Odeslat“.

            Na výsledek čekali možná dvacet vteřin, rozhodně déle, než bylo příjemné. Jenže když Warren konečně zjistil, co přesně Jenny vyhledala, moc se mu nedostávalo slov. Před nimi byly miniaturizované záznamy z letištních bezpečnostních kamer. Warren nevěřil vlastním očím. Nebyl žádný expert, ale stejně věděl, že NSA ze zákona nesmí špiclovat Američany. Nebo tedy… neměla by. Zjevně ji ale zákon moc netrápil.

             „Vidíš někoho podezřelého?“ zeptala se, když pustila video zhruba odpovídající hledanému časovému úseku. Warren se naklonil dopředu tak prudce, až mu pár blonďatých pramenů spadlo do očí. Rychle je shrábl zpátky, kde nepřekážely, a zadíval se na typicky nekvalitní záznam. Email mohl poslat kdokoliv. Z notebooku, tabletu, nebo i telefonu, a na letišti se to pochopitelně hemžilo lidmi. Neměl zrak cvičený na podezřelé chování a v mase lidí se zkrátka ztrácel.

             „Ne,“ uznal nakonec porážku. Jenny pustila smyčku z kamery znovu.

             „Hmm… co tenhle?“ ukázala po chvilce prstem na vysokého čtyřicátníka s přísně manažerskou vizáží. Vlasy měl po stranách vyholené, a nahoře ulíznuté, od pohledu pěstěné strniště měl zastřižené, a Warren by řekl snad i pedantsky, kdyby obraz z kamery obsahoval větší detaily. Chvilku stál s telefonem v ruce, ale pak začal na malém prostoru přecházet. Možná podrážděním, možná netrpělivostí a možná z nervozity, těžko říct.

            Na Warrena působil arogantním dojmem, ale neměl pro svůj odhad žádné důkazy. Jenže na něj ukázala i Jenny, tak na něm muselo něco být.

             „Možná… je nesympatickej, ale to neznamená, že něco udělal.“

             „Nechová se úplně standardně. Zjistím, kdo to je, a trochu si ho proklepneme,“ usmála se, zastavila záznam a vyřízla z něj malý rámeček s obličejem. Warrenovi přeběhl mráz po zádech. Opravdu stačilo tak málo, aby se o někoho začaly zajímat úřady? Jenom trochu neobvyklé chování? Změna v chůzi?

             „Neber si to tak, jen děláme svoji práci,“ řekla Jenny, jako kdyby mu četla myšlenky. Zněla skoro vesele a Warren usoudil, že je asi zkrátka zvyklá.

             „To je právě ten problém. Lidi, co jen dělají svoji práci,“ řekl spíš pro sebe.

             „Zníš jak Selig, myslela jsem, že máš větší koule než on,“ protočila panenky v přehnaně dramatickém gestu, než se obrátila zpátky k monitoru. Zřejmě si nevšimla, jak moc Warrena její slova vykolejila.

             „Co o něm vůbec víš?“ řekl, jakmile se trochu vzpamatoval. Urážku vmžiku zapomněl, když mu došlo, že má jedinečnou šanci se něco dozvědět. Raymonda obklopovala jistá aura tajemnosti, která jako kdyby s každou další informací jen houstla.

             „O Seligovi?“ ušklíbla se, jako kdyby pohrdala i jeho jménem. „Kdyby chtěl, tak by s celým projektem mohl pořádně hnout, ale on se radši omezí na konvenční postupy, a ještě nám tu bude kázat o morálce o zodpovědnosti. Myslim si o Arlingtonový svoje, ale ohledně něj má teda pravdu. Selig nedokáže překousnout, že úspěch někdy vyžaduje překročení některých hranic.“

            Za běžných okolností by Warren snad i souhlasil, ale teď když věděl, o jaké hranice přesně jde, si nebyl ani trochu jistý. Jistý si ale byl tím, že se s Jenny nechce pouštět do křížku ohledně jejích světonázorů. Raději zkusil trochu změnit téma: „To nezní, že máš naši šéfovou moc v lásce.“

Svou chybu si uvědomil záhy. Jakmile otázku vyslovil, Jenny se na něj zkoumavě zadívala a zvážněla. „Myslíš, že ze mě budeš tahat rozumy bezplatně?“

„Ne, jenom bych chtěl vědět, do čeho jsem se vlastně namočil,“ snažil se znít lhostejně. Jenny jeho otázka evidentně zasáhla do citlivého místa, ale Warren nechtěl, aby to vypadalo, že si všimnul.

             „Hm. Od Arlingtonový se drž dál, jestli ti můžu poradit. My jsme tady většinou na stejný lodi, a ona je jak otrokář, co práská bičem. Nevystupuj moc z řady, a budeš v pohodě, ale nesnaž se být ani moc průměrnej, nebo ti řekne, že flákače nepotřebuje, a poletíš.“ Pak se zarazila a zadívala se na monitor, který začal vypisovat výsledky. „A heleme se. Carl Nowak, projekťák v SharkCoders, to nezní jako nezajímavý profil. Možná jste na něco kápnul, pane Davisi!“

            O tom Warren upřímně pochyboval, a i kdyby měla pravdu, rozhodně šlo spíš i její zásluhy. Bránit se úspěchu ovšem nehodlal. Vynutil ze sebe úsměv a když mu Jenny poslala podklady, které spolu našli, poděkoval jí.

             „Měl by sis nechat narůst hroší kůži, jinak tu dlouho nevydržíš,“ poradila mu ještě, když se zvedal a vracel vypůjčenou židli. Neodpověděl, ale radu si zapamatoval.

Nemohl říct, že by Rayovo oddělení bylo nějak výrazně přátelské, ale aspoň si nepřipadal jako vhozený do nádrže se žraloky. A největší rybou v jezírku byla zřejmě Katherine, což ho ale nepřekvapilo. Vykašlal se na další úvahy a vrátil se k práci. Druhý zbabraný report už by mu projít nemusel.

            Naštěstí mu Jenny spolu s informacemi poslala i nějaký předpřipravený dokument se seznamem předinstalovaných aplikací a jejich stručný popis. Dobrá desítka jich pocházela z NSA. Warren z nich ten den viděl už tři, a všechny tři byly extrémně efektivní. Aplikace na procházení kamerových záznamů, program na identifikaci z fotek a videí, a zjevně obsáhlá databáze lidí. Jakých přesně, to si Warren nedovolil ani odhadnout. Ne že by o informaci vůbec stál.

            Prošel si vytažené informace a zabrousil na Nowakův Facebook. Jak se dalo očekávat od někoho, kdo děla v IT, měl soukromí nastavené rozumně, ale ne úplně neprodyšně. Z veřejných profilových obrázků ale Warren moc nevykoukal. Trochu mu napověděly sledované stránky. Bylo mezi nimi dost pokročilých technických záležitostí. Příliš technických na obyčejného projekťáka, byť v IT firmě. Warren následoval instinkt a zkusil muže najít na Twitteru. Úspěch se dostavil brzy. Hacker se opřel do křesla a přemýšlel. Facebook měl každý mezi dvaceti a čtyřiceti, ale Twitter používala jiná sorta lidí. Rozhodně nešlo o žádný přesvědčivý důkaz čehokoliv, ale o vodítko jít mohlo.

            Strávil dobře hodinu projížděním starých tweetů, a sám začínal mít podezření, že na něco narazil. Pořád neměl v ruce nic přesvědčivého, ale sdílené programátorské vtipy vyžadující k pochopení znalost více či méně odborných věcí, ukazovaly na hlubší zájem o programování. Což ale z člověka pořád nedělalo hackera, natož takového, který porušuje zákon. Jenže jak si být jistý jedním nebo druhým? Warren mu přeci nemohl napsat na Twitter zprávu a zeptat se. Ačkoliv…

            Založil si nový, dostatečně anonymní účet, a odeslal zprávu obsahující kousek z onoho kódového označení, které stopoval. Možná Nowaka vystraší, nebo ho zaujme natolik, aby na sebe něco prásknul. Možná se bude chtít pochlubit, nebo naopak vytahat informace z Warrena, tak či onak, pokud s tím má něco společného, určitě zprávu nenechá bez odezvy.

S pocitem alespoň částečného úspěchu se Warren sbalil a vyrazil domů. Snažil se nemyslet na všechna morální dilemata, která ten den prožil, ale příliš se mu nedařilo. Selig měl aspoň nějaké zábrany a nechoval se k němu jako ke kusu hadru. Katherine ho vysekala z vězení, ale jestli Rayovým důvodem byla neochota plýtvat talentovanými lidmi, tak Katherine v něm s největší pravděpodobností viděla jen jedno malé, vcelku bezvýznamné kolečko v mašinerii, která ji zaměstnávala. Warren by se ani nedivil, kdyby mu pomohla i proto, aby se vysmála Rayovi. Už ve vězení nijak nezapřela, že ho zná, a její názor na něj Warrenovi dnes prozradila Jenny. Zjevně měli nějakou společnou historii a Warren měl pocit, že dobře spolu rozhodně nevychází. Tím horší byla jeho pozice. Navíc pořád pracoval v budově CIA, a ještě k tomu s jistotou věděl, že Ray na projektu dělá také. Čistě technicky muselo být jen otázkou času, než se setkají. Co mu Warren řekne? Co řekne Raymond jemu? Ukradené nástroje NSA se mu proti jeho životní situaci jevily jako banalita nehodná pozornosti.

            Vykašlal se na dosavadní bezpečností zásady a vytočil číslo jednoho ze svých starých známých. Potřeboval si nutně vyčistit hlavu, ideálně ve společnosti a s alkoholem.

             „Warrene? Ty ještě žiješ chlape?!“ Andy zněl v telefonu upřímně překvapeně. Warren jen doufal, že je překvapený příjemně.

             „No jo, promiň, potřeboval jsem se na chvíli zdejchnout, chápeš.“

             „Jasně, to je v pohodě, hlavně že seš celej.“ Andrew samozřejmě chápal. Věděl, čím se Warren živil, a v jeho očích se tím stále ještě živí. Hacker mu tu představu nechtěl ani v nejmenším vyvracet.

             „Hele, máš nějaký plány na dnešek? Potřeboval bych si vyčistit hlavu.“

             „Ty mě zveš na kalbu? Určitě tě emzáci nevyměnili?“

             „Jestli jo, tak se jim to moc nepovedlo. Jak teda?“

             „Že váháš! Hele, vzal bych ještě pár kámošek, jestli nemáš něco proti?“

             „Ne, ale pokud plánuješ zase nějaký orgie, tak mě vynech.“

             „Jenom chlast, dobře, píšu si. Za hodinu v centru jako obvykle?“ Warren souhlasil. Musel se usmát při Andyho ‚jako obvykle‘. Jako kdyby byli naposled na tahu předevčírem.

Andy se dle očekávání nevyptával a chtěl si zkrátka jen užít. Třem holkám, které, jak slíbil, vzal s sebou, muselo být jednadvacet opravdu čerstvě. Warren nikdy nechápal, kde je Andrew bere, ale nikdy se ani neptal. Slušně se připili už během první hodiny a jedna z nich se po Warrenovi v průběhu večera začala ochotně sápat. Nevymlouval jí to. Trocha zábavy bez následků a vyměňování telefonních čísel mu přišla jako dobrý nápad.

            O několik panáků vodky a rumu a pár sklenicích nevyslovitelných exotických koktejlů skončil i s brunetou u sebe doma. Matně si vybavoval, že se jmenuje Lana, ale jméno ho na ní zajímalo asi tolik, jako ji na něm. Dopotáceli se do postele, ruce šátrající pod oblečením, které se nešikovně pokoušeli jeden druhému sundat. Ona byla zjevně dost nezkušená, on na mol. Z rovnice vzešel sex, který byl krátký, impulzivní, a dost špatný, ale Warren usnul dřív, než si cokoliv z toho uvědomil.

            Nevzpomínal si ani kdy, ani jak se dostal předchozí noc domů, a svinčík, který našel ráno kolem záchodu, mu kocovinu ještě o něco zhoršil. Slečna, jejíž jméno musel mít v paměti někde vedle oné cesty domů, už naštěstí odešla, takže byl ušetřen jakéhokoliv trapného tápání.

            Cesty do práce s hlavou jako střep ale ušetřen nebyl. Měl si nechat pijatiku na pátek nebo víkend. Jeho chyba, kterou si uvědomil pozdě. Vytřel záchod a ke snídani si dal jen kafe. Žaludek měl na vodě a když tak nad tím přemýšlel, bylo klidně možné, aby byl svinčík jeho návštěvy. Opřel čelo o chladnou desku stolu a snažil se nemyslet na osm hodin práce před sebou.

Ani nejčernější scénář, který si u ranní kávy vymyslel, ale nepočítal s tím, že by po příchodu do podzemní kanceláře našel Raymonda Seliga, jak sedí na jeho stole a pročítá si nějakou hodně tlustou složku. Warrena jen suše napadlo, kolik nabouraných aut a spadlých letadel za sebou musel po cestě do práce nechat, protože tak gigantická smůla, která se ho držela, už se zkrátka musela manifestovat i někde jinde.

            Smířil se se svým nepříznivým osudem a vyrazil vpřed.

Další kapitola

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.