Kapitola 11: NeoGear

„Jak ses rozhodl?“ zeptala se Zero další den ráno. Ještě ani nevstali. Nemohla sice vidět pravděpodobnostní výpočty honící se Castorovi hlavou, ale mohla je tušit.

„Proč vlastně NeoGear?“ zeptal se, zatímco vylézal zpod tenké, ale překvapivě teplé přikrývky.

„Dej mi svoje síťový ID a já ti to ukážu,“ nabídla. Sama nevypadala, že by se chystala vstávat. Castor se natáhnul po svém tričku, které sice uschlo, ale umělá látka nasáklá kyselým deštěm už na dotyk nebyla zdaleka tak příjemná. Místo sdělení své síťové identifikace si našel Zero sám a zaslal jí žádost o spojení. Oslnila Castora pobaveným úsměvem a žádost přijala.

Záhy mu přišlo upozornění na příchozí odkaz. Sednul si zpátky na rozloženou pohovku, aby se mohl plně pohroužit do virtuální reality Sítě. Na rozdíl od lidí k ní nepotřeboval žádné periferie ani další úpravy svého těla. Rozprostřela se před ním přízračná ulice prozrazující svou neexistenci nereálnými barvami a přemrštěnou geometrickou pravidelností. Odkaz od Zero ho zavedl do zapadlé uličky, kde nebylo zdánlivě nic zajímavého. Zdání ale klamalo a Castor brzy objevil pod vrchní vrstvou kódu zašifrovaný soubor. Heslo mu Zero poslala spolu s odkazem.

Soubor byl 3Deo a Castor se nečekaně ocitl v nasnímané realitě. Stál na ulici, kolem něj spousta lidí, většinou Asiatů. Většina z nich před sebou držela své přenosné konzole a natáčela. Podíval se stejným směrem, jako ostatní. Stáli na kopci a nedaleko, na úpatí pod nimi, zuřil požár. Plameny stravovaly velkou, několikapatrovou halu, a přes množství hasičů na místě a vrtulník kroužící nad jejich hlavami situace evidentně nebyla pod kontrolou. Slyšel tlumené výkřiky a měl skoro pocit, jako by ho v očích štípal hustý černý dým. Jen iluze.

Za jejich zády se po silnici řítilo několik aut. Castor se otočil právě včas, aby na aerodynamických perleťově bílých karoseriích poznal logo NeoGearu. Než si stačil všimnout něčeho dalšího, zmizela auta za zatáčkou.

Do 3Dea promluvil hlas Zero: „To je filiálka NeoGearu. Přes pět let neplnila bezpečnostní protokoly, ale v Číně je pořád levnější uplatit pár úředníků, než zastavit výrobu a investovat do nápravy. Díváš se na smrt sto třiceti lidí. Jejich rodiny nedostaly ani cent odškodnění. Ještě se ani neusadil popel a NeoGear se té dceřinky zbavil. Až potom, co z ní vysál veškerý prachy, pochopitelně.“

Castor se otočil zpátky k ohni. Probíhající peklo ho uchvátilo natolik, že si nevšiml příjezdu policie, která začala svědky neštěstí rychle pacifikovat a jejich konzole neméně rychle konfiskovat. Záznam skončil a Castor byl zpět ve virtuální uličce. Odpojil se.

„Znala jsi tam někoho?“ zadíval se na ni a Zero jeho pohled podržela.

„Myslíš, že potřebuju nějakej osobní důvod? Nestačí, že to jsou nenažraný svině?“ všiml si, jak celá ztuhla a zamračila se.

„To jsem neřekl.“

„Ne, ale….,“ zarazila se, uhnula pohledem, než se znovu nadechla, „promiň, je docela jednoduchý zapomenout, co seš. Poslyš, můžeš vlastně lhát?“

„Kdybych nemohl, asi bych tady moc dlouho nevydržel,“ pousmál se, než si konečně tričko, které měl celou dobu v ruce, natáhnul.

„A co třeba dvojsmysly a čtení mezi řádkama a náznaky? Jak to zvládáš?“

„Je taky jednoduché zapomenout, pro koho dělám?“ Povytáhl jedno obočí. Těžko by mohl prodávat podpultové zboží, kdyby nechápal, jakými jinotaji si o něj lidé říkají.

„No jo, máš recht. A sarkasmus koukám taky dáváš. Fakt se těším, až se pustíme do práce,“ mnula si ruce. Konečně ze sebe také shodila přikrývku a vstala. Castor si s jistým neklidem uvědomil až v té chvíli, že šla spát v tričku, ale teď na sobě žádné nemá. Ke svému překvapení pro podobnou situaci protokol měl. S neobyčejným zaujetím začal studovat podlahu.

Zero se ale rozesmála a donutila ho oči přeci jen zvednout.

„Ty se mi fakt zdáš! Žiješ v týhle díře, bůhví, co všechno jsi už viděl, ale před polonahou holkou se stydíš?“ Castor pootevřel ústa, aby něco řekl, ale zase je zavřel a znovu upřel pohled do země. Možná špatně vyhodnotil situaci? I on už věděl, jak jemné nuance vládnou některým společenským situacím a rituálům. Možná se na Zero měl podívat pořádně. Okatě si ji prohlédnout. Říct jí nějakou pozitivní zpětnou vazbu.

„Ať se ti nezavaří obvody, Castore,“ ušklíbla se, než se sehnula na zem pro odhozené triko a přetáhla si ho přes hlavu. „Tady na gentlemany, co se nepodívaj, když můžou, jeden nenarazí, to je všechno.“

„Takže kdy chceš začít?“ změnil Castor téma. Neušlo mu, že s její nabídkou nikdy výslovně nesouhlasil, ale bylo už trochu pozdě začít couvat.

„Co nejdřív. Čím dřív ti parchanti zaplatí, tím líp,“ prohlásila a Castorovi při těch slovech připadala trochu jako jeden ze starých propagandistických plakátů, které jednou náhodou našel na Síti.

„Mohl bych přes den udělat průzkum,“ nabídl.

„Není potřeba. Mám je na mušce dlouho, už jsem chytla pár rybek na phishing, jsem v jejich síti, ale nedokážu si eskalovat práva dostatečně.“ Zero přešla k pár skříňkám a malé lednici, které sloužily místo kuchyně. Ze skříňky vytáhla lacinou náhražku pečiva zatavenou v plastu. Hodila balíček Castorovi spolu se sójovým rádoby salámem. „Ani jsem se nezeptala,“ uvědomila si záhy, „jestli vůbec potřebuješ jíst.“

„Většina mých orgánů je sice uměle vypěstovaná, ale pořád jde o biologickou tkáň, ty z baterie neuživím,“ vysvětlil, než se pustil do snídaně. Chutnala nijak.

„Skoro bych řekla, že máš víc nevýhod než lidský tělo,“ ušklíbla se, zatímco si otvírala plechovku piva. Castor nijak nekomentoval ani její slova, ani výběr pití.

„Budeš mít čas večer?“ znovu odvedl řeč mimo sebe. Zero se usmála, ale ani tentokrát nic nenamítala.

„Jasně. Kde bydlím víš, tak se prostě stav, až skončíš v práci.“

„Dobře,“ kývnul. Zmuchlal obaly od jídla a když nikde neviděl koš, hodil je vedle pohovky na hromadu prázdných krabic od pizzy.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.