Kapitola 6

Vzbudila mě vůně jídla.

            Něco málo jsem snědl naposledy předevčírem, takže jsem hlady prakticky šilhal a z postele jsem vyrazil po čichu jako lovecký pes.

            Včerejší rozprava s Fjodorem i následný sex ze mě sejmuly povážlivou porci starostí i frustrací. Snad poprvé od začátku případu jsem neměl pocit, jako by se na mě všechno hroutilo a rozhodně mi to nevadilo.

V obýváku mou pozornost upoutal šramot z kuchyňského koutu – a pohled na Fjodora u plotny mě ujistil, že jsem si vůni jídla nevymýšlel. Jen jsem upřímně doufal, že ať vytváří cokoliv, bude brzy hotový. Vařit uměl skvěle, takže s kvalitou jídla jsem si hlavu dělat nemusel.

            „Co to bude a kdy to bude?“ zeptal jsem se, jakmile jsem stál dostatečně blízko, a přejel mu rukou po zádech. Možná jsem se chtěl trochu pomstít za jeho fórek, který mě málem stál prst, jenže Fjodor se neleknul.

            „Telecí líčka na víně, a řekl bych, že tak za deset, možná patnáct minut,“ prozradil, zatímco jsem pokračoval ke dřezu, abych si napustil sklenici vody. Vypil jsem ji na jeden zátah a poté ještě polovinu další.

            Až pak jsem se obrátil zpátky k Fjodorovi: můj blažený úsměv mu musel napovědět, že zvolil správně. Netušil jsem, kolik obchodů a řeznictví v okolí oběhal, než nakoupil kvalitní suroviny, ale odpověď mě nezajímala dost na to, abych se ptal.

            „Můžeš si dát zatím polévku,“ navrhnul. Byl bych mu býval vděčný i za suchý rohlík. Za boršč, který mi ochotně nalil do talíře a zaplácnul smetanou, jsem měl chuť mu líbat ruce. Možná i nohy.

            Můj úsudek sice zkresloval hlad, ale tohle byl objektivně nejlepší boršč, jaký jsem kdy jedl. Přestože byl tak hustý, že kdybych do hrnce dal lžíci, zůstala by stát, první porce mě nezasytila. Na druhou jsem se ale nechystal – nechával jsem si totiž místo na hlavní chod.

            „Jak se cítíš, můžeme pokračovat ve vyšetřování?“ začal, když položil talíře s jídlem na stůl a přisedl si ke mně.

            „Jo, jsem v pohodě,“ odpověděl jsem a býval bych pokračoval, kdybych neochutnal. Jemné telecí se rozplývalo na jazyku a s těžší chutí vína vytvářelo kulinářskou obdobu porna.

            „To je strašně dobrý,“ přiznal jsem a Fjodorovi na rtech rozkvetl ukrutně samolibý úsměv.

            „Jsem rád, že ti chutná,“ přikývnul, než se pustil do svojí porce.

            „Měli bychom najít Talata,“ vrátil jsem se k případu o pár soust později. Radši bych dělal cokoliv jiného, než co jsem právě řekl, ale nemohli jsme zkrátka ignorovat, co se stalo.

            „Ano. Nelíbí se mi, jak snadno tě našel, a nevěřím, že jeho návrat do Prahy je náhoda,“ zadíval se na mě a přišlo mi, že pak napíchnul kousek telecího na vidličku s trochu větším gustem, než bylo nutné.

            „Mohl by nám s ním pomoct Úřad?“ Byl jsem si jistý, že ještě před týdnem by moji otázku bez přemýšlení smetl ze stolu, ale tentokrát ne.

            „Úřad rozhodně bude mít velký zájem ho chytit,“ připustil po chvilce přemýšlení a pomalého žvýkání Fjodor. „Ale Talat by se nevracel, kdyby nemusel. Má tady spoustu nepřátel včetně Úřadu. Jenže pochybuji, že pokud ho najdou, tak nám o tom řeknou.“

            „Nora by nám třeba vyšla vstříc,“ nadhodil jsem.

            „Možná. Budeme doufat.“

            „Nebo máš lepší návrh?“ využil jsem Fjodorovy zdráhavosti, abych z něj vymámil trochu víc důvěry v můj plán.

            „Ne. Navíc zaútočil na tebe, máš plné právo rozhodnout, jak se s ním vypořádáme,“ přikývnul s podstatně větší rozhodností.

            „Měli bychom nechat Úřad, aby nám pomohl. Čím dřív ho najdeme, tím líp. Já sám ho navíc do latě nesrovnám.“

            „Neřekl jsi mi, jak přesně probíhala vaše konfrontace, když už ses zmínil,“ zabrousil Fjodor hlouběji a s neskrývaným zájmem.

            „Měl jsem štěstí. On špatně odhadnul mě a já dobře jeho. Napadlo mě, že když používáte magii podobným způsobem, mohli byste mít i podobný slabiny, tak jsem ho zatlačil do defenzivy.“

            „To byla velice dobrá úvaha, zvlášť uprostřed boje,“ pochválil mě Fjodor, ale tvářil se dost zaraženě.

            „Děje se něco?“

            „Ne, vůbec ne. Jen bych ve tvém věku a s tvými zkušenostmi nečekal, že si dovedeš zachovat tak chladnou hlavu. Zvlášť když proti tobě stál on,“ připustil, zatímco skládal prázdné talíře.

            „Tomu se říká kompliment servírovaný backhandem, ale jak říkám – měl jsem prostě štěstí,“ ušklíbl jsem se, i když mě jeho slova ve skutečnosti potěšila.

            „Získals převahu v boji díky logické úvaze, štěstí s tím nemá co dělat. Jen mě překvapila má vlastní zaslepenost.“

            Na chvilku jsem se na něj jen mlčky díval a zpracovával, co řekl. Fjodor využil příležitosti a vzdálil se pod záminkou sklízení ze stolu.

            „Jak to myslíš?“ vypadlo ze mě nakonec a otočil jsem se do kuchyně, abych na něj viděl.

            „Kdybych stál na Dariově místě já, nevedl bych si lépe. S větší mocí roste sebevědomí a arogance. Občas si myslíme, že když dokážeme někoho zabít pár gesty, jsme skoro nedotknutelní. A pak přijde někdo mladý a nezkušený a ukáže nám, jak hluboce se mýlíme,“ prohlásil, zatímco skládal nádobí do myčky.

            „Myslíš, že s Talatem uvažujete stejně?“ založil jsem si ruce na prsou a opřel se do židle, jako kdybych tím snad mohl získat větší vhled do Fjodorova uvažování.

            „To bych nerad,“ podíval se na mě, zavřel myčku a vrátil se ke stolu, „ale viděl jsem podobný vzorec u mnoha mocných lidí a většinou jej uzavírala smrt. Naneštěstí ale Darius není mrtvý a ani hloupý. Podobnou taktikou ho podruhé nezaskočíš.“

            „A čím bych mohl?“

            „Nic mě nenapadá, abych byl upřímný. Kdybych proti němu stál já, byly by šance dost vyrovnané. S tebou po boku bych měl převahu, ale kdybys proti němu měl znovu bojovat sám…“ Na chvilku se odmlčel a očividně nad něčím usilovně přemýšlel. Nakonec se přeci jen rozhodl mi svoje myšlenky svěřit: „Vůbec mu nesmíš dát možnost zaútočit. Nesmíš přemýšlet ani zvažovat, musíš proti němu jít se vším, co máš a s jasným úmyslem ho zabít, ať je cena jakákoliv. Protože bude vždycky nižší než tvůj život. Myslíš, že to zvládneš?“

            „Zvládnu,“ potvrdil jsem. Ve Fjodorových očích jsem četl starost, ale rozhodl se ji ignorovat. Nikdy jsem nikoho nepřipravil o život a Fjodor měl zřejmě pochyby, jestli jsem na něco takového připravený.

Kdysi, když mi bylo osmnáct a přál jsem si mít normální život, přátele a snad do budoucna nějakou rodinu, mi Fjodor udělil zevrubné kázání o tom, co obnáší být nadaný. Bez servítek mě vyrval z mých představ a vzdušných zámků a postavil můj život na mnohem pevnější, i když podstatně komplikovanější základy. Po jeho promluvě do duše jsem se přestal připodobňovat za každou cenu obyčejným lidem a snažil se řídit jeho radou o přijetí sebe samého se vším všudy. Nebo alespoň skoro se vším. K Fjodorovu proslovu totiž náležela i smrt, kterou z principu nadání dokážeme způsobit snadno a rychle. Příliš snadno a rychle, než abychom nad takovým skutkem dokázali trpět výčitkami. „Proto se nás tak bojí, proto prakticky vyvraždili Starou krev, a proto mají Úřad, aby je ochránil,“ vysvětlil mi tehdy Fjodor a já mu odmítl věřit. Jenže měl pravdu a věděl, že je jen otázkou času, než dospěju natolik, abych si ji dokázal přiznat.

            Když se mě zeptal, jestli dokážu Talata zabít, věděl jsem naprosto jistě, že ano. Nějaká zášť nebo touha po pomstě v mém rozhodování nehrály žádnou roli. Nevím, jestli mi něco vyčetl z tváře, ale myslím, že dobře věděl, co mi v tu chvíli proběhlo hlavou. Beze slova se zvednul a odešel a vrátil se s čerstvou lahví Diplomatica.

            „Na dobrý lov,“ kývnul ke mně lahví, než si přihnul přímo z ní. Řekl bych, že takové barbarství bude pod jeho úroveň, ale na druhé straně tak nějak sedělo k celkové náladě. Když láhev nabídl mně, zachoval jsem se stejně.

Sice jsem chtěl Noře zavolat, až dojíme a trochu nám slehne, ale předběhla mě.

            „Chtěla jsem tě jen připravit,“ začala po velmi rutinním oboustranném pozdravu. „Tak do hodiny si pro tebe přijede někdo od nás a odveze tě k výslechu.“

            „Dejvice?“ odhadl jsem důvod návštěvy.

            „Jop. Trochu jsem je pozdržela, protože jsem doufala, že se mi třeba ozveš a budeme to moct probrat v klidu.“

            „No, já jsem ti akorát chtěl volat,“ prohlásil jsem, a už v ten moment mi vlastní slova zněla jako mizerná výmluva.

            „Jasně, Viktore,“ její hlas překypoval ironií. „No, teď už nic nenaděláme, uvidíme se na centrále.“

            Raději jsem se šel rovnou obléknout, protože jsem nechtěl riskovat, že by mě hoši z Úřadu odvezli, jak jsem byl: v trenkách a vytahaném tričku.

Vrátil jsem se do obýváku už trochu společensky přijatelný a přetlumočil Nořinu zprávu Fjodorovi, který se zatvářil znechuceně.

            „Jen ses bránil,“ namítl.

            „Uprostřed města a ne zrovna střídmě. Spíš mě překvapuje, že je udržela na uzdě tak dlouho,“ pokrčil jsem rameny.

            „Nelíbí se mi to, neměl bys být zodpovědný za nevyprovokovaný útok,“ zabubnoval prsty o desku stolu, jako kdyby dřevo neslo vinu za můj problém.

            „Nikdo na mě žádnou odpovědnost nehází,“ slovíčko „zatím“ jsem si radši odpustil. „A stejně jsem chtěl s Norou mluvit, aspoň vás ušetřím další hádky.“

            Na víc vysvětlování jsem neměl čas, protože se rozeřval zvonek. Hoši byli rychlí, od Nořina telefonátu neuběhla ani půlhodina.

            „Do večera budu zpátky,“ rozloučil jsem se s falešným povzbudivým úsměvem.

Výslechová místnost byla stejně studená a hnusná, jak jsem si ji pamatoval. Lehce zašlá omítka ukrývala pečetě znemožňující použití magie, které se projevovaly otravným mravenčením v prstech. Kdysi dávno, hnán mládím a elánem, jsem byl za rebela a u výslechu se zasmál té ironii, že magičtí eunuchové z Úřadu sami sedí na takovém kvantu magie. Možná jsem to tehdy řekl trochu míň vybíravě, uznávám. Takže jsem si odnesl poučení, že držkovat u výslechu se zkrátka nemá, jinak se člověku přihodí třeba zlomený nos, solidní monokl a dvě prasklá žebra.

            Na protější straně čistého, ale odřeného nerezového stolu seděl oficír v uniformě. Mohlo mu být lehce pod padesát a s řídnoucími vlasy a dobráckou kulatou tváří vypadal spíš jako něčí hodný strýček než jako vyšetřovatel. Nora mě ovšem zaujala mnohem víc než on, ačkoliv stála jen tak mimochodem opřená bokem za jeho zády a snažila se vypadat nenápadně.

            Černá uniforma s nezbytnými červenými doplňky jí sice rozhodně slušela, ale já spíš přemýšlel nad důvodem, proč ji má na sobě. Možná se na ni dress code vztahuje taky, když je přímo v budově, a ne v terénu. Nebo byla podat hlášení Richterovi a speciálně se kvůli němu oblékla. Pravdou bylo, že jsem o nějakých vnitřních směrnicích a zvyklostech Úřadu neměl potuchy, a záhy mi došel také čas o nich přemýšlet.

            Strýček se představil jako poručík Zahradil, z papíru mi přečetl předvolání k podání vysvětlení, které už jsem slyšel od svojí eskorty. Na rozdíl od ní mi ale po stole posunul papír s otázkou, zda bych mohl potvrdit správnost jeho obsahu.

            Bylo na něm vyhodnocení vyšetřovaných úkonů. Čtyřková pyromancie rozhodně seděla, ale usměrněný osobní štít kategorie šest nikoliv.

            „Štít byl neusměrněný, kategorie osm,“ opravil jsem zprávu, „a nevidím tu nic o protistraně.“

            „Bohužel jsme z reziduální magie nebyli schopni získat ucelený přehled o daných událostech. Doufáme, že byste nám mohl pomoci doplnit chybějící informace. Klidně můžete začít událostmi předcházejícími porušení zákona, budu-li mít dotazy, zeptám se až posléze,“ vybídl mě.

            Jistěže nic nevěděli. Fjodorova magie po sobě nenechávala obvyklé reziduum, a co v tomhle ohledu platilo pro Fjodora, platilo i pro Talata.

            Převyprávěl jsem události před, během a po útoku, jen jsem nebyl úplně přesný ohledně skutečného důvodu mojí návštěvy u Cera. Nicméně Zahradilovi to bylo jedno. Šlo jen o standardního rutinního vyšetřovatele řešícího další nezákonné použití magie v chráněném pásmu, při kterém dokonce ani nedošlo k ohrožení žádného civila, takže mi nehrozilo nic víc než pokuta a pokárání. Při zmínce o Talatovi nehnul ani brvou, zato Nořiny modré oči jsem na sobě cítil velmi intenzivně.

            Vyšetřovatel se mnou prošel celou výpověď, přeptal se na pár drobností a pak mi oznámil, že si mě předvolají, až vyšetřování skončí. Do té doby prý nemám opouštět země vázané Vídeňskou úmluvou. Nakonec mě propustil, nebo přinejmenším chtěl, ale okamžitě si mě převzala Nora. Nechci říct, že svého kolegu z místnosti vykopla, ale rozhodně na něj nebyla milá a jeho odchod značně uspíšila.

            Pak obsadila čerstvě uvolněnou židli a chvilku mlčela, jako kdyby pořád nevěděla, čím začít.

            „Nemyslels vážně, že tě napadnul Talat, že ne?“ zeptala se nakonec. Chladně a věcně.

            „Myslel. A vážně jsem ti chtěl zavolat těsně předtím, než jsi zavolala ty mně,“ snažil jsem se znít opravdu upřímně.

            „Fjodor byl s tebou, aby ho mohl identifikovat?“ držela se tématu jako klíště a ani na chvilku se mi nepřestala dívat do očí. Snažil jsem se neuhnout pohledem, ale stejně jsem prohrál. Konečně mi došlo, proč vůči ní byl Fjodor tak nevraživý. Předtím se sice snažila držet si příjemnou a přístupnou fazónu, ale pod ní se skrývala profesionálka. Jestli se jí situace u mě doma vymkla, tak tady byla na domácí půdě, v uniformě, která jí nepochybně připomínala kým je a co si může dovolit. Pod jejím pátravým pohledem jsem si pořád musel připomínat, že nelžu a nic špatného jsem neudělal.

            „Nebyl, ale já už se s Talatem jednou setkal. Poznám ho, i jeho magii,“ odsekl jsem a v duchu si záhy vyčetl, že jsem se neudržel.

            „Přímo na místě se dělala analýza a jediný čitelný otisk byl tvůj. Pak už tam byla jen hromada neidentifikovatelnýho bordelu,“ vysvětlila, ale měl jsem pocit, že si spíš rekapitulovala informace sama pro sebe, aby si moji výpověď nějak dokázala zařadit do celku.

            „Byl to on, jsem si jistý.“

            „Podle našich záznamů ho zabili před sedmi lety v Iráku.“

            „Na mrtvolu čaruje dost obstojně,“ rýpnul jsem si, než jsem se stihnul ovládnout. „A smysl pro načasování má taky vynikající.“

            „Mohl zabít Pokorného?“

            To mě upřímně řečeno nenapadlo, ale když Nora možné pojítko zmínila, nemohl jsem ho přehlédnout. „Dost by se tím vysvětlilo. Fjodor ho podezřívá už od začátku, ale prý neví, co by s ostřím mohl Talat chtít.“

            Přikývla. „Pokud vím, živil se jako žoldák. Je možné, že si na krádež artefaktu někdo objednal.“

            „Vstávají vám takhle lidi z mrtvých běžně?“ zeptal jsem se, protože mi nepřišlo, že by ji Talatovo vzkříšení nějak zásadně šokovalo.

            „Ne, ale na něm není nic běžného. Dám ho na vývěsku jako prioritní cíl a pošlu na něj lovce,“ prohlásila stylem, kterým si v lahůdkách objednáváte dvacet deka slaniny. Neubránil jsem se myšlence, zda se takhle v Úřadu nakládá s mágy běžně. Jako kdybychom byli škodná. Dost jsem za chvíli posezení s Norou vystřízlivěl. „Podezření z Pokorného vraždy se zhruba padesátkou nevyjasněných úmrtí napříč Evropou, která v jeho složce evidujeme, by měla bohatě stačit. Doporučila bych vám oběma držet se teď nějakou dobu dál.“

            „Pokusím se,“ zalhal jsem a nechal se odvést k východu.

            Bylo mi jasné, že Fjodor se rozhodně nebude chtít držet dál. Talat se mě pokusil oddělat v podstatě jemu pod nosem a Fjodor nebyl ten typ, který by nechal provokace bez odezvy. Zvlášť, jak jsem za roky zjistil, když jde o mě. Ne, Fjodor po něm půjde a spolu toho hajzla sundáme.

Bohužel ale není vůbec jednoduché najít v Praze někoho, kdo nechce být nalezen.

            Na můj návrh jsme se s Fjodorem vydali do Dejvic: doufal jsem totiž, že na chodníku zbyla ještě trocha Talatovy krve, která by posloužila jako katalyzátor pro stopovací kouzla. A cákanec jsme skutečně našli, ale zaschlá krev je mrtvá krev, a mrtvá krev je k ničemu.

            „Zajdeme k Bílému jelenovi, poptáme se místních,“ navrhnul Fjodor, když viděl moji bezradnost.

            Hospoda U Bílého jelena na Malé straně platila za jedno z pár míst, kde se v Praze scházeli všichni, kteří měli co dočinění s magií. Ať už člověk sháněl kontakty, informace nebo nějaký melouch, U Jelena obvykle uspěl. Za pokus to rozhodně stálo.

            Za barem stál Tomáš, jehož příjmení, pokud vím, nikdo neznal. Tradovalo se, že je duchem toho místa, ale nikdy jsem se ho na pravdivost povídaček nezeptal.

            „Viktore,“ věnoval mi vlídný úsměv, hned jak mě zmerčil, „tebe vždycky rád vidím. Jak se má Cer?“

            „Staře, moudře a řekl bych, že i dobře,“ opětoval jsem úsměv, ale nemyslím, že ho viděl, protože si všimnul Fjodora. Chvilku na něj koukal, jako by se snažil rozpomenout, jestli ho skutečně zná. Pak se opravdu hluboce uklonil a podle pohledů přísedících jsem nebyl jediný, koho to překvapilo.

            „Velký mágu Novgorodský,“ oslovil ho bez jakýchkoliv pochyb.

            „Ten titul mi už dlouho nenáleží,“ promluvil s klidem Fjodor, ale bylo zřejmé, že mu je pozornost okolí nepříjemná. „Jsem jen další host, nic míň a nic víc.“

            Od pohledů štamgastů jsem myšlenkami utekl k důvodu naší návštěvy: „Hledáme mága a doufali jsme, že bys možná věděl, kde je – nebo jak bychom ho mohli najít,“ začal jsem, když jsme se usadili k baru, zády k zástupu čumilů.

            „Bude-li to v mých silách, rád pomohu, ale znáš pravidla, Viktore. Nejdřív pití a pak práce,“ pousmál se a v jeho očích ožila zvědavost.

            Poručil jsem si černý ležák a Fjodor mě napodobil. Dva půllitry před námi přistály snad ještě dřív, než jsme stihli objednávku doříct.

            Tomáš obvykle nebyl spokojený, dokud člověk nedopil aspoň jednu rundu, ale tentokrát mu stačilo i pár našich doušků hořkosladkého moku, než se k nám znovu naklonil přes bar: „Vím, koho hledáte,“ přiznal narovinu, ale umlčel nás zdviženým ukazovákem dřív, než jsme se mohli začít ptát.

            „Někoho se stejně poskvrněnou magií, jako má on,“ kývnul k Fjodorovi. „Nedovedu říct, kde přesně je, ale dám vám pár vodítek. Stará Praha je hrdá, nemá ráda, když po ní šlape špína. A tak stará města, jako je naše, mají svou moc. Váš cíl setrvává v Praze z vyššího požehnání a schovává se na místě, kde magie požírá sebe samu.“

            V duchu jsem zaúpěl nad Tomášovými jinotaji, ale neodvážil se říct něco nahlas. Jeho přístup mě nicméně nepřekvapil – nikdy neříkal nic na rovinu.

            „Nemohl prostě říct ulici,“ zamumlal jsem, když se barman šel věnovat i jiným zákazníkům.

            „Tak už to s jeho druhem chodí,“ pokrčil rameny Fjodor. „Rozhodně ale řekl dost na to, abychom se měli čeho chytit.“ Pak do sebe obrátil zbytek piva. Netuším, kam zmizela většina jeho půllitru, ale cítil jsem se trochu zahanbený, že mně ještě dobrá čtvrtina zbývala.

            „Myslíš ‚místo, kde se magie sama požírá‘?“

            „Také, ale větší starost mi dělá ono vyšší požehnání. Jak řekl barman, stará města mají svou moc, a pokud se jim někdo nelíbí, dokážou na člověka uvalit velmi nepříjemné místní prokletí. Darius si zjevně takové vysloužil, ale někdo mu ho umožnil ignorovat.“

            „Sám by to nedovedl? Vždyť je nadaný,“ nadhodil jsem.

            „Něco takového by nikdy nesvedl. Ne, buď mu pomohl jiný mág, podstatně silnější než Darius a silnější než ty, nebo se znovu dostáváme k Radě.“

            „Cer si myslí, že Černoboh je čistej.“

            „Inu, tak to už nám zbývá jen asi stovka jiných božstev, polobožstev a dalších bytostí,“ nijak neskrýval své pobavení a objednal nám další pití. Nečekal jsem, že by chtěl zůstávat, ale taky jsem nic nenamítal. Nebylo zase tolik podniků, kam by člověk mohl přijít, nijak se netajit se svým nadáním a dočkat se pochopení.

            „Kolik bude v Praze míst s pečetěmi dost silnými k blokaci magie?“ zeptal se po chvilce ticha Fjodor. Chvilku jsem nad jeho slovy přemýšlel, než mi v hlavě sepnulo vysvětlení. Magie, která požírá sama sebe – mohla být Tomášova nápověda takhle jednoduchá? Skepse se mi asi musela podepsat ve výrazu tváře.

            „Tomáš není Sfinga, aby nám dával záludné hádanky,“ podotkl, než se chopil druhého půllitru, „on zkrátka neví, jak to místo více upřesnit.“

            „No, takových pečetí nebude moc, ale ani nijak přehnaně málo. A rozhodně nebudou ve veřejně přístupných prostorách.“

            „Dobře, že nejsme veřejnost. Kde bychom mohli podobné informace najít?“

            „Veškeré stacionárně umístěné magické pečetě počínaje druhým stupněm klasifikace musí mít platné povolení od Mezinárodního úřadu pro magickou bezpečnost,“ odříkal jsem z hlavy nařízení. Na to, abych byl s dotyčnými zákony seznámený opravdu zevrubně, jsem dělal dost zakázek na zabezpečení objektů.

            „To mě asi mohlo napadnout,“ připustil a zmizel mu z tváře úsměv.

            „Pořád se můžeme rozdělit. Jeden prověří pečetě a druhý bude pokračovat s vyslýcháním. Talat sice situaci zkomplikoval, ale rozhodně nesejmul podezření z původního seznamu důstojníků Úřadu.“

            „Ano, to je rozumné. Ale jakkoliv bych upřednostnil výslechy, nemám k nim pověření.“

            Došlo mi, že místo vysvobození jsem Fjodorův úděl jen zpečetil. Co se dá dělat – občas zkrátka nemám svůj den.

Další kapitola ->

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.