„Co máte za lubem?“ zeptala se mě Nora, když už jsme byli vysoko v oblacích.
„Vždyť víš. Zjistit, kam se Černý zašil,“ pokrčil jsem rameny.
„Já nejsem pitomá, Viktore, něco s Fjodorem kujete a musí ti být jasné, jak strašně riskujete. Nech mě, abych vám pomohla.“ Položila svou dlaň na moji a zadívala se na mě takřka prosebně. Jenže já to její divadlo nežral.
„Podívej, já vím, že v tobě tvoje práce vyvolává paranoiu, ale víš o všem, co máme v plánu,“ ujistil jsem ji a osvobodil svoji ruku. Vlastně jsem ani nelhal. Nebo ne moc.
„Dobře, jak myslíš,“ uzavřela, ale rozhodně nezněla přesvědčeně.
Ještě než jsme přistáli, nabídla mi, ať se jedu domů trochu dospat. Prý by zatím dala dohromady hrubý seznam, který bychom pak prošli spolu. Odmítl jsem. Jednak se mi po všem, co jsem toho rána viděl, nechtělo spát, jednak jsem nechtěl nechat Noru bez dozoru. Bylo mi jasné, že pokud přede mnou něco bude chtít utajit, nezabráním jí v tom, ale nepotřeboval jsem si situaci ještě ztěžovat.
Nechala nás odvézt rovnou na centrálu a zavedla mě do archivů. Pár strážných při našem průchodu nenápadně sáhlo po zbraních, takže se můj a Fjodorův kousek asi musel rozkřiknout. Rozhodl jsem se ale, že jim neudělám radost a nedal jsem na sobě nic znát. Koukal jsem přímo před sebe, Noře na záda.
„Počkej tady,“ řekla mi, než zmizela za těžkými dveřmi, které vypadaly jak od trezoru. Chodba, ve které jsem zůstal stát, postrádala všechen luxus, jaký jsem viděl o pár pater výš. Vlastně byla dost podobná Rosenkreuzu. Dokonce i její okna byla zamřížovaná.
Škubnul jsem s sebou, když mě Nora za zády oslovila jménem.
„Pojď, tady máš propustku,“ podala mi připínací kartičku. „Dostane tě do sekcí, kam potřebuješ, ale jinam ne,“ dodala hlasem, ve kterém nechybělo varování. Přikývl jsem a následoval ji dovnitř.
Místo trezoru se za masivními dveřmi skrývaly aleje polic s knihami, složkami, pořadači a šanony. Jednotlivé sekce byly uzavřeny ve vlastních prosklených místnostech za dveřmi s elektronickým zámkem.
Nechala mi minutu, abych se trochu rozkoukal, než mě navedla k sekci D-2 a vtiskla mi do ruky kousek papíru se jmény Pokorného, Dohnalové a Černého.
„Opovaž se strkat nos někam, kam nemáš. Nic přede mnou neutajíš,“ pousmála se, ale rozhodně nežertovala.
„Jasně,“ odkýval jsem a přiložil kartu ke čtečce.
Tušil jsem, že důstojníci Úřadu budou slušně placení, ale přesto mě překvapilo, kolik nemovitostí si mohli dovolit. Pokorný měl kromě svojí vily ještě byt v centru Brna, další v okrajové části Prahy a chatu v jižních Čechách. Rozhodně nevlastnil nic v okolí Mírova, ale těžko říct, jestli Úřadu přiznal všechno. Dohnalová moc nezaostávala, nicméně držela se Prahy, takže jsem ji z dalšího šťourání taky vyloučil. Procházel jsem Černého složku a ten zatím z celé svaté trojice vycházel jako chudý příbuzný. I jeho soupisku už jsem skoro zavíral, když jsem si uvědomil, že jednu z jeho z uvedených adres znám, a líp, než bych chtěl.
Nalistoval jsem příslušnou stránku znovu a pořád jsem doufal, že se mýlím. Jenže adresa byla stejná. Do té chvíle mě nenapadlo pozastavit se nad naší shodou příjmení, však Černých bylo na každém rohu pět. Jenže tenhle Černý měl ve spisu místo, na kterém jsem prožil kus svého života. Zaklapnul jsem desky a odsunul složku dál od sebe, jako kdybych snad mohl zapomenout, co jsem před chvilkou viděl. Hlavou mí vířila hejna myšlenek, která narážela na nevíru. Můj otec rozhodně u Úřadu nedělal. A i kdyby, četl jsem složku, kterou mi na něj Nora dala. Nemohlo v ní být nic usvědčujícího, přeci bych si všimnul. Nebo jsem si možná jen podvědomě všimnout nechtěl?
„Kurva, kurva, kurva!“ zaúpěl jsem sám pro sebe. Nejdřív se na nechtěný rodinný dýchánek vydal Fjodor, a teď jsem byl zjevně na řadě já. Přál jsem si mít Rusa v tu chvíli u sebe, ale místo toho jsem musel veškeré vyvřelé emoce udusit. Rozhodně jsem nechtěl, aby se Nora dozvěděla, co jsem zjistil. V jediném hrůzném okamžiku mě napadlo, jestli to náhodou už dávno neví, ale nedokázal jsem najít jediný rozumný důvod, proč by mi takovou informaci tajila. Nesměl jsem do podobných úvah zabřednout, jinak by si rozhodně všimla, jak jsem rozhozený. Proto jsem si nechal chvíli na rozdýchání a vydal se za ní do sekce B-2. Opravdu jsem doufal, že na mně nic nepozná.
„Našla jsi něco?“ začal jsem neutrálně.
„Ne, zatím ne. Ty?“ mávla rukou k volné židli vedle sebe.
Zavrtěl jsem hlavou a přisedl si k ní. Ochotně mi postrčila jeden z pěti šanonů, které si před sebe navršila.
„Je možné, aby měl někdo nemovitost a nepřiznal ji?“
„Možné ano, ale je to dost nepravděpodobné. Zvlášť u vysoce postavených lidí prověřujeme majetkové poměry nezávisle na jejich soupisce, kvůli korupci.“
„Dobře, tak zbývá majetek Úřadu.“ Otevřel jsem šanon a pustil se do druhého kola.
„Přišli jste s Norou na něco?“ zeptal se Fjodor, jakmile jsem dorazil domů. Vypadal unaveně, ale bylo vidět, jak se to snaží nedávat najevo.
„Ne. Teda… jak se to vezme.“
Fjodorovo povytažené obočí mi naznačilo, abych pokračoval. Uhnul jsem očima a dál mlčel. Bylo dost těžké přiznat pravdu sám sobě a vůbec jsem netušil, jak bych ji měl říct Fjodorovi.
„Viktore?“ přišel ke mně a ovinul mi ruku kolem pasu. Nechal jsem se na chvilku ukolébat jeho blízkostí.
„Tohle je tak ujetý,“ postěžoval jsem si. „Nejdřív Alexej a teďka můj fotr.“
„Co se stalo?“
„Černý je můj fotr,“ přiznal jsem nahlas.
„Jsi si jistý?“
„Jo. Já… nikdy by mě nenapadlo, že by… Vždycky nesnášel magii a všechno, co s ní souvisí, ale aby se dal k Úřadu… Aby to dotáhnul na generála…“
„Osobní motivace bývají nejsilnější,“ pověděl mi Fjodor tiše, než mě obejmul. Spíš mě jen tak stisknul a pak zase pustil, ale v jeho případě se o objetí rozhodně jednalo.
„Nechtěl jsem ho už nikdy vidět,“ sedl jsem si na pohovku a Fjodor se usadil vedle, jen aby mě mohl konejšivě poplácat po stehnu.
„Možná je to pro tebe šance, jak mu vrátit, co ti udělal. Navíc, už aspoň víme, proč se chce mstít Radě. Doteď jsem si myslel, že jde o ideologický rozkol, ale neseděl mi v tom Talat. Teď už jsme u osobní vendety, kde zkrátka účel světí prostředky.“
„Osobní vendety? A za co se podle tebe mstí?“
„Za tebe, samozřejmě. Zkus se na celou věc podívat jeho očima: Pohrdáš magií, ale sám jsi nadaný. Jistě, on svoje nadání nikdy nepřestal ignorovat, ale zároveň věděl, že všechny jeho děti to po něm zdědí. Celé roky tě krmil řečmi o špinavé, zkažené magii, snažil se tě od ní držet co nejdál. A pak se ukázal Cer, všechno ti řekl a nabídl se jako tvůj mentor.“
„Ale proč teď? Po všech těch letech?“
„Takhle hluboká křivda nemusí vyblednout nikdy.“
„Možná,“ připustil jsem a vzal ze stolu Nořin tablet se složkami podezřelých. Díval jsem se do Černého papírů, protože jsem se musel ujistit, že mi předtím neuniklo nic zásadního. Že jsem na něj nemohl přijít dřív. Z fotky bych ho nepoznal ani teď, hodně se změnil a vypadal spíš jako těžký alkoholik. Vlasy mu hodně prořídly, oči zvodnatěly a zapadly, kůži měl v odstínu nezdravé nazelenale šedé. A text? Nebylo v něm ani slovo o dětech, jen zmínka o rozvodu. Přelila se přese mě vlna čerstvého vzteku.
„On mě zapřel. Ten hajzl mě zapřel. Vymazal mě, jak kdybych byl letní brigáda, která se mu nehodí do životopisu.“
Něco jiného bylo vyhodit vlastní dítě z domu, a něco úplně jiného tvářit se, jako kdyby nikdy neexistovalo. Fjodor se na mě mlčky díval. Potřeboval jsem stočit téma někam jinam a pokud možno rychle. Byl jsem v rozpoložení, kdy bych byl schopný Černého proklít způsobem, za který bych si šel bezpochyby sednout.
„Podle tebe o nás Černý ví. Takže i o mně,“ nadhodil jsem.
„Viktore, nic není jisté,“ začal, jako kdyby mě chtěl uklidnit, jenže neměl žádné argumenty.
„Aspoň už víme, proč mě Talat našel tak snadno,“ prohodil jsem a nijak neskrýval hořkost. Popadl jsem ze stolu telefon, jen abych měl co žmoulat v rukách a nějak vybil neklid.
„Přál bych si, abych to mohl dokončit bez tebe, Viktore, ale nemůžu. Potřebuju tě, a potřebuju vědět, že se na tebe můžu spolehnout. Dokážeš udržet svoje emoce na uzdě, i kdybys stál tváří v tvář vlastnímu otci?“
„Cos to říkal v letadle? Rodinu si nevybíráme. Lukáš Černý mi nebyl nikdy ani z poloviny takovým otcem, jakým byl Cer,“ zavrčel jsem. Nebylo fér si na Fjodorovi vybíjet frustraci, ale byl po ruce a alibisticky jsem spoléhal na jeho pochopení.
„Ano, říkal, ale my dva nejsme ve stejné situaci.“
„Nelhal jsem, když jsem řekl, že Talata zabiju.“
„Věřím ti. Ale u Talata, ne u Černého.“ Mluvil pomalu a opatrně. Musel vědět, jak jsem napjatý, a asi nechtěl situaci zbytečně hrotit.
„Oba jsou stejný svině,“ zabodl jsem do Fjodora pohled a odhodil telefon zpátky na stůl.
„Ano, a já vím, že tomu věříš. A stejně tak vím, že to nedokážeš.“
„Nerozumím,“ naježil jsem se a defenzivně si založil ruce na prsou.
„Ospravedlňuješ si svoji nenávist k němu. Hledáš důvody, proč ho zabít, místo abys to bral jako nutnost a fakt, jako u Talata. Nebudu ti vyčítat, že se necítíš na otcovraždu, a opravdu bych byl raději, kdybych tě před podobnou volbu vůbec nemusel stavět.“
Chvilku jsem na něj koukal, než jsem kapituloval a složil hlavu do dlaní. Měl pravdu. Měl pravdu a strašně mě to vytáčelo. Můj vlastní otec neváhal poslat jiného mága, aby mě sejmul, a já mu jeho laskavost nebyl schopný oplatit.
„Nech Černého na mně,“ prohlásil, než si odešel do kuchyně udělat kafe.
Vzbudil jsem se brzy ráno a strašně rozlámaný. Na další den ve společnosti Nory jsem se nijak netěšil, ale co jsem mohl dělat. Čím dřív na něco přijdeme, tím dřív tahle noční můra skončí. Chtěl jsem zpátky svůj vesměs klidný život.
Fjodor o mě měl starost. Dokonce navrhl, že by šel za Norou místo mě. Ale odmítl jsem. Jednak kvůli vlastní hrdosti a jednak jsem nechtěl, aby snad Nora pojala nějaké podezření. Tedy spíš ne větší, než už měla.
„Náročná noc?“ rýpla si Nora, zatímco jsme seděli shrbení nad papíry obsahujícími nemovitosti vlastněné Úřadem v Olomouckém kraji, a já už asi podesáté zíval.
„Svým způsobem,“ odpověděl jsem a dál se soustředil na seznam, který se mi sléval před očima.
„Nechceš si zajít do automatu pro kafe?“ zeptala se a já šel. Dost jsem pochyboval, že mi automatová káva nějak pomůže, ale aspoň jsem se mohl trochu protáhnout, rozproudit krev a snad i nakopnout mozek.
Občas jsem měl náročnější případy, ale nikdy předtím jsem se necítil tak strašně vyšťavený. Potřeboval jsem dovolenou. Dlouhou a na nějakém odlehlém místě.
„Viktore, jestli tu hodláš jen sedět a zírat na jednu stránku půl hodiny, tak můžeš jít klidně domů,“ pustila se do mě po návratu k práci Nora, a ne úplně neprávem. Mé představy o dovolené se rozplynuly.
„Promiň,“ pořádně jsem se napil kafe, které chutnalo i na můj vkus strašně, a vrátil se ke čtení. Mé pozornosti úplně nepomáhal ani fakt, že seznam byl ukrutně nudný, ale přemohl jsem se.
Dočetl jsem jeden šanon, ale nenašel nic zajímavého. Většina nemovitostí už byla dávno prodaná, některé srovnané se zemí. Doby, kdy Úřad plně přináležel církvi a shromažďování majetku bylo rozšířeným hobby, už dávno pominuly.
„Jdu si někam sednout na oběd, přidáš se?“ vyrušila mě po nekonečném tichu. Natáhla si ruce nad hlavu a já slyšel, jak jí luplo v kloubech. Úlevně vydechla.
Vybrala restauraci poblíž. Přívětivé ceny navzdory umístění v centru mě překvapily, ale podnik se schovával bokem od hlavních turistických tříd, takže byly pochopitelné. Objednal jsem si klasický kuřecí řízek a Nora k mému překvapení svíčkovou.
„Co s Černým a zbytkem uděláte, až je pochytáte?“ začal jsem.
„Upřímně? Těžko říct. Kdyby to nebyli takhle vysoce postavení důstojníci, Úřad by je propustil a asi se celou kauzu pokusil zamést pod koberec. Nejspíš, i kdyby byl Černý sám – jako tomu bylo u mladého Pokorného. Ale tenhle případ je moc velký a sahá přes hranice. Navíc dost pochybuju, že by se Rada spokojila s tichým procesem. Bude to chtít pořádně rozmazat, aby upevnila svoji pozici.“
Zmlkli jsme, když nám obsluha přinesla jídlo. Navázal jsem až po pár soustech: „Nebylo by pro vás za stávajících okolností lepší Černého podpořit?“
„Když se na celou záležitost podívám pragmaticky… bylo by lepší ho podpořit na začátku, ne teď, když už jsme odkryli většinu jeho operace. Rada má o našem vyšetřování přehled a takový skandál by nás stál hodně. Víc, než bude potřeba k likvidaci Černého. Asi by mě nepřekvapilo, kdyby z něj udělali exemplární příklad a dostal trest smrti.“ Tomu jsem upřímně moc nevěřil.
„A Talat?“
„Talat je mrtvý muž,“ prohlásila s neochvějnou jistotou. „Jestli ho nezabijí naši lidé, tak se o něj postarají vaši. Před soud se nikdy nedostane, tím jsem si jistá. Vaše lidi zradil a k nám nepatří, nedokážu si představit horší pozici. Vlastně by mě zajímalo, co se mu honilo hlavou, když se k Černému přidal.“
„Pomsta, touha po moci,“ pokrčil jsem rameny. „Lidi už z podobných pohnutek udělali větší pitomosti.“
„Hm, asi máš pravdu,“ připustila.
Dál už jsme v tématu nepokračovali a v klidu dojedli. Zpátky do archivu se mi chtělo asi jako umřít. Najedený a unavený bych si býval spíš dal někde aspoň na dvě hodiny šlofíka. Jenže takový luxus jsem neměl.
Zasedl jsem zpátky k dokumentům, vzal z hromady další šanon a po několika úmorných hodinách jsem našel, co jsem hledal. Ze sépiové staré fotky v mých rukách koukala dvoupatrová budova, kterou bych odhadl na solidní střední třídu. Pod starým snímkem byl ještě jeden – barevný, i když rozhodně ne nový. Na něm byla stejná budova ale v podstatně horším stavu. Co ale upoutalo moji pozornost, byl popis: Jednalo se o bývalé krajské velitelství, které bylo z důvodu nedostačující kapacity zrušeno někdy v sedmdesátých letech. Od té doby dům chátral, až byl konečně odsouzen k demolici. Širší centrum Olomouce byla poměrně dobrá lokalita a rozhodně splňovala podmínku blízkosti k Mírovu.
Došlo mi, že na budovu civím už dost dlouho, a raději jsem otočil list, než si Nora všimne mého zaujetí. Počkal jsem, až si odskočí, rychle naťukal do telefonu adresu podezřelé stavby a raději jsem i stránku vyfotil. Zbytek šanonu jsem prošel, jako by se nechumelilo.
„Pořád nic?“ zeptal jsem se, když Nora začala skládat věci do tašky a chystat se k odchodu.
„Ne. Netušila jsem, že máme ve věcech takový chaos,“ povzdychla si. Musel jsem v duchu souhlasit.
„Musím jít, ještě potřebuju vyřídit pár věcí nahoře,“ pousmála se, ale zjevnou únavu úplně schovat nedokázala. „Snad zítra pochodíme líp.“
„Snad,“ přikývnul jsem, než se naše cesty pro daný den rozešly.
Večer jsem Fjodorovi ukázal, na co jsem narazil. Rus si zamyšleně promnul strniště, načež pomalu kývnul hlavou.
„Slibný objev. Já byl dneska u Černého doma, ale nenašel jsem nic. Není tak hloupý, aby po sobě neuklízel důkazy.“
„Takže zkusíme tu Olomouc? Jestli jsem se netrefil, druhou šanci mít nebudeme. Nora tuší, že jí neříkám všechno, a pokud se zítra ráno neobjevím, dojde jí hodně rychle, že se něco děje.“
„Jak moc svému úsudku věříš?“ zeptal se mě Fjodor a ve tváři měl všechnu vážnost světa.
„Dost, ale nejsem žádný jasnovidec,“ shrnul jsem po chvíli uvažování.
„To mi stačí. Budeš řídit?“
„Chceš jet teď hned?“
„Jak jsi říkal, Nora už něco tuší. Jestli tě konfrontovala přímo, je jistá šance, že tě má pod drobnohledem. Musíme využít jakýkoliv náskok, který máme.“
„Dobře. Dobře, asi máš pravdu,“ připustil jsem, pořád ještě překvapený náhlým vývojem situace. „Budu řídit.“
