Kapitola 6: Za zrcadlem

 Warren tušil, že by jí neměl důvěřovat, ale zase se jednou ocitl v situaci, kdy neměl moc na výběr. Neušlo mu, že se tak poslední dobou děje dost často.

Po dvou týdnech se Warren už v podstatě smířil se svým údělem, ale pořád se nenaučil úplně respektovat nastavený denní režim. Nebyl spokojený, ale měl v rámci možností klid. Elliot svoje slovo dodržel, a jakkoliv se detaily dohody Warrenovi ani trochu nelíbily, pořád si vymohl aspoň nějaké podmínky. Neměl dobrý pocit, ale zároveň měl aspoň jistotu, že se bude moct v klidu umýt a s trochou štěstí si ani z věznice neodnese nějakou zajímavou chorobu.

               James Butler, který Warrena hned první den zblízka seznámil s vězeňskou kulturou, si na něj dovolil ještě jednou. Warren nepotřeboval nutně vidět zblízka, když se na Butlera vrhla skupinka čtyř dobře rostlých černochů, a tak se raději stáhl. Butlera od onoho incidentu vídal jen v jídelně, kde se mu druhý muž vyhýbal hodně širokým obloukem. Modrofialový monokl a zlomený nos s tím dost možná měly něco společného.

„Tumáš, vzal jsem ti něco z knihovny, vypadáš že umíráš nudou,“ zahlásil od vchodu do cely Elliot, než Warrenovi přistála v klíně ohmataná kopie Interview s upírem. Pochybovačně se na knihu zadíval.

                „Sorry, kámo, žádný akční věci ani thrillery nebo cokoliv násilnějšího nám nedávaj,“ vysvětlil jeho spoluvězeň s pokrčením ramen.

                „A co něco technickýho?“

                „Třeba příručku, jak úspěšně pláchnout z lochu?“ zasmál se Elliot.

                „Jo, třeba,“ usmál se Warren, než se rozhodl, že i romantičtí upíři jsou lepší než zírání na prázdnou stěnu.

               Nečetl moc dlouho, a nutno říct, že ho knížka rozhodně nebavila tolik, aby ji četl rychle, takže když za ním přišel dozorce s tím, že má Warren návštěvu, měl přečteno sotva pár stran.

Návštěvu rozhodně nečekal, ale po cestě spletitými chodbami si uvědomil, že dost možná přišla obsílka jeho rodičům. Mohl jim zavolat, ale doufal, že nevyhnutelné aspoň oddálí. Warrenovi rodiče si mysleli, že si vydělává poctivou prací. Oba byli slušní a spořádaní občané, a Warren nechtěl přemýšlet, jak moc je zklame, až zjistí pravdu. Připadal si jako kdyby mu bylo deset a měl se přiznat, že sousedům rozbil okno baseballovým míčkem.

               Jenže když mu dozorce nasadil pouta a odvedl ho do návštěvní místnoti, nečekali tam Warrenovi rodiče. Místo nich u nerezového stolu seděla asiatka ve středních letech a elegantním vínovém kostýmku. Nevypadala nebezpečně, ale Warren měl pocit, že neškodná ani zdaleka nebude. Seděla rovně, nohu přes nohu, a návštěvní místnost si prohlížela s nezájmem, jen aby se něčím zabavila.

                „Ahoj Warrene, jak se ti vede,“ začala zdvořile, když si se zařinčením pout přisedl.

                „Přiměřeně okolnostem,“ odpověděl vyhýbavě. Hlavou mu vířila spousta otázek, ale rozhodl se zatím držet jazyk za zuby.

                „Já jsem Katherine, a mám pocit, že bych ti s těmi okolnostmi mohla pomoct.“

                „CIA?“ střelil Warren od boku. Ani se nepokoušel předstírat nějakou zdvořilost, protože tohle určitě nebyla zdvořilostní návštěva.

               Katherine jeho otázku ignorovala: „Jak moc bys chtěl ven, hm?“

                „Hodně.“

                „Výborně. Co bys říkal, kdybych tě odsud dostala hned teď?“ Katherine Warrena oblažila zářivým úsměvem, falešným jako předvolební sliby politiků.

                „Výměnou za co?“ změřil si ji podezřívavě.

                „Sedmiletý úpis. Žádné malé štěky, ale očekáváme od tebe plné nasazení.“

                „Fajn, platí,“ přikývnul bez velkého rozmýšlení. Lepší šanci už asi nedostane, a sedm let kdekoliv muselo být přeci lepších, než patnáct tady.

Jenže když mu podala papíry k podepsání, nebyla na nich pečeť CIA, ale vyobrazení orla s klíčem ve spárech. Warren by logo poznal, i kdyby na něm nápis National Security Agency chyběl.

                „NSA?“ zvedl oči od dokumentu. Katherine byla dokonale nečitelná. Neřekla ani slovo.

               Warren tušil, že by jí neměl důvěřovat, ale zase se jednou ocitl v situaci, kdy neměl moc na výběr. Neušlo mu, že se tak poslední dobou děje dost často.

                „Co Selig?“ zkusil opatrně. Katherine si zachovala pokerovou tvář.

                „Proč, záleží ti na něm?“

               Warren se stáhnul. Ne, na Rayovi mu nijak zvlášť nesešlo, tedy kromě faktu, že mu Warren pořád tak trochu dlužil. Za katr se dostal vlastním přičiněním, a rozhodně se nedá říct, že by na něj Ray byl nějak zvlášť tvrdý. „Jen se ptám.“

                „Myslím, že by ses měl víc strachovat o sebe, Warrene. Možná se pletu, ale myslím, že uplynulé dva týdny pro tebe nebyly zrovna příjemné.“

               Warren zmlknul a podepsal. Katherine navzdory úspěchu zvážněla. Warren sice věděl, že všechny ty úsměvy a starost o něj jsou jen divadélko, ale takhle rychlá změna ho přesto překvapila.

Warren si připadal jako v Jiříkově vidění. Sice za mřížemi nestrávil kdovíjak dlouho, ale stejně dobře to mohla být věčnost. Vrátili mu jeho oblečení i osobní věci, a nechali ho odejít. Bez otázek, bez pochyb. Zauvažoval, zda by takhle nechali jít i nějakého vraha.

               Katherine na něj čekala venku, opřená o symbol tajných služeb: černý Cadillac Escalade se zatmavenými skly. Když Warena uviděla, jen na něj kývla a sedla si na zadní sedačku. Hacker auto obešel a posadil se z druhé strany. Fakt, že má Katherine řidiče, ho překvapil. Asi musela zastávat vysokou pozici.

                „Už jsem dnes ztratila dost času, a nechci ztrácet další, tak poslouchej,“ začala, jakmile se auto rozjelo. „Před dvěma lety utrpěla NSA závažný únik informací. Dodnes přesně nevíme, jak k němu došlo, pouze to, že s ním musel pomáhat někdo zevnitř. Přišli jsme o několik krajně důležitých operací, o několik let práce, a nástroje v hodnotě desítek milionů dolarů. Chci, abys zjistil, kdo a jak to udělal, a jestli se něco podobného může stát znovu.“

               Warren na ni hodnou chvíli civěl, zatímco se snažil plně pochopit, co mu právě řekla.

                „A… to mám zvládnout sám?“ vyrazil ze sebe nakonec.

                „Ne. Dělá na tom celý tým lidí, budeš jeho součástí. A Warrene, dovol abych ti rovnou řekla, že já nejsem Raymond. Jestli se mnou zkusíš vyjebat, tak si budeš přát, abys shnil v té base.“ Odmlčela se. Warren jenom přikývnul, Katherine nevypadala jako pes, který sice štěká, ale nekouše.

K jeho překvapení zastavili před vchodem do centrály CIA. Warren se zarazil, než se tázavě zadíval na Katherine.

                „Když hledáme někoho uvnitř NSA, přeci operaci nebudeme provozovat přímo na místě,“ shrnula, než se vydala dovnitř. Warren ji následoval, a už se ani moc nepokoušel v situaci vyznat.

Katherine ho vedla chodbami, které ze začátku poznával, ale velmi záhy poznávat přestal. Nakonec zastavili před výtahovou šachtou. Budova jich měla několik, a některé jezdily jen do přízemí, i když bylo jisté, že má centrála i podzemní část. Tenhle byl ale jiný. Odpípla svoji přístupovou kartu, a na digitálním číselníku zadala druhé podzemní podlaží. Výtah se jemně a nehlučně rozjel. Warren s předstíraným zájmem sledoval ubíhající patra, jen aby se nemusel dívat na svůj doprovod. Měl z Katherine, no, ne přímo strach, ale rozhodně respekt. Podobný, jako když Ray tehdy řval na Langa ve svojí kanceláři. Podobný, jako když Warrenovi jednu vrazil. Ale Katherine zatím nic neudělala. Neměl důvod ji tak vnímat, ale rozhodl se věřit instinktům.

               Lesklé chromované dveře se otevřely, a za nimi byl Warren konfrontován s výpočetní sílou CIA. Serverovna byla obrovská, a Warrena napadlo, že slovo „obrovská“ vlastně ani nevystihuje, jak velká je. Přes prosklenou příčku a bezpečnostní dveře neslyšel žádný hluk, i když přímo u serverů musel být skoro nesnesitelný. Chvilku jen zíral, než si uvědomil, že mu klesla spodní čelist, a on se na serverovnu dívá skutečně doslova s otevřenou pusou.

                „Tak pojď,“ vyzvala ho Katherine, která už čekala u jiných dveří.

Další kapitola

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.