Cesta do pekla

Fjodor se tvářil jako cynický oportunista, ale spoustu věcí dělal z přesvědčení a s vírou v lepší svět. Trápilo mě jen vědomí, že dobrými úmysly se nedláždí jen cesta za lepšími zítřky, ale i ta do pekla.

Téměř tříhodinový let z Prahy do Moskvy jsme s Fjodorem absolvovali v tichu. On se bál létat, já jsem odmítal strávit noc ve vlaku. Sice jsme se o způsobu cestování výslovně nepohádali, ale ustoupit nechtěl ani jeden. Nakonec mi Fjodor vyhověl, ale nebyl altruista ani nehodlal činit větší ústupky jen kvůli tomu, že mě měl rád. Tuhle laskavost si jistě později vybere. Zatím ale seděl v sedačce napjatý jako struna. Měl zavřené oči a zuby zaťaté dost pevně na to, abych si toho všimnul a neotravoval ho.  Procházející letuška nicméně tak ohleduplná nebyla a naklonila se k němu se starostlivým „Pane, jste v pořádku?“

            Otevřel oči a modrá v nich jen podtrhla chlad, který z něj vyzařoval. Odpověděl „samozřejmě“ a letuška zřejmě pochopila, nakolik není vítaná, takže si s přikývnutím šla po svých. Ani ne deset minut po jejím odchodu zazněla výzva k připoutání se. Letadlo se chystalo přistát.

Moskvu jsem v minulosti již párkrát navštívil, ale nikdy ve mně nezanechala dostatečně dobrý dojem na to, abych měl chuť vrátit se. O zbytky komunistického režimu jsem zakopával prakticky všude i doma, k tomu jsem nepotřeboval cestovat do Ruska. Navíc metropoli jako by pokaždé svíraly chlad a zádumčivost. Fjodor se ve své domovině sice uvolnil, ale já najednou ucítil, jak se o mě pokouší úzkost.

            Chytili jsme si taxi a já pozoroval ubíhající bloky budov střídané parky se směsicí pocitů, které v součtu nebyly moc pozitivní. „Tohle je teď tvůj domov,“ říkal jsem si v duchu, zatímco jsem povolal magii a ponoukl ji, aby přetvářela všudypřítomnou ruštinu do mně srozumitelného jazyka. Překladatelská magie je teoreticky jednoduchá, jde jen o iluzi, kterou na sebe uvalíte. Nikdy vám neumožní cizí jazyk ovládnout, ale pokud potřebujete rozumět, a nikoliv se dorozumět, pak iluze stačí. Azbuka zůstala azbukou a ruština ruštinou, a přesto jsem najednou dokázal číst všechny cedule i nápisy, jako kdyby byly česky. Rozuměl jsem i rádiu, které měl taxikář zapnuté, a trochu se mi díky tomu ulevilo.

            Taxi nás vysadilo před starým omšelým činžákem, který mohl být kdysi pěkný, ale časem z něj smog, prach a déšť servaly všechno, čím by vyčníval. Světlá omítka byla spíš šedivá, a rozbíhaly se po ní pavučiny prasklin, okna špinavá a jejich rámy oprýskané. V ulici se rozhodně daly najít i budovy v horším stavu, ale zrovna honosně Fjodorovo bydliště taky nepůsobilo.

            Jeho byt byl nicméně překvapivě prostorný a částečně za to jistě mohlo jeho velmi skromné vybavení: stará hněda pohovka, k ní stolek, jediná komoda s chybějícím úchytem na jednom z šuplíků, v předsíni jednoduchá skříň. Všechno pokrývala slušná vrstva prachu a nábytek, ač zachovalý, pořád nesl komunistickou estetiku. Na stěnách nebyl jediný obraz, a v celém bytě ani jiná známka zabydlení. Nevím proč, ale přišlo mi to líto. Jako kdyby si Fjodor ani netroufal usadit se a zařídit si svůj domov. Neváhal jsem, roztáhnul těžké tmavé závěsy a pokusil se otevřít okno.

            „Jak dlouho jsi tady nebyl?“ zeptal jsem se, zatímco jsem zápasil se zatuhlou okenní klikou.

            Fjodor se na chvíli zamyslel, než odpověděl: „Asi rok.“

            Nepřekvapilo mě to. I když jsem o Fjodorových záležitostech mimo jeho občasné pobyty v Praze věděl málo, nebylo těžké odhadnout, že hodně cestuje. A tady by se navíc nikdo dobrovolně zdržovat nechtěl. Konečně jsem vyhrál souboj s oknem a za hlasitého lupnutí ho otevřel.

            Zamířil jsem do dveří, které jsem odhadl na koupelnové, ale než jsem k nim došel, zastavil mě Fjodor. Chytil mě za zápěstí, ale gesto bylo jemné. Kdybych chtěl, snadno bych se vytrhnul.

            „Jsi v pořádku?“ zeptal se ve vzácném projevu starosti. Otočil jsem se k němu a najednou mi došlo, co potřebuju. Byl jsem vytržený ze života, který jsem dobře znal, a svým způsobem ten život už patřil jinému Viktorovi, než kterým jsem se teď cítil. V Rusku jsem se octnul z vlastní vůle, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsem se rozhodnul správně. Potřeboval jsem nějakou jistotu, o kterou bych se mohl opřít. A měl jsem ji na dosah ruky ve Fjodorovi, jen mě do teď nenapadlo o něm takhle uvažovat.

            Oba jsme byli unavení, zpocení a napjatí. Nejistí, co přinese zítřek. Na sex ani jeden z nás neměl moc náladu, ale stejně jsme ho potřebovali, jako ujištění, že jsme naživu, máme jeden druhého, a spolu všechno zvládneme. Fjodor si mě přitáhnul blíž a nepotřeboval nic říct.

„Nemáš hlad? Mohli bychom zajít do města na snídani,“ navrhnul. Váleli jsme se nazí na pohovce, která byla pro dva moc malá, a kvůli všudypřítomnému prachu jsme byli ještě špinavější než před čtvrt hodinou. Cítil jsem, jak mě drobná smítka lechtají v nose, ale odolal jsem kýchnutí.

            „Hroznej. Sežral bych krávu i s rohama,“ souhlasil jsem. Po jídle bych asi taky usnul zhruba na půl století, ale to už jsem neřekl. Kvůli letu jsme byli vzhůru dlouho před svítáním a víc spánku by mi rozhodně prospělo.

            Fjodor se pousmál, než navrhnul sprchu, abychom vůbec mohli mezi lidi. Jedním dechem ovšem dodal, že je v bytě jen vana, a bojler ještě nestačil zapnout. Nelhal, a očista se tak stala skutečným očistcem. Nejsem zrovna moc otužilý a vodě se nedalo říkat ani vlažná. Jednu výhodu ale studená sprcha přeci jen měla: už se mi nechtělo spát. Fjodor se jen ušklíbnul, když jsem vyšel z koupelny s drkotajícími zuby. Nijak jsem jeho nevyslovený posměšek nekomentoval.

            Zatímco byl Fjodor v koupelně, já se po jeho bytě rozhlížel pozorněji. S podstatně svěžejším uvažováním mě napadlo, že vlastně vypadá jako vějička: kdyby se do něj někdo vloupal, zjistil by, že v něm není nic k ukradení, a zase by vypadnul. Zavřel jsem oči a pokusil se vnímat prostor jinak, přes svoji magii. Rozlila se mi po těle, až do konečků prstů, které mě zabrněly. No, rozhodně tu něco bylo. Nic zvlášť silného, ale zdání mohlo klamat. Fjodor svoji magii používat rozhodně uměl a na jeho podcenění už nepochybně doplatil nejeden člověk. Tady jsem cítil něco sofistikovaného, co se schovávalo těsně mimo dosah. Jako slovo, které máte na jazyku, ale ne a ne si na něj vzpomenout. Já si nicméně zrovna vzpomněl.

            Nevím, jak přesně se mi to podařilo, možná už jsem zkrátka Fjodorovu magii tak dobře znal, ale jako bych koutkem oka zachytil nezřetelný obrazec komplikované pečetě. Počínal jsem si opatrně, protože jsem netušil, co všechno tady Fjodor připravil pro případné nezvané návštěvy. Znovu jsem zachytil zachvěv kouzla, otevřel oči a položil ruku dlaní na stěnu, kde jsem obrazec viděl. Moje magie se střetla s Fjodorovou, a v jediném okamžiku mi odhalila plnou podobu pečetí, kterými svůj byt vybavil. Předtím jsem zahlédl jednu, ale ta jen zakrývala všechny ostatní. Musely jich být desítky. Stěny jimi byly poseté, stejně jako část podlahy a většina stropu. Načrtat něco podobného, a ještě tak, aby to nebylo vidět, muselo dát strašnou práci.

            Sice jsem odhalil, že má Fjodor dobře střežené tajemství, ale nechtěl jsem úplně kopat do vosího hnízda. Některé z pečetí jsem znal, a rozhodně nešlo o nějaké dětské kletbičky. Raději jsem proto jen studoval jejich rozmístění a skladbu, a nepokrytě obdivoval Fjodorův krasopis a pevnou ruku.

            Můj hostitel zatím vyšel z koupelny a ani se neobtěžoval dát si kolem pasu ručník. Vždyť byl u sebe doma, že? „Bavil ses?“ usmál se, když uviděl obnažená kouzla. „Jsem rád, že ses je nesnažil rušit, ani já už si moc nevzpomínám, jak jsem je dával dohromady, natož v jakém pořadí.“

            Nejsem si úplně jistý, co udělal, ale samozřejmě musel mít nějaký způsob, jak ochranné pečetě obejít. Když ho použil, objevily se v dosud prázdné zdi dveře. Nepřišly mi nijak zvláštní, byt měl zkrátka víc pokojů, než se zdálo.

            Ukrytá místnost byla pracovna. Vrstva prachu na jejím vybavení byla slabší než jinde, a oproti malému obýváku působila místnost podstatně zabydlenějším dojmem. Celé dvě stěny bez oken zabíraly velké knihovny, blíž k oknu stál očividně starožitný stůl z masivu. Jeho deska ale pod nánosy papírů skoro nebyla vidět. Ve zbytku bytu podlahu pokrývaly neudržované parkety, ale v pracovně byl dokonce koberec, i když notně zašlý.

            Fjodor zamířil k druhým dveřím, kterých jsem si vedle knihovny nejdřív nevšiml. Došlo mi, že půjde nejspíš o ložnici. Zatím jsem ale zůstal v pracovně a vstřebával, co jsem v ní viděl. Když byl zrovna u mě, býval Fjodor čistotný a pořádný, ale u sebe doma mu na uklízení zjevně moc nezáleželo. Došel jsem ke stolu, a přelétl pohledem změť papírů. K mému zklamání byly dokumenty na vrchu jen nudné složenky a účty, ale pod nimi jsem zahlédl načrtané rituální obrazce a papíry hustě popsané rovnicemi s drobným písmem vysvětlivek. Jeden ze zažloutlých listů jsem z hromady vytáhl. Poznal jsem na něm algebraickou geometrii, ale nedokázal jsem vyčíst, k čemu přesně ji Fjodor potřeboval. Tohle byla takříkajíc vyšší dívčí. Papíru jsem nerozuměl a ani se nepokoušel předstírat opak. Cer mě naučil základům a jejich aplikaci na reálné situace, ale sám mi řekl, že pokud se chci zabývat exaktností magie, tak on mi s tím pomoci nedokáže. Jako bůh vnímal magii spíš živočišně. Právě exaktnost byla nicméně Fjodorova parketa.

            Jmenovaný prošel kolem a po očku se podíval, co mě zaujalo. Nijak svoji práci nekomentoval a rovnou se posadil do velkého koženého křesla, které už taky zažilo lepší časy. Měl na sobě jen černou polokošili a džíny, pravděpodobně nejméně formální oblečení, v jakém jsem ho kdy viděl. Vypadal najednou jaksi… obyčejně. Chvilku mi pohled opětoval, než vytáhnul svoji otřískanou nokii s prasklým displejem a jal se na ní cosi datlovat. Odtrhnul jsem od něj oči, a upřel je na protější stěnu. Vedle dveří zpátky do obýváku byly pověšené dva obrazy. První, které jsem v bytě viděl. To by samo ještě nebylo nijak výjimečné, ale na jedné z maleb byl zcela určitě zachycený Fjodor.

            Neubránil jsem se zvědavosti a udělal pár kroků blíž. Překvapila mě všední intimita, jakou jsem z plátna cítil. Fjodora někdo namaloval, když si zrovna četl v nějakém objemném svazku. Jako by si malíře ani nebyl vědom. Několik nedbalých tahů naznačovalo svraštěné obočí, oči měl sklopené, upřené do stránek, a celá scéna měla zlatavý nádech slunečného pozdního odpoledne. S překvapením jsem si uvědomil, že pozadí na obrazu odpovídá místnosti, ve které jsem právě stál. Stůl asi býval o kousek jinde, ale bylo z něj namalováno dost na to, abych ho bezpečně poznal. Stejně tak jednu z velkých knihoven. Zabloudil jsem pohledem do dolního rohu obrazu, kde stál nečitelný podpis a letopočet: 1937. Obraz byl více než osmdesát let starý, ale i přes nedostatek detailů si na něm byl Fjodor hodně podobný.

            Odtrhnul jsem se od jednoho plátna, abych se mohl líp podívat i na druhé, pověšené hned vedle. Klasický portrét znázorňoval mladého muže s krátkými blond vlasy a modrýma očima. Měl milý a sympatický úsměv, i když na ulici bych se za ním asi neotočil. Vypadal skoro naivně a lidé, kteří Fjodora neznali, nemohli nikdy docenit kontrast, jaký dva obrazy tvořily.

            „Fjodore?“ vyklouzlo ze mě, než jsem se stihl zarazit. Vlastně jsem se ho na obrazy ptát nechtěl, ale už bylo pozdě.

            „Da?“ uklouzla mu ruština. Vzhlédl od papírů. Nejdřív se zadíval na mě a pak na obrazy za mnou.

            „Aha…“ vypravil ze sebe s námahou, když mu došel původ mojí otázky. Na kratičký moment se tvářil skoro lítostivě, než se schoval za svoji typickou nečitelnost.

            „Můžeme vyrazit? Už mám fakt hlad,“ odvedl jsem řeč jinam. Sotva jsme přijeli, nechtěl jsem se hned pouštět do zásadních debat o Fjodorově minulosti.

            „Jistě, omlouvám se,“ usmál se trochu křečovitě.

Kavárnu vybral příjemnou, s výhledem na řeku. Řekl jsem mu, co chci, on moje přání přetlumočil obsluze a zaplatil. Ještě jsem se ani pořádně nerozkoukal a už jsem narazil na jazykovou bariéru, raději jsem se proto zaměřil na plynoucí vodu a zeleň v parku, což mě trochu uklidnilo. Snad až moc, protože když přede mě Fjodor postavil hrnek s kafem a talíř se třemi domácími sendviči, trochu jsem se leknul. Fjodor mi věnoval chápavý úsměv, než si sám sednul se svojí kávou a kusem pečiva, které jsem neznal.

Dveře kavárny se otevřely, když jsem byl zhruba v půlce svého druhého tuňákového sendviče. Vytušil jsem, že nade mnou někdo stojí, což potvrdil i Fjodorův pohled mířící někam nad moje rameno. Otočil jsem se a spatřil obtloustlého padesátníka s nečitelným pohledem a hodně prořídlými šedivějícími vlasy, oblečeného do kvalitního obleku. Nevypadal vysloveně nepřátelsky, ale stát někomu takhle za zády je přinejmenším neslušné.

            „Fjodore Petroviči,“ oslovil mého partnera, než se posadil na volné místo u našeho stolu. Dál s Fjodorem pokračovali rusky – mě ani nepozdravil, jako bych u stolu vůbec nebyl. Nevzrušeně jsem pokračoval v jídle, poslouchal a tvářil se neutrálně.

            Nově příchozího Fjodor oslovil jako Rema a z jeho reakcí jsem pochopil, že se nejen zjevně dobře znají, ale sejít se tady plánovali.

            „Máš věci, které jsem chtěl?“ zeptal se Fjodor a Rem přikývnul. Nesnažili se působit nijak tajnůstkářsky, ani nemluvili šeptem.

            „Nebylo to jednoduché, mám to u tebe, Fjodore. Co je vůbec zač, že se kvůli němu tak snažíš?“ tím nepochybně narážel na mě. Měl jsem nutkání ozvat se, ale ovládnul jsem se. Rem asi netušil, že mu rozumím a já chtěl zůstat ve výhodě.

            „Přítel,“ odvětil Fjodor odměřeně a za svou odpovědí naznačil definitivní tečku.

            „Chápu. Dávej si pozor, Fjodore, víš, jak se teď na podobné věci nahlíží, a ty už v Moskvě nemáš tolik přátel jako kdysi. Pomohlo by, kdybys přijal zpátky svůj původ, pořád je hodně lidí, kteří by ho respektovali.“

            „Děkuji za upozornění, Reme, kdybych někdy stál o radu, zavolám ti. Přinesl jsi ty dokumenty?“ Remova poznámka ho zřejmě dost podráždila. Fjodor se k urážkám uchyloval jen málokdy, ale v daný okamžik k tomu měl blízko.

            „Ano, ale mám jednu podmínku.“

            „Podmínku?“ Fjodor povytáhl obočí a hrnek s kávou, ze kterého se právě chystal napít, položil zpátky na stůl.

            „Říkal jsem, že mi dlužíš, a rovnou si splátku vyberu. Všechno máš uvnitř.“ Otevřel kufřík a vytáhl z něj obálku, kterou posunul po stole k Fjodorovi.

            „Zaplatil jsem ti víc než adekvátně.“ Jestli byl Fjodor do té chvíle odměřený, tak teď z něj chlad přímo čišel. Opřel se do židle a podrážděně zabubnoval prsty o stůl.

            „Některé věci se penězi vyvážit nedají, zvlášť když je nutně potřebuješ. Oba víme, že mě nemůžeš odmítnout, tak neplýtvejme časem,“ oponoval druhý muž, než položil ruku na obálku, jako by si ji chtěl vzít zpátky. Fjodor se na něj dlouze zadíval, než k mému překvapení ustoupil.

            „Budiž, ale za takovou komplikaci budeš dlužit ty mně, Reme, to si pamatuj.“ Netušil jsem, co je v obálce, ale pokud si Rem dovolil s Fjodorem jednat takhle, muselo to mít přinejmenším cenu zlata.

            „Za pár let odcházím do důchodu, Fjodore, čím bych ti mohl splácet?“ pousmál se.

            „Nedělej si starosti, něco vymyslíme,“ opětoval mu úsměv Fjodor, až mi přeběhl mráz po zádech. Rem si z nevyřčené výhružky ale nic nedělal.

            „Ozvi se mi, jakmile budeš něco vědět. A příliš to neodkládej, nebo zkomplikuješ život všem zúčastněným,“ kývnul hlavou směrem ke mně. Měl jsem najednou nutkání mu jednu vrazit. Ne proto, jak jednal s Fjodorem, ale protože si ze mě dělal rukojmí. Fjodor zavrčel souhlas, a tím se celá schůzka nachýlila ke svému konci.

            Rozloučili se krátce a formálně, ale Fjodor Removi zřejmě stiskl ruku podstatně silněji, než bylo nutné. Druhý Rus si ovšem ani slovem nepostěžoval.

            Teprve po Remově odchodu se Fjodor natáhl po obálce, která stále ležela netknutá na stole. Nebyla ani zalepená.

            Vytáhnul dva pasy a několik přeložených stránek. Doklady podal mně a sám se začetl do dopisu.

            Otevřel jsem první z pasů dekorovaných dvouhlavou orlicí, a překvapila mě moje vlastní fotka. I uvedené údaje odpovídaly. Radši jsem nechtěl vědět, kde ke všemu Fjodor přišel, natož jestli legálně.

            „Proč mám dva pasy?“

            „Tohle,“ ukázal na jeden vyvedený v trochu tmavší červené, „je vnitrostátní pas. Má v podstatě stejnou funkci jako český občanský průkaz.“

            „Takže teď mám ruský občanství?“ zeptal jsem se pro jistotu. Pořád jsem tomu úplně nevěřil, jenže Fjodor přikývnul.

            „Ano.“

            „Tak snadno?“ zeptal jsem se nevěřícně.

            „Co jsi čekal? Přeci tě nenechám roztrhat naší proslulou byrokracií,“ naklonil se přes stůl a jemně mě chytil za ruku. Usmíval se, ale v očích jsem mu četl něco jiného.

            „Co po tobě chce výměnou za moje papíry?“

            „Vyšetřit okolnosti smrti jednoho vysoce postaveného úředníka. Podle všeho to byla nešťastná náhoda, ale chtějí, abych oficiální stanovisko buď potvrdit, nebo vyvrátil.“

            „Ale vždyť smrt způsobenou magií by musela policie poznat. I nepřímé prokletí zanechává stopy.“

            „Nějaký důvod pro pochyby zřejmě mají, ale ne dost velký na to, aby obhájili znovuotevření případu.“

            „Pomůžu ti s tím,“ nabídl jsem bez přemýšlení. Fjodora jsem sice překvapil, ale nakonec souhlasil.

„Neplánoval jsem se v Moskvě zdržovat, nechci na nás moc upozorňovat,“ vysvětlil mi, když jsme z kavárny odcházeli a mířili do nejbližšího supermarketu nakoupit nějaké jídlo. Proto byl asi na Rema tak nabroušený.

            „Upozorňovat koho?“

            „Rem měl pravdu, že už v Moskvě nemám tolik přátel jako kdysi. A těm zbývajícím se raději vyhýbám.“

            „A co jsi měl teda původně v plánu?“

            „Koupil jsem srub v lesích, dost daleko od Moskvy a od lidí. Budeš se tam moci naučit pořádně zacházet se svojí mocí a nikdo nás nebude obtěžovat.“

            „Takže si budeme hrát na Zkrocenou horu?“ zasmál jsem se nahlas.

            „Mně přijde, že máme ve svých preferencích dost jasno, ale pokud chceš…“ pokrčil rameny. Nevím, co mě překvapilo víc, jestli fakt, že Fjodor film zřejmě viděl, nebo způsob, jakým mě setřel. Smysl pro humor mu sice nechyběl, ale zvlášť v aktuální situaci jsem v jeho probuzení moc nedoufal.

            „Jedině pokud budeš v kovbojským. Včetně klobouku,“ dobíral jsem si ho. Bez ohledu na to, jak moc se snažil působit všedně, bylo na Fjodorovi a jeho gestech i způsobu vyjadřování pořád něco nevýslovně nadřazeného. Narodil se a byl vychován mezi společenskou smetánkou a ani staletí útrap z něj tak hluboko vštěpené zvyky nevyhnala.

            „Už jsem na sobě za svůj život měl podstatně zvláštnější a horší úbory, ale přesto bych nerad, aby si mě někdo spletl se členem Village People,“ kontroval můj požadavek Fjodor s lehkým úsměvem na rtech.

            Zasmál jsem se a přiznal mu vítězství.

Fjodor zaplatil za nákup a obtěžkáni taškami jsme se vydali zpátky domů. Když jsem věděl, že byt má i podstatně obyvatelnější části, přišel mi najednou obývák s kuchyní jen jako nedůležitá vata. Skoro jako bych se nacházel ve dvou různých bytech, což vlastně do jisté míry byla pravda. Stařičká lednice začala po zapnutí hlasitě bzučet a na plynový sporák jsem se ani neodvažoval moc sahat, i přes Fjodorovo ujištění o jeho naprosté bezpečnosti. Mikrovlnka tu nebyla. Jako by se v bytě čas zastavil ještě za minulého režimu. Rád jsem se proto s Fjodorem přesunul do podstatně útulnější pracovny, kde mi dokonce nachystal křeslo.

            „Kde s tím případem chceš začít?“ zeptal jsem se po chvíli mlčení, během níž Fjodor znovu četl Remův dopis a já z nudy vytahoval náhodné papíry z chaosu na Rusově stole.

            „U těla, samozřejmě. Pozítří je pohřeb a pak už se k němu nedostaneme,“ promluvil, aniž by se odtrhnul od čtení.

            „Dobře, to zní rozumně. Mohli bychom zkusit nějaký detekční kouzla, možná i silnější kalibr, když už je stejně po smrti.“ Získal jsem Fjodorovu pozornost.

            „Chceš zkusit něco zajímavějšího?“ Fjodor se usmál, než se začal přehrabovat v papírech na svém stole. „Přísahal bych, že jsem tady někde…“ mumlal si, zatímco přehazoval popsané listy z jedné hromady na druhou. Po několika minutách se vytasil s jediným papírem, který mi slavnostně podal. Obrazec na něm byl narýsován tak pečlivě, že vypadal spíš jako výtisk než ruční práce. Hned jsem pochopil, že se dívám na kombinaci několika různých kouzel, ale přesto mi chvíli trvalo jednotlivé komponenty rozluštit.

            „To je chytrý,“ uznal jsem, když jsem nakonec hádanku vyřešil. V obrazci bylo několik detekčních rituálů propletených a zkombinovaných tak, aby se vzájemně nerušily. Kouzlo bylo dominového typu, takže stačilo spustit první část a ostatní postupně následovaly samy. Opravdu to bylo chytré, a navíc i velmi elegantní. Zatímco já jsem vždycky přesně obkresloval a učil se zpaměti, Fjodor dokázal kombinováním vytvářet nové věci. Cer mě vedl k maximální pokoře a respektování magie, zatímco Fjodor ji zkrátka vnímal jako svoji součást a chtěl zjistit, kam až ji může vybičovat… Jestli tohle kouzlo prováděl potom, co ho Němci za války připravili o většinu jeho moci, klidně ho takovýhle kousek mohl zabít. On se ale nebál.

            „Nechají nás ale něco podobnýho provést? I když už je mrtvej?“

            „To nech na mně.“ Překypoval sebevědomím a sice na něj měl obvykle nárok, ale přeci jen bych byl asi raději, kdyby k celé záležitosti přistupoval trochu vážněji.

            „Můžu si přečíst, co je v tom dopise?“

            „Jistě,“ podal mi několik listů pečlivě přeložených na třetiny.

            Případ opravdu vypadal jako nehoda. Podle pěti očitých svědků se celé neštěstí odehrálo takhle: Pan Sergej Antonovič Sokolov, zaměstnanec ministerstva obrany, šel po ulici. Po stejné ulici, jako každé ráno, když mířil do práce. Blížil se k přechodu, na kterém svítila červená, když se zapotácel – pravděpodobně zakopl –, a spadl rovnou do silnice, kde mu projíždějící kamion způsobil zranění neslučitelná se životem. Svědci si nebyli úplně jistí, jestli zakopnul, ale všichni bez rozdílu vypověděli, že si nevšimli jakéhokoliv fyzického kontaktu s jiným člověkem. Zkrátka za to v jejich očích nikdo konkrétní nemohl. Vzhledem k postavení mrtvého se rozjelo zevrubné vyšetřování, které pochopitelně zkoumalo i možnou přítomnost magie a její případný podíl na Sokolovově smrti. Našli jí stopové množství, což je, přísně vzato, víc, než se běžně válí po ulici, ale zároveň dost málo. Podobný minimální výkyv by klidně mohl způsobit něčí talisman nebo procházející mág ověnčený ochrannými zaklínadly. Rozhodně se nejednalo o nic průkazného ani podezřelého. To jsem řekl i Fjodorovi.

             „To se shodneme,“ souhlasil.

Jestli mi Fjodor někdy v minulosti přišel jako typický arogantní Rusák, tak ve chvíli, kdy se pustil do křížku se zaměstnancem pohřebního ústavu, jsem veškeré dosavadní zážitky uložil do pomyslné přihrádky „dětské špičkování“. Došlo na všechny klasické hity jako: „Víte, kdo jsem?!“ či „Mohl bych vám značně ulehčit, nebo opravdu hodně znepříjemnit život!“ A nechybělo ani osvědčené: „Pokud víte, co je pro vás dobré…“ Fjodor se své role zhostil natolik suverénně, že vlastně nevím, jestli ji opravdu hrál. Já stál o pár kroků dál a snažil se tvářit aspoň znuděně, protože Fjodorovu sebejistému vystupování jsem se nemohl rovnat, ani kdybych snad chtěl.

            Chlap vzdoroval o hodně víc, než jsem čekal. Takže se asi s podobným jednáním nesetkal prve, ale Fjodor ho přesto dokázal převálcovat. O deset minut později už jsme se nacházeli sami v místnosti s mrtvolou. Sokolov nevypadal na poměry nebožtíka nijak výjimečně. Sice jsem mrtvol za svůj život neviděl zase tolik, ale moderní popkultura a zpravodajství přece jen v člověku zanechají stopu. Obličej měl popelavě šedý, rty sinalé, ale jinak vypadal celkem k světu. Dokonce i odřeniny v obličeji mu dokázali zamaskovat. Podle kopie spisu v dopisu bylo Sokolovovi jen pětatřicet, takže o málo víc než mně. V rakvi ale vypadal o hodně starší.

            Fjodor se nezdržoval prohlížením a rovnou vytáhnul z malého koženého penálu bílou křídu. Na tmavou dlažbu se bude kreslit jedna báseň. Narozdíl od mých školních kříd, měly ty Fjodorovy navíc špičku, takže se jimi daly vytvářet preciznější linky. Fjodor měl pevnou ruku vycvičenou několika stovkami let praktikování magie, takže jeho kružnice byly pravidelné a symboly i slova jasně čitelná.

            Nechal jsem ho v klidu pracovat – na mně bude kouzlo zprovoznit. Jakkoliv je správné narýsování důležité, pokud chce člověk skutečně dosáhnout svého, a omylem neotevřít třeba brány pekelné, nebo nevyzvrátit svoje vnitřnosti na podlahu, samotné zahájení a v tomhle případě i čtení kouzla je důležité úplně stejně.

            Fjodor se po chvíli zvedl ze země a zamyšleně si prohlížel rakev s nebožtíkem. Asi svoje dilema vyřešil, protože jen sotva znatelně pokrčil rameny, než se jal kreslit další obrazce přímo na lakované dřevo.

            „Co děláš?!“ syknul jsem na něj.

            „Napadlo mě ještě pár věcí, které bychom měli zkusit, a do původního kouzla už je nedám,“ vysvětlil nevzrušeně, jako kdyby nečmáral na rakev. Naštěstí byl docela rychlý, takže o pár minut později už jsem stál před hlavou kouzla. Zhluboka jsem se nadechl, rozpažil, v plynulém pohybu jsem si kleknul na zem a položil ruce na kraj největší kružnice, která určovala vnější hranice kouzla. Nemusel jsem být tak dramatický, ale zjistil jsem, že se pak dokážu trochu víc uvolnit a líp kontrolovat tok svojí magie.

            Fjodorův obrazec si jí vzal dost a stát uvnitř živý člověk, asi by ho nápor magie zabil. Než jsem se stihl zamyslet nad tím, k čemu vlastně Rus kouzlo kdysi vytvořil, začaly ke mně proudit informace. Směs dojmů a pocitů, některé z nich takřka hmatatelné.

            Výsledky jednotlivých kouzel obsažených v obrazci si ale častokrát protiřečily. Některé sice odhalily, že se Sokolova i posmrtně drželo neobvykle velké množství magie, ale jiné tvrdily úplný opak. Pokusil jsem se nahlédnout hlouběji, ale ve stejnou chvíli mi část Fjodorova kouzla příslovečně bouchla pod rukama. Výkyv mi vyrazil dech, na pár vteřin jsem ztratil vědomí. Fjodor si musel mojí indispozice všimnout, protože jakmile jsem se se škubnutím probral, chytil mě za límec trička a strhnul dozadu, aby přerušil můj kontakt s kouzlem. Jakmile jsem byl volný, dokázal jsem se i nadechnout.

            Fjodor se ke mně sehnul a položil mi ruku na rameno. Chabě jsem se usmál a zdviženým palcem se ho pokusil uklidnit. Úplně v pořádku jsem nebyl, ale žádný přetrvávající problém jsem necítil. Soucítil jsem se Sokolovem, protože už jsem chápal, jaké to je, když člověka sejme kamion. Fjodor se konečně zeptal, co se stalo, ale já pro něj neměl úplně uspokojivou odpověď.

            „Nevím. Seš si jistej, že to tvoje kouzlo funguje správně?“

            „Naprosto, sám jsem ho použil několikrát.“

            „V tom případě se kolem Sokolova děje něco dost divnýho. Jako kdyby na něm visela spousta magie, ale zároveň byl úplně čistej.“

            „Kdyby na něm nic nebylo, nevymazalo by to část kouzla. Nemít mezi ním a tebou pečeti, asi bys byl mrtvý,“ kývnul k části kruhu, kde mezi jednotlivými pečetěmi najednou zelo prázdné místo.

            „Už jsi něco podobnýho někdy viděl?“

            „Podobného ano, co do síly reziduální magie, ale na mrtvém člověku po takové době nikdy. Pokud někoho zabiješ cílenou kletbou, k čemuž by situace poukazovala, začne reziduální magie mizet hned po zasažení cíle a do pár dnů už je zpravidla nezaznamenatelná. Sokolov je ale mrtvý týden. Pokud to, co jsi zažil, je zlomek původní síly, pak musím říct, že s podobnou mocí jsem se pravděpodobně nikdy nesetkal.“

            „No, a co teda dál?“ ještě jsem se neodvažoval vstát, tak jsem svoji slabost aspoň zamaskoval všetečným dotazem.

            „Řeknu Removi, na co jsme přišli, zbytek je na něm.“

            „Nejsi ani trochu zvědavý, co se mu stalo?“

            „Ne. Rád bych se vrátil k našemu původnímu plánu,“ odmítl, než začal mazat pečlivě narýsované obrazce. Jeho nezájmu jsem nevěřil, ale taky jsem chápal, proč se do případu nechce zaplést – tím důvodem jsem byl já. Netlačil jsem na pilu a raději pomáhal s mazáním stop.

Fjodor zavolal Removi hned poté, co jsme se vrátili domů. Mně naordinoval naložit se do vany a uvolnit se po šoku, který jsem prožil. Hodlal jsem poslechnout, ale nijak jsem s plněním nepospíchal. Díky tomu jsem mohl být svědkem Fjodora křičícího do telefonu záplavu nadávek a výhružek. Sledoval jsem ho s mírným pobavením, protože, upřímně, jsem něco podobného čekal.

            Když Fjodor nakonec dotelefonoval, praštil s mobilem o stůl. Už jsem se zvedal, abych konečně zmizel v koupelně, když za mnou vyštěknul prosté: „Počkej.“ Otočil jsem se a čekal, co z něj vypadne dál.

            „Rem trvá na tom, abychom zjistili, co se stalo. Jinak ti doklady zneplatní.“

            „A tys vážně čekal něco jinýho?“ zapochyboval jsem nahlas.

            „Doufal jsem. Rem mi dost dlužil a nečekal jsem, že mě takhle využije.“

            „Asi máš v Moskvě o přítele míň, než sis myslel,“ poznamenal jsem. Nikdy jsem úplně nesouhlasil s Fjodorovou definicí přátelství založenou z větší části na počtu vzájemných dluhů a laskavostí. S podobným přístupem zkrátka nemohl předvídat jiný výsledek. Nečekal jsem na odpověď a odešel do koupelny.

Leželi jsme ten večer v posteli a kolem vládla absolutní tma. Okno ložnice mířilo do vnitrobloku, takže do pokoje nevnikal ani zbytek světla pouličních lamp. Cítil jsem, jak je Fjodor vedle mě napjatý, ale tvářil jsem se, jakože je mi to jedno. Pokud by mi svoje starosti chtěl svěřit, udělal by to.

            Když nakonec přeci jen promluvil, překvapil mě: „Zaujaly tě ty obrazy v pracovně.“ Nebyla to otázka, ale stejně jsem přiznal barvu.

            „Asi máš právo to vědět.“

            „Nechceš o tom mluvit,“ konstatoval jsem, jako kdyby bylo potřeba říkat něco tak zjevného nahlas.

            „Je málo věcí, o kterých bych mluvit chtěl. To ale neznamená, že bych o nich mluvit neměl. Zvlášť s tebou. Zvlášť teď.“

            Nechtěl jsem na něj tlačit, ale Fjodor téma sám otevřel a já nehodlal promarnit příležitost.

            „Zajímá mě to, ale netrvám na tom,“ nabídl jsem mu ještě jedno poslední alternativní východisko. Jako bych ale nice neřekl: „Jmenoval se Dmitry a jeden z těch obrazů je jeho autoportrét. Kdysi mi zachránil život. Stali se z nás přátelé a nějakou dobu jsme spolu žili.“

            „Máš slabost pro lidi, co ti zachránili kůži?“ usmál jsem se.

            „Kupodivu ano, ale do postele beru jen drzé mladé mágy z Prahy.“ I ve tmě jsem vnímal jeho úšklebek.

            „Takže mi chceš říct, že ti zachránil život, žili jste spolu, on tě namaloval a jeho obraz máš pověšený v pracovně, ale byli jste jenom kamarádi? Je ti jasný, jak to zní?“

            „Ano. Z mojí strany se věci měly… jinak. Ale nikdy jsem mu nic neřekl, to mi můžeš věřit. Byla jiná doba a já si příliš cenil našeho přátelství. Navíc… Dmitry byl nadaný malíř, ale nebyl to mág. Něco podobného zkrátka nemůže fungovat.“

            Chápal jsem, na co naráží. Většina mágů mohla žít i stovky let, pokud je někdo dřív nezabil, a smíšené vztahy fungovaly jen velmi zřídka. Ve svém věku jsem podobné těžkosti ještě řešit nemusel, ale přesto jsem si jich byl vědom.

            „Stejně, nevyčítáš si to? Mohli jste to aspoň zkusit a třeba byste měli štěstí.“

            Už když se Fjodor odmlčel, tušil jsem, že za jeho rozhodnutím bude nějaký jiný důvod, kterému se zjevně chtěl vyhnout. Otázku už jsem ale vzít zpět nemohl.

            „Dmitry byl vážně nemocný. Díval jsem se pět let, jak chřadne, a nemohl mu nijak pomoci. Nebylo snadné se s tím vyrovnat, i když jsme neměli intimní vztah. Takže ne, nelituji svého rozhodnutí.“

            „Je mi líto, jak to dopadlo.“

            „Takový už je život.“ Cítil jsem, jak Fjodor vedle mě pokrčil rameny. V místností se opět rozhostilo ticho, které už ani jeden z nás nepřerušil.

Když jsem se ráno probudil, byl jsem v posteli sám. Ačkoliv mě to nepřekvapilo, pořád jsem byl trochu zklamaný. Fjodora jsem zcela očekávatelně našel v pracovně, kde něco datloval do notebooku, o němž jsem netušil, že by ho vlastnil. Přišel mi jako docela starý model.

            „V konvici na sporáku je káva,“ instruoval mě, jakmile jsem vyšel z ložnice.

            Vrátil jsem se s plným hrnkem a s rohlíkem obloženým salámem v zubech. Obojí jsem odložil na stůl a přitáhnul si křeslo blíž.

            „Takže?“ Fjodor nevypadal zrovna sdílně, tak jsem začal sám.

            „Podíval jsem se na internet a možná nebyl problém Sokolov, ale místo, kde zemřel. Jen za poslední dva roky se tam stalo několik smrtelných nehod.“

            „To je v Moskvě neobvyklý?“

            „V Moskvě ne, ale na daném místě dělali několik průzkumů bezpečnosti pro chodce i vozidla a nepřišli na žádné zjevné rizikové faktory. Kontaktoval jsem několik lidí, aby mi našli podobné případy za posledních deset let, a celkové statistiky nehod v Moskvě za totéž období.“

            „Já nevím, přijde mi to dost jako výstřel do tmy.“

            „Možná. Uvidíme, co se dozvíme.“

Záznamy, které si Fjodor vyžádal, k mému překvapení dorazily už odpoledne.

            „Kdybych o ně žádal oficiální cestou, neměl bych je ani za rok,“ potvrdil moji prvotní domněnku Fjodor, když jsem vyjádřil uznání nad rychlostí ruských úřadů.

            Sehnuli jsme se nad displejem notebooku a pročítali záznamy. Fjodor seděl ve svém křesle a já se o něj opíral. S každou další stránkou a statistikou ale bylo jasnější, že se na Divadelním náměstí děje něco nekalého. Nehodovost na náměstí samotném a v jeho těsném okolí byla v průměru o dvacet procent vyšší než ve zbytku města. Navíc se zjevně jednalo o dlouhodobý jev, což prakticky vylučovalo cílený útok na Sokolova.

            „Asi ti dlužím omluvu,“ přiznal jsem nakonec.

            „Ne, já si také nebyl jistý. Musíme tam jít a přesvědčit se osobně.“

            „Z toho, co jsem zažil u Sokolova, nemám úplně dobrý pocit. Budeme na to stačit?“

            „Jen se porozhlédneme.“

            „Dobře. Asi budeš chtít vyrazit v noci? Aby nás nikdo nerušil a nezavolal třeba policii?“

            „Ano,“ přikývnul.

            „To máme celej den,“ usmál jsem se a objal Fjodora zezadu kolem krku.

            „Měli bychom projít zbytek dokumentů,“ navrhnul, ale nezněl moc přesvědčivě.

            „I tak určitě máme prostor na přestávku, ne?“ pověděl jsem mu tiše do ucha. Dál už neprotestoval.

Noční Moskva mi trochu připomínala Prahu, za což asi mohlo oranžové pouliční osvětlení, dlážděné ulice a místy podobná architektura. Vyrazili jsme s Fjodorem ve tři ráno, kdy se venku nachází jen lidi, kteří buď nejsou při smyslech, nebo při nich být nechtějí. Cesta na místo nám netrvala ani půl hodiny.

            Z celého Divadelní náměstí mě nejvíce zaujala budova Velkého divadla, od které jsem doslova nemohl odtrhnout oči. Z Prahy jsem sice byl zvyklý na působivé historické stavby, ale přesto jsem se u téhle musel na chvilku zastavit.

            „Byl jsi tam někdy?“

            „Samozřejmě. Někdy tě vezmu na Labutí jezero, do lóže, a postarám se, abys měl opravdu intenzivní zážitek.“ Usmál se, a já ani na chvilku nepochyboval, jaký zážitek má konkrétně na mysli.

            „Hulváte,“ plácnul jsem ho do zad, ale úsměv jsem mu opětoval.

            „Hm, ještě dopoledne sis nestěžoval,“ popíchnul mě.

            Pak jsme ale došli dál a oba zvážněli. Neměli jsme k tomu žádný konkrétní důvod, přesto jsme se na sebe podívali a věděli, že se oba cítíme stejně nesví.

            Fjodor mě zavedl na samý okraj náměstí, který byl lemovaný starou zástavbou. Než jsem ho stihnul zastavit, zavřel oči a opřel se zády o budovu za sebou. Chtěl jsem navrhnout, abychom se na místo skrz magii podívali oba, ale Fjodor nikdy nepropásl příležitost vrhnout se někam po hlavě.

            Několik dlouhých minut se ani nepohnul a už jsem si začínal říkat, jestli je v pořádku, když konečně otevřel oči.

            „Vůbec to nechápu,“ přiznal, než si promnul kořen nosu. „Nic podobného jsem nikdy neviděl.“

            „Na co jsi přišel?“

            „Rozhodně tady je velmi silná magie, ale nedokážu určit její zdroj, ani přesný účel.“

            „Někdo proklel celé náměstí? Jak?“ asi by bylo přesnější říct „něco“, protože člověk by to nezvládnul.

            „Nevím, Viktore. A je zvláštní, že si toho nikdo nevšiml, ale nám stačilo se tady jenom projít.“

            Měl pravdu. Na chvíli jsme oba zmlkli a jen se zamýšleli nad situací.

            „Je možné, že ať už je tady cokoliv, tak to je většinou latentní, jen občas to někomu pomůže do hrobu? Víš co, taková náhodná past, kterou nevidíš, když ji přímo nehledáš. Nebo si ona nenajde tebe. Vždyť mě to u Sokolova málem zabilo, třeba jsme další na řadě.“

            Fjodor se nad mými slovy zamyslel, než váhavě odpověděl: „Co popisuješ možné je, ale bývá to podmíněno nějakou inteligencí nebo záměrem.“

            „Z toho cos viděl soudíš, že to nemá inteligenci ani záměr? Část tvýho kouzla ta věc vymazala dost precizně.“

            „Doufám, že není inteligentní. Ale dokud se nepodívám blíž, víc se nedozvíme.“

            „Promiň, ale blbější nápad v zásobě nemáš? Nevíš, co to je, jen že je to silný, ale chceš ze sebe dělat volavku?“ založil jsem si ruce na prsou v odmítavém gestu.

            „Pokud máš lepší návrh, rád si ho poslechnu,“ zadíval se na mě, ale oba jsme věděli, že lepší nápad nemám.

            „Věřím, že kdybych potřeboval, tak mi pomůžeš,“ hodil na mě s úsměvem a nonšalancí horu zodpovědnosti.

            „Neměl bych jít spíš já? Nejsem si jistej, jestli tě zvládnu dostat zpátky.“

            „Jistěže zvládneš,“ věnoval mi povzbudivý úsměv.

            Souhlasil jsem, protože mi nic jiného nezbylo.

            Fjodor se posadil na zem a zády se opřel o dům. Sednul jsem si vedle něj a dotkl se jej ramenem. „Buď opatrný,“ řekl jsem mu ještě, i když úplně zbytečně.

            „Samozřejmě.“ K mému překvapení nebyl v jeho odpovědi ani náznak nadsázky.

            Jen o malou chvilku později se jeho bezvládné tělo sesulo na bok a opřelo se o mě. Položil jsem mu ruku kolem ramen a přitáhl si ho ještě o něco blíž. Nebyl jsem si jistý, jak bych poznal, že má potíže, ale nezbývalo mi než doufat.

            Z nenadálého výboje surové moci mi naskočila husí kůže – a já pochopil, že větší pobídku už nedostanu. Rozhlédl jsem se kolem a vydlážděný prostor přede mnou byl pořád stejný. Oranžové světlo pouličních lamp se odráželo od kočičích hlav a kromě několika málo chodců, kteří nás nepochybně považovali za ožraly, bylo všechno klidné a nehybné. Zadíval jsem se na Fjodora, jenž vedle mě lapal po dechu, jako by se nemohl pořádně nadechnout. Z nosu mu tekla krev.

            Potlačil jsem obavy, zavřel oči a ponořil se do nehmotného světa snů, duší a magie. Před sebou jsem cítil něco velkého, temného a chladného. Všechny moje instinkty mi radily, abych se odsud okamžitě vypakoval, ale nemohl jsem je poslechnout. Přiblížil jsem se a ucítil jemný záchvěv něčeho povědomého. Poznal jsem stopu Fjodorovy magie, a to mi dodalo na odvaze, abych se vydal vstříc temnotě: Natáhla se po mně jako chapadla přízračné chobotnice a já se nechal vtáhnout hlouběji. Okolo mě byla absolutní tma a hrudník mi bolestivě svíral rostoucí tlak. Pořád jsem si opakoval, že nic z toho není fyzické, ale přesto jsem měl problém sám sobě uvěřit.

            Donutil jsem se soustředit na dění kolem, a hlavně jsem se se pokoušel zjistit, kde je Fjodor. Pořád jsem ho cítil někde poblíž, ale mezi námi byla bariéra něčeho cizího a nevítaného. Z nedostatku lepších nápadů jsem se nechal obklopit svojí mocí, a skutečně jsem tak donutil kletbu, či co to bylo, trochu ustoupit. Klid ale trval jen chvilku, načež se vlila zpátky s ještě větší silou. Teď už jsem ale věděl, že na cizí magii věc reaguje okamžitým ústupem, a teoreticky tak bylo jen otázkou hrubé síly donutit ji, aby se stáhla ještě víc.

            Pořád jsem nebyl úplně zvyklý na svoji novou moc a snažil jsem se příliš nepokoušet její hranice, ale v nastalé situaci mi nic jiného nezbývalo. Stačilo se jen dostatečně soustředit na můj plán a magie už se postarala o zbytek: Výboj, který jsem zavinil, byl podstatně silnější než ten, který mě sem přivedl. Naštěstí ale moje hypotéza fungovala. Netušil jsem, kolik mám času, a soustředil se jen na nalezení Fjodora: Nebyl daleko, ale když jsem se ho metafyzicky dotknul, nereagoval. Znovu jsem ucítil rostoucí chlad a věděl jsem, že mi dochází čas. Takže jsem si s Rusem nebral servítky.

            Kdybych měl naši následnou interakci k něčemu přirovnat, asi by to byla rána pěstí do zubů. Fjodor mi laskavost promptně oplatil, když přišel k sobě a vyhodnotil, že na něj někdo zaútočil, takže se rozhodl bránit.

            Když jsem znovu otevřel oči, došlo mi, že z Fjodorovy strany nešlo o žádný obranný reflex, ale záměr. Svojí ránou mě poslal rovnou zpátky do bdělého stavu. V puse jsem cítil krev – ne vinou Fjodorova výpadu, ale protože jsem se při probrání kousnul do jazyka. Fjodor se vedle mě několikrát zhluboka nadechl, jako kdyby se vynořil z vody. Pohled měl skelný a krev pod nosem už napůl zaschlou. Nevypadal moc dobře. Notnou chvíli jsme jen seděli na chladné dlažbě, mlčeli a dávali se dohromady. Ani pak jsem si nebyl jistý, jestli bych se vůbec dokázal zvednout.

            „Přišels na něco?“ zeptal jsem se nakonec.

            „Ano, ale situaci to příliš nevyjasnilo,“ sice se zvednul, ale pořád se opíral o zeď. Vstal jsem také, a i když se mi zamotala hlava, pořád jsem byl zřejmě v lepším stavu než Fjodor.

            Než stačil navázat na předchozí větu a říct mi, na co přesně přišel, světla na náměstí zhasla. Pak se váhavě a slabě rozsvítila jediná lampa, ta nejblíž k nám. Byli jsme oba ve střehu, ale zároveň věděli, že na nějaké velké rodeo nám už moc sil nezbývá.

            Všimnul jsem si, jak se po dlažbě převalují chuchvalce mlhy, ale jejich pohyb byl podezřele koordinovaný. Srotila se právě ve světle té jediné svítící lampy, a když stvořila sloupec velikosti člověka, zkrátka se rozplynula. Čekal jsem leccos, ale rozhodně jsem nečekal, že se z mlhy vyloupne Lenin. Navzdory vší logice mě jako první napadlo, že je menší, než jsem si myslel. Doslova jsem na něj shlížel, a nepoznával v něm majestátní figuru bolševické revoluce.

            Fjodor vypadal stejně šokovaný jako já, ale vzpamatoval se dřív.

            „Já už to asi začínám chápat,“ začal Fjodor opatrně. S námahou jsem odtrhnul oči od mrtvého revolucionáře a zadíval se na svého partnera pln očekávání. „Proč zrovna tady, a proč to zabíjelo jen některé lidi. Divadelní náměstí…  tady měl Lenin v květnu 1920 jeden ze svých nejznámějších proslovů.“

            „Takže tady zůstal jeho duch, nebo co? A proč se objevil zrovna teď?“ Fjodorovo vysvětlení, ač zajímavé, mi přišlo krajně nepravděpodobné. Pak by totiž musela být skoro všechna stará města zamořená duchy a prakticky neobyvatelná.

            „Ne jeho duch, ale duch oné události. Otisk proslovu, který byl natolik silný, aby se vpil do města samotného. Ale vůbec nepochybuji, nakolik je síla kletby ovlivněna blízkostí jeho Leninova těla. A proč se objevila? Sokolov byl poměrně majetný, a my dva jsme také, hlavně ty, Viktore. Jak myslíš že by se tvoje jmění líbilo dělnické třídě, hm?“ Fjodor u posledních několika slov zvýšil hlas, ale nepřišlo mi, že záměrně.

            Chtěl jsem oponovat, že nemám ani vindru, ale pak mi došlo, že mám mnohem víc, než jsem kdy v životě měl. Ještě jsem neměl úplně čas zjišťovat, co přesně obnášelo dědictví po mém mentorovi, ale Cer byl bůh, a žil opravdu dlouho. Zjevně jeho majetek – teď už tedy můj – stačil, aby mě chtěla zabít ozvěna bolševické revoluce.

            „V životě jsem o ničem podobném neslyšel,“ zapochyboval jsem ještě. Celá situace mi zkrátka přišla příliš postavená na hlavu. Leninův duch, hrající si na Robina Hooda, přízračná kletba, která se objevuje a zase mizí…

            „Ale slyšel. Máte snad v Praze málo strašidel a městských legend?“

            „Ne, ale nevím o tom, že by ještě dneska pražský legendy někoho zabíjely.“

            „Je to krajně nepravděpodobné, ale zjevně možné. On,“ kývnul k přeludu před námi, „není žádný duch, nemá vlastní inteligenci. Je jen zhmotněním prokletí, které tady leží už kdoví jak dlouho. Mohl bys projít skrz něj, a nic by se nestalo. “ Za slovo jsem ho brát nehodlal.

            „Dobře, a co s ním teda uděláme? Vypadá trochu vytočeně. A trochu se bojím, že jsme teď skutečně oba prokletí. Třeba nás na nejbližší křižovatce srazí auto, nebo na nás spadne kus střechy.“

            „Uděláme to, co měl tenhle národ udělat už dávno. Poslat ho, kam patří, i se všemi přeludy. Pojď!“ najednou jako by chytil druhý dech. Aniž by se za manifestací jedinkrát ohlédl, vedl nás pryč.

            „Nejseš zrovna fanda velký říjnový, co?“

            „Když jsem ti říkal, že mi Dmitry zachránil život,“ začal, a vztek s ním jen cloumal, „tak to bylo kvůli bolševikům. Nehodil se jim můj původ, ale hodila se jim moje moc. Nechtěl jsem jim pomáhat s třídní perzekucí, jenže s tím se nechtěli smířit.“

            Fjodor kráčel ulicemi Moskvy rychle a jistě. Najednou ale prudce zastavil, div jsem do něj nevrazil. Rozhlédl jsem se a k vlastnímu překvapení okolí poznal – stáli jsme na Rudém náměstí. Taky jsem začal tušit, co má Fjodor za lubem.

            „Fjodore,“ začal jsem opatrně. Jen se na mě podíval, aby mi potvrdil, že je naprosto zbytečné zkoušet mu něco vymlouvat.

            „Hrdost národa postavená na krvi a násilí,“ odplivl si. Po pravé straně se vyjímala nízká hranatá budova ukrývající tělo Vladimira Iljiče osobně.

            „Neříkals, že na nás nechceš upozorňovat? Co se asi stane, když zpopelníš Lenina?“ zkusil jsem, ale nedával si moc šancí na úspěch. Zvlášť když jsem si všimnul, jak mu mezi prsty už tančí oheň.

            „Tohle měl někdo udělat už dávno,“ zavrčel, jako kdyby to snad byla odpověď na moje otázky. Zvednul pravou ruku a opsal s ní malý půloblouk. Pomalu a metodicky, jako kdyby rýsoval na papír. Chvěl se potlačovaným vztekem, který se chystal seslat na tu malou budovu krčící se ve stínu kremelské zdi.

            Netušil jsem, že Fjodor dokáže kromě otevřeného ohně způsobit i výbuch, ale přesně to udělal. Chvilku bylo ticho a pak se ozvala ohlušující rána. Leknul jsem se, ačkoliv jsem nějakou destrukci čekal. Do okolí se rozletěly trosky a nedaleko od nás dokonce přistálo pár kusů červeného mramoru. Z obnažených útrob šlehaly plameny a za chvilku se začaly ozývat první vyděšené výkřiky.

            Fjodor ještě chvilku stál, jako kdyby se kochal vlastním dílem, a když se konečně otočil, znovu měl v očích klid. Přiznávám, měl jsem z něj velký respekt a možná trochu strach.

            „Aspoň skončil tak, jak žil: zapálený pro věc.“ Prohodil Fjodor suše a chvíli mi trvalo vstřebat, že právě řekl jeden z nejhorších fórů, jaký jsem kdy slyšel. Z přemítání o tom, jestli bych se měl smát, nebo začít panikařit, mě vytrhnul jasným: „Pojď, než se tu objeví policie.“

            Vyrazili jsme zpátky klidným a vyrovnaným krokem spravedlivých a neochvějných. Což byla pravda možná ve Fjodorově případě, ale rozhodně ne v mém.

            „Co když zjistí, že jsi to byl ty?“

            „Samozřejmě, že zjistí. Pak se vymluví na výbuch plynu a pošlou někoho, aby mě našel a sdělil mi, jak jsem jim znovu hluboce zavázán a budu jim k službám, až mě požádají.“

            „Takže jsi zbavil zemi jednoho mrtvého strašáka, abys sloužil těm živým? To ti nevadí?“

            „Dnešní živí strašáci nemají ani zlomek moci těch starých. Kromě toho, předpokládáš, že mě najdou.“

            „Tebe možná ne, ale mě by najít mohli,“ podotknul jsem tiše.

            „Jestli na tebe někdo vztáhne ruku, tak ho nečeká tak rychlý a milosrdný konec, jako soudruha Lenina.“

            Neřekl jsem mu, že jsme jen dva a jich je hodně. Jednak mi přišlo trapné poučovat někoho Fjodorova věku o světě a jednak jsem vlastně chtěl věřit jeho slibu, nehledě na to, jak nesplnitelný se zdál. Fjodor se tvářil jako cynický oportunista, ale spoustu věcí dělal z přesvědčení a s vírou v lepší svět. Trápilo mě jen vědomí, že dobrými úmysly se nedláždí jen cesta za lepšími zítřky, ale i ta do pekla. Kde nakonec s Fjodorem skončíme jsem mohl jen hádat.

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.