Ray zvedl oči od složky a zadíval se na Warrena, který se k němu blížil jako spráskaný pes. Hodně přemýšlel, jak bude jejich shledání probíhat, a škála možností byla opravdu pestrá. Rozhodl se, že informace, které zjistil, mu ale řekne, jen pokud s ním bude rozumná řeč. Což zahrnovalo i jistou sebereflexi z Warrenovy strany. Když ho konečně viděl, dovolil si jisté naděje.
Warren k němu došel a ani on nevěděl, co od situace čekat. Pokusil se rezignovat na svoje emoce, ale nepochodil a žaludek se mu stáhl úzkostí a do té chvíle polevující kocovina na něj znovu dolehla. Došel ke svému stolu, ze kterého Ray mezitím sesedl, a zůstal stát. Cítil na sobě pohledy některých kolegů, ale stačilo, aby se Ray rozhlédl, a pocit zmizel.
„Ahoj Warrene,“ řekl Ray, a Warrena trochu uklidnil. Nezněl rozladěně, jen klidně, svým způsobem neutrálně.
„Ahoj?“ řekl Warren, a otazník za jeho pozdravem jako by nahrazoval celou plejádu otázek, které měl.
„Můžeš jít na chvíli se mnou?“ nenabídl žádnou výmluvu nebo lež, která by zmátla Warrenovy kolegy. Na druhé straně, Warren pochyboval, že jsou mezi jeho kolegy nějací pitomci, kteří by se nechali obelstít tak snadno. Lidi, kteří tady byli pod hlavičkou NSA věděli, že Warren patří k nim, a lidi ze CIA a FBI zase tolik, že k nim rozhodně nepatří. Neexistoval důvod, aby si Raymond Selig, analytik z CIA Warrena předvolal, takže pokud s ním hacker půjde, bude jasné, že dobrovolně a mimo běžný pracovní rámec. Warren si nervózně přešlápl a zachytil pohled Jenny, která se zvědavě vykláněla zpoza monitoru.
Uvědomil si, že vlastně nemá moc co ztratit. Někdo určitě Katherine řekne, že s ním Ray mluvil. Jestli s ním opravdu půjde, o moc horší už to být přece nemůže, a možná se dozví něco užitečného. V tolik aspoň doufal, když souhlasil.
K jeho překvapení neskončili v jedné z mnoha strohých a neosobních zasedaček. Vyšli ven, kde byl Warren na chvilku oslněn sluncem, které se probilo skrz deku mračen. Ray ho vedl rozlehlým parkoviště k šedému Dodge Chargeru, který Warren neviděl od svojí první schůzky s Rayem.
Pohled na auto a usednutí na sedadlo spolujezdce v něm vyvolalo vzpomínky, které rychle zaplašil. Ray hodil složku, kterou si nesl celou cestu z kanceláře, na zadní sedadlo, než sednul za volant.
„Jedeme se podívat po památkách?“ řekl Warren, když se blížili do centra. Ticho v autě sice nebylo vysloveně dusivé, ale on byl pořád dost nervózní. Ray mu vážně mohl říct aspoň něco.
„Tak, je pravda, že když teď děláš ve sklepě, tak bys mohl trochu denního světla ocenit, ale jedeme jenom na kafe,“ řekl Ray a pousmál se. I při zběžném pohledu si ale Warren všimnul, že druhému muži zůstává mezi obočím výrazná vráska. Rozhodně nejeli „jenom“ na kafe.
Zastavili v centru, před příjemně a domácky vyhlížející kavárnou toho typu, kam si člověk chodí číst a připadá si jako v horském srubu v Aspenu. Venku se sice posledních pár dnů dost ochladilo, ale krbová kamna někdo zapálil spíš pro dokreslení atmosféry podniku.
Warren se nechal zavést k zapadlému stolku vzadu, hodil na stůl svoji brašnu a vysoukal se z bundy. Připadal si, že se sem v kancelářském dress codu vůbec nehodí, a na chvilku trochu záviděl Rayovi jeho volnější pravidla. Tedy, ne že by se sem tmavé tričko s žertovným potiskem „Na mém počítači to ještě před chvilkou fungovalo“ hodilo o moc víc.
Ray se posadil naproti a akorát když Warren přemýšlel, jestli nepůjde k pultu objednat, se u nich objevila servírka. No, tohle rozhodně nebyl žádný Starbucks. Nestihl zaregistrovat Rayovu objednávku, ale sám si dal prosté Americano. Ještě pořád úplně nedůvěřoval svému žaludku a necítil se ani na jídlo, ani na silnější kafe. Servírka s úsměvem přijala objednávky a odešla.
„Proč jsi mě sem vytáhnul? Kromě denního světla a kafe, teda,“ odvážil se Warren, když zavřel a odložil nápojový lístek, ze kterého stejně nepřečetl ani jeden řádek. Neušlo mu, že složku si vzal Ray z auta s sebou, a obavy začínala postupně vyvažovat zvědavost.
„Aspoň na to kafe ale počkáme, ne?“ řekl Ray, stále stejně klidný, ale tentokrát se trochu pousmál. Jestli se drobnému zdvihnutí pravého koutku dalo říkat pousmání. „Jak se ti zatím líbí tvoje nová práce?“
„Lepší než basa…,“ pokrčil rameny a bezděky si pohrával s dřevěnou lžičkou na míchání, kterou sebral z kelímku na stole. Otázka ho zmátla a Rayův odlehčený tón ještě víc.
„O tom nepochybuju. Co Kathy, už tě sjela za tvůj první report?“ tvářil se vědoucně a Warren nepochyboval že nestřílí od boku.
„Neřekl bych sjela, ale… nadšená nebyla,“ řekl Warren, a pořád byl v situaci každou minutou ztracenější. Proč se s ním Ray baví, jako kdyby byli kamarádi?
„Zjisti, kdo je u vás největší snaživec, a obšlehni jeho report,“ řekl, jako by radil spolužákovi, jak obelstít učitele. Když nebyli u něj v kanceláři a zatíženi pracovními záležitostmi, bylo na Rayovi něco skoro klukovského. Warren se snažil skrýt svoje rozpaky, ale netušil, nakolik dobře. Nedokázal se úplně zbavit nervozity. Musel se zeptat: „Nemáš mi to za zlý? Že jsem jí kývnul?“
Ray viditelně zvážněl, jako kdyby Warren narazil na otázku, které se chtěl vyhnout. „Čekal jsi, že ti vyčtu, že jsi nechtěl zůstat za mřížemi?“
Jejich hovor na chvilku přerušila servírka, která přinesla objednané kafe. Warren si svůj šálek přitáhnul přes sebe, ale Ray se svého zatím nedotkl. Zato bedlivě sledoval Warrena. Servírka se ujistila, že zatím nic dalšího nechtějí, než se opětovně vzdálila. Warren byl natolik zmatený, že kdyby se ho někdo zeptal, jakou barvu vlasů měla, nedokázal by odpovědět.
Na Rayovu otázku odpověděl až po hodně chvíli nepříjemného ticha. „Poslals mě tam kvůli mojí blbosti a moc jsem se tam neohřál,“ pokrčil rameny Warren, než se skryl za šálek. Na pití byla káva ještě moc horká, ale jako záminka posloužila dobře.
„Neposlal jsem tě tam za trest, ale protože jsem neměl jinou možnost, Warrene. Asi tě to překvapí, ale já mám také nadřízené. A ačkoliv nemám podmínku, jako ty, tak to neznamená, že nemůžu skončit ve vězení. Nesl jsem za tebe odpovědnost.“ Během svého vysvětlování se Ray naklonil dopředu a ztišil hlas. Warren si jeho slova opakoval v hlavě. Dávala smysl, samozřejmě, jen on byl natolik zahleděný do sebe, že se nikdy neobtěžoval přemýšlet o následcích, které by za jeho činy mohli nést jiní.
„Tak či onak,“ pokračoval Ray o poznání opatrněji, „nejsem tady, abych ti něco vyčítal. Když jsme u toho, taky jsem s tebou asi mohl jednat trochu jinak. Kdo ví, možná by se nic z toho nestalo, ale na takové myšlenky už je pozdě.“ Pak, snad na znamení, že domluvil, zvedl svůj šálek a upil.
„Je zajímavá, ale mám pocit, že budu ještě litovat.“ Na Rayův tázavý pohled pokračoval vysvětlením: „Ptal ses, jak se mi líbí moje nová práce.“
„Chtěl jsem tě na ten projekt taky. Za CIA. Zadání, které jsem ti dal naposled, měl být první krok,“ řekl Ray, a Warrenovi přišlo, jako by se přiznával. A taky mu naplno došla absurdita jeho vlastního života.
„Omlouvám se, Rayi,“ řekl, a překvapil sám sebe. Ani nepočítal, kolikrát Raye v base proklel. Kolikrát mu svoji situaci dával za vinu. Jenže tváří v tvář člověku, který zcela zjevně litoval předchozích událostí, aniž by z toho měl nějaký prospěch, Warren nedokázal přesvědčit ani sám sebe, že by za jeho přešlap mohl někdo jiný, než on sám.
Ray na něj chvíli upíral tmavé oči a byl dokonale nečitelný. Nakonec kývnul, a položil dlaň na onu záhadnou složku. „Tvoje složka,“ řekl Warrenovi. Hacker na ni sklouzl očima a Ray by přísahal že slyší, jak mu v hlavě víří myšlenky. „Nepřinesl jsem ji, aby ses jenom díval na desky.“
Warren se natáhnul přes malý stolek, pomalu a váhavě, jako kdyby čekal, kdy ho Ray zastaví. Nezastavil. Překvapilo ho, jak tlustá složka je. Vážně toho na něj měli tolik? Otevřel ji uprostřed, a přečetl si pár řádků, než ji zase s prásknutím zavřel, až málem převrhnul svoje kafe. Mladá žena hloubající u otevřeného notebooku o stůl dál sebou leknutím škubla, a starší pár o pár stolů dál se na Warrena tázavě zadíval.
Ve složce ale byly osobní věci, a mnohem starší než práce, která ho dostala za mříže, a Warren by nedokázal skrýt šok, jaký mu to zjištění způsobilo. Hromadu otázek v hlavě mu vystřídaly tři: jak dlouho ho sledovali, jak ho sledovali, a proč. Nakonec se ale jen chvilku soustředil na dýchání, a zeptal se na něco jiného.
„Proč mi to ukazuješ?“
„Protože bys to měl vědět,“ řekl Ray se stoickým klidem. Odpověděl natolik rychle a rozhodně, že musel mít odpověď připravenou. Když Warren mlčel, pokračoval: „Měl bys vědět, že jsi měl byt prošpikovaný štěnicemi dlouho před tím, než tě sebrali. A že ty štěnice nepatří FBI.“
„Komu teda?“ řekl Warren a nijak neskrýval svoje zmatení.
„Tohle,“ kývnul Ray ke spisu, „je práce NSA.“
„Ale já se s nima setkal teprve pár dnů zpátky. To není možný!“
„Ty s nimi ano, ale oni měli tebe v hledáčku hodně dlouho. A když už tě měli v pasti, tak jsem se objevil já, a aniž bych to tušil, jsem jim tě vyfouknul pod nosem. Kdybych za tebou tehdy nepřišel, stejně bys do vězení nešel. Jen by ses s Katherine seznámil o hodně dřív.“
Warren se na hodnou chvíli odmlčel a jen zíral před sebe. „Jak můžeš vědět, že to byli oni? Jak vlastně můžeš vědět cokoliv z toho co mi říkáš? Píšou to uvnitř?“ znovu složku otevřel, tentokrát na začátku. Ray věděl, že nic nenajde.
„Znám jejich praktiky velmi dobře.“
„Stejně nemám na výběr!“ najednou si byl skoro jistý, že tohle je Rayova pomsta za Warrenův přešlap. Vytáhl ho sem, řekl mu, že NSA nemůže věřit, že oni na něj všechno navlékli, a pak zase odjede.
„Hodně jsem přemýšlel, jestli ti to říct. Vím, že to není jednoduché, ale myslím, že my dva jsme ze stejného těsta, tak časem oceníš, že jsem ti to řekl.“
„Co o tom asi tak můžeš vědět?!“ řekl Warren. Zněl vytočený, ale v očích měl paniku. Ray se nenechal vyvést z míry.
„Začínal jsem jako ty,“ řekl Ray prostě, jako by konstatoval, jaké je venku počasí. Neměl chuť se s Warrenem dohadovat, a hlavně si byl docela jistý, že se k Warrenovi informace dřív nebo později stejně dostane. Warren na chvilku jen lapal po dechu, jak ho opustila veškerá bojovnost. Nakonec se přeci jen odhodlal k odpovědi: „Kecy.“
„Když jsem byl na univerzitě, zapletl jsem se se špatnými lidmi. Semlelo se dost věcí, a já skončil ve stejné situaci, v jaké jsi ty. Nebyl jsem teda v base, když už jsem dostal šanci se jí vyhnout, tak jsem sekal latinu, ale věř mi, vím přesně, jak se cítíš.“
„Proč jsi mi to neřekl dřív? Ještě předtím, než jsem to celý podělal? Možná… možná bych se zachoval jinak.“ Warren o svých vlastních slovech pochyboval, ale přesto je řekl. Rayovo přiznání ale perfektně zapadlo do celku. Najednou Warren pochopil, že tvrzení o tom, že jsou ze stejného těsta, bude dost možná pravdivé. A vysvětlovalo by i to zvláštní pochopení, které, jak se zdálo, pro sebe s Rayem měli.
Ray se na chvíli odmlčel, možná nevěděl, co říct, možná zkrátka odpovědět nechtěl. Dlouze upil svoje espresso. Nakonec ale přeci jen promluvil: „V CIA tohle o mně ví jen hrstka lidí. Pro většinu z nich jsem zkrátka člověk, co přišel z NSA, a tak mi to vyhovuje.“
„Tak proč mi to říkáš teď?“
„Kvůli Katherine. Nepochybuju, že tě využije, aby mi trochu zkomplikovala život, a tím ho tobě zkomplikuje o hodně víc. Dost možná ti o mně navykládá věci, které nejsou pravda, a bude po tobě chtít, aby ses se mnou spojil a tahal ze mě informace. Chtěl jsem tě na to připravit.“
„To spolu vedete rozvodový řízení, nebo co?“ zeptal se Warren zcela vážně. Sice mu Katherine přišla odhadem o dobrých deset nebo patnáct let starší než Ray, ale už viděl i divnější věci, a vlastně by to leccos vysvětlovalo. Ray párkrát zmateně zamrkal, než se od srdce rozesmál. Vysloužili si další pohledy od ostatních hostů. No, pomyslel si Warren, rozvod to asi nebude.
„To jí prosím tě neříkej, nebo tě na místě zastřelí. I když, vlastně by mě zajímalo, jak by se na to tvářila,“ řekl Ray během doznívajícího záchvatu smíchu.
„Bože, vy jste všichni tajemný a nikdo nic neřekne, tak kdo se v tom má vyznat,“ řekl Warren, zahanbený svým špatným odhadem. „Nemůžeš se mnou prostě jednat na rovinu? Pořád z tebe jenom něco páčím a… a už nejseš můj šéf. Jestli mi chceš vážně pomoct, tak mi prostě řekni, co se sakra děje, a do čeho jsem se vlastně zaplet, já už jsem jenom hrozně unavenej.“
„Jakou mám záruku, že když ti ukážu svoje karty, tak až tě Katherine pořádně zmáčkne, všechno jí neřekneš,“ řekl Ray a tvář měl zase vážnou a nečitelnou. Warrena znervózňovalo, jako rychle a dobře dovede nasadit pokerovou tvář.
„No anebo se můžu podívat do karet jí, a říct všechno tobě,“ řekl a znovu se překvapil. Co vlastně Rayovi nabízel? Co by takový úpis znamenal pro něj? Jak moc by riskoval? Nevěděl, a nevěděl ani proč to vůbec řekl.
„Proč bys to dělal?“ Ray se svoje překvapení ani nesnažil skrývat.
„Protože už jsi mě jednou vysekal z lochu? Protože mi, nevím proč, pořád chceš pomáhat? Já mám pocit, že jsme prostě udělali nějaký přešlapy, ale v zásadě spolu vycházíme. Já mám nějaký zásady, ty máš nějaký zásady, oba nemáme rádi NSA, a myslím, že s tebou můžu spolupracovat líp než s nima.“ Byl upřímný, protože žádnou věrohodnou lež by tak rychle vymyslet nedokázal.
Takhle rozumné odůvodnění od Warrena Ray nečekal, ale neznělo mu jako něco předpřipraveného. „Uzavřeme dohodu, co říkáš? Chci vědět všechno, co Katherine nechce, abych věděl. Nezákonné sledování, operace na území Států, projekty, které jsou mimo soupisku, všechno. Ty za to ulevíš svědomí a já ti povím víc věcí, ke kterým nemáš přístup a měl bys je vědět. Souhlasíš?“
„Chceš ze mě udělat špicla mezi špiclama?“ usmál se Warren, a v očích se mu blýsklo. Pořád netušil, do čeho se vlastně pouští, ale cítil, jak se mu zrychluje tep a zostřují smysly. Podobný pocit míval, když se mu podařilo konečně hacknout svůj cíl. Hodně tuhý cíl. Zadíval se na druhého muže pozorněji a pochopil, že není sám. Nedokázal by nikomu vysvětlit, jak to věděl, ale některé věci zkrátka člověk vycítí.
„Tohle není hra, Warrene. Jestli na tebe někdo přijde, tak další výlet za mříže už bude opravdu finální. Uvědomuješ si, jak moc riskuješ?“ Ray se snažil svoje zaujetí krotit a přistupovat k věcem se stejnou pragmatičností, jako vždycky. Dařilo se mu to tak napůl.
„Riskuju od chvíle, kdy jsem s tebou odešel z kanceláře,“ přikývnul Warren. „A mám z toho docela snadnou cestu ven. Až se bude Katherine ptát, cos mi chtěl, řeknu jí, že jsi měl černý svědomí, že jsi mě dostal za mříže.“
V Rayově tváří starost vystřídalo pochopení. Bál se o Warrena úplně zbytečně, protože ten kluk byl prohnaný a mazaný jak liška. Určitě si byli v lecčems podobní, ale Rayovi podobné taktiky nikdy moc nešly. Proto taky dělal jako analytik a ne operativec. Jenže jednu zásadní informaci Warrenovi přesto neřekl. Neřekl mu o Garrym Gilliamovi, který pro Raye dělal na projektu Ice Break předtím, než Warrena zatkli. Pro hackera šlo pořád jen o počítače, v horším případě o svobodu, ale Ray věděl, že sázky se můžou velmi rychle vyšplhat mnohem výš. Později, říkal si, ještě není dost hluboko, aby mu skutečně něco hrozilo.
„Co když ti Katherine řekne, abys na mě donášel?“ zeptal se, aby nemlčel příliš dlouho.
„Tak tě požádám o nějaké informace, které bych jí mohl předat,“ řekl bez váhání.
„Dohodnuto,“ rozhodně pokýval hlavou, vylovil ze zadní kapsy kalhot peněženku, a zvedl se k placení.
„Buď opatrný,“ řekl mu ještě Ray, když o dvě hodiny později Warrenovi na parkovišti před centrálou dával svoje telefonní číslo napsané na kusu papíru. „Je dost možné, že tě pořád sledují.“
Když si od něj papír bral, Warren zaváhal. Chvilku tam jen stáli a dívali se na sebe pohledem kompliců těsně před bankovní loupeží.
###
„Přetáhl jsem ho na svoji stranu,“ oznámil Alici, zatímco seděli v Rayově kanceláři. Už bylo poměrně pozdě a ve vedlejší kanceláři sedělo pár posledních sov.
„To šlo docela hladce. Možná až moc, ne?“ řekla, a nijak neskrývala pochyby.
„Myslím si, že ho ta složka dost nakopla. Taky jsem mu řekl, že máme dost společného.“
Na to se Alici ve tváři vystřídalo podezření a údiv. „A máte?“
„Zájmy, minulost, … znáš to,“ mávnul rukou a pokusil se zahrát otázku do outu.
„A na večeři jsi ho rovnou nepozval? Nepřestává mě překvapovat, jak snadno si tě omotal kolem prstu.“
„Neměl jsem moc co ztratit. Dělá pod Kathy a já vůbec nepochybuju, že ho z toho lochu vysekala zčásti i proto, aby ho použila proti mně.“
„Ty a Kathy proti sobě zkrátka vedete soukromou válku, to vím už dlouho, ale co když tě bude skrz Warrena vydírat? Dokážeš ho hodit přes palubu?“
„On se o sebe postará. Jak jsi říkala, nemám čas dělat někomu chůvu, a tohle si rozhodl sám,“ řekl a zněl tak jistě, až se Alici vyšplhalo obočí hodně vysoko do čela. Už neřekla nic. Že se o sebe Warren postará, to už nakonec dokázal, ale rozhodně si nebyla jistá, jestli si Ray v jeho případě dokáže zachovat chladnou hlavu.
