Kapitola 16: Vosí hnízdo

„Zůstaň tady, dokud se nevrátím,“ naordinoval Ray ráno Warrenovi. Blonďák vypadal mizerně, i kdyby chtěl něco dělat, pravděpodobně by nemohl.

                „Ne, Rayi, chci ti pomoct,“ chytil ho za ruku.

                „Jsi zraněný, otřesený, a objektivně nepoužitelný. Nejvíc mi pomůžeš, když uděláš, co říkám,“ řekl Ray, a děkoval létům zkušeností s vedením vlastního týmu za pevný hlas i v situacích, kdy byl hodně nejistý. Warrena se jeho slova evidentně dotkla, ale říct je Ray zkrátka musel.

               Ray si sedl vedle hackera a spojil si ruce v klíně. „Slibuju, že svině, co zabila Askariho, a chtěla nechat zabít tebe, zaplatí, ale musíš mi teď věřit, a zůstat tady.“ Díval se na Warrena se vší vážností a nevyslovenou prosbou.

                „Mám strach,“ připustil Warren, i když neochotně. Podobná přiznání se neříkají snadno nikomu. Ray mu dal ruku kolem ramen a přitiskl si ho k sobě.

                „Divil bych se, kdyby ne,“ usmál se, a pokoušel se nalhat sám sobě, že on strach nemá.

                „A mám strach o tebe,“ dodal Warren tiše a sklonil hlavu.

                „Bude to dobrý,“ slíbil, i když věděl, že by nic slibovat neměl. Naklonil se pro polibek, kterým Warrena doufal trochu uklidnit.

               Ray čekal, že se mu s vyřešením věcí ohledně Warrena uleví, ale dopadl na něj ještě tíživější kámen nejistoty. Nakonec, teď měl o moc víc co ztratit.

Pohled na Dodge před domem Raye citelně zabolel. Minulou noc neměl zrovna čas zjišťovat rozsah škod. Zadní okno bylo vysklené, levé zrcátko uražené, a v zadních dveřích zelo několik děr po kulkách. Navíc bude muset auto nechat policii jako důkazní materiál. Nepochyboval, jak moc mu dají sežrat, že s ním vůbec včera v noci ujel.

               Hlavním důvodem k jeho nespokojenosti bylo ovšem uvědomění si, že se svým autem rozhodně nikam nepojede. Taxíky zrovna v oblibě neměl, a hromadnou dopravu bytostně nesnášel. Nezbylo mu než si zkrátka vybrat.

               Zavolal si taxík a zadal adresu do Langley.

###

Ray přijel do práce, a nemrhal časem. Vytahal ze systému všechny materiály, které Askari původně chtěl. Nepřímé důkazy o Williamsově vině se jimi táhly jako červená nit. Všechno, co našel podrobně sepsal, naskenoval, a uložil v několika kopiích na různá úložiště. Kdyby se mu něco stalo, aspoň po sobě něco nechá.

               Ignoroval svůj žaludek upozorňující na zapomenutý čas oběda, a pracoval, dokud si nebyl jistý, že se jeho závěry kryjí ze všech stran, které dokázal předvídat. Nemůže Williamse konfrontovat a nechat se umlátit argumenty. Nemůže znejistět. Potřebuje mít celou dobu navrch. Už jen proto, že Williams nemůže pracovat sám. Ray potřeboval jména jeho kontaktů a kompliců. Pokud měl mít šanci vyhrát, musel operaci zlikvidovat se vším všudy.

               Zkontroloval všechno snad po dvou sté, a odhadem po dvacáté odpověděl Warrenovi na smskou zaslaný dotaz, zda je v pořádku. Podstatně raději by se sbalil a jel zpátky domů, ale nemohl. Bylo pozdě vycouvat.

Williams těkal pohledem od papírů, které mu Ray hodil na stůl, k muži samému. Přetvářku sice zvládal obstojně, ale tváří v tvář Rayovým zjištěním se začala drolit jako stará omítka. Pod ní byl strach a živočišná nenávist.

                „Co chcete dělat, jít za lidma z vnitřních záležitostí? Kdo by vám asi věřil?“ řekl, ale nezněl moc sebejistě.  Ruce měl založené na stole, ale křeč v nich byla evidentní.

                „Ne. Předám všechno Simmonsovi,“ řekl Ray a snažil se zůstat klidný a netečný. Dlouho přemýšlel, čím by mohl Williamse vyděsit, pokud nebude stačit jen hrozba jeho odhalení. Taktika zabrala, protože Williams se narovnal a povážlivě zblednul. „Na to nemáte koule, Seligu, víte, co by se mnou udělal. Co na to ten váš slavnej morální kompas?“

                „Říká, že si zasloužíte shnít ve stoce,“ řekl Ray tišeji a hlubším hlasem. Upřímně nechtěl vědět, co by s Williamsem Simmons udělal. Zradit vlastní lidi a ukrást třeba dokumenty je jedna věc, ale nechat je umírat? Oba dobře věděli, že za to Williams zaplatí hodně draze.

                „Tak proč tady vůbec stojíte?“ zatlačil na Raye Williams, ale strach v jeho očích už rozhodně převažoval nad zlostí.

                „Protože nevěřím, že jste Gilliama oddělal osobně. Abych vás parafrázoval: na to nemáte koule. Chci vědět, kdo to udělal. A chci vědět, kdo je váš kontakt v NSA a kdo je vaše spojka s Rusy.“

               Williams se uchechtl, než si kapesníkem otřel zpocené čelo. „Takže mám na výběr, jestli mě oddělají Rusové, nebo naši? Nemáte představu, do jakého vosího hnízda kopete, Seligu. Jste mrtvý muž.“

                „To je moje věc.“

                „A co Davisova a Greenové? Zatáhnul jste je do toho až po uši, přece si nemyslíte, že si nikdo nevšiml…“

                „Ta jména!“ zvýšil Ray hlas. Nesměl přiznat slabinu, ne teď! O Warrena se postará a Alice… Alice měla mnohem tužší kořínek, než by do ní mnozí řekli. Vytáhnul z kapsy telefon, na kterém celou dobu běželo nahrávání. Měl veškeré soubory nachystané k odeslání, stačilo jen potvrdit. „Nebo si o vás Simmons počte v dalších pěti minutách.“

                „Dobře! Dobře, řeknu vám je,“ praštil Williams dlaněmi o stůl v posledním projevu vzdoru. Jeho bluf zklamal, a teď už mu nezbývalo nic. „Ale neříkejte, že jsem vás nevaroval.“

               Ray trpělivě sledoval, jak se na papíře objevila čtyři jména. „Přečtěte je nahlas,“ vyzval Williamse, když dopsal.

                „Adam Rockwell, Vladimir Novikov, Irina Sokolovová a Katherine Arlingtonová.“

               Ray u posledního jména nedokázal udržet pokerovou tvář. Nikdy Kathy neměl rád, ale respektoval ji jako svým způsobem svoji kolegyni. Uměla v jejich oboru chodit, a dokázala skvěle zvládat krizové situace. Tohle opravdu nečekal. Navíc kromě Williamsova slova neměl proti žádnému ze jmen v ruce vůbec nic. Ve složkách rozhodně nikdo z nich nefiguroval a minimálně Kathy si určitě dávala velký pozor a stopy po sobě zametala.

                „Určitě máte něco, čím byste to podložil.“

                „Samozřejmě, ale to nedám vám, ale vyšetřovací komisi, výměnou za program na ochranu svědků,“ řekl Williams, a zase zněl klidně.

                „Pořád můžu poslat data Simmonsovi,“ zkusil Ray, ale nedával si moc šancí.

                „Nemusíte ze sebe dělat pitomce, Seligu. Rozlousknul jste případ, gratuluju, ale teď mě potřebujete stejně, jako já vás. Beze mě nemáte v rukou nic a já vám garantuju, že byste se nedožil rána,“ Williams se opřel v křesle a skoro vypadal, jako by si situaci začal do jisté míry užívat.

               Ray měl jen jednu jedinou možnost, a fakt že s ní přišel sám Williams ho ani trochu netěšil. Jenže na Katherine byl opravdu krátký. A u ní by i věřil tomu, že by zrovna jeho zabít dokázala. Hezky blízká a osobní vendeta mu k ní pasovala.

                „Dobře,“ souhlasil. Na jedné straně byl rád, role osamělého střelce mu nebyla příjemná, a čím dřív předá dokumenty i čerstvou nahrávku s doznáním lidem z vnitřních záležitostí, tím budou jeho šance na přežití vyšší. na straně druhé si uvědomoval, že nejen svůj život teď předá do rukou cizích lidí.

###

Strávil s lidmi z týmu pro vnitřní vyšetřování příliš mnoho příliš dlouhých a nepříjemných hodin. Znovu a znovu s ním probírali klíčové události, díky kterým přišel na Williamse. Byl si jistý, že minimálně několik nestandardních postupů poputuje do jeho složky. Včetně jeho krajně problematického vztahu k Warrenovi a s Warrenem, který dost dobře nemohl zamlčovat.

               Trochu ho uklidňovala disproporční závažnost jeho prohřešků vůči skutečnostem, na které přišel, ale inspektoři nikdy ani na moment nepovolili své nečitelné výrazy, ani nepolevili ve svých dotazech. Ray věděl, co dělají: Ptali se ho stále na totéž, různými způsoby, aby zjistili, jestli nelže, a případně kde neříká celou pravdu. I proto Warrenovu ani Alicinu účast nijak nezamlčoval. Ani fakt, že ohlásil policii Askariho vraždu, ale sám se k výpovědi nepřihlásil.

               Nakonec ho nechali o samotě. Bez kafe, bez telefonu, v holé zamčené místnosti ne nepodobné té, ve které každý týden Katherine vyslýchala svoje lidi pracující na Ice Breaku. Ray byl k smrti unavený, a padlo na něj obrovské zklamání. Dali si s Ice Breakem práci, aby informace o projektu neprosákly ven. A místo toho měli celou dobu zdroj úniku pod nosem. Jistě, nemohl Katherine odhalit, na to byla příliš opatrná, ale přesto byl zkrátka zklamaný. Tolik dobré práce, která přišla vniveč. Tolik slibných stop, které Katherine musela zamést pod koberec.

Pustili ho s jediným požadavkem: aby neopouštěl Washington. Nic víc neřekli, ale Ray ani víc nečekal. Lidi z vnitřního si svá tajemství brali do hrobu.

               Ray se ještě dlouho díval na zavřené dveře, než se vrátil do svého oddělení. Už v něm nikdo nebyl, a Ray se podíval na hodiny na zdi. Jedenáct večer. Vešel do svojí prosklené buňky, a opřel se rukama o stůl. Co když měl Williams pravdu? co když opravdu neměl tušení, do jakého vosího hnízda kopnul? Rusové se rádi mstili a rozbití takhle velké a cenné operace rozhodně nezůstane bez odezvy.

                „Zachoval jste se nejlíp, jak jste mohl,“ promluvil někdo za jeho zády, a Ray s sebou překvapeně škubnul a otočil se. Mezi dveřmi se o futra opíral Simmons. Měl tak trochu východní rysy, díky čemuž v Rusku skvěle zapadnul, ale ve Státech působil až nápadně. Na druhé straně by ho s jeho fyzičkou, blonďatým ježkem a zálibou v oblečení v odstínech hnědé, šedé a zelené, člověk tipnul spíš na vojáka než špicla. Ray věděl svoje. Fakt, že druhého muže neslyšel přijít, mu na klidu nepřidal.

                „Když jste o Williamsovi věděl, proč jste nic neudělal?“ řekl Ray. Simmons nevypadal vývojem situace ani trochu překvapený, a Ray, kdyby nebyl tak strašně unavený, by možná měl i vztek. Měl spoustu otázek, ale na většinu by Simmons stejně neodpověděl.

                „Protože plevel se musí vytrhnout i s kořeny, a jakkoliv jsem se mohl zbavit Williamse, těžko bych zjistil, s kým dělá. Kdybych mu býval vyhrožoval já, nebylo by to tak efektivní, jako jeho představivost, a možnost vykoupení by rozhodně nebyla tak snadno dosažitelná. Věděl, že byste mi o něm řekl, jen pokud by vám nedal na vybranou, a pud sebezáchovy mu, na rozdíl od páteře, nikdy nechyběl.“

               Rayovi přeběhl mráz po zádech. Simmonsova vypočítavost byla chladná, ale pod ní tušil podstatně živější emoce.

                „Mimochodem, ta akce v Cardozu včera, to bylo hodně odvážné,“ pokračoval Simmons, „jste si jistý, že nechcete dělat v terénu?“

                „Naprosto jistý,“ vypravil ze sebe Ray, viditelně zaskočený. Pochvalu a nabídku práce od Simmonse rozhodně nečekal. Jak ví o jeho výpravě za záchranou Warrena se nechtěl ani domýšlet, ale zeptat se zkrátka musel. „Jak o tom víte?“

                „Agentura ví, jakým jste pro ni přínosem, Seligu, o to nemějte obavu,“ řekl, jako kdyby snad něco vysvětlil, pak jen mávnul rukou na rozloučenou a odešel. Ray znovu osaměl. Společnost mu dělaly jen zástupy nezodpovězených otázek. Vážně ho CIA nechala sledovat? A jak dlouho?

Ray měl v hlavě takový chaos, že ho až po chvíli trklo, že Warren musí být u něj doma bez sebe strachy. Inspektoři Rayovi sebrali telefon, a on už se tak hackerovi slušnou dobu neozval. Co když se rozhodl odjet?

               Ray zvedl sluchátko pevné linky na svém stole, a vyťukal číslo, které se donutit si zapamatovat. Během vyzvánění si nervózně podupával nohou.

                „Halo?“ ozvalo se na druhém konci konečně. Bez představení, tiše a opatrně. Rayovi spadnul ze srdce ohromný balvan.

                „Warrene, to jsem já,“ řekl mu, a i v telefonu slyšel překvapené nadechnutí. „Promiň sebrali mi telefon, a pustili mě z výslechu až před chvílí.“

                „Z výslechu?“ chytil ho Warren za slovo.

                „Williams se přiznal, zbytek jsem dal lidem z vnitřních záležitostí.“

                „… a dál?“

               Ray se musel usmát. Po všem, co zažili, zněl podobný závěr snad až příliš jednoduše. Chápal, proč se Warren ptá. „To je všechno. Tedy, asi budeš muset na výslech taky, ale už mají snad všechna důležitá jména. Je konec.“

                „Tak proč nepřijedeš, a neřekneš mi to sám?“ zeptal se Warren, a Ray doufal, že se mu ublížený tón jen zdál. Nejlépe svoji domněnku ale ověří přímo na místě. Rozloučil se, a chtěl si zavolat taxík domů, když si za ním někdo odkašlal. Pomyslel si, že lidi by se opravdu měli naučit klepat. Navíc, kdo v kanceláři v tuhle hodinu ještě straší?!

„Myslela jsem, že bys tu mohl ještě být,“ řekla Alice. Usmívala se, ale Ray ji znal a úsměv prohlédl. Taky na sobě měla věci, v jakých do práce nechodila.

                „Vytáhli tě z domova?“

                „Přímo od večeře. Jim je málem vyhodil,“ přikývla, než si sedla na pohovku. Museli pro ni přijet někdy uprostřed Rayova výslechu, což mu nepřišlo nijak překvapivé. S Williamsovým přiznáním se jim musel svět převrátit vzhůru nohama. Teď budou dělat spoustu přesčasů.

                „Všechno v pořádku?“

                „Asi jo… jak to mám vědět,“ pokrčila rameny. Nejistota se jí teď odrážela v očích. „Hodně se na tebe vyptávali, i na Warrena. Na moji práci u Ice Breaku a Williamse.“

                „Nelhala jsi, doufám… v ničem,“ zadíval se na ni a raději si sednul.

                „Ne, Rayi. Mám tě ráda, ale sednout si kvůli tobě nepůjdu,“ ujistila ho, a ještě si založila ruce na prsou, jako kdyby ji snad Rayova otázka i urazila.

                „Nic méně jsem nečekal,“ pousmál se, než zase zvážněl. Rád by býval Alici řekl úplně všechno, ale bude muset počkat do rána. „Potřeboval bych odvoz,“ přiznal Ray.

                „Klidně. Výměnou za historku, jak sis z auta udělal cedník při hře na Mission Impossible,“ povytáhla obočí v jasné výzvě. Ray si pomyslel jen něco o tom, že CIA je jeden velký drbací kroužek, a jaká to je ironie. Pak Alici podmínku odsouhlasil.

###

Když odemykal dveře od bytu, cítil se, jako kdyby se vrátil po hodně dlouhé době. Minimálně po několika dnech. Chtěl jenom obejmout Warrena a jít spát, nic víc. Celý předchozí den mu přišel nereálný a snový, jako když se Alenka ocitla v Říši divů.

               Zarazil se, když v předsíni ucítil závan parfému. Navíc parfému, který znal. Ani se nezul a šel rovnou do obýváku s neblahým tušením. Když odcházel z výslechu, opravdu věřil ve šťastný konec.

               Vešel do obýváku a raději už nevěřil v nic.

„Ahoj Raymonde,“ pozdravila Katherine. Seděla v křesle s dobrým výhledem na dveře. Rayův pohled ale okamžitě sklouzl k Warrenovi, který k němu seděl zády na pohovce.

               Hackerovu strnulost a neochotu se na Raye otočit vysvětlila zbraň, kterou na něj Katherine mířila. Příliš nízko, než aby ji Ray mohl vidět, dokud nepřišel blíž. Ze všech věcí mu na mysli vytanul slib, který Warrenovi ráno dal. Neměl mu nic slibovat. Neměl se s ním zaplést. Kdyby ho nechal na pokoji…

                „Takže jsi to nakonec celé vyřešil, hm? Připadáš si jako hrdina?“ Katherine se snažila tvářit vyrovnaně, ale ve skutečnosti zuřila. Ray vnímal jemné chvění jejího horního rtu jako rozsudek smrti. Zbraň sice vlastnil, ale měl ji bezpečně zamčenou v malém trezoru v kuchyni. Dětství a dospívání na jihu, kde měl kvér prakticky každý, a zejména v menších městech to podle toho vypadalo, mu vštípilo dostatečnou averzi ke zbraním. Teď ale trochu litoval, a zároveň přemýšlel, jak by se k ní asi mohl nepozorovaně dostat? A také by neměl nechat Katherine příliš dlouho čekat na odpověď.

                „Ne, jen jsem udělal, co jsem musel. A co ty? Jak se ti v noci spí, Katherine?“

                „S pár milióny dolarů na zahraničních účtech docela dobře, děkuju za optání. Bude to ještě lepší, až se zbavím vás dvou čmuchalů,“ kývla směrem k nim. Warren s sebou nepatrně škubnul a Ray měl nutkání se ho dotknout, aby ho snad trochu uklidnil. I když v podobné situaci by jeho snaha přišla vniveč. Jak se ksakru dostat do kuchyně!

                „Jela jsi v tom s Williamsem od začátku?“ zeptal se. Doufal, že pokud udrží konverzaci, tak udrží i sebe s Warrenem naživu.

                „Tvoje naivita vážně nezná mezí, Raymonde,“ zasmála se. „Williams se přidal až mnohem později. Potřebovala jsem někoho, aby na tebe trochu dohlížel. Ani nevíš, že jsi ještě naživu jenom díky němu. Já se tě chtěla zbavit už dávno, ale on protestoval. Prý by to bylo příliš okaté.“

               Ray cítil, jak mu poklesla čelist. Nezmohl se ani na jediné slovo.

                „No, nevím jak ty, ale já mám keců už dost. Navíc musím stihnout letadlo,“ pokrčila rameny, a zvedla zbraň stále namířenou na Warrena. Warren se instinktivně odtáhl co nejdál, i když si samozřejmě nijak nepomohl.

               Ray se vymrštil z pohovky v zoufalém pokusu Katherine odstrčil, a možná jí i vyrazit zbraň z ruky. Nemohl být rychlejší než její prst na spoušti, poháněný jejím pověstným odhodláním a názorem, že účel světí prostředky. Ale musel se pokusit udělat… alespoň něco. Cokoliv, než sedět na pohovce, a přijmout konečnou prohru.

Pak se ozval zvuk tříštěného skla, a situaci rozčísnul svist letící kulky. Ray na tváři ucítil něco teplého a mokrého, než si vůbec uvědomil, co se stalo. Katherine zavrávorala, ve tváři výraz překvapení a nevíry. Pak se sesula na podlahu. Průstřel krku se s životem zkrátka neslučoval.

               Ray na ni chvíli zíral, neschopen pojmout náhlý vývoj situace. Pak zabloudil pohledem k oknu, ve kterém zela díra a rozbíhaly se po něm pavučiny prasklin. Připadalo mu, jako kdyby se svět na chvíli zastavil. Včetně jeho vlastního uvažování.

Zvuk otvíraných vchodových dveří Ray skoro nevnímal. Zato Warren vyskočil na nohy, jako kdyby se probral ze zlého snu. Netušil, jestli z předsíně přijde pomoc, nebo kulka. Mezi dveřmi se k jeho nesmírné úlevě zjevila Alice. Čelo se jí lesklo potem a vypadala, jako kdyby před chvílí zírala do hlavně ona sama.

                „Rayi!“ řekla, než pár kvapnými kroky překonala vzdálenost mezi nimi. Po Warrenovi jen sklouzla pohledem. Zarazila se, když si všimla krve na Rayově tváři. Pak zaregistrovala Katherine na zemi. Přikryla si rukou pusu a udělala dva kroky dozadu.

               Ray se díky jejímu příchodu trochu vzpamatoval, ale stále neměl tušení, co se vlastně stalo. Proč se Alice vrátila k němu? Kdo střílel? A proč? A co by teď měl dělat? O tom, v jak velkém šoku ve skutečnosti byl svědčil fakt, že všechny zmíněné otázky vyslovil nahlas, aniž by si to uvědomoval.

                „Přijela jsem, protože když jsem byla na cestě domů, někdo mi poslal zprávu, abych se okamžitě vrátila,“ řekla Alice. „Ale Katherine… nikdy bych…“ jen zavrtěla hlavou, a odvrátila zrak. „Jste v pořádku?“

                „Jo, i když pořád nevím, díky komu,“ odpověděl Ray.

                „Víš, jak se to říká o darovaném koni,“ pokrčila rameny Alice.

                „Co budeme dělat teď?“ vložil se do hovoru Warren. Mluvil tiše, až ho skoro nebylo slyšet, a ve tváři byl bílý jako stěna. Ray se na něj zadíval, ale odpověď na jeho otázku neměl. Možná by mohli přespat v nějakém hotelu. Trávit noc ve společnosti mrtvoly rozhodně nechtěl. Vlastně by mohl zvážit i stěhování, i když měl svůj byt rád.

                „Můžete přespat u nás. Něco mi říká, že ať se o Katheirne postaral kdokoliv, tak se postará i o zbytek. Dneska v noci už každopádně nic nevyřešíme,“ řekla Alice, a Ray byl za její iniciativu neskonale vděčný. I mluvení mu přišlo s každou další minutou těžší, a Warren vypadal, že se co nevidět zhroutí. Poslední, co chtěl, bylo přemýšlet, co budou do rána dělat.

               Přijal Alicinu nabídku a když si z obličeje umyl krev a o pár minut později zavíral vchodové dveře zvenčí, snažil se nemyslet na všechno, co za nimi nechává.

###

Alice měla nakonec pravdu. Když se Ray následující dopoledne, poté, co v práci oznámil pár dnů dovolené, vrátil s Warrenem v patách domů, do Katherine nenašel vůbec nic. Dokonce i zeď vypadala čerstvě vymalovaná a nábytek a koberec byl cítil dezinfekcí. Okno bylo vyměněné, střepy uklizené. Jako by si celou předchozí noc vymyslel.

               Ještě že měl Warrena, protože jinak by opravdu pochyboval o svojí příčetnosti. Ale aspoň by v takovém případě mohl dál zůstávat doma.

                „Je mi to trochu hloupé, Warrene,“ začal, když se asi po desáté rozhlédl po dokonale čistém obýváku, „ale chtěl jsem se tě zeptat, jestli by nevadilo, kdybych zůstal pár dnů u tebe. Nic se neděje, když odmítneš.“

               Warren za ním dlouho mlčel, ale místo o Rayových slovech se stále myšlenkami vracel ke včerejšku. Pak si ale uvědomil, jak jeho ticho musí vyznívat. „Jasně že můžeš zůstat u mě. Jestli ti nebude vadit nepořádek,“ pokrčil rameny. Ne že by měl doma přímo svinčík, ale s Rayem se měřit nemohl.

                „Myslím, že to vzhledem k okolnostem přežiju,“ pousmál se Ray, ale úsměvu chyběla upřímnost. Warren mu úsměv opětoval, a nevedl si s věrohodností o moc lépe. Ani jeden z nich ale neřekl nic.

Ray si sbalil nějaké oblečení a pár nutných věcí do malého cestovního kufru, než se vydal k Warrenovi. Byl u něj jen jednou, a vzpomínka na Warrenův byt byla vybledlá a nejasná. Taky měl tehdy úplně jiné starosti. Musel Warrena poslat za mříže. V tomhle ohledu si teď ale dovolil trochu optimismu. Už neměl v rukávu žádné další nepříjemné informace, které by mohl Warrenovi říct. Upřímně se těšil na nadcházejících několik dnů volna.

###

Každá dovolená ale končí, a den před návratem do práce Rayovi zazvonil jeho náhradní telefon. Hovor s asistentem místoředitele CIA byl krátký a věcný, jako ostatně všechny podobné. Ray ho čekal, ale radost z něj rozhodně neměl. Těžko ale mohl v dané situaci něco vymyslet, tak se jen na pohovce opřel o Warrena a během pár minut sledování filmu se pustil do nového kola nadávek na nové díly Star Wars. Na chvíli si přál, aby zbytek jeho života probíhal takhle klidně a všedně. Jistěže by podobný režim nevydržel moc dlouho, ale v danou chvíli mu všednost a domáckost přišla jako nejlepší věc na světě.

###

Ray seděl na sedačce a pokoušel se víc soustředit na vedro, jaké mu v saku a košili bylo, než na svoje myšlenky. Ani jedno nebylo příjemné, ale vedro mu přišlo přeci jen snesitelnější. Nesnášel sako. Zcela upřímně a vlastně i otevřeně. Tolerance jeho malé rebelie proti dress codu byla vlastně první laskavostí, jakou od někoho v CIA požádal. Úspěch nečekal, ale byl příjemně překvapený.

               Jenže na schůzku s místoředitelem CIA se nechodí každý den, a i Ray věděl, kde je hranice jeho vyjednané výjimky. Takže se smažil ve vlastní šťávě, a čekal až se dostane dovnitř, k téměř nejvyššímu.

               Netušil kolik času uběhlo, než ho vytáhlý mladý asistent místoředitele Brookse vyzval, aby šel dál, do kanceláře. Ray se zvedl, překvapený, jak ztuhlý za chvíli sezení byl, a šel dál.

Jeffrey Brooks měl blíž padesátce než šedesátce, ale budil dojem někoho mladšího.

                „Posaďte se,“ řekl, a pokynul rukou k prázdné židli před svým stolem.

                „Pokud to nevadí, radši postojím,“ řekl Ray, který už měl sezení dost.

                „Jak chcete. Nuže, dostal jsem předevčírem na stůl tohle,“ položil dlaň na naditou složku na svém vyleštěném stole. Ray na ní letmo zahlédl razítko oddělení pro vnitřní záležitosti. „Musím říct, že jsem opravdu nečekal, co jsem se z ní dozvěděl. Tedy, nechápejte mě špatně, zase tak bezprecedentní taková situace není, to jistě víte, ale přeci jen…“

               Ray přikývnul a snažil se nepřemýšlet, kam Brooks přesně míří. Odhadovat místoředitele bylo jako odhadovat další tah velmistra šachu. Byl člověkem na svém místě.

                „Chtěl jsem vám říci, jak moc si cením práce, kterou jste na celém případu odvedl. Nebyl jste sám s podezřením, ale díky vám se sešel dostatek důkazů, a nakonec i samotné Williamsovo přiznání. Ve světle těchto věcí bych vás rád odměnil. A to i přesto, že jste se k cíli dostal i často… neortodoxními postupy,“ pousmál se, než si na nose narovnal hranaté brýle bez obrouček. Zpod velké složky vytáhl jednu naopak velmi útlou, a posunul ji po stole směrem k Rayovi.

               Ten si konečně sednul, a tmavě modré desky s logem CIA otevřel.

               Na hlavičkovém papíře bylo popsáno Rayovo povýšení. Z šéfa analytiků SIGINT zdrojů na šéfa veškerých analytiků. Pozice, která patřila Williamsovi. Chvíli se na papír díval, než se podíval přes stůl na Brookse. „Tohle jsem úplně nečekal,“ přiznal Ray narovinu.

                „Rád bych si ovšem myslel, že CIA není další zkostnatělá vládní instituce, takže si můžeme dovolit jistou flexibilitu. Vyznamenat vás nemohu, to jistě vzhledem k situaci chápete, ale povýšení si zasloužíte. Agentura ví, jakým jste pro ni přínosem, Seligu,“ řekl, a Ray si okamžitě vzpomněl na Simmonsova slova.

               Najednou si byl jistý, kdo zabil Katherine, a uklidil pak jeho byt. Jen doufal, že na sobě nedal nic znát. Brooks mu podal draze vypadající kuličkové pero. S podpisem moc neváhal, ale když papír i pero odložil, chvilku přemýšlel, než znovu promluvil: „Za to povýšení děkuji, opravdu si toho velmi cením.“

                „Ale…?“ pokračoval za něj Brooks, který v Rayově hlase cítil nevyřčenou připomínku.

                „Nejsem úplně v pozici, abych žádal o laskavost, ale přesto bych o jednu rád požádal,“ řekl Ray, a podržel Brooksův zamyšlený pohled.

                „No, požádat rozhodně můžete, a potom se uvidí,“ rozhodl místoředitel. Rayovi trochu odlehlo. Alespoň na chvilku.

                „Chtěl bych, aby se dostalo přiznání zásluh i Davisovi. Měl na celém případu nemalý podíl, a riskoval kvůli němu život.“

                „Asi vím, co máte na mysli tím přiznáním zásluh. Uvidím, co se dá dělat, ale dovedete si asi představit, jaké jsou teď vztahy mezi námi a NSA,“ kývnul Brooks, než si něco zapsal na kousek papíru, který měl po ruce.

                „Ve víc jsem ani nedoufal, děkuju.“

                „Nemusíte děkovat, stačí, když budete dál odvádět dobrou práci,“ pousmál se Brooks, načež se zvedl ze svého křesla a natáhl k Rayovi ruku. Ten ho napodobil a gesto přijal.

                „Udělám, co bude v mých silách, pane,“ rozloučil se s Brooksem, a odešel z kanceláře s dobrou náladou.

###

Warren se ráno vypravil do Fort Meade, kde se jako mimozemský artefakt uprostřed obrovského parkoviště tyčila plně prosklená centrála NSA. Ice Break byl oficiálně rozpuštěn, ale Warrenův kontrakt měl trvat dalších několik let. Ty bude muset, dle všeho, strávit právě ve Fort Meade.

               Malou útěchou mu byla vzdálenost centrály, která ve finále nebyla větší, než když jezdil do Langley. Jen jezdil na druhou stranu města. A nedělal s Rayem. Jediný, koho z NSA znal byla Jenny, kterou přeložili do jiného oddělení, Warren se tedy znovu ocitl mezi spoustou cizích tváří. Ani nevěděl, na čem bude dělat, a pod kým.

               Nakonec si ho vzala stranou usedle vyhlížející čtyřicátnice, a předala Warrenovi jeho nový popis práce. Z řádků čišela nepředstavitelná nuda. Měl se probírat stohy dat a takříkajíc oddělovat zrno od plev. Jinými slovy nevěděli, co s ním, tak mu dali práci, kterou zjevně nikdo jiný dělat nechtěl. Tentokrát svůj úděl ale přijal s klidem. Možná mu chvíle nudy vůbec neublíží. Uvnitř ale dobře věděl, jak si bude už za týden nebo dva stěžovat.

Takového okamžiku se ale nakonec nedočkal. Někdo ho předběhl, protože už o dva dny později měl Warren na stole položené desky. Otevřel je, a čím víc z několika popsaných stran přečetl, tím výš se mu šplhalo obočí. Dočetl až nakonec, a začal od začátku. Potom ještě jednou, pro jistotu. Někdo si z něj určitě jen utahoval.

               Přesto mu to nedalo, a šel se zeptat své nadřízené.

„Jistěže že je to pravé, sama jsem vám to dala na stůl, a mně to přinesli lidé shora. Řeknu vám, Davisi, buď máte z pekla štěstí, nebo vás někdo ho hodně vysokých místech má hodně rád,“ podala mu desky zpátky, a z jejího pohledu Warren usoudil, že pro ni rozhovor skončil. Znovu se podíval na papíry ve svých rukách. Několik vět mu dokonce utkvělo v paměti. Zvlášť „vzhledem k vašim nepopiratelným zásluhám, které vedly k uzavření několika důležitých a dlouhotrvajících vyšetřování, jsme se rozhodli projevit náš vděk, a upravit podmínky vaší stávající dohody. Tímto se Národní bezpečnostní agentura s okamžitou platností vzdává veškerých stávajících nároků vůči vaší osobě.“

               Byl volný. Zcela nečekaně a bez dalších háčků.

                „Vzhledem k tomu, že už nejste naším kontraktorem a postrádáte potřebná bezpečnostní povolení, vás musím požádat, abyste opustil budovu,“ řekla ještě Warrenova teď už bývalá nadřízená, aniž by ale vzhlédla od své obrazovky.

               Warren její žádost splnil v rekordním čase a velice rád.

Ve vstupní hale se ale zarazil. Jen kousek od východu stál Ray. Díval se do telefonu, ale po chvilce vzhlédl, a když uviděl Warrena, usmál se. Blonďák k němu bez váhání vyrazil.

                „Co tady děláš?“ řekl Warren, ale viděl Raye rád.

                „Ujišťuju se, že nespadneš do průšvihu ještě dřív, než vyjdeš ze dveří,“ řekl Ray, a vypadal v nezvykle dobré náladě. Jako ostatně posledních pár dnů. Warren o jeho povýšení věděl, a upřímně mu pogratuloval. V jeho očích si Ray zasloužil mnohem víc, ale teď mu došlo, že povýšení asi nebylo jediné. To on musel stát za předčasným zrušením Warrenova úpisu.

                „I kdyby jo, tak mám tebe, abys mě z něj vysekal, ne?“ zazubil se Warren. Nebude z Raye tahat informace. Nebo aspoň ne hned.

                Ray ve Warrenovi zase viděl drzého floutka, který neví, co je pro něj dobré. Neubránil se úsměvu. Když ho tehdy před měsíci bral na kafe před budovou FBI, neměl ani nejmenší tušení, co všechno způsobí.

                „Ještě budu hodně litovat, že to říkám, ale máš pravdu.“

                „Nemyslím si, že budeš litovat,“ chytil ho Warren kolem pasu a políbil ho.

                „Asi ne,“ usmál se Ray, než mu polibek opětoval.

Nevšiml si, že se mu Warren nahackoval do života, dokud nebylo příliš pozdě, a teď? Teď už ho mohl pustit jen dál a dál, a doufat, že Warren na oplátku pustí jeho.

###############

Slovo autora závěrem:

Po mnoha letech a několika úplných přepisech přišel čas se s Warrenem a Rayem rozloučit.

Chtěl bych poděkovat vám všem, kteří jste dočetli až sem, a doufám, že se vám příběh líbil a konec je takový, v jaký jste doufali.

Za komentáře a další zpětnou vazbu budu i nadále moc rád.

Pokud vás aspoň trochu zajímá, jak moc je Na kočku a myš „podle pravdy“, tak jsem právě pro vás napsal článek právě na toto téma.

Na kočku a myš: Za oponou

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *