Kapitola 12: Status quo

Ray otevřel oči. Chvilku se rozkoukával. Pak si uvědomil, že v posteli není sám. Zpanikařil, ale neodvažoval se pohnout byť jediným svalem. Čím víc nutil mozek k práci, tím horší výsledky dostal. Vzpomínal si na… něco. Whiskey, kterou dostal k narozeninám před pár lety už nebyla, tím si byl jistý. Taky měl pizzu, ještě ji trochu cítil na jazyku. S někým mluvil. Seděli v obýváku. Možná za ním přijela Alice? Ne, trochu si vybavoval hlas, rozhodně mužský. Kdo by za ním mohl tak večer jezdit? Na polštáři jen kousek od něj se na tmavém povlečení leskl světlý vlas. Pak si všiml druhého, a třetího.

To ne.

Přetočil se na záda a škubnul s sebou. Ještě ke všemu se zjevně nechal ojet bez nějakých větších vytáček, jako správný pitomec. Sezení v kanclu bude zase jednou radost. Měl strach otočit hlavu i o pár stupňů. Už sice věděl, koho vedle sebe uvidí, ale chtěl potvrzení oddálit co nejvíc. V duchu si dopřál pořádnou motivační řeč, a pak se konečně podíval.

               Warren ležel na boku vedle něj, a byl vzhůru. Ray otevřel pusu, aby něco řekl, a zase ji zavřel. Blond hřívu měl hacker rozdrbanou, na tváři ještě zbytky spánku. Warren se pohnul. Jen malý pohyb pod peřinou, a Ray cítil, jak ho ve skrytu přikrývky bere za ruku. Ježíši, co mu včera řekl? Co mu slíbil?! Nedokázal se pohnout, a nedokázal si ani vzpomenout.

                „Pořád nemůžu uvěřit, že i mimo Vegas se dá v jedenáct večer sehnat někdo, kdo by nás oddal, ale jsem rád, že to šlo tak hladce, lásko,“ usmál se Warren kalibrem cukrové vaty. Ray málem dostal infarkt. Než se vzpamatoval, Warren se k němu naklonil a políbil ho. Chutnal po pizze. Nepřekvapivě. „Dělám si prdel,“ zašeptal, a Ray se konečně dokázal nadechnout.

                „Seš pitomec,“ ulevil si Ray, a přetočil se na břicho, aby mohl zabořit tvář do polštáře.

                „To bych moc nedělal. Ještě si to vyložím jako nabídku,“ vyjádřil se Warren k jeho pohybu. Ucítil na zádech ruku, která se pomalu vydala níž. „Zkus to, a urazím ti ruku,“ zahuhlal Ray skrz polštář.

               Warren se zasmál, ale pokračoval. Dobře věděl, že by měl Raye nechat na pokoji, vypadal zmatený, asi si ani nevzpomínal, co se předešlou noc dělo. Když mu prstem obtahoval linku bederní páteře, přestal. A vrazil ji rovnou mezi Rayova lehce rozevřená stehna. Nebyl idiot, aby mu nedošlo, proč si Ray lehnul na břicho, sám byl v podobné situaci nejednou. Ale jiným věcem to nebránilo.

               Ray se napjal, vydechl, a rozevřel stehna o trochu víc. Warrenovy prsty klouzaly dál, než narazily na volnou kůži. Prohmatal mu koule, pak je jemně sevřel v dlani. Ray naopak zvláčněl a prohnul se v zádech, aby Warrenovi práci ještě trochu usnadnil. Vyprostil tvář z polštáře a podíval se na Warrena vedle sebe. Zorničky měl rozšířené a tmavě hnědé duhovky v jeho očích Warren spíš tušil. Ruka mezi Rayovýma nohama se pustila o kousek dál, ale to už se Warren musel přisunout blíž. Přitiskl se k Rayovu boku, plně si vědom, že svoji tvrdost nijak nezamaskuje. Místo toho se o něj začal pomalu a dlouze otírat, zatímco mu prsty obemknul kořen. Proč se schovávat.

               Ray se najednou otočil, na bok, čelem k Warrenovi, a kontakt mezi nimi přerušil. Chytil Warrena za rameno a přimáčknul si ho zpátky k sobě. Prsa na prsa, stehna na stehna, a péro na péro. Warren vydechnul a navázal na svůj předchozí pohyb. Ray se přidal.

               Na konci snahy najít co nejvíc tření skončili oba zpocení, ulepení, zadýchaní a uspokojení. Pocit blížící se katastrofy odplavil oxytocin orgasmu a Ray jen ležel a v hlavě měl slastné prázdno. Warren se připitoměle usmíval.

Vylezli z postele o dobrou půl hodinu později, než Ray zamýšlel, ale nedokázal se přinutit litovat. Jednou přijít pozdě do práce může.

               Warren, když našel pod postelí svoji druhou ponožku, mu pomohl uklidit zbytky pizzy a odnést skleničky a alkohol do kuchyně. Odměnou mu bylo kafe a rozpečený kus sladkého pečiva. Až u snídaně si Ray všimnul notebooku odloženého na opěrce pohovky, a nahlas se podivil, že nespadnul. Warren kus černého plastu vzal a počítač zapnul. Pořád Rayovi neřekl, proč vlastně přišel. Zauvažoval, jestli mu lhát. Napadla ho spousta výmluv, a co by si pomohl?

                „Rayi?“ řekl, a jen nerad narušoval jinak docela příjemnou atmosféru. Oslovený ho pobídl očima k pokračování. Měl zrovna plnou pusu snídaně a kafe. „Znals Garryho Gilliama, viď?“ shodil do Rayova obýváku atomovku. Přemýšlel, jestli je nějaký postup, jak správně začít mluvit o mrtvých kolezích po první společné noci. Asi nebyl.

               Následovalo ticho. Dusivé, nepříjemné, nekonečné ticho. Do Rayova výrazu, který byl do té chvíle vstřícný a otevřený, se vrátila nedůvěra a obezřetnost. Warren zalitoval, ale neměl na vybranou. Nečekal na odpověď: „On měl pravdu, že jo? V CIA je krtek, a v NSA taky. Někdo projekt záměrně sabotuje.“

                „Nevím, co ti kdo řekl, ale dej od toho ruce pryč,“ hlas měl najednou hlubší a tvářil se smrtelně vážně. Špiclovat Kathy byla jedna věc, ale hrabat se v něčem, co už stálo jeden život, úplně jiná. Ray už dlouho věděl, že měl Garry pravdu, a snažil se diskrétně obhlédnout terén. To poslední, co potřeboval byl kluk, který se do věcí nejdřív vrhne po hlavě, a až potom doufá, že si nerozbije hubu.

                „Už nejseš můj šéf, Rayi. Budu do toho šťourat s tebou, nebo bez tebe, ale s tebou bych to dělal radši.“

                „Mluvíš o práci, nebo sexu?“ řekl Ray. Doufal, že Warrena vyvede aspoň trochu z míry, aby s ním byla rozumná řeč. A zdálo se, že uspěl, protože se Warren odmlčel. Pak se ale ozval zvonek, a jakékoliv naději na další konverzaci v podobném duchu učinil přítrž.

               Oba muži se podívali směrem k chodbě, a potom na sebe. Zvonek se ozval podruhé, a následovalo bušení. Ray se zvedl, ale když procházel kolem Warrena, chytil ho blonďák za ruku. V očích měl obavy.

                „Kdyby mě chtěli oddělat,“ řekl Ray hlasem tak klidným, až překvapil i sám sebe, „tak asi nebudou zvonit.“ Zatímco Warren vstřebával jeho slova, bušení neustávalo. Nakonec Raye pustil, a ten šel otevřít.

Za dveřmi stála Alice, a vypadala… „To musela být divoká noc,“ řekl Ray, a ukročil, aby ji mohl pustit dál. Zpražila ho pohledem, a když kolem něj procházela dveřmi, vmáčkla mu na hrudník štos papírů. Ray nijak neskrýval zmatení.

Zmatení ovšem neskrývala ani Alice, když vešla do obýváku, a uviděla snídajícího Warrena. Obočí vystřelilo vzhůru, hlava se zvědavě naklonila, ruka samovolně ukázala na blonďáka na pohovce. Warren na ni zíral jako na zjevení.

                „Co ten tady dělá?“ zmohla se nakonec, když se kolem ní vracel do obýváku Ray.

                „Že se ptáš zrovna ty,“ poplácal ji Ray po zádech, a sedl si zpátky na pohovku, kde začal probírat papíry. Warren stále zíral na Alici a Alice na něj.

                „Takže sis konečně sehnal někoho na penetrační testování? To je skvělý, gratuluju,“ rozzářila se sarkastickým úsměvem, ze kterého sálal suchý led. Warren zvedl ruce v univerzálně srozumitelném gestu. Nechtěl se hádat. Tedy, chtěl, ale ne s ní.

                „Ale no tak, snad jsme tady všichni dospělý,“ řekl Ray, ale upřímně ji moc neposlouchal. Byl příliš zabraný do dokumentů, které přinesla.

                „Tak o tom mám vážný pochyby. Ale přišla jsem kvůli něčemu jinýmu. Nedalo mi to, a prošla jsem znovu tu chybnou analýzu. Rayi, něco tady nehraje,“ řekla, a opřela se rukama o opěrku pohovky za Rayovými zády, aby mu mohla koukat přes rameno. Warren se také přemístil blíž, a raději nemyslel na to, jak málo dělí jeho tvář od Rayovy.

                „Jakou analýzu?“ zeptal se Warren, který neměl tušení, o čem Alice mluví. Střelila po něm očima, ale nebylo to nic platné.

                „Kvůli tomu mě vyhodili z Ice Breaku. Udělali jsme chybu, která nás stála… dost prostředků. A zodpovědný jsem za ni já,“ řekl Ray, aniž by přestal číst.

                „Nejsi,“ prohlásila Alice, a vytáhla ze změti papíru jeden s přilepeným červeným štítkem. „Normálně už by to bylo dávno skartované, ale asi mi to prostě vypadlo. Naštěstí. Neudělali jsme chybu, Rayi, někdo nám podstrčil upravené podklady, v systému jsou správně, ale co jsme dostali my,“ poklepala na papír v jeho rukách, „je trochu jiné.“

               Warren se musel nutit, aby zůstal v klidu. Během pár minut dostal odpovědi na všechny otázky, na které by se mu Ray jinak určitě zdráhal odpovědět. Proč ho vyhodili od Ice Breaku, jak to udělali, i jestli je možné, aby v tom měl někdo prsty se záměrem se Raye zbavit.

                „Jestli se někdo dozví, že to vím já, nebo kdokoliv jiný,“ začal Ray, a opatrně odložil papíry bokem, „tak to neskončí vyhozením.“

                „Co budeš dělat?“ zeptala se Alice. Vzduch v místnosti ztěžknul nevyslovenými následky nově objevené informace.

                „Zatím budu hrát podle jejich pravidel. Stejně jako vy dva, je vám to jasné? Už jsem pohřbil jednoho člověka, a nechci to opakovat. Začnu se hodně tiše pídit po zdroji toho podvrženého dokumentu. Někdo ho musel vytvořit a podstrčit do našich podkladů, to nemohlo být jednoduché, všechny kanály se ověřují a jsou monitorované.“

                „A my?“ zeptal se Warren, i když odpověď tušil.

                „Vy se budete svědomitě věnovat svojí práci. Chci z vás obou mít minimálně zaměstnance měsíce. A než začnete protestovat: já jsem teď mimo Ice Break. Budu se chvíli tvářit zkroušeně, a pak se částečně připojím k něčemu dalšímu, abych zahnal žal, ale za pár týdnů si mě přestanou všímat. Vy dva jste pod drobnohledem, zvlášť Alice. Takže žádný hrdinský výpravy, žádný hraní si na noirový detektivy. Jestli zjistím, že jste,“ a při dalších slovech se zvlášť významně podíval na Warrena, „šťouchali do vosího hnízda, tak vás zabiju sám. Nějaké dotazy? Ne? Výborně.“ S tím se zvedl z pohovky a nechal své dva překvapené společníky o samotě, zatímco šel do koupelny vyřešit posledních pár detailů, než vyrazí do práce. Jeho zpoždění nabralo obří rozměry, ale pochyboval, že po včerejšku ho bude někdo popotahovat. Jak si poradí Warren s Alicí bylo na nich.

„Co to bylo?“ odvážil se promluvit Warren, když si byl jistý, že Ray neposlouchá za rohem.

                „Co sis myslel, že je Ray pořád měkkej? Doufala jsem, že aspoň v noci tě vyved z omylu,“ ušklíbla se, ale už nezněla tak zle. Spíš ji Warrenovo překvapení pobavilo.

                „Já… nevím, jak bych na to měl odpovědět,“ připustil Warren, zjevně na rozpacích. Nemělo smysl zapírat, co se mezi nimi v noci stalo. A ráno. Zvlášť ráno ho znervózňovalo. Jednou, pomyslel si Warren, je anomálie, dvakrát může být náhoda, ale jestli skončí s Rayem v posteli znovu? To už zavánělo vážnými důsledky. Navíc si ono potřetí dovedl i bez problému představit.

                „Měl by sis dobře rozmyslet, do čeho se pouštíš,“ řekla Alice, a Warren měl nutkavý pocit, jako by v jejím tónu slyšel nevyřčenou výhružku.

                „Mně přijde Ray dost starý, aby se zvládnul rozhodovat za sebe,“ řekl, a podržel její překvapený pohled. Jedna jeho část chtěla, aby si trochu odsedl a vytvořil mezi nimi víc prostoru, ale Warren si ústup zakázal.

                „Ray je dobrý ve spoustě věcí, ale vztahy to teda nejsou. Jestli ses s ním vyspal jenom protože se nudíš, nebo jsi chtěl zářez, tak ti dobře radím, abys z toho zase hodně rychle vycouval, nebo ti s tím pomůžu já,“ položila mu ruku na rameno, a síla jejího stisku ostře kontrastovala s úsměvem na její tváři.

                „A co když chtěl zářez on?“ řekl, než se jí vytrhl a konečně si odsedl.

                „Tak by si našel někoho na Grindru jako vždycky.  Skoro nic o něm nevíš, tak…“ nestihla větu doříct, protože oba zaslechly otvírání dveří. Alice o krok couvla a snažila se tvářit neutrálně. Warren se ji pokusil napodobit, ale její slova mu rezonovala v hlavě.

                „Jestli nemáte nic proti, já musím do práce, a vy dva byste tam měli zamířit taky,“ oznámil Ray mezi dveřmi. Byl čas vyrazit, a Warren se do práce vůbec netěšil. Zvlášť s plnou hlavou otázek.

               Sebral svých pár věcí, a sešel se s Rayem a Alicí na chodbě. Ray byl plně zaměstnaný kontrolou telefonu, takže si nemohl všimnout Alicina varovného pohledu směrem k Warrenovi. Už na pár ochranitelských rodičů a kamarádů narazil, ale ti s ním nedělali, a nevěděli, kde bydlí. Navíc měl teď mnohem důležitější věci na řešení. Třeba co bude dělat s Tariqem. Nebo jak se vyrovnat s faktem, že ještě včera bylo jeho největším strachem vězení, a dneska je to smrt.

Na ulici ho přivítal čerstvý poryv ledového větru, a znovu mu připomněl, proč má Warren na bundě zip, a proč by ho měl zapínat. Ray se s ním před odjezdem rozloučil stručně a bez jediného úsměvu. Alice na něj jenom mávla, než si chytila taxík. Warren na ulici osaměl. Ptal se sám sebe, proč se musí pořád do všeho montovat. Mohl teď sedět v teplém kanclu v CIA, nevěděl by nic o konspiracích, nemusel by řešit potenciálně katastrofální vztah s Rayem, ani riskovat Alicin hněv, a nikdy by nezavadil o jméno Garryho Gilliama.

               Vzpomněl si na Rayovo přiznání, jak se dostal ke svojí práci a uvědomil si, že by nikdy nedokázal pět let otročit s klapkami na očích. Nedokázal by předstírat, že ho nezajímá, co se děje mimo úzkou výseč jeho zadání. Zvlášť, pokud ho Ray od začátku chtěl na Ice Break. Dřív nebo později by skončil úplně stejně, protože stejně jako Ray, nedokázal věci ignorovat. Kdyby ano, nikdy by v první řadě nebyl hacker, protože být hacker znamená všechno, jen ne jednoduchá a bezpečná řešení. Není to práce, je to způsob myšlení, a svým způsobem životní filozofie. Mohl změnit spoustu věcí, ale nemohl změnit kým je.

               Donutil se zklidnit svoje myšlenky, a mávnul na jeden z projíždějících žlutých taxíků.

###

U Warrenova stolu stála Katherine. Protože si samozřejmě musela na návštěvu vybrat den, kdy Warren přišel o skoro dvě hodiny později.

               Propletl se mezi stoly svých kolegů a kolegyň, kteří na něm nezřídka ulpívali pohledem. Někteří se na jeho účet i dost nepokrytě bavili. Došel ke svému místu a stanul před Katherine tváří v tvář. Svým způsobem to bylo až komické, protože ji Warren o dobré dvě hlavy převyšoval. Jenže ho měla v hrsti, a dobře věděla, co si může dovolit. Cokoliv.

                „Tohle není holubník, Davisi, ještě jednou zjistím, že si sem chodíte, jak chcete, tak už nebudete muset chodit vůbec,“ začala, zatímco si založila ruce na prsou. „Máte jediné štěstí, že jsem přišla s dobrými zprávami. Carl Nowak byl na základě vašeho rozšířeného reportu zatčen a přiznal se, že z darknetu koupil balík nástrojů, mezi kterými byly i nějaké naše.“

               Warren se pomalu vzpamatoval z horské dráhy emocí. „Za ten pozdní příchod se omlouvám, už se to nestane. Jinak… jestli Nowak nástroje jenom koupil, tak jak nám to pomůže? Pochybuju, že prodávající si svoje soukromí nehlídal.“

                „Jsme zase o krok blíž. Uvidíme, co z toho vzejde, ale prozatím jsem vám zkrátka chtěla říct, že jste odvedl slušnou práci. Pokračujte, jak jste začal, a nebudeme spolu mít žádný problém,“ usmála se, a odkráčela z kanceláře ven. Warren si oddychl, ale napětí se úplně zbavit nedokázal.

„V pohodě?“ naklonil se k němu po chvilce Tariq, a Warren přikývnul. Byl za otázku rád. Tedy, hlavně za to, že vůbec někoho zajímalo, jestli je v pohodě. Najednou se zastyděl při pomyšlení, že Tariqa zklamal při první příležitosti. Slíbil, že Rayovi o Gilliamovi neřekne, a vyklopil mu to bez jakéhokoliv naléhání. Nejdřív zklamal Raye, teď Tariqa, a svým způsobem zklamal i sebe, když se vůbec nechal chytil. Možná si zkrátka ničí důvěru nezasloužil.

                „Řekni, kdybys něco potřeboval,“ řekl mu ještě Tariq, než se přišoupl zpátky ke svému stolu. Warren se na něj místo poděkování usmál. Asi by mu měl o Rayovi říct, ale jak? Promiň, nějak se stalo, že jsme si zapíchali, a já mu všechno řekl, protože jsem měl v postorgasmickým rauši pocit, že mu můžu věřit? Opravdu takový pocit měl, ale neměl pádné argumenty, kterými by ho podepřel. Tedy, nějaké ano, ale rozhodně ne dost, aby na ně mohl s čistým svědomím vsadit Tariqovu bezpečnost.

               Horko těžko si myšlenky trochu srovnal, než se pustil do práce. Ray měl ráno pravdu, čím méně pozornost na sebe Warren přitáhne, tím lépe, a stejně v danou chvíli nemohl s žádným ze svých problémů nic dělat. Měl by se aspoň trochu snažit.

Další kapitola

Sdílej s přáteli:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *