Během cesty do Olomouce jsme byli oba napjatí. Fjodor asi pětkrát zopakoval, že si nepřeje, abych zbytečně riskoval. A když začal po šesté, pohrozil jsem mu vysazením na nejbližším odpočívadle.
„Jsem svéprávnej člověk, Fjodore,“ dodal jsem a nijak neskrýval rozladění. „Sám jsi řekl, že se beze mě neobejdeš, tak tu přestaň sýčkovat. Máš vůbec nějaký plán?“
„Neznám prostředí, ani nevím, proti kolika lidem přesně stojíme. Budeme muset improvizovat.“
„A mně budeš říkat, abych neriskoval,“ zakroutil jsem hlavou.
„Právě proto ti to říkám. Zkrátka se drž za mnou, starej se o obranu a já obstarám zbytek.“
„Nepřijdu si zrovna jako rovnocenný partner, Fjodore,“ vyčetl jsem mu.
„Viktore,“ chytil mě za ruku položenou na šaltpáce, „jsi nadaný i šikovný, ale prosím, opravdu tě prosím, tohle nech na mně. Na rozdíl od tebe mám s těmito věcmi zkušenosti.“
„Máš pravdu, nemám za sebou moc ostrých akcí, ale nemusíš se chovat jako blbec. Přijdu si zbytečný i bez toho.“
„Zbytečný rozhodně nejsi a nebudeš, jen mi věř.“
„Kdybych ti nevěřil, nejsme na cestě do Olomouce. Ještě se ale klidně můžeme vrátit.“
„Vyhrožuješ mi?“ ušklíbnul se.
„Jo, myslím, že jo,“ souhlasil jsem po chvilkovém zamyšlení, ale nedokázal jsem vážnost zahrát přesvědčivě.
„Budiž, omluvit se mi můžeš, až budeme zpátky v Praze,“ chytil se mého úsměvu Fjodor svou předstíranou arogancí.
„Tvoje sebejistota mě fascinuje.“
„Myslím, že tě na mně fascinuje mnoho věcí, a některé podstatně více.“
„Zase si tolik nefandi,“ setřel jsem ho.
Bylo příjemné na chvilku utéct od starostí a jen tak se s Fjodorem popichovat. Asi by ale bylo lepší, kdybychom nejeli do jámy lvové. Únava ani zdaleka nevystihovala míru vyčerpání, jaké jsem prožíval. Absence jakékoliv přípravy na střet mě měla trápit, jenže na další starosti už jsem prostě neměl kapacitu. Myšlenky se mi asi odrazily ve tváři, protože Fjodor zase zvážněl.
„Vydrž ještě pár hodin a bude po všem,“ zesílil stisk na mojí ruce. Moc jsem mu chtěl věřit, ale po všem, co jsem viděl a slyšel, mi představa konce přišla nereálná. Navíc mi bylo jasné, že případem ve skutečnosti nic nekončí. Věci, které jsme si s Fjodorem řekli a které jsme udělali s požehnáním Úřadu i jemu navzdory, se nás budou držet. Jen jsem nevěděl, jestli jim budeme čelit společně, nebo každý sám.
„Až bude po všem… odjedeš?“
„Já… myslím, že bychom si měli promluvit. Celý tenhle zatracený případ je jedna velká noční můra. Na jedné straně si vyčítám, že jsem tě do něj zatáhl, na druhé jsem rád, že tě mám vedle sebe. Nedostal bych se bez tebe tak daleko a… jsem vděčný, že jsi byl v Kreuzu se mnou.“
„Moc vděčný jsi mi nepřipadal.“
„Já vím. Ale byl jsem.“
„Asi bys měl víc zapracovat na svých projevech vděku,“ navrhnul jsem.
„Doufal jsem, že bys mi s tím mohl pomoci.“
„Rád ti pomůžu, ale jestli tahle konverzace směřuje tam, kam si myslím, tak bych to raději neřešil za volantem, zatímco plánujeme zavraždit mého otce.“
„Máš pravdu, asi se to úplně nehodí.“ Na chvíli zmlknul, než dodal: „Děkuju, Viktore… za všechno.“
Byl jsem rád, že jsem v tu chvíli nezapíchnul auto do svodidel. Posledních pár minut bylo až bizarních a pořád jsem trochu pochyboval, že se mi poděkování nezdálo. Počínající naději na lepší zítřky jsem chtěl vzdorovat, ale moc se mi to nedařilo.
Fjodorova slova se mi ani nestihla rozležet v hlavě, načež začal zvonit mobil. Sakra, vážně nemůžu mít chvilku klid? Ani pět minut?
Hodil jsem očkem po displeji a zaklel, protože jsem na něm uviděl Nořino jméno.
„Ona si prostě nedá pokoj,“ okomentoval zvonění Fjodor. Umlčel jsem ho pohledem a hovor přijal na handsfree.
„Ahoj Viktore, co děláš?“ začala neutrálně.
„Nic moc,“ zalhal jsem bez váhání, „co potřebuješ?“
„Chtěla jsem se omluvit. Za to, jak jsem na tebe posledních pár dnů tlačila.“
„Dobře… díky?“ odpověděl jsem, nejistý, co hovorem sleduje.
„Myslím, že jsem na něco přišla,“ pokračovala a bylo zřejmé, že půjde o něco zásadního.
„Na co?“
„Dostala jsem od kolegů tip na bývalé krajské velitelství v Olomouci. Zítra tam pošlu někoho z našich na obhlídku, a jestli jsme se trefili, zásahovka už si poradí.“
„To… to je skvělá zpráva!“ zmohl jsem se po chvilce lapání po dechu.
„Je. S trochou štěstí už bude zítra touhle dobou po všem.“
„No, uvěřím, až uvidím,“ ušklíbnul jsem se. „A já teda nemusím zítra vstávat?“ Chtěl jsem hovor ukončit co nejdřív, ale ještě o hodně víc jsem netoužil udělat cokoliv podezřelého.
„Zavolám ti, jakmile budu mít zprávy z Olomouce, ale jo, zatím počkáme.“
„Dobře. Díky za zavolání.“
„Jasně. Věděla jsem, že to budeš chtít vědět. Jenom… myslíš, že bys to mohl Fidovi říct až zítra? Nerada bych, aby se pokusil o nějakou hloupost.“
„Jo, počkám,“ přitakal jsem.
„Dobrou noc, Viktore, snad se ti bude spát trochu líp.“
„Určitě bude. Děkuju, Noro,“ slyšel jsem, jak zavěsila, a ze srdce mi spadnul obrovský balvan.
„Tak Fido,“ řekl Fjodor a válel tu zkratku na jazyku jako zvláště peprnou urážku.
„Fajn přezdívka, ne? Klidně bych ti tak mohl říkat,“ žertoval jsem, ale nedokázal jsem dát do nadsázky dost přesvědčivosti.
„Vyrval bych ti jazyk,“ otočil se na mě se širokým a hodně děsivým úsměvem. Raději jsem předstíral soustředění na řízení.
Do Olomouce jsme dorazili kolem půlnoci a zaparkovali pár bloků od našeho cíle. Ulice byly dobře osvětlené, tiché a pusté. Po cestě jsme se s Fjodorem drželi blízko u sebe, ale spíš instinktivně než vědomým rozhodnutím. Prošli jsme několika ulicemi a nakonec zabočili do jedné o poznání nuznější. Lampy v ní byly dál od sebe, jedna dokonce nesvítila vůbec.
Dlouho jsem Fjodora neviděl tak soustředěného, jako ten večer. Byl napnutý jak struna, připravený vystartovat na prvního podezřelého člověka. Ale naštěstí k tomu nedostal příležitost. Na ulicích byl klid a od cíle už nás dělila jen jedna zatáčka.
Stará a kdysi nepochybně impozantní budova z přelomu devatenáctého století skutečně vypadala zralá na demolici. Obtékaly ji plechové zábrany se zákazy vstupu, výhružkami hlídacími psy i nebezpečím úrazu. Coby vchod sloužila brána z pletiva, která byla dost široká na dodávku: Visel na ní těžký řetěz opatřený bytelným visacím zámkem, ale něco podobného nás nemohlo zastavit.
Kus kovu se pod náporem Fjodorovy moci roztekl a řetěz sklouzl na zem. V panujícím tichu bylo jeho řinčení skoro ohlušující. Klidně jsme si s sebou mohli vzít tlampač a nahlas se představit, protože jestli uvnitř budovy skutečně někdo byl, už o nás věděl. Zátarasy dům neobepínaly nijak těsně a před vchodem byl poměrně prostorný plácek porostlý plevelem. Problém nastal u hlavních dveří, nesmlouvavě zatlučených širokými prkny.
„Podíváme se kolem, jestli nenajdeme lepší cestu. Nechci dělat větší rozruch, než je úplně nutné,“ rozhodl Fjodor a vydal se doprava. Pomyslel jsem si, že na to už je trochu pozdě, ale nahlas nic neřekl. Míjeli jsme okna – zatlučená, stejně jako dveře, a už se zdálo, že nepochodíme. Obhlídku navíc komplikovala tma, protože dosah lamp nebyl nejlepší.
Vzadu, přesně na opačné straně budovy byly ale další dveře. Menší, jednokřídlé a sotva visící v pantech. Vešli jsme do chladivé temnoty prodchnuté zatuchlinou, plísní a prachem. Cítil jsem jemné pnutí a uvědomil si, že v budově musely být ochranné pečetě, stejně jako na centrále Úřadu, ale nikdo je neudržoval a většina z nich se časem zkrátka odrolila spolu s omítkou. Co zbylo, nestálo za řeč. Pod pečetěmi jsem ale cítil ještě něco jiného. Zvláštního a nepatřičného.
„Ostří je někde tady,“ tiše odpověděl Fjodor na moji nevyslovenou otázku.
Neváhal jsem a vytvořil kolem nás štít. Ne zrovna silný, ale ani nijak náročný na udržování. Potřeboval jsem šetřit síly.
Šli jsme úplně potmě a velmi potichu. Nepotřeboval jsem oči, abych věděl, jak je Fjodor ostražitý. A sám jsem nebyl o moc klidnější. Pak jsme uslyšeli zašramocení. Fjodor se zastavil. Z pozice za jeho zády jsem neviděl nic, ale před námi problesknul oheň. V nose mě pošimral smrad škvařené srsti a spáleného masa.
„Potkan,“ ušklíbnul se Fjodor nevzrušeně a pokračoval v cestě.
Doufal jsem, že na mrtvolku nestoupnu, a šel dál ve Fjodorových stopách.
Vešli jsme do jedné z obvodových místností: světlo pouliční lampy propouštěné v úzkých pruzích mezi prkny na oknech nebylo zrovna ideální, ale odhalilo postavu opírající se o vzdálenější zeď. Neznámý promluvil plynnou němčinou. Na chvilku jsem si říkal, že půjde o někoho z Úřadu a že nás třeba Nora prokoukla.
Pak se do naší obrany opřel led. Překvapilo mě, že jsem Talata nepoznal po hlase, ale on se vlastně se mnou nikdy moc nevybavoval. Urychleně jsem nad stávajícím štítem vytvořil ještě jeden a nalil do něj o něco víc magie. Fjodor se široce rozmáchl a rozpoutal kolem nás peklo. V naší malé bublině bylo všechno v pořádku, ale kolem se s řevem proháněly plameny, které s razancí malého tornáda rvaly z oken prkna a ze zdí zbývající omítku. Náhlý nápor světla mě na moment oslepil.
Jak rychle se objevily, tak také plameny zmizely, a kouř se zvířeným prachem a žhavým popelem prosvěcovala pouliční oranžová lampa v docela efektní podívané. Bez prken na oknech světla výrazně přibylo. Hodil jsem očkem po Fjodorovi, který nespouštěl pohled z místa, kde naposledy viděl Talata.
Do štítu se zakousl déšť ostře vyhlížejících ledových úlomků. Kusy však po jeho okrajích s hlasitým skřípěním sjížděly dolů. Útok vypadal hrozivě, ale ve skutečnosti nijak drsný nebyl.
Totéž bohužel platilo pro ten Fjodorův, protože Talat byl pořád naživu.
„Sundej ho, sakra,“ zavrčel jsem polohlasem.
Neodpověděl, ale snad si moji výtku vzal k srdci, protože tentokrát strávil tvarováním svojí moci podstatně více času. Talat na nás dorážel menšími útoky, které sice moje obranná kouzla poškozovaly, ale nebyly dost silné, aby je zničily. Netušil jsem, proč nás šetří, rozhodně byl schopný oba mé štíty rozštípat tak na dvě rány.
Zato Fjodor se konečně začal potit. Neviděl jsem mu do tváře, ale přesto jsem si dovedl představit jeho výraz naprostého soustředění. Myslel jsem, že máme vyhráno, ale pak mě ohlušila rána, která přišla z nečekaného směru – něco mi vrazilo do zad. Bolest se přihlásila jen s drobným zpožděním, ale zato měla obludně rychlý nástup. Z hrdla se mi vydral výkřik, který bych nezastavil, ani kdybych stokrát chtěl.
Sklouznul jsem očima na svůj hrudník a pohled na krev prosakující tričkem mě překvapil. Možná právě navzdory vší té bolesti se můj mozek přeladil na přísně racionální vyhodnocení situace: nezasáhla mě kletba, ale výstřel.
Chtěl jsem se otočit a postavit se té svini čelem, ale namísto toho jsem zavrávoral. Zalapal jsem po dechu a bolest rostla. Místnost mi tmavla před očima, i když lampa před domem určitě svítila pořád stejně. Na okamžik jsem zachytil Fjodorův šokovaný a zděšený pohled. Pak jsem se poroučel k zemi a mimo vědomí ještě dřív, než jsem mu stihnul říct, jak špatný nápad je otočit se zády k Talatovi, když už nás nechráním.
Nevzpomínám si, co se dělo potom. Probudil jsem se ale v naprosté tmě. Vlastně mě překvapilo, že jsem se vůbec probudil, ale nebyla to zrovna výhra. Znehybněný magií a s kouzlem zastřeným hlasem jsem chvilku panikařil, uvězněný uvnitř svojí hlavy. Mohl jsem jen dýchat a mrkat, nic víc kouzlo nedovolilo. Hrudník mi svírala ostrá, pulzující bolest a byla mi zima, která v okolním vlhku zalézala pod kůži.
Upínal jsem se myšlenkami k Fjodorovi. Doufal jsem, že není mrtvý, a snažil se přijít s důvody, které by moje přání podložily. Proč by zabíjeli jeho a mě nechali naživu? Navíc, Talat na nás nešel silou, určitě nás chtěl živé. Ostatně i střelec mě klidně mohl trefit do hlavy, a zbavit se mě tak rychle a spolehlivě. Myšlenky se mi stočily od Fjodora právě ke střelci. Zbraň totiž musela být někoho z Úřadu, protože sehnat mimo jeho zbrojírnu munici schopnou proniknout magickým štítem je zatraceně těžké. Přemýšlel jsem, kdo mi vpadnul do zad. Müller? Černý? Nebo jich bylo víc?
V místnosti někdo rozsvítil a já před oslňující září zavřel oči. Poblíž jsem zaslechl někoho mluvit německy, ale nerozuměl jsem mu ani slovo. Pak se jeden z dvojice začal vzdalovat a druhý šel naopak ke mně. Nemohl jsem ani otočit hlavou a pocit bezmoci ve mně sílil s každým blížícím se krokem.
„Ahoj Viktore. Říkal jsem si, kdy se setkáme,“ ozvalo se po mé pravici a mně ztuhla krev v žilách. Ten hlas ve mně vyvolal spoustu nepříjemných a hodně starých vzpomínek. Šok mě sevřel pevněji než medvědí past. Můj fotr totiž sice nebyl nebezpečnější než Talat, ale hrůza a odpor, které do mě v mládí zasel, byly mnohem mocnější.
„Co jsem udělal špatně, Viktore?“ spustil teatrálně. Byl úplně stejný, jako když jsem ho viděl naposledy, před nějakými skoro dvaceti lety. Tedy, minimálně zněl stejně, a mlel pořád stejné blbosti.
„Vždycky ses měl dobře, bylo o tebe postaráno, měls hezky našlápnuto. A pak jsi jednoho dne přišel, že seš nadanej. A že chceš být mág. Všechno jsi tím zničil, víš to? Nejdřív svůj život, pak, když jsem tě vyhodil, tak i moje manželství. Byls takovej parchant nevděčnej, měl jsem ti rovnou zakroutit krkem. Ale jak se říká, boží mlýny melou pomalu, zato jistě.“
Někde v polovině jeho proslovu mě přešel strach a vystřídal ho vztek. Strašně rád bych tomu hajzlovi jednu vrazil. Co jednu – s potěšením bych mu zašlapal ksicht do podlahy.
„Klidně by to mohlo být boží znamení. Potřeboval jsem jenom Naryškina, ale tys přišel s ním jako ovečka na porážku. A víš co? Moc se mi to hodí. Naryškin má v Radě pár kontaktů, ale jestli s Ostřím chytíme Karneho žáka a chráněnce? Z toho se nevykroutí. Děkuju ti, Viktore. Možná ti nakonec i odpustím, co se tehdy stalo. Nakonec, byls ještě dítě.“
S tím zamířil pryč.
Jeho monolog mi nedával smysl. Můj otec vlastně ani moc při smyslech nezněl.
Dál jsem zíral na strop: Byl blízko, cihlový a s klenbou. Odhadoval jsem, že jsme ve sklepě, ale nevěděl jsem, jestli mi ta informace k něčemu je. Snažil jsem se přelít svoji magii do konečků prstů v bláhové naději, že bych s nimi pak třeba dokázal pohnout a přerušil tak rituální kruh, ve kterém jsem se nepochybně nacházel. Jenže to bylo jako v Rosenkreuzu: magie mi prokluzovala mezi prsty jako písek. Poutací kruh, ve kterém jsem se nacházel, musel být promyšlenější, když ovlivňoval i moji moc, nejen tělo. Zimu jsem po nějaké době přestal vnímat a stejně tak jsem už nebojoval s nehybností – zkrátka jsem ji přijal, protože nic jiného mi ani nezbývalo.
Probral mě kopanec do žeber, což kromě mého mozku probudilo i zranění. Kdybych mohl, asi bych vykřiknul, ale místo toho jsem se jen schoulil na bok. Došlo mi, že se můžu hýbat, ale hlas mi nevrátili.
„Jsi vzhůru,“ řekl Talat špatnou angličtinou. Jako kdybych mu mohl odpovědět.
„To je dobře, konečně můžeme začít. Tvůj tatík chtěl, aby ses díval, až zabiju Naryškina. Prej by sis z toho mohl vzít ponaučení. Můžu ti slíbit, že to bude mít dlouhý a bolestivý, tak si to koukej užít,“ popadnul mě za paži, vytáhnul na nohy, které mi po kdoví kolikahodinovém ležení na studené podlaze moc nesloužily, a začal mě vléct za sebou. Mimoděk jsem si všimnul, že mám kolem zranění na hrudníku tenkou, ale souvislou vrstvu zmrzlé krve. Talat měl zjevně dost svéráznou představu o první pomoci, namísto nějakého léčení mi jen zastavil krvácení. Ani tu svinskou bolest led nijak moc netišil. O nezdravém hvízdavém zvuku provázejícím moje nádechy bych se raději ani nezmiňoval.
Odvedl mě bludištěm chodeb a sklepních místností do jedné prostornější, na jejíž podlaze byl vykreslený nejkomplikovanější rituální kruh, jaký jsem kdy v životě viděl. Vnější obvod protínaly vrcholky troj, čtyř a pětiúhelníků, některé ze stran obrazců byly popsané runami, jiné enošštinou, nechyběla ani azbuka a zahlédl jsem i nějakou hebrejštinu. Za jiných okolností bych takové dílo snad i obdivoval.
Uprostřed kruhu stál stůl, a na stole zcela klidně ležel Fjodor. Pak jsem si všimnul dalších křídových čar přímo na stole, kvůli kterým se Rus nemohl hýbat, stejně jako před chvílí já. Pokusil jsem se Talatovi vytrhnout. Stačilo porušit jedinou čáru poutacího kruhu, a Fjodor už by si určitě poradil. Jenže jsem byl ztuhlý a zesláblý. Talat mě problému zpacifikoval, ruce mi spoutal za zády několika plastovými pásky a nakonec mě přivázal k trubce od topení. Fjodor byl tak blízko… a stejně nemohl být dál.
Museli mít celou past pečlivě připravenou. Možná jsem byl paranoidní, ale napadlo mě, jestli v ní neměl prsty i Alexej. Vždyť to on nás přivedl na tuhle stopu. Nechal se přiotrávit, aby přitáhnul naši pozornost, a v papírech zůstalo právě tolik indicií, aby nasměrovaly pátrání správným směrem. Černému se pak stačilo jen nachystat a trpělivě počkat, než mu vběhneme do náruče. Dohnalová říkala, že k rituálu je potřeba Stará krev, a jestli ji měl Alexej, měl ji i Fjodor. Proto ho Černý potřeboval.
Talat se naklonil k Fjodorovi a promluvil na něj, ale příliš tiše, než abych ho slyšel. Fjodor mu nemohl odpovídat, ale Talata taková drobnost zajímala asi stejně, jako před chvílí mého otce. Dokonce se, soudě podle tónu a hlasitosti, dokázal samomluvou vytočit. Nebylo těžké odhadnout, jak moc si užívá svoji převahu. Chytil Fjodora pod krkem a na moment jsem myslel, že ho uškrtí. Držel ho dost dlouho, ale nakonec pustil. Naneštěstí se uměl ovládat, jinak bych snad trochu doufal, jestli v touze po rychlé odplatě kruh načrtaný na stole neporuší sám.
Pak sklep ztichnul, než Talat začal zaříkávat. Neznal jsem ani ruštinu, kterou přednášel, ani intonaci. Zaklínání sice bylo výjimečně dlouhé, ale nedělo se během něj nic zajímavého – do té doby, než Talat vytáhnul z pouzdra Půlnoční ostří. Čerň čepele byla absolutní, všepohlcující a trochu hypnotická. Skoro jako kdyby přetékala fyzické hranice. Nedokázal jsem z ní spustit oči.
Když Talat artefakt pozvedl nad svoji hlavu, vytrhnul jsem se z transu a v návalu čistého děsu si uvědomil, co se chystá udělat. Pokusil jsem se osvobodit: škubal jsem rukama v naději, že snad plast povolí, ale držel pevně. Rozhodně lépe než kůže na mých zápěstích. Přestal jsem, když Talat prudce spustil ruce a zabodl ostří do Fjodorova hrudníku. Ticho, které se přelilo místností, bylo mnohem horší, než kdyby Fjodor řval z plných plic.
Udělal jsem jediné, co jsem v danou chvíli dokázal – natáhl jsem k Fjodorovi svoji magii. Bylo to jako držet někoho za ruku, zatímco ho zaživa trhají vlci, ale víc jsem nabídnout nemohl. Aspoň nebyl sám, jakkoliv mizerná útěcha to byla. Cítil jsem, jak umírá, a vnímal jsem jeho strach i bolest. Držel jsem se jeho magie křečovitě a zoufale, ale postupně se vytrácela. Jeho moc slábla a s ní i on sám. Přece nemohl skončit takhle! Odolával smrti přes čtyři sta šedesát let a teď by měl umřít? Mně před očima? Absurdní!
Znovu jsem se vzepřel plastu, který se mi zařezával do zápěstí… se stejně nicotným výsledkem. I kdybych se osvobodil, stále jsem byl umlčený. A ani s fungujícími hlasivkami bych ho nejspíš nezachránil. Fjodorovu magii už jsem vnímal jen jako nejasný otisk a moje moc pomalu, ale jistě začala klouzat zpátky. Neměla se čeho držet.
Fjodor byl pryč.
To zjištění ve mně vyleptalo hlubokou temnou propast. V očích jsem cítil slzy, ale vnímal jsem je jen vzdáleně. Fjodor byl možná tajnůstkářský sebestředný šmejd, ale taky jsem v něm vždycky našel zastání a oporu. Mnohokrát mě zklamal, ale nikdy nezradil. Od začátku celého tohohle podělaného případu se stala hromada šíleností, ale taky jsme si k sobě s Fjodorem byli blíž než kdy předtím. Vážně jsem věřil, že až ostří najdeme a vyčistí se vzduch, tak třeba, možná, přijdou i lepší zítřky pro nás dva. Možná bych potom našel odvahu říct mu, co pro mě znamená.
Bolest se slila se znovunalezeným hněvem. Nenáviděl jsem Talata, Černého, Úřad i svou vlastní slabost. A nenáviděl jsem magii. Vždyť k čemu mi je, když nedokážu zachránit člověka, na kterém mi záleží?!
„Opravdu?“ uslyšel jsem Cerův hlas.
Prudce jsem škubnul hlavou. Stál vedle mě, opřený o zeď a zamyšleně si mě prohlížel. Chtěl jsem se zeptat, jestli si ze mě dělá prdel, ale samozřejmě jsem nemohl.
Nic neudělal, vlastně myslím, že ani nemrknul, ale celá místnost najednou zkrátka zhasla. Nejdřív jsem podezříval prasklou žárovku, ale pak se v černočerné tmě objevila světlá tečka následovaná v rychlém sledu bezpočtem dalších. Uvědomil jsem si, že se neobjevují jen v prostoru nebo na zdech, ale i na podlaze. Pak mi ze zápěstí mizela pouta a já přepadl dopředu. Čekal jsem kolizi se studenou špinavou podlahou sklepa, ale místo toho se mi dostalo jen prázdného prostoru, který mi připadal obrovský.
„Fascinující,“ ozval se tmou a prázdnem Cerův hlas. Uvědomil jsem si, že kromě pout zmizelo i zakletí, které mě připravilo o hlas. Tlak, který mi do té chvíle svíral hrdlo, zmizel. Protože pryč bylo celé moje tělo. Cítil jsem se zvláštně a vzhledem k okolnostem nepřirozeně klidný. Jako kdyby všechny moje emoce najednou odtekly.
„Cere?“
„Ne, takhle mě jen připodobnila tvá mysl. S Cerem jsme si v jistých ohledech podobní, jen já jsem podstatně starší a, abych tak řekl, ne úplně hmotný. Nemohl jsem si nevšimnout, k čemu se tu schyluje… a přišel jsem se podívat, jak se otvírá brána do jiného vesmíru.“
„Proč jsi nic neudělal? Mohl jsi Talata zastavit.“ Věděl jsem, že bych měl zuřit, ale mluvil jsem klidně a neutrálně a stejně se i cítil. Ať už jsem se bavil s čímkoliv, muselo mě to ovlivňovat způsobem, jaký jsem ještě nezažil.
„Podobné zásahy mi nepřísluší, z větší části jsem jen pozorovatel. Rituál byl proveden se všemi náležitostmi a brána je otevřená. Co vidíš kolem sebe, je jiný svět. Dokonce i já si tady připadám nicotný, a kdybych tě neutišil, mohl bys ztratit vůli žít.“
„Ale proč já? Neprovedl jsem rituál, ani… ani oběť. Proč jsem tady?“ svá vlastní slova jsem slyšel jen v myšlenkách, ale víc zjevně nebylo potřeba.
„Právě proto. Za oběť musí být poskytnuta protiváha, ale komu, už rituál ani ostří neovlivní. Já mohu.“
„Nikdy jsem o nic podobného nestál.“
„Není to dar, čaroději, ale splátka dluhu.“
„Jediný, kdo mi něco dluží, je Talat.“
„Ten dluh nevznikl vůči tobě, ale vůči tvému vesmíru. Ovšem jak tě kdysi učil tvůj mentor, magie se nedá ovládnout, jakkoli se o to někdo stále pokouší… Výsledky takového snažení obvykle neodpovídají představám dotyčných a tenhle nebude výjimkou.“
„Nedá se ovládat, ale ty to dovedeš? Co jsi zač?“
„Já ji neovládám, jen usměrňuji. Podobně jako ty, jen v mnohonásobně větším měřítku. Je čas, aby ses vrátil, kam patříš, čaroději.“
Nedostal jsem příležitost odpovědět. Hvězdy kolem mě se rozzářily s podstatně větší intenzitou a já měl pocit, že se mi vědomí rozpustilo v prostoru. I bez těla jsem vnímal chladnoucí nekonečno, i bez očí viděl vzdálené galaxie a mlhoviny. Zapomněl jsem svoje jméno, z hlavy se mi vypařily vzpomínky, ztratil jsem lidskost a na moment splynul s podstatou existence. Smířený se vším jsem se vším stal. Mohl uplynout okamžik, nebo taky tisíc let, nepoznal bych rozdíl.
Pak hvězdy pohasly, mlhoviny vybledly a galaxie se ztratily ve tmě. Přestal jsem být vším a byl zase jen Viktorem. Jedním bezvýznamným pražským mágem. Návrat ke smrtelnosti podtrhnul můj pád obličejem na zem – a teď už mě před nárazem nic nezachránilo. Zmatení vystřídala fyzická bolest a překotná lavina emocí.
V černočerné tmě mi přišlo, že musely uběhnout celé věky, ale Talat stál pořád sehnutý nad Fjodorem a čekal. Tentokrát mi bylo jasné na co: rituál nikdy neměl přivést zpět Starou krev v podobě jejích původních nositelů. Odměnou za obětování Fjodora měla být surová moc, jakou Stará krev disponovala. A někdo tam nahoře zkrátka rozhodl, že ji dostanu já. Přesně jak mi v mládí vtloukal do hlavy Cer: kdo si hraje se silami, jaké mu nepřísluší, zaplatí za své ambice krví. Talat si na sebe upletl bič, a já se hodlal postarat o to, aby litoval.
Zmerčil mě a oči se mu rozšířily nefalšovaným překvapením, když zjistil, že už nejsem spoutaný. Rukama začal tvarovat svůj led, ale neměl šanci kouzlo dokončit. Potravní řetězec se změnil, a on už nebyl na jeho vrcholu. Máchnul jsem rukou – jen tak ledabyle, důležitý byl úmysl. Gesta pro mě byla jen zpřesněním, ne kouzlem samotným. Talat vykřikl a přitiskl si pravou dlaň k hrudníku, jako by ji chtěl uchránit před dalším zraněním. Se zlomeným zápěstím toho už každopádně moc nevyčaruje.
Další myšlenka, další úmysl, další výkřik, tentokrát doprovázený něčím, co mohla být nadávka, zatímco se kácel na zem. Rozdrtil jsem mu koleno a utrpení, které jsem mu četl v bolestí zkřivené tváři, mi jen dodalo víc sil.
„Jak?“ vyštěkl mezi prudkými nádechy těžkou angličtinou.
„Magie není tvoje děvka, zmrde,“ došel jsem k němu blíž. Bylo znát, že anglicky moc často nemluví, ale koho to zajímalo. Asi pochopil, co jsem mu chtěl říct. V očích se mu totiž mihnul strach a párkrát jen naprázdno zalapal po dechu, než promluvil znovu.
„Zabiješ mě? Za to, že díky mně seš konečně skutečnej mág a ne nějaká ubohá troska? Máš v sobě Starou krev, můžeš skoro cokoliv, stačí, aby sis to přál!“
„Nepřeju si nic víc než tě zabít,“ zachroptěl jsem. Kvůli poraněnému hrudníku se mi špatně dýchalo a bolest mi přišla stále horší. Neměl jsem na ni ale čas.
Další útok mi vysloveně uklouznul: Zkrátka jsem se neovládl a pak jsem zřetelně slyšel praskot žeber, než zanikl v hrozném řevu. Upřímně jsem doufal, že ještě nezkapal, protože jsem měl v plánu ho zabít jinak. Lusknul jsem prsty a žebra srovnal do jejich původní polohy, srůst jsem je ale nenechal.
Moc, která mi spadla do klína, byla stejnou měrou děsivá jako nádherná. Připadal jsem si, jako bych měl celý život zlomenou ruku, a teprve teď mi z ní sundali sádru. Sice byla atrofovaná a prozatím se nehodila na jemnou práci, ale pořád to byla moje ruka. Instinktivně jsem věděl, jak s ní zacházet, i když budu potřebovat cvik k jejímu úplnému zvládnutí.
V mysli jsem mu sevřel hrdlo a pevně stiskl. Talat přede mnou zasípal a zdravou rukou si chytil krk, jako kdyby se snad mohl bránit. Nechal jsem ho chvilku cukat, dokud nezačal modrat. Povolil jsem.
„Co po mně chceš?!“ zasípal, skoro mu ani nebylo rozumět.
Neodpověděl jsem, protože nic z toho, co jsem chtěl, mi Talat nemohl dát. Nechal jsem jeho hrudník znovu roztříštit a tentokrát se neobtěžoval kontrolovat, jestli ostré úlomky zasáhnou něco důležitého. Nezáleželo na tom, protože prvotní vztek ze mě pomalu vyprchával a týrání toho zkurvysyna mi nepřinášelo ani zdaleka takové uspokojení, v jaké jsem doufal. Přikoval jsem ho k podlaze a otočil se zády. Vstříc Fjodorovi.
Měl zavřené oči, a kdybych se chtěl trýznit, zkoušel bych si nalhat, že jen spí. Vinou spoutání měl ve tváři klid, jako by ani neumíral v bolestech a strachu. Zajel jsem mu rukou do vlasů a naklonil se nad něj pro poslední polibek. Neřekl jsem mu nic, protože to nemělo smysl. Zasloužil si víc než provinilé vyznání šeptané do hluchých uší.
Talat se začal vzpouzet až ve chvíli, kdy si všiml, že držím ostří. Bylo chladné, chladnější, než být mělo. Brněla mě z něj ruka a zároveň se od artefaktu moje moc znatelně odtahovala. Jako by s ním nechtěla nic mít. Nedivil jsem se.
Talat neměl šanci a jeho konec jsem si nijak neužíval. Prostě už jsem jen chtěl, aby zdechnul, a já mohl odejít. Aspoň měl tolik slušnosti, a tak málo magie v sobě, že to zvládnul rychle. Bez rituálu se jednalo jen o opravdu hnusnou vraždu bez jakékoliv magické dohry, ale bylo mi to fuk. Byl jsem rád, že se Černý neukázal. Sice jsem se mohl vymlouvat na zranění, a návaly slabosti, které se v posledních minutách nepříjemně stupňovaly, ale Fjodor měl pravdu. I kdybych byl úplně v pořádku, akorát bych mu rozbil hubu. Zabít bych svého otce nedokázal.
Pokusil jsem se dát dohromady svoje zranění, ale sotva jsem začal, málem jsem omdlel. Zjevně i se svojí novou mocí jsem měl nějaké hranice. Zbývala mi jen jediná možnost.
Popadl jsem jednu z kříd, kterými Talat nakreslil na podlahu rituální kruh, a o kus dál načrtal svůj vlastní.
Přivolal jsem Cera skrz přísahu, kterou mi složil coby můj mentor. Jediný způsob, jak skutečně zajistit, aby přišel okamžitě a řádně nasraný. Tak se i stalo. Už se skoro ptal, co se stalo, když mu oči padly na Fjodora. Sklouzl pohledem na zem, kde jsem nechal ležet Talata, a pak se vrátil ke mně. Předal jsem mu ostří, které bylo stále stejně chladné a hluboce černé.
Cer neřekl nic. Jen mi položil ruku na rameno a vzal mě domů. K sobě domů, do Dejvic. Přitisknul mi dlaň na čelo a než mi došlo, co chce dělat, zbavil mě vědomí.
