Nebyl si jistý, jak dlouho ještě snese jízdu na horské dráze, kterou se stal jeho život, než se konečně pozvrací a omdlí.
Místnost, do které ho Katherine zavedla, se dost podobala Warrenově bývalé kanceláři o pár pater výš. Zběžným pohledem napočítal patnáct míst, ale ne všechna byla obsazená. Zarazilo ho ticho, které tady vládlo. Nikdo se spolu nebavil, nikdo ani nepozdravil Katherine nebo jeho. Pár lidí se při jejich příchodu otočilo, ale pak se beze slova vrátili k práci.
Warrenovi stačilo projít kolem několika z nich, aby pochopil, co dělají. Katherine rozhodně nelhala, když slibovala, že NSA chce Warrenovy schopnosti plně využít. Nechal se odvést k jednomu z volných stolů a mimoděk ocenil jak trojici monitorů, tak kvalitní židli.
„Všechno potřebné najdeš ve složce Informace,“ řekla, než mu podala novou zaměstnaneckou visačku. „Přihlásíš se přes čtečku karet,“ ukázala na nenápadnou černou krabičku vedle klávesnice.
„Jak jste věděli, že tu nabídku vezmu?“ zeptal se Warren, zatímco si prohlížel čipovou kartu se svojí fotkou a jménem.
„Už v oboru nějaký ten pátek dělám. A doporučuju ti na to myslet v případě, že bys měl zase potřebu něco vynášet. Následky by se ti ani trochu nelíbily.“
Katherine se otočila k východu a zřejmě plánovala odejít i bez prostého rozloučení.
“Co když budu něco potřebovat?” zastavil ji ještě Warren.
“V té složce najdeš i můj mail. Brífink je jednou týdně ve středu, tak buď připravený.” S tím už opravdu odešla.
Warren si sednul k počítači a zapnul ho. K jeho překvapení naběhl na monitorech Linux. Nečekal od vládní instituce flexibilitu a rozumná rozhodnutí v otázkách operačních systémů, ale dokud byl překvapený příjemně, stěžovat si nehodlal. Následoval instrukce a přejel svojí přístupovou kartou přes čtečku. Zeleně blikla a systém ho přivítal dokonale vymetenou plochou s černým pozadím. Warren minimalismus ocenil.
Klávesovou zkratkou vyvolal terminál a rovnou nainstaloval lepší textový editor. Když byl hotov, nechal si vypsat seznam nainstalovaných programů a nebyl zklamán. Našel ve výpisu většinu programů, které používal, a pak ještě další, které zatím nepotřeboval, nebo o nich dokonce nikdy neslyšel. Nástroje na testování zabezpečení databází, jiné na odychytávání packetů přenášených přes wi-fi, další na slovníkové lámání hesel. Připadal si jako liška v kurníku.
Jakmile se nabažil, vrátil se do grafického rozhraní systému. Odhadl, že jeho další cíl bude zřejmě v Documents/, a nemýlil se. Otevřel texťák s přiléhavým názvem PřečtiMě, a začetl se do překvapivě obsáhlého souboru.
Katherine mu v autě dala opravdu hodně stručnou verzi událostí, které byly v dokumentu popsány s až neuvěřitelnou přesností a doplněny o seznamy a tabulky. Warren byl upřímně překvapený, že ani s podobně detailním reportem útočníka neodhalili. Jediné, co z informací vyplývalo bylo, jak už Katherine řekla, že se jednalo o někoho zevnitř.
Server, ze kterého byla data ukradena, byl záložní a neměl přístup do vnější sítě. Warren se specializoval na webové aplikace a ke svým cílům pronikal nejčastěji skrz špatně zabezpečené databáze a administrační rozhraní. O robustních systémech datacenter moc nevěděl, ale i jemu bylo jasné, že dostat se fyzicky k serveru, který byl pravděpodobně za několikerými zamčenými dveřmi v centrále NSA ve Fort Meade, nebude brnkačka.
Pořád mu ale unikalo, co přesně má obnášet jeho práce. Jak by měl útočníka najít jen na základě analýzy rok starého útoku? Odpověď dostal o pár stránek dál, v sekci označené jako “Zadání”. Byla v ní obsáhlá tabulka zdánlivě nesmyslných znaků a slov, které Warren odhadnul na kódová označení. Zvlášť jeden řádek mu byl ale nepříjemně povědomý.
Vedle lehce kryptického označení GRT_WHITE bylo poznačení “WestChem Inc.”, v dalším sloupci datum, kdy došlo k útoku, který Warren před svým vyhozením analyzoval, a úplně vlevo, ve sloupci s nadpisem “Zdroj” stálo CIA a pod zkratkou ještě jedna – R.H.S. Warren si vzpomněl, jak mu Ray říkal, že forenziku toho případu dělal osobně. A iniciály by, až na prostřední, seděly. Vyvolal si vyhledávání a zadal do něj zkratku. Vrátilo se mu třicet shod.
„No do hajzlu…“ Opřel se do židle, a přemýšlel, co všechno jeho objev znamená. Hlavně tedy fakt, že Ray má v tomhle projektu prsty, a zjevně nejen trochu. Což ústilo další otázku: chodil někdy sem dolů? Warren v duchu proklínal kohokoliv, kdo mohl za jeho tragickou absenci štěstí v posledních měsících.
„Co je?“ promluvil na něj vedle sedící kolega. V místnosti panovalo přítmí, aby se mohli všichni soustředit na práci a zároveň nezakopávali, když potřebovali na záchod nebo si šli pro kafe, ale i přes absenci jasného světla Warren rozeznal snědou kůži a černé vlasy. Věk odhadnout nedokázal, mohlo mu být stejně dobře dvacet jako čtyřicet, ale z tónu jeho hlasu i volby slov Warren hádal spíš méně než více.
„Nic, jenom… jenom jsem se přehlídnul.“
„Seš tady novej, co? Já jsem Tariq, ale lidi mi říkají Rick,“ natáhnul k Warrenovi ruku a ten ji přijal.
„Warren,“ řekl.
„Poslouchej, Warrene, nevyznáš se v databázích?“ Rick se usmál a Warren tušil nějakou past.
„Proč?“
„No, trochu jsem se zasek a potřeboval bych někoho přes databáze.“
„Můžu to zkusit,“ nabídl nakonec. Nikoho v místnosti neznal a čím dřív se trochu zavede, tím líp.
V hackování existují dva základní stavy: buď je něco složité, a tedy i zábavné, nebo, častěji, situace vyžaduje metody náhodných pokusů a omylů a nezřídka i spoustu času. Třeba lámání hesel na sílu, nebo miliarda obměn SQL injection, což byl přesně Tariqův problém. Warren si prokřupal klouby na rukou a pustil se do práce.
Nemusel pomáhat, ale tušil, že čím dříve si nadělá nějaké přátelé, tím víc si usnadní život. Dost mu pomohly předinstalované nástroje, ale i s nimi mu trvalo půl druhé hodiny, než se probil, kam potřeboval. Dobře věděl, že vyvázl ještě lacino, občas u podobných záseků strávil klidně několik dní.
Předal stůl zpátky jeho majiteli, který nešetřil nadšením. „Seš machr!“ pochválil Warrena. „Hele, chtěl bych ti nějak poděkovat, nechceš po práci zajít na skleničku?“
Warren odmítl. Už takhle mu připadalo, že měl den osmačtyřicet hodin. Chtěl jet domů, vykoupat se a spát. A ještě si tedy cestou někde koupit pizzu, protože vězeňská strava byla příšerná.
„Příští týden by to šlo,“ nabídnul nakonec Rickovi. Jeho návrh si vysloužil zářivý úsměv a telefonní číslo naškrábané na kusu papíru.
Když večer Warren konečně dorazil domů, připadal si jako ve snách. Od rána se stalo příliš mnoho věcí, než aby mohl donutit svůj mozek zabývat se jednou konkrétní. Na druhé straně se mu ale ani nedařilo neutuchající proud myšlenek utišit. Byl strašně unavený, ale ani sprcha ho moc neuvolnila, a tak jen ležel v posteli a zíral na abstraktní malbu, kterou na stropě tvořila lampa na ulici a světla projíždějících aut.
Nakonec přeci jen zabral, ale každou chvíli se budil. Stačil hlasitý opilec na ulici nebo spuštěný autoalarm – zvuky, které byly běžnou součástí jeho dosavadního života a nikdy jim nevěnoval zvláštní pozornost. Teď ho pokaždé vyrvaly ze spánku a Warren se chvilku zmateně rozhlížel, než si vzpomněl, že je skutečně doma. V okně nebyla mříž a místnost poskytovala jen samotu a soukromí, tedy dvě věci, kterých měla věznice fatální nedostatek. Warren by si myslel, že obojí ocení, ale opak byl pravdou. Připadal si sám a ve tmě i zranitelný.
Vzal z nočního stolku mobil a zadíval se na displej. Čtyři ráno, žádné zprávy vyjma spamu a upozornění jen ze zpravodajských a informačních kanálů, které odebíral. Od svých přátel a známých se odstřihl v momentě, kdy ho Selig přivedl do CIA. Nedělal si moc iluze, že by tím skutečně něčemu pomohl, kdoví, jak dlouho ho federálové před zatčením sledovali, ale dlužil svým kontaktům aspoň to málo, co udělat mohl. Teď si ale říkal, jestli udělal dobře. Ne kvůli nim, ale kvůli sobě. Se vším, co ho v poslední době potkalo, se musel vypořádat sám, a tíha, kterou neměl s kým sdílet se na něm podepisovala každý den víc.
Zvažoval, zda zavolat Rickovi, ale nápad rychle zavrhl. Vždyť ho vůbec neznal, a i kdyby jeho extrémně vstřícné chování Warren správně odhadl na flirtování, na podobné hry neměl po svém pobytu ve vězení ani trochu náladu a už vůbec ne žaludek. Plácnul sebou zpátky do postele a přemýšlel co bude dělat. V daný moment moc možností neměl, ale jeho víc zajímala blízká budoucnost. Nebyl si jistý, jak dlouho ještě snese jízdu na horské dráze, kterou se stal jeho život, než se konečně pozvrací a omdlí.
Ve věznici si vůbec poprvé v životě přál, aby býval vedl život, který si vylhal pro své rodiče a těch pár známých, kteří nevěděli, co skutečně dělá. Programátor pro technologický start-up, zajímavá, skvěle placená, a ještě docela prestižní práce. Stoprocentně legální a poměrně stabilní. Stabilitu Warren sice nikdy neměl rád, ale uvědomil si, že se mu protivil spíš jen jeden z jejích aspektů. Dalo se říct, že jeho život před zatčením vlastně byl dost stabilní, a jemu to vyhovovalo.
Nakonec Warrena v sedm probudil budík. Po vězeňském drilu luxus, ale Warren naspal zoufale málo a měl dojem, že přesně takhle si musí připadat lidi s jet lagem. Do práce se i přes včasné probuzení doplahočil s dvacetiminutovým zpožděním. Katherine naštěstí měla zjevně důležitější věci na práci, a Warren ji ani nezahlédnul. Tak se jen propletl uličkou ke svému stolu. Jakmile si ho všimnul Rick, usmál se a popřál dobré ráno. Warren na něm nic dobrého neviděl, ale frázi zopakoval.
Ve svojí pracovní schránce našel strohou, automaticky vygenerovanou zprávu se zadáním. Nikdo mu neřekl, že mu budou úkoly přidělovány takhle, ale svým způsobem to chápal. Hledali štěnici ve vlastních řadách – čím míň lidí se bude na projektu podílet, tím větší je šance, že uspějí. Navíc v místnosti nepracoval pravděpodobně nikdo, kdo by měl problém strohé generované zprávy pochopit.
Co se ale Warren byť z několika málo řádků dozvěděl ho překvapilo. Ne tak moc, jak by možná mělo, ale stejně. Vláda zcela evidentně sledovala komunikaci na internetu mnohem detailněji, než veřejně přiznávala. Klíčová část Warrenovy zprávy totiž obsahovala úryvek nepochybně pocházející z něčí mailové konverzace. Nebylo těžké odhadnout, proč něčí maily zaujaly chytré filtry, v tomhle se totiž nacházelo kódové označení pocházející z uniklých dat.
Zpráva obsahovala dost identifikačních indicií, aby Warren našel odesílatele zprávy. Pokud ale dotyčný nebyl úplný blbec, odeslal zprávu z anonymní schránky a nějakého hodně frekventovaného veřejného místa. Warrenovi stačilo patnáct minut aby si ověřil, že měl pravdu. Svoje závěry zapsal do připravené šablony reportu. Zauvažoval, jestli všechna vodítka končí v bez výsledku.
###
Mezitím o několik pater a mnoho chodeb jinde, Ray přecházel po svojí kanceláři jako tygr v kleci. Alice seděla na pohovce a dívala se na něj s pochopením. Málokdy se ze schůzky vedení projektu Icebreak vracel v dobré náladě, ale dnes byla situace ještě horší než obvykle. Alice na projektu pracovala jen okrajově a ani neznala lidi, kteří se mu věnovali naplno někde v budově. Tedy, až na jedinou výjimku. Ráno na pravidelné schůzce Katherine Arlingtonová představila novou posila v týmu NSA: Warrena Davise.
„Ta svině! Měl jsem to vědět!“ řekl Ray, ale spíš sobě. Nebylo to poprvé kdy Rayovi někdo vrazil kudlu do zad, ale v případě Katherine si zradu vždycky bral osobně.
„No tak, na Warrenově botě to nic nemění,“ pokusila se ho trochu zklidnit.
„Jenže takhle jsem jenom skákal, jak ona pískala, aniž bych o tom vůbec věděl! Museli si ho vyhlídnout hned na začátku, jenom čekali na příležitost. A vlastně možná ani to ne. Musím se podívat na Warrenův spis, možná jsem ho nejdřív přebral já jim.“
„A záleží na tom?“ ne že by si dělala naděje, že s Rayem bude rozumná řeč.
„Chci to vědět. A rozhodně by to měl vědět Warren.“
„To nemyslíš vážně. Poslyš, já jsem ten poslední člověk, kterej by mu chtěl nějak stranit, zvlášť po tom, jak tě podrazil, ale jestli Warrenovi ta data, kvůli kterým ho zatkli, podstrčila NSA, tak být na jeho místě, vědět to rozhodně nechci.“
„Nechtěla bys vědět, že tvůj zachránce je zároveň tvůj kat?“
„Řekla bych ti, ať se zkusíš vžít do jeho role, ale vždyť jsi v ní byl. Svým způsobem. Jak by ti bylo s vědomím, že si tě od začátku omotali kolem prstu a stejně pro ně musíš roky dělat?“
„Já si to uvědomoval. Každý zatracený den, Alice.“ Střelil po ní pohledem.
Na chvíli se odmlčela a sklopila pohled k zemi. Dělala s Rayem ještě v NSA, stali se z nich přátelé, a když si odkroutil svých pět let, odešla s ním.
„Má právo to vědět,“ zopakoval, ale zněl podstatně smířlivěji než před chvilkou.
„Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Vždyť ani nevíš, jestli máš pravdu.“
„Já vím. Vyspím se na to a zítra si vyžádám od federálů celý spis.“
„Rozumný rozhodnutí,“ usmála se Alice, než se zvedla k odchodu. Ještě než otevřela dveře se ale zarazila: „Nepouštěj si ji tak k tělu, Rayi. Jak je to dlouho, patnáct let?“
„Šestnáct.“ řekl, zatímco si sedal za svůj stůl.
„To ona tě teď potřebuje, ne ty ji, tak na to mysli.“
Udělal přesně co řekl. Počkal do druhého dne, a vyžádal si spis s chladnou hlavou. Nakonec, je přece analytik, neměl by se nechat unést chvilkovým návalem emocí. Dobře věděl, kam vedou unáhlená rozhodnutí. Zatím se Sklepení, jak se přezdívalo podzemnímu pracovišti projektu Icebreak, důsledně vyhýbal. Opětovné shledání s Warrenem ho jistě nemine, a byl si jistý i tím, že bude značně nepříjemné, ale zatím se ho snažil odkládat, jak jen mohl.
Ray Warrenův spis měl, ale neměl ho celý. Federálové zpravidla nechtěli vysypat všechna esa ze svých rukávů a Ray musel zatahat za pár nitek, aby složku dostal. Překvapilo ho, jak je obsáhlá. Množství informací bylo vlastně prvním vodítkem, že měl pravdu. Ray věděl, že Warren byl opatrný. Nebral velké zakázky, ani nic, co smrdělo velkým průšvihem. Takových jako on se na síti pohybovalo příliš mnoho, než aby si FBI na každého držela takový balík papírů. Ani nemluvě o penězích vynaložených na dlouhodobé sledování neperspektivního cíle. Bylo to jako sledovat bytové zloděje armádním satelitem.
Ve složce našel rok Warrenova života. Nejen jeho pochybnou práci, ale i jeho kontakty, známé a přátele. Někdo si na něj zjevně hodně potrpěl, a Ray věděl, že federálové na podobné kousky nemají ani zdroje, ani čas. Pochopitelně nikde nebylo ani jediné logo NSA, ale Ray pro ně dělal možná už dávno, ale dost dlouho aby poznal jejich styl.
Warren seděl ve stejné budově, a myslel si, že Katherine ho zachránila a ještě mu dala svým způsobem práci snů. Nemohl být dál od pravdy, ale Ray přesto váhal. S denním odstupem Alicin argument nezněl vůbec tak nesmyslně, a Ray nesměl zapomenout, že ve Warrenově životě zastává úlohu padoucha i on sám. Nikdy se do takové pozice dostat nechtěl, ale možná ještě nebylo úplně pozdě si napravit reputaci.
